.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Deníčkoviny /20 - Jak jsem na jeden den přestala být Lucienne

4. listopadu 2018 v 1:22 | Lucienne |  Deníčkoviny: mysl

Víte… je to zvláštní.
Člověk se hledá. Snaží se přijít na to, kdo je, snaží se definovat sám sebe, vyjádřit své já. Aby měl klid, aby se znal, aby věděl. Vymýšlí si kvůli tomu spoustu zásad, škatulkuje spoustu vzpomínek, kreslí si na vnitřní stranu kůže všechny ty zkušenosti, které získal, a snaží se mapovat vlastní vývoj… Vytváří si tak po sebe spoustu identit, spoustu tváří a spoustu jmen.

Jako já.

Dělení života na kapitoly. Poučení na konci každého z nich. Seznamy, co jsem se naučila. Hlavně nezapomenout své chyby, abych je už neopakovala. Vlastní tvář v zrcadle mění významy každý rok.
Tohle všechno jsem já, jak mě zná mé okolí... alespoň do té míry, do níž mu dovolím nahlédnout.
A pak je tady Lucienne. A Lucienne je ten zbytek, který lidé neznají. Zato ho znáte vy.
Nikdy jsem si neuvědomila, jak necelá ve skutečnosti jsem, když můžu nosit v jednu chvíli jen jedno z těch dvou jmen.

A pak, jednoho dne, jsem je spojila v jedno.




Zúčastnila jsem se jedné malé akce. Tak nějak mi souhrou několika neuvěřitelných náhod spadla k nohám a bylo to teď, nebo nikdy.

Šlo o autorské čtení studentů bohemistické fakulty s hravým názvem Počet. Já sice nejsem bohemista, ale jak říkám - tak nějak mi to samo spadlo k nohám a já jsem dostala možnost se zúčastnit, ačkoli studuju pedagogickou fakultu. Dostala jsem možnost být jednou z těch, kteří tam vystoupí před lidi a přečtou vybrané kousky ze své tvorby. Pozvala mě tam spolužačka, která má přátele mezi organizátory, a která se sama chystala tam číst.
V první chvíli, když jsem se o tom dozvěděla, řekla jsem si v hlavě razantně: V žádném případě. Nikdy. No way. Z představy, že bych měla před lidmi číst něco z vlastní tvorby, nahlas, se mi rozklepala kolena. Nebo spíš se mi chtělo začít se nahlas smát. Už jen ta představa mi připadala naprosto absurdní.
Ale znáte to, pak mi to vrtalo hlavou. Proč by to vlastně měl být tak špatný nápad? Budu jen mezi dalšími, kteří píšou jako já, a které zajímá tvorba ostatních. A možná… možná je to první krok. První krok naučit se neskrývat se. Vždyť přece o nic nejde. Je to jen maličká akce v úzkém kroužku lidí.

A tak jsem se zapsala.
.
A v úterý předposledního října se stalo, že jsem na jeden den přestala být Lucienne… a zároveň jí byla konečně na sto procent.


Nevěřila bych, jak neskutečně osvobozující pocit to je, vystoupit před lidi a říct: Tohle jsem já a tohle jsou moje verše. A vyslovit své skutečné jméno. Ne to smyšlené, ať už se s ním ztotožňuji sebevíc. Vyslovit jméno, pod kterým mě zná má rodina a mí přátelé. A říct jim všem, že tohle jsem já.
A bylo skvělé moct předat svou poezii tak, jak sama chci, aby zněla. A bylo skvělé slyšet za každým posledním veršem potlesk. Jistě, vím, potlesk je formalita, přišel by, i kdyby můj výkon byl špatný. Ale i tak… všechno to vyznělo tak nějak skutečně. A já nejen, že jsem překvapivě nebyla tak nervózní, jak jsem myslela, že budu, ale dokonce jsem se cítila doopravdy dobře. Jako kdybych poprvé, po těch jednadvaceti letech, řekla všem pravdu už při představení se. Poprvé jsem před lidmi nelhala. Protože přesně takový pocit mám, když mluvím s kýmkoli, kdo nezná Lucienne. Ať už je to má rodina, nebo blízcí přátelé. Jako bych skrývala obrovskou část toho, kdo skutečně jsem, a nejde to jinak.
Možná proto se cítím tak dobře v Olomouci. Je tu nejvíce lidí, kteří mě čtou, a kteří mě tudíž znají, abych tak řekla, jak nejlépe to jde. A je jedno, jestli mě pro to mají rádi, anebo neradi, ale zkrátka… zkrátka znají pravdu.




Po mém vystoupení za mnou přišla ona milá spolužačka, která se úplně čirou náhodou dozvěděla o tom, že píšu, a stejně čirou náhodou mě naverbovala na tuhle akci. A když tak namátkou listovala těmi papíry, které nesly otisky mých veršů, řekla jednu věc, která se mi vryla do paměti… možná právě proto, že vyjádřila úplně všechno, o čem jsem tady teď psala.

"Je to zvláštní, když máš na někoho nějaký názor, nějak ho vidíš, a pak takhle zjistíš, že je vlastně asi úplně jiný."

A já nevím, co si o mně myslela předtím, než si poslechla moje verše. A nevím, za koho mě má teď. Mohla jsem se jí zeptat. Byl na to prostor. Ale… já to asi nechci vědět. Asi se jen spokojím s tím, že si teď o mně myslí něco, co zahrnuje mě i mé verše.


A co se týče mého slavného prvního výkonu…
Byla jsem nemožná?
Znám se, takže je dost pravděpodobné, že ano. Ale tak nějak mi to tentokrát tolik nevadí. Protože pokud jsem byla nemožná, alespoň jsem byla nemožná upřímně, alespoň jsem to byla já.

A nakonec si myslím, že se mi ten přednes i vcelku povedl. A básničky se snad i líbily.

A já už se nebojím vystoupit do světla reflektorů znovu. (Jakkoli je "světlo reflektorů" zveličený pojem, vzhledem k tomu, že akcička to byla vážně jen malá.) Už se nebojím mít dvě jména a představovat se jimi oběma najednou.

Zkrátka ano, všichni. Já píšu verše.
…Chcete si je přečíst?



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 B. R. B. R. | E-mail | Web | 4. listopadu 2018 v 8:34 | Reagovat

ANO!Zlato - bylajsi ohromná, ne nemožná...

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | Středa v 19:55 | Reagovat

Musí to být krásné smět si hledat sama sebe a být jí.
No a verše..., kde jsou?
Sem s nimi, moc se těším. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie