.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Deníčkoviny /19 - Očima ze žlutého křesla

8. října 2018 v 12:00 | Lucienne |  Deníčkoviny: mysl
Dnešní den jsem zažila něco výjimečného. Strávila jsem odpoledne s kávou, zlatou barvou a vynikající knihou. Jeden by řekl, že to zní poměrně běžně, plno lidí si občas prostě čte. Ale víte… dnešek byl jiný než ostatní dny, kdy si prostě čtete.

Dnes jsem letos poprvé pocítila podzim.




"Osobně si rád představuju, že bratr na vysoké zažívá všechny ty věci, které bývají ve filmech. Tím nemyslím takové ty filmy s mejdany studentských spolků. Myslím spíš ty filmy, kde kluk potká chytrou holku, která nosí spoustu svetrů a pije kakao. Baví se o knížkách a vážných věcech a líbají se v dešti."

Dneska jsem cítila, že v sobě možná chovám jednu takovou holku. Měla jsem s ní jedno volné odpoledne, a tak jsem ji vzala do kavárny. Do naší oblíbené kavárny. Jen my dvě.
Když jsme vešly, pohladilo nás hřejivé sluneční světlo, které pronikalo dovnitř velikými okny. V paprscích plynoucí zlato, které z naší oblíbené studentské kavárny udělalo kavárnu vyloženě podzimní. Nebe venku bylo světle modré, někdo by možná mohl říct, že i šedavé, a za okenními tabulemi visela plazivá chapadla břečťanu, která zvenku objímala kamenné zdi kavárny, jako by ji chtěla celou pohltit. Dokonale dokreslovala útulnou atmosféru, jak se venku bez zábran vinula a ovíjela a nakukovala do oken, za nimiž se lidé v té zlatavé spršce světla tichým hlasem bezstarostně bavili nad svými šálky kávy.

Usadily jsme se spolu s tou holkou, co má ráda svetry a kakao, do jednoho křesílka v rohu. Hořčicově žlutého křesílka na vysokých nožkách a s vysokým elegantním opěradlem.

Miluju tohle křeslo. Je pro mě zvláštně důležité.
Proč? Možná proto, že čas, kdy bylo důležité, už uplynul.
Některé věci vám prostě přirostou k srdci a vy si to uvědomíte až potom, co vlastně přestanou být podstatné, až po tom, co z nich zmizí ta jasná záře přítomného a ony ustoupí do stínu. Až pak je uvidíte zářit, jako by vám ten jejich minulý jas vypálil jejich obraz do sítnic a vy ho stále vidíte, i když světlo už zhaslo - akorát je vidíte tak nějak nejasně. Tak nějak… vzpomínkově. A trochu to bolí.

Jako vaše nejoblíbenější písnička, kterou jste si nechali zahrát na maturitním plese, když jste šli uličkou pro šerpu a růži, když jste se cítili být na malou chvíli opravdu výjimeční, sví, hrdí a volní, se všemi těmi dveřmi otevřenými. Písnička, která vlastně už ve skutečnosti ani není vaše nejoblíbenější, protože vy jste nejspíš už úplně někdo jiný než ta krásná zářící mladičká osoba procházející v šatech pro šerpu, někdo jiný a nyní s polovinou těch dveří pozavíraných.

Jako prstýnek, který jste dostali od mamky k patnáctým narozeninám a který od té doby nosíte každý den na prstě jako něco téměř samozřejmého a až ve chvíli, kdy se odstěhujete od rodičů a ze svého rodného města, uvědomíte si teprve, jak tenhle prstýnek starý dobrých sedm let je důležitý a proč ho vlastně na tom prstě celou dobu nosíte… a proč ho budete nosit každý den i dál.

Jako knížka, kterou jste četli se starým přítelem, kterou jste s ním rozebírali až do morku jejích stránek, nad kterou jste se semkli, spojili a prožívali ten výjimečný pocit sdílení. Knížka, kterou milujete dosud, ačkoli už ji nemáte s kým dále sdílet. Opuštěně vám sedí na poličce, název na jejím hřbetu smutně vyprávějící příběh, který už skončil.

Tímhle je pro mě tohle křesílko.


Víte, ona bývala dvě. Dvě taková křesílka, hořčicově žlutá na vysokých nožkách a s vysokými elegantními opěradly. Pamatuji si, jak jsme na nich seděli poprvé, hodiny plné slov a smíchu, a od té doby nesou výjimečnou vzpomínku, jejíž realita už pominula, stále však přetrvávající vypálená na sítnici mých očí.
Ta křesílka jsou pořád dvě. Ale jedno bylo dnes otočené zády, přisunuté k jinému stolku. A to druhé jako by říkalo: To nevadí, všechno je v pořádku, asi to tak prostě mělo být.
A ono musí mít pravdu. Musí, protože tohle je poprvé, kdy tam to křesílko stojí v rohu u okna samo, a kdy já jsem přišla do téhle kavárny sama.

A tak jsme si s tou holkou, co má ráda svetry, knihy a kakao, objednaly kávu a usadily se právě do tohohle křesla. Zvenku na nás skrz okno stříkla jasná sprška toho kouzelného podzimního zlatého světla a my jsme začaly číst.


Ta pasáž citovaná na začátku článku je z knihy Ten, kdo stojí v koutě od Stephena Chboskeho. Znáte ji? Musím vám ji doporučit, prostě musím. Ano, zase další kniha, kterou doporučuju, ale já mám poslední dobou zkrátka nějakou šťastnou ruku.

Je to kniha zařazená do četby určené pro děti a mládež, ale… tohle není jen tak nějaký bezduchý plochý příběh, které dnešní mládež konzumuje. Ne. V téhle je knížce je obrovská hloubka, jen jí musíte dovolit vás do ní stáhnout. Jsem si naprosto jistá, že děti by skutečnou hodnotu téhle knížky prostě nedokázaly ocenit. Doopravdy. Psychologie hlavního hrdiny je neskutečná. A ta jednoduchost, kterou je podaná, její sílu ještě podtrhuje.





Seděla jsem tam se svou podzimní svetrovou holkou v hořčicově žlutém křesílku a když jsem zrovna nečetla, nebo se nedívala zamyšleně z okna na ty popínavá břečťanové úponky, rozhlížela jsem se kolem sebe. Prohlížela jsem si lidi v kavárně.

U jednoho stolku byl týpek s laptopem. Sám.

U dalšího dvě holky, kamarádky. Míchaly svá cappuccina a něčemu se smály. Vypadaly vesele, obzvlášť v tom zlatavém světle, jež do kavárny pronikalo.

Hned vedle nich seděl pár. Oba se k sobě přes svůj stolek nakláněli a hltali slova toho druhého s takovým soustředěním, že to zlaté světlo, které pohledu na ně dodávalo neskutečně romantický nádech, pravděpodobně ani nezaregistrovali. Jeden nemusel být Colombo, aby uhodl, že jsou na rande, a pravděpodobně na jednom z prvních.

A taky tam u jiného stolu seděl další kluk s holkou, ale podle jejich chování tihle na rande asi nebyli. Kamarád a kamarádka? Každý se bezpečně držel na své polovině stolu, ale povídali si se zaujetím a vypadali, že se spolu dobře baví. Zajímalo mě, co mohlo být asi téma jejich hovoru. Zajímalo by mě, jestli je ten smích naplňuje stejně hřejivým pocitem, který si sama pamatuju.

Položila jsem si dlaně na ruční opěrky křesílka, jeho hrubý potah mi byl na dotek příjemný ( i on jako by evokoval podzim, zvlášť v kombinaci s tou hořčicovou barvou), a zabořila se do jeho měkké známé náruče hlouběji. Vzpomínala jsem.

I já jsem tu byla s kamarádkou.
I já jsem tu byla na schůzce se svým milým.
I já jsem tu byla s kamarádem. A to hned několikrát.


Bill se díval, jak pozoruju lidi, a po hodině se mě zeptal, o čem jsem přemýšlel, a já jsem mu to řekl. Poslouchal mě, přikyvoval a dělal různé "přitakávající" zvuky. Když jsem skončil, nasadil výraz pro "vážný rozhovor."
"Vždycky tolik přemýšlíš, Charlie?"
"Je to špatný?" Chtěl jsem jenom, aby mi někdo řekl pravdu.
"Nikoliv nezbytně. Jenomže někdy se lidé uchylují do světa vlastních myšlenek, aby se nemuseli zapojit do skutečného světa."
"A to je špatný?"
"Ano."
"Ale já myslim, že se zapojuju. Ty si snad myslíš, že ne?"
"No, tančíš třeba na večírcích?"
"Nejsem moc dobrej tanečník."
"Chodíš na rande?"
"No, zatím nemám auto, a i kdybych ho měl, tak nemůžu řídit, protože je mi patnáct, a stejně jsem zatím nepotkal holku, která by se mi líbila, teda kromě Sam, ale na tu jsem moc mladý a musela by řídit ona, což by myslím nebylo dobrý."
Bill se usmíval a dál se mě vyptával. Pomalu přešel k "problémům doma". A já jsem mu řekl, jak ten kluk, co nahrával tematické kazety, praštil sestru, protože sestra mi říkala, abych se o tom nezmiňoval mámě a tátovi, tak jsem usoudil, že Billovi to říct můžu. Když jsem mu to řekl, měl ve tváři takový ten velmi vážný výraz a řekl mi něco, co určitě nezapomenu do konce pololetí nebo možná nikdy.
"Charlie, každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží."

Už víte, proč mě ta knížka tak strhla? Asi ne… je to jen jeden maličký úryvek. Ale tahle větička mě zasáhla opravdu hluboko.

Charlie, každý přijímá takovou lásku, jakou si podle svého názoru zaslouží.



Charlie, patnáctiletý citlivý mladík se srdcem pro literaturu a poezii, který chápe víc, než by se dalo čekat, stejně jako méně, než se od něj očekává, píše dopisy jistému "milému příteli". Jsem teprve v polovině četby, ale hádám, že se nikdy nedozvím, kdo ten "milý přítel" vlastně je. Charlie mu zkrátka píše, ač ho pořádně nezná. Z jeho dopisů je konstruovaná celá kniha.


28. října 1991

Milý příteli,
promiň, že jsem teď čtrnáct dní nenapsal, ale snažím se "zapojit", jak říkal Bill. Je to zvláštní, protože někdy čtu knížku a mám pocit, že jsem jako nějací lidé z té knížky. Nebo taky, když napíšu dopis, tak potom strávím další dva dni tím, že přemýšlím o tom, co v něm bylo. Nevím, jestli je to dobře, nebo špatně. Nicméně se snažím zapojit.
Mimochodem, další kniha, kterou mi Bill dal, je Petr Pan od J. M. Barrieho. Vím, co tě hned napadlo. Ten kreslený Petr Pan se ztracenými chlapci. Tahle knížka je ale o moc lepší. Je o klukovi, který odmítne vyrůst, a když Wendy vyroste, cítí se podvedený. Teda alespoň tak jsem to pochopil. Mám dojem, že Bill mi tu knihu dal, abych se z ní něčemu naučil nebo tak něco.
A dobré na tom je, že čtu tuhle knihu, a protože je to vlastně pohádka, nemůžu si představovat, že jsem uvnitř. Takže se můžu zapojovat, a přitom dál číst.


Je to zvláštní, protože někdy čtu knížku a mám pocit, že jsem jako nějací lidé z té knížky.

Myslím, že jsem se do té knížky zamilovala právě kvůli Charliemu. V mnoha směrech určitě.
Kde je ti konec, mé nevinné a nevědomé, učtené a idealistické, stydlivé a nezapojující se patnáctileté já?

Když jsem četla ty dopisy, zachtělo se mi je taky psát. Zastesklo se mi po těch osloveních, která jako by znamenala víc než dopis sám. Zachtělo se mi psát dopisy, které by adresát vytáhl ze schránky, otevřel je a přečetl právě proto (nebo snad navzdory tomu?), že na lince pro odesílatele uvidí inkoustem vykličkované mé jméno. Přečetl by je a pak… pak by pochopil.
Jenže… já ani neznám adresu. Metaforicky, i doopravdy.

Když jsem tu báseň četl, všichni mlčeli. A mlčeli moc smutně. Ale úžasné na tom je, že to přesto nebyl nějaký špatný smutek. Bylo v tom prostě něco, kvůli čemu se všichni rozhlíželi kolem, jestli tam ostatní jsou. Sam a Patrick se na mě dívali. A já jsem se díval na ně. A měl jsem pocit, že vědí. Nic určitého, fakt. Prostě že vědí. A myslím, že to je všechno, co kdy můžeš chtít od kamaráda.

Přála bych si mít Charlieho za kamaráda. Kde jsi byl, Charlie, když jsem tě na střední potřebovala? A, příteli, kde jsi byl posledních pár měsíců teď, když jsem tě potřebovala?

Kam se poděly Tvoje dopisy?


Znáte Passengera?
Určitě ano. Minimálně jeho písničku Let Her Go znát budete, jednu dobu byla v rádiu pořád. A, mimochodem, to je ta moje nejoblíbenější, která mi hrála, když jsem šla na maturáku uličkou. Ta nejoblíbenější, která už ale snad ani nemůže být nejoblíbenější, protože teď jsem úplně někdo jiný. S polovinou dveří zavřených.
Passenger je můj podzimní zpěvák. Už jsem si ho dlouho nepustila. Byla jsem teď zahlcená Frankem a The Wonder Years a tak vůbec, že z mých denních playlistů nějak vypadl. Ale vlastně… on z nich vypadl už dávno. V té době, když jsem přestala být tou dívkou, která na maturáku prošla uličkou a dostala šerpu. Ovšem teď… teď přišla jeho chvíle. Chvíle na jeho cinkavé melodie, kytaru a dokonalé texty. Byla to nostalgie… a podzim.
Dosud jsem si to neuvědomila. Ale k ničemu se mi jeho písničky nehodí víc než k podzimu.

(Napsala jsem k téhle písničce básničku. Kdysi. Roku 2014. Jako by to byl jiný život.
Když jsem si na ni teď vzpomněla a vytáhla ji ze zaprášeného archivu,
zaplavila mě obrovská vlna nostalgie.
Pokud by si se mnou chtěl někdo zavzpomínat... Veselý milostný žalozpěv.)



A tak jsem tak seděla v naší studentské kavárně plné zlata, s tou svou svetrovou holkou, Charliem a Passengerovou podzimní hudbou a cítila, jak mi střídavě vlastní myšlenky a střídavě řádky knihy vhánějí do očí slzy.
Ani nevím proč. Ta knížka zatím nebyla nijak zvlášť smutná, až na určité detaily. Ale mně se často stává, že se mi u knížek chce brečet při pasážích, které čtenáře zkrátka rozplakat neměly.
Asi v nich zrovna vidím něco navíc, než co měly původně sdělit. Něco vlastního.

Anebo… anebo je podzim.


Jednou vzal papír se zelenými linkami
a napsal na něj báseň
A nazval ji "Ňaf"
protože to bylo jméno jeho psa
A o tom také celá byla
A učitel mu dal jedničku
s velikou hvězdičkou
A máma ji pověsila na kuchyňské dveře
a přečetla ji tetě
Bylo to ten rok kdy otec Tracy
vzal všechny děti do zoo
A nechal je zpívat v autobusu
A narodila se mu sestřička
s malými nehtíky a bez jediného vlásku
A máma s tátou se hodně líbali
A holka od sousedů mu poslala
valentýnku podepsanou několika křížky
a on se táty ptal, co ty křížky znamenaj
A táta ho večer vždycky uložil do postele
A ani jednou nevynechal

Jednou vzal papír s modrými linkami
a napsal na něj báseň
A nazval ji "Podzim"
protože tak se nazývalo to roční období
A o tom také celá byla
A učitel mu dal jedničku
a řekl mu aby psal jasněji
A máma ji nikdy nedala na kuchyňské dveře
protože byly zrovna nově natřené
A děti mu řekly
že otec Tracy kouří
A nechává vajgly v kostelní lavici
A někdy jsou tam vypálené dírky
Byl to ten rok kdy sestra začala nosit brýle
s tlustými skly a černými obroučkami
A holka od sousedů se mu smála
když po ní chtěl aby se s ním šla kouknout na Santa Clause
A děti mu řekly proč
se máma s tátou tak hodně líbají
A táta ho večer už neukládal do postele
A vždycky šílel
když brečel a chtěl aby ho uložil

Jednou vytrhl papír ze zápisníku
a napsal na něj báseň
A nazval ji "Otázka nevinnosti"
protože tu otázku si kladl o své dívce
A o tom také celá byla
A profesor mu dal jedničku
a k tomu přidal zvláštní klidný pohled
A máma ji nikdy nedala na kuchyňské dveře
protože jí ji nikdy neukázal
Byl to ten rok kdy umřel otec Tracy
A on zapomněl jak končí
Apoštolské vyznání
A přistihl svou sestru
jak se muchluje vzadu na verandě
A máma s tátou už se nelíbali
a ani spolu nemluvili
A holka od sousedů
chodila hrozně zmalovaná
Až z toho kašlal když se líbali
ale stejně ji líbal dál
protože nic jiného se dělat nedalo
A ve tři ráno se uložil do postele
a táta hrozně chrápal

Proto pak na zadní stranu papírovéo sáčku
zkoušel napsat ještě jednu báseň
A nazval ji "Absolutně o ničem"
Protože o tom to celé ve skutečnosti bylo
A sám si dal jedničku
a k tomu přidal řez na obě ty zatracený zápěstí
A pověsil ji na dveře koupelny
protože tentokrát měl dojem
že do kuchyně už by nedošel.


To je ta báseň, kterou jsem přečetl Patrickovi. Nikdo nevěděl, kdo ji napsal, ale Bob říkal, že už ji někde slyšel a že má dojem, že je to dopis nějakého kluka na rozloučenou. Fakt doufám, že to tak není, protože nevím, jestli by se mi pak ten konec líbil.

S pozdravem
Charlie



Sam poklepávala rukou o volant. Patrick vystrčil ruku z okýnka a plachtil s ní ve vzduchu. A já jsem prostě jenom seděl mezi nima. A když ta písnička dohrála, něco jsem řekl.

"Cítim se nekonečně."



Dnešní den jsem zažila něco výjimečného. Strávila jsem odpoledne s kávou, zlatou barvou a vynikající knihou. Jeden by řekl, že to zní poměrně běžně, plno lidí si občas prostě čte. Ale víte… dnešek byl jiný, než ostatní dny, kdy si prostě čtete.
Dnes jsem letos poprvé pocítila podzim.

A tak vítej, Podzime. Už jsem tě očekávala, jen si přisedni.
Dáš si se mnou kakao?
S pozdravem,
Lucienne

------------------------------------------------------------------------------------------

Ani nevím, proč jsem měla takovou potřebu napsat tenhle článek. Prostě jsem přišla domů, po tom, co jsem se plouživým krokem stále s Passengerem v uších hodinu procházela po Olomouci, která se pomaličku rukáv po rukávu obléká do podzimního kabátu, a začala jsem ho psát. Tohle jedno odpoledne sama se sebou a s Charliem ve mně zanechalo velice hluboké pocity. Seděla jsem tam skoro do zavíračky, nakonec tam se mnou zůstal už jen ten týpek s laptopem, který tam byl taky sám. Nechtělo se mi domů. Chtělo se mi číst a cítit ten hluboce melancholický podzimní pocit, který se mi rozprostíral celým nitrem, a který se mi dral ve slaných kapkách do očí, jak jsem četla…

- Vždycky tolik přemýšlíš, Charlie?
- Je to špatný?



-------------------------------------

Všechny citace jsou z:
CHBOSKY, Stephen: Ten, kdo stojí v koutě. Český Těšín: Slovart ve spolupráci s Brio, 2012.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 B. R. B. R. | E-mail | Web | 8. října 2018 v 12:11 | Reagovat

Miluju, vážně musíme někdy zajít spolu :-* děkuji, že Tě znám! ďakujem, že si!...

2 Keiji Keiji | 27. listopadu 2018 v 6:09 | Reagovat

Na začátek chci říct, že já prakticky pořád čtu něco z kategorie Pro děti a mládež. :D Ty příběhy mě baví, často bývají při dobrém výběru i výborně napsané a mnoho z nich prostě skrývá pointu, o které píšeš, že na vás dosáhne, když ji necháte. Tak jako jsem pořád vzdychala po AriDantem, kteří patří do stejné kategorie, věřím, že knížka, kterou jsi zmínila, bude podobná. Vlastně jsem o ní už slyšela - u někoho jsem ji viděla a líbil se mi ten psací stroj. Na to mě chytla alespoň vzhledově. :D Tehdy jsem ji spatřila u člověka, kterému jsem úplně se vkusem nevěřila, a tak jsem po ní nesáhla, ale když slyším tohle od tebe, hned to vnímám jinak. I po těch úžasných úryvcích.

Ten popis kavárny, toho pocitu v ní... připomíná mi to hygge atmosféru, ten útulný pocit v pohodlném křesle, přehozená dekou s horkou kouřící kávou  v rukou... krásně útulně jsi to popsala a bylo mi z toho hned moc hezky.

Takový krásný článek. A den. A pocit. O tom to je - kávu si dám každý den, někdy i několikrát. Ale ne vždycky přinese ten pocit. Čtu si často, i když ne každý den. A přesto to vždycky nepřivede ten pocit.
Proto jsou tyto okamžiky tak cenné. Kdy se to spojí dohromady, prolne a je to v tu chvíli tak celistvé a dokonalé, samozřejmé a nádherné. A člověk neví, jak ten překrásný pocit uchovat navždy, protože si zaslouží uchovat, protože je tak jedinečný a výjimečný. A pak je takovýto článek, myslím si, perfektní způsob. I jak to předat dál. Jak dovolit ostatním ochutnat ten pocit, stejně jako svému budoucímu já, ze kterého se jednou ta vzpomínka vytratí...

3 Lucienne Lucienne | Web | 27. listopadu 2018 v 11:03 | Reagovat

[1]:

[2]: Keiji! Tak ráda tě tu zase vidím. :')
Já jsem nic z Young Adult Literature nečetla strašně dlouho, protože škola na mě chrlila klasiky pro dospělé a na vlastní čtení nebyl čas. Letos ale máme předmět literatura pro děti a mládež a některé ty knížky jsem si vážně zamilovala. Možná proto, že jsem od nich neměla taková očekávání, možná proto, že číst něco určené dětem mozek dokonale zrelaxuje po všech těch dospěláckých záležitostech, které musíme řešit, a možná zkrátka proto, že ta jejich jednoduchost je překvapivě geniálně hluboká. Ne u všech, samozřejmě, ale hodně z nich takové opravdu jsou. A Charlieho můžu opravdvu vřele doporučit. :) Zvlášť lidem, jako jsme my... řekla bych, že s ním máme něco společného.

Někdy opravdu spoustu věcí zapadne do sebe a vznikne z toho chvíle, která něco doopravdy znamená. Nevím, jak je to možné, v téhle kavárně jsem po tomhle odpoledni byla sama ještě několikrát (nějak jsem si to zamilovala, chodit tam s knížkou a pít kafe a prostě neřešit nic), ale nikdy už to nebylo takové. Jen tenkrát... A přesně, jak říkáš, tyhle cenné vzpomínky si zaslouží uchovat, a tak jsem napsala tenhle článek. A jsem za to teď doopravdy ráda, protože vím, že v mé hlavě ta vzpomínka jednou zmizí, ale takhle je alespoň uložená tady.

Jsem ráda, že se ti článek líbil, a ještě větší radost mi dělá, že ses tu zase zastavila. :) Moc ti děkuju za to, s jakou poctivostí jsi pročetla všechny články, které ti unikly, to jsem ani nečekala. Je skvělé si tu od tebe zase po čase přečíst pár řádek. :)

4 Keiji Keiji | 27. listopadu 2018 v 22:22 | Reagovat

Nápodobně. ♥ Vždycky se k tobě těším, potřebuju si to udělat pohodlné s šálkem něčeho horkého a vyhradit si na čtení dost času, neboť mám pak taky chuť hned skočit do psaní. Proto je to jen raz za čas, o to víc mám ale ty chvilky tady radši.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie