.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Za svou svatyní

4. září 2018 v 12:00 | Lucienne |  BÁSNĚ

Ahojky. :)

Dnešní básnička je trochu jiná než její předchůdkyně. Mnohem volnější, delší, obraznější. Tak nějak většina dalších básniček bude tohoto formátu, nějak jsem si zvykla psát nevázanou rukou. Snad tedy volný verš neurazí. :)

O tom, jak jsem se konečně zvedla a rozhodla se jít dál.
A pořád se snažím.

7. 6. 2018




Čekala jsem ve sněhu,
bosá chodidla,
holá ramena,
krajky vloček ve vlasech.
Čekala jsem ve sněhu,
ticho plnil tikot hodin,
které jsi natáhl
a řekl,
že až všechen čas vytiká,
přijdeš.

Já tušila, že lžeš.

Asi se ti nelíbily
mé nasáklé šaty
a potrhaný zjev.
Asi se ti nelíbily
ty visící cáry látky,
z nichž potichu a nenápadně
odkapává krev.

Ze srdce mi rostou růže,
rodí se plané a divoké
a trní mou hruď rozdrápalo,
když prodraly se ven.

Ty růže jsou mé city.

Asi se ti nelíbila
trnitá verze jejich krásy,
ale všechny tyhle šrámy,
vlastně rozbolel jsi ty.

Na krku a na ramenou
na prsou a napříč srdcem
panují ty hroty.
Srdce přesto bije dál,
bije dál přes všechny růže,
bije dál a stále může -
přebilo tvé hodiny.

A tak jsem se postavila
a pozvedla svou hlavu výš -
zády jsem se otočila
k těm ručičkám prolhaným.
- Prý odpovíš,
až všechen čas vytiká.

A já vím, že mi teď lžeš,
že už za mnou nepřijdeš.

Přes oceán už stěží hledat viníka.

A tak
nohu před nohu,
pevnými kroky
kráčím přes
střepy
trny
zčernalé sirky
a ostříhané vlasy,
ještě mokré od mých slzí
- nůžky v náprsní kapse
na kůži stále studí.

Zahalím se do kabátu,
skryju rozdrápaná ramena
a krk
a ty plané růže,
co derou se mi z hrudi.

Vím, že se ti nelíbily,
a nebudou nikomu,
tak srostu se svým kabátem,
nechám ho je navždy skrýt.

Jsem na pouti za svou svatyní
k níž znovu hledám cestu
a už nebudu se nikdy ptát,
zda mi někdo nedá pít.
Odteď už jen a sobě.

Jsem na pouti za svou svatyní,
a přes můj ostnatý drát
už ji nikdy neuvidíš
a ani nikdo po tobě.



Pic 1, 2, 3

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sugr Sugr | E-mail | 6. září 2018 v 18:30 | Reagovat

To je moc hezká básnička, moc, díky za ní. ;-)

2 B. R. B. R. | E-mail | 7. září 2018 v 9:38 | Reagovat

Nádhera!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie