.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Píšu Tobě, milý můj strážný anděli

23. října 2018 v 12:00 | Lucienne |  BÁSNĚ

Někdy si zkrátka neuvědomíte, co se to vlastně doopradvy děje. Někdy vám to dojde až ve chvíli, když už je dokonáno. Až potom uvidíte ty střepy. Až potom pochopíte tu definitivnost.
A já o tom potřebovala někomu napsat. Ale mezi střepy tam se mnou zůstal snad už jen ten můj strážný anděl.

Příjemné počtení. :)
7. 8. 2018



Píšu Tobě,
milý můj strážný anděli,
už tak nějak nevím,
komu jinému psát.

Nezavrhl jsi mě ještě?

Jsem podivně ztracená.
Hodiny kličkují mezi mými prsty
a večery mi ukládají ospalky do očí
po naplněném dni.
Já přesto tančím
jen po špičkách.
Mám strach, že probudím ta monstra,
která vídám ve svých snách.
Skrývám se před nimi pod stůl
ale on už je mi nějak...
malý.
Nevejdu se tam se svým mladším uplakaným já.

Závidím Ti Tvoje křídla.
Však můj hrudník je příliš těžký,
než abych vzlétla.
(A praštila bych se hlavou o svůj stůl.)
Něco do něj zevnitř buší.
Duní.
Hluboký zvuk hlubokého citu,
který se nedá a nedá
stopit.

Neslyšíš ho taky dunit?

Volám Ti
a volám jim.
Mluvím do tichého telefonního sluchátka
s ustřiženým drátem.
(nevím, kdo mu sebral hlas,
a zda ho vůbec někdy mělo...
Mám pocit, že snad zpívávalo...?)
Někdo pohodil těsně vedle mě nůžky,
vražedný nástroj na místě činu.
Prostě mě chtěl umlčet.

Ale anděli... Pověz,
kde se tu vzaly všechny ty střepy?

A píšu Ti
a píšu jim.
To jediné, díky čemu vím,
co je dnes za den,
jsou data psaná drobnými písmenky
ve vrchním pravém rohu
dopisů
a básní.
Přeplněné obálky dopisní -
už v nich více místa není
pro další část mé nekončící zpovědi.
Udělala bych nejlíp,
kdybych je všechny spálila.

Ale anděli... Pověz,
kde se vzala ta modro červená světla?

Vyprávěj mi prosím -
jak to vypadá v nebi?
Je tam s Tebou vůbec někdo?
Tady zespoda se zdá,
že tam je snad úplně prázdno,
okna dokořán,
když všichni andělé uletěli.
A my...?
My jsme si křídla utrhali.

A anděli... Pověz,
kde se vzala ta krev na mých dlaních? A na hrudi a ve vlasech?

Vyprávěj mi prosím -
jak to vypadá v nebi?
Existuje vůbec ještě?
Nebo se ztratilo s ideály,
které jsem pochovala v bílých rakvích?
Obkvetly je pomněnky,
než i ony zapomněly.
Zapomněnky.

Anděli... ty střepy, ta blikající světla, ta krev...
Chladný beton pod mým tělem...
a když natočím hlavu...
už vím, kdo leží vedle mě.

Tady zespoda se zdá,
že když se směješ za jízdy,
přijde
autonehoda.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 realistkadneska realistkadneska | 23. října 2018 v 12:10 | Reagovat

Smutné..krásné..trochu z toho mrazí..

2 B. R. B. R. | E-mail | Web | 23. října 2018 v 13:15 | Reagovat

ty jsi taková moje nová lucienne generation <3 jako vždy tak dojemné a dokonalé... tvé obraty slov jsou prostě jedinečné, tleskám

3 Lucienne Lucienne | Web | 23. října 2018 v 15:29 | Reagovat

[1]: Děkuji :)

[2]: Lucienne generation. :'D :'D :'D To je sladké. :'D
Moc děkuji, vážím si tvé chvály. :*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie