.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Rozcuchaná vrba

5. října 2018 v 12:00 | Lucienne |  BÁSNĚ

Byla jednou jedna vrba.
Když neměla jsem sílu stát,
chodívávala jsem k řece,
si s ní i s řekou povídat.
Vyprávěla mi o svém dřevěném srdci
a já ho cítila bít.


Malá báseň postavená na repetici motivů. Příjemné počtení. :)

28. 7. 2018





Stojí v přítmí,
kde šeptá řeka,
Stojí v přítmí,
vzdychá,
vzdychá,
do zeleného ticha,
maličká vrba.

Snad někoho čeká,
schovaná a nenápadná,
její drobné útlé tělo
celé zkroucené a přikrčené,
nalevo, ach, nalevo,
jak si chrání, co je cenné,
srdce v hrudi zmrzačené,
ač třeba je to jen dřevo.

Stojí v přítmí,
kde řeka klidná,
Stojí v přítmí přikrčená
a své vlasy hozené má
nalevo, ach, nalevo,
chrání si tak tvář a čelo
ta malá vrba rozcuchaná
(Ač třeba je to jen dřevo.)

S vlasy hozenými
přes jedno rameno,
jako já házím je
už snad každé ráno,
když ohlížím se za sebe,
kolika očí upřímných
mám na krku dech,
kolik drápů připravených
je poškrábat mě na zádech
a ze samé upřímnosti
mi zezadu, dychtivě,
odervat kus srdce
a nechat ho otevřené
dále tlouct, tak prchlivě,
(však ono není... ono není...)

Kolik už asi zklamání
znají lístky malé vrby,
kolik hořkých zavzlykaní
už musela spolykat,
že nemá sílu růst výš k nebi...
Kolikrát jí drápy sáhly
nalevo, ach, nalevo,
a srdce jí poškrábaly,
ač třeba je to jen dřevo.

Kolikrát si ještě hodím
vlasy přes jedno rameno
abych se ohlédla
a abych pohlédla
do očí laskavých,
jež ze samé laskavosti
proděraví moje plíce,
utrhnou kus mého srdce
a nechají ho otevřené.
Však ono není...
ono není...

To mé není dřevěné!


------------

PS: Ta malá rozcuchaná vrba doopravdy existuje. Ale kde je, to vám neřeknu. Už tak jí lidé ublížili až dost. Ale budu ji pozdravovat. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 uhavrana uhavrana | E-mail | Web | 6. října 2018 v 22:16 | Reagovat

A přeci krvácí stejně... Zcela totožně z té bolestné rány. A přeci... je to jen dřevo... a přitom není. V pouzdře ze strachu ukryté snění. Které i duši mou plení.

2 Lucienne Lucienne | Web | 7. října 2018 v 12:30 | Reagovat

[1]: Přesně tak... obě krvácí stejně. A právě proto mám tu vrbu tak ráda, a právě proto se k ní stále vracím.
Díky za pěkný veršovaný komentář. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie