.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Zaprášené americké blues (II. Po ztracených básnících)

19. října 2018 v 12:00 | Lucienne |  BÁSNĚ


Ahoj! :)

Jak už jsem v minulém článku předesílala, dnes pro vás mám připravenou druhou část básničky Zaprášené americké blues, tentorkát nazvané Po ztracených básnících.
Dnešní část je inspirovaná prakticky celou sbírkou Howl and Other Poems. A taky tak trošku albem Suburbia, I've Given You All And Now I'm Nothing od The Wonder Years, což je právě to album, které se Ginsbergovými verši inspirovalo a které mě k němu přivedlo. Tahle básnička je tak nějak směsí referencí na Ginsberga a mých vlastních pocitů, které ve mně samotná sbírka vyvolala.

Doufám, že se bude líbit.
Mějte se krásně! :)

2. 8. 2018




II. Po ztracených básnících

Mám v sobě semínko ztracených básníků.
Rodí náruč květů, které vahou lámou větve.
I bodlák pěkně trpce kvete,
odmítaný.
A já nevím komu svěřit osamění
- ta ozvěna neodezní
než mi někdo neodpoví
svou ozvěnou z vlastní cely
jež celého ho obydlela.

Každý den jsem chodívala
kolem chladných stěn kostela
a modlila se na schodech
za lásku jež se odcizila,
spláchli ji a zrezivěla
a v lidech kolem zůstalo jen
zuřivé pokrytectví sobectví
šeď a smetí
to novodobé prokletí
světová válka jednadvacátého století.
Válečné bombardované americké blues.

Má drahocenná laskavosti
zesnulá a zahrabaná
než viděla jsem tvůj hrob chátrat -
you made me want to be a saint.
There must be another way to settle this argument.
Jenže slova neříkají co říkat by měla
píseň napodruhé nezní jak poprvé zněla
a pokud slunečnice kvést by chtěla
umět povstat by musela
u kolejí tam z popela
a odkvetlá již má sněženka
snad jen z očí archanděla.
Však obě šedé - prázdná těla
toť svět v nějž jsem se probudila
ten o'clock, ten minutes (or eleven), February 17, 1997.
A pak to šedavé a popelavé americké blues.

A řekněte mi, na kterých kolejích čeká Jack Kerouac
či za jakým regálem v californském supermarketu
se skrývá Walt Whitman.
S kým půjdu tou ulicí s temnými okny, my společně osamělí?
Kdo bude poslouchat mou ódu na již odkvetlou sněženku?
Myslela jsem, že ho není.
Teď vím, že ho někde je, však více ho nebude.
A proto to zastřené
popelem zaprášené
recyklované
americké blues.

World which drowned in evil dada -
I've given you all and now I'm nothing.


--------------------------------------------------------


America I've given you all and now I'm nothing.
America two dollars and twentyseven cents January 17, 1956.
I can't stand my own mind.
America when will we end the human war?
Go fuck yourself with your atom bomb.
I don't feel good don't bother me.
I won't write my poem till I'm in my right mind.
America when will you be angelic?
When will you take off your clothes?
When will you look at yourself through the grave?
When will you be worthy of your million Trotskyites?
America why are your libraries full of tears?
America when will you send your eggs to India?
I'm sick of your insane demands.
When can I go into the supermarket and buy what I need with my good looks?
America after all it is you and I who are perfect not the next world.
Your machinery is too much for me.
You made me want to be a saint.
There must be some other way to settle this argument.



I walked on the banks of the tincan banana dock and sat down under the huge shade of a Southern Pacific locomotive to look at the sunset over the box house hills and cry.
Jack Kerouac sat beside me on a busted rusty iron pole, companion, we thought the same thoughts of the soul, bleak and blue and sad-eyed, surrounded by the gnarled steel roots of trees of machinery.
The oily water on the river mirrored the red sky, sun sank on top of final Frisco peaks, no fish in that stream, no hermit in those mounts, just ourselves rheumy-eyed and hung-over like old bums on the riverbank, tired and wily.
Look at the Sunflower, he said, there was a dead gray shadow against the sky, big as a man, sitting dry on top of a pile of ancient sawdust-
-I rushed up enchanted-it was my first sunflower, memories of Blake-my visions-Harlem
and Hells of the Eastern rivers, bridges clanking Joes Greasy Sandwiches, dead baby carriages, black treadless tires forgotten and unretreaded, the poem of the riverbank, condoms & pots, steel knives, nothing stainless, only the dank muck and the razor-sharp artifacts passing into the past-
and the gray Sunflower poised against the sunset, crackly bleak and dusty with the smut and smog and smoke of olden locomotives in its eye-
corolla of bleary spikes pushed down and broken like a battered crown, seeds fallen out of its face, soon-to-be-toothless mouth of sunny air, sunrays obliterated on its hairy head like a dried wire spiderweb,
leaves stuck out like arms out of the stem, gestures from the sawdust root, broke pieces of plaster fallen out of the black twigs, a dead fly in its ear,
Unholy battered old thing you were, my sunflower O my soul, I loved you then!




I saw you, Walt Whitman, childless, lonely old grubber, poking among the meats in the refrigerator and eyeing the grocery boys.
I heard you asking questions of each: Who killed the pork chops? What price bananas? Are you my Angel?
I wandered in and out of the brilliant stacks of cans following you, and followed in my imagination by the store detective.
We strode down the open corridors together in our solitary fancy tasting artichokes, possessing every frozen delicacy, and never passing the cashier.

Where are we going, Walt Whitman? The doors close in an hour. Which way does your beard point tonight?
(I touch your book and dream of our odyssey in the supermarket and feel absurd.)
Will we walk all night through solitary streets? The trees add shade to shade, lights out in the houses, we'll both be lonely.
Will we stroll dreaming of the lost America of love past blue automobiles in driveways, home to our silent cottage?
Ah, dear father, graybeard, lonely old courage-teacher, what America did you have when Charon quit poling his ferry and you got out on a smoking bank and stood watching the boat disappear on the black waters of Lethe?




 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 B. R. B. R. | E-mail | Web | 19. října 2018 v 12:32 | Reagovat

Impressive as a hell!!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie