.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Deníčkoviny /18 - O jablkách, která znala Isaaca

7. září 2018 v 8:32 | Lucienne |  Deníčkoviny: mysl


(Tenhle článek vznikl už v polovině srpna, ale z důvodu špatného přístupu na internet jsem neměla možnost ho vydat. Proto vydávám teď, sice již v průběhu novorozeného podzimu, ale přece. Zavzpomínejme si tedy spolu na letní zahradu...)

Ahoj všichni. 😊

Dneska vás zdravím ze slunečné zahrady plné bzučících včel, květů, zrajících rajčat a krásných zelených jablek, kterým léto vtiská na líčka lehký červený ruměnec. Sem tam spadnou do trávy s těžkým žuchnutím, možná snad i trochu v rozpacích ze své těžkopádnosti, kterou slyší celá zahrada.

Isaac Newton, jak takhle v době dávno minulé seděl pod tou svojí slavnou jabloní, snad možná díky těžkopádným rozpačitým jablkům definoval gravitaci. Něco tak jednoduchého a běžného, s čím se lidé setkávali každý den, a přesto to nevnímali. A on vzal tužku a papír a napsal jazykem matematiky, kterou měl v srdci, gravitační zákon. Možná se sám cítil trochu zvláštně rozpačitě jako ta popadaná jablka, že světu nyní v šifrách veličin sděluje něco tak prostého, jako že plody padají ze stromů. Možná ne, já jsem se ho neptala. :D Každopádně, stal se díky tomu jedním z nejvlivnějších fyziků všech dob.


Co ta ruměnná jablka svým těžkým žuchnutím vnukla mně? Totéž, co panu velikému vědci.

Chuť pojmenovávat a tvořit. Chuť tvořit z drobností.





Víte, vždycky jsem se snažila, aby moje články měly nějaké hlavní téma. Něco velice jednoduchého a stručného, čím odpovím na otázku: o čem ten článek vlastně je? Vždycky jsem chtěla, aby mé články čtenáři něco sdělily a cítila jsem strach z podivné… podivné zbytečnosti a neužitečnosti, když jsem si po dopsání uvědomila, že celá pointa mé práce se slovy jsou vlastně jen mé soukromé pocity a, bože, proč by to mělo někoho zajímat?


Vždycky jsem se tak snažila, aby moje články měly duši. Asi jako každý bloger, který chce vidět svůj blog vzkvétat a vyvíjet se (absolutně nehledě na čísla ve statistikách návštěvnosti, v nich srdce blogu neleží).

Nikdy jsem však nedělala něco… něco nepřipraveného, něco nepromyšleného, něco… JEN TAK.

A jak tu tak sedím mezi těmi popadanými jablky, říkám si, že to je přesně to, co chci udělat. Chci jako Newton vzít něco běžného a obyčejného a jazykem svého srdce to vyjádřit.

To něco obyčejného jsou mé prosté myšlenky a ten jazyk jsou slova.

Zkrátka a dobře - dostala jsem chuť psát. O myšlenkách, které vlastně nemají myšlenku.

Každé z těch jablek mi teď jednu vnuklo.
Každou z nich krásně obyčejnou.
Jen tak.


......... ..









Prázdniny jsou v plném proudu, ačkoli srpen je tak nějak měsícem, kterému příliš rychle dochází dech. Přála bych si, aby s tím dechem ještě nějakou dobu vydržel.


Prázdniny jsou totiž jedinou dobou, kdy mohu svobodně číst. Jsem sice studentkou českého a anglického jazyka, a tudíž mám knihy v rukou prakticky neustále, ale víte, ono není číst jako číst. To nenápadné slovíčko svobodně, které jsem použila, je neskutečně důležité. Jednomu se zajídá konzumovat jen předepsané knížky, které musíte mít přečtené do termínu. Neříkám, že se v těch zadaných seznamech nenajdou knihy, které za to nakonec skutečně stojí, i když se vám do nich zprvu nechce. Takhle jsem na konci letního semestru objevila knihu, která se mi otiskla do srdce způsobem, jenž jsem absolutně nečekala. (Nečetli jste někdo Olbrachtovo Podivné přátelství herce Jesenia? Ta kniha je má spřízněná duše v šatech z papíru.♥) Ale… louskat pořád něco z donucení je únavné, zvlášť, když vás ta čtecí touha táhne zkrátka jinam. Jako jíst pořád jenom těstoviny, když máte chuť na palačinky. :D


A tak jsem v srpnu, v tom svobodném měsíci, konečně sáhla po svém To Read Listu.😊

~~~

Začala jsem Ginsbergem.

Z beatníků jsem dosud znala jen to, co jsem se doslechla na hodinách češtiny na střední. Vlastní zkušenost žádná a po pravdě řečeno, dlouho mě k nim ani nic moc netáhlo. Ale pak jsem si oblíbila The Wonder Years a zjistila jsem, že jedno ze starších alb bylo inspirováno právě Ginsbergovými verši, konkrétně skladbou America ze sbírky Howl and Other Poems (Kvílení a jiné básně). Byla jsem zkrátka zvědavá, co inspiruje člověka, jenž napsal tak neskutečné texty. Texty, které ve mně otevřely dveře do úplně jiné nepoznané emoční dimenze.

Po přečtení jsem zůstala… asi nedokážu najít lepší slovo než ohromená. Lapená v tichém úžasu. Ale ani náhodou tohle vyjádření není dostačující.
Nedokážu to pořádně popsat. Slova, která se mi rodí v hlavě, když si vybavím ty verše, připadají mně samotné hrozně… hloupá. Plochá. Popisující, však nepojímající. Ale… bože, tenhle člověk žijící život z úplně druhého konce, divoce a zoufale a ztraceně a syrově a beze smyslu, zahrál v mé duši na nějakou strunu, která tam dosud nepoznaná existovala pokrytá prachem, a teď se rozezněla tak jasně a zvučně, že jsem jen zůstala stát a jako uhranutá naslouchala jejímu hlasu. V té divokosti, zoufalosti, ztracenosti, syrovosti a bezsmyslnosti se skrývá tolik… pravdy. Tolik… skutečna.

Jako by celá tahle generace zuřivě se zmítající a kopající kolem sebe, hledající pod vlivem drog na střechách paneláků Anděly a Zjevení a Pravdy, věděla o životě něco, vůči čemu byli ostatní slepí. A těch několik ztracených jedinců, kteří museli být mezi ostatními tak osamělí, přitom chtělo jen vyznávat prostou Lásku.

Závidím jim hluboká přátelství, která mezi sebou dokázali vytvářet ve své odlišnosti. Není lepšího pocitu než být odlišný společně s někým. Závidím Ginsbergovi dopisy, které si vyměňovali s Jackem Kerouacem. Závidím jim takové propojení, že pro sebe byli schopni psát básně.

Zajímalo by mě, zda se někdy rozdělili. Zda se někdy odcizili. Zajímalo by mě, zda někdy zažili ten pocit, že teď už jsou odlišní doopravdy sami, že už žádný další dopis nepřijde.

(Allen Ginsberg: Sunflower Sutra)


Rozuměla jsem těm citů tak hluboce, až mě to samotnou vyděsilo. Sonda do duše šílence a ona našla .

Tak prudce mě Ginsbergovy city a slova inspirovaly, že jsem vzala papír a tužku (… no dobře, vzala jsem mobil a otevřela v něm poznámkový blok) a začala sama psát. Verše reagující na verše.

Mám v sobě střípek ztracených básníků.

Za jiných okolností… narozená jinde a jiným lidem… bych jim možná mohla být podobnější, než by kdokoli čekal. Možná.
Oni ctí city a lásku a pravdu a nenacházejí pochopení.
… A já prostě nerozumím tomu, jak je to vůbec možné.


(The Wonder Years: And Now I'm Nothing)




Sbírku jsem přečetla dvakrát, některé oblíbené pasáže třikrát, než jsem se odhodlala ji odložit. Přeci jen, srpen je měsíc, kterému rychle dochází dech a můj To Read List je dlouhý.

A tak jsem sáhla po Citadele.











Jméno Antoina de Saint-Exupéryho, stejně, jako jméno Citadely, mělo v mém životě zvuk už dlouho před tím, než se mi kniha dostala skutečně do ruky. Autora mám ráda už jen díky jeho skvostnému Malému princi, i přes to však nevím, zda bych po této knize sama sáhla, kdyby mi ji před několika měsíci nedoporučil člověk, jehož názor jsem ctila, a který mě i můj vkus znal jak své boty. O knize si s ním sice už nepohovořím, přesto však jsem byla až příliš zvědavá na ten přínos, jenž by mi toto filozofické dílo mohlo dát, než abych na ni zapomněla. A navíc - je to Exupéry. Drobné citáty drahého Antoina už mám poznamenané všude, kde je to jen možné, tak jsem si říkala, že by možná bylo vhodné poznat se s ním o něco blíž. :D A tak jsme si smluvili rande v Citadele.

Ta kniha je… ona je… Když nad ní přemýšlím, nenapadá mě lepší a skutečnější slovo než studna. Studna, která je sama obrazem mnoha Exupéryho přirovnání. Je hluboká, to bez pochyb, a v poušti je mimořádným architektonickým dílem a modlou. A zrcadlí se v ní celá kupa hvězd, které však nikdy nikdo nepolapí, ani když do ní skočí. Ta hloubka se dá doopravdy stěží pojmout. Ale je v ní jediná skutečná voda v poušti. Jediná pravda.

Studna je však také… kulatá. Když půjdete po jejím obvodu, najdete vždycky jen ten samý začátek. A stejně tak mám pocit, že se Exupéry se svými myšlenkami tak nějak točí v kruzích a já jsem dosud nepřišla na to, zda je to známka jeho geniality, jak mu do sebe všechno krásně zapadá, nebo vedlejší následek faktu, že autor Citadelu vlastně nikdy nestihl dostavět, že knihu nedokončil.

Nesouhlasím s drahým Antoinem ve všem. Jsou místa, kde se vážně pozastavuji nad jeho závěry, jsou místa, kdy mám pocit, že kritizuje konkrétně mé názory (a já tak nějak úplně nevím, jak k tomu přistupovat, protože leckde si myslím, že tenhle velký pan filozof prostě nemá pravdu, že tomu prostě nerozumí… A to je divný pocit,) a někde bych řekla, že si to svoje odsuzování a pohrdání mohl odpustit. Miluji lidská srdce, miluji jejich hodnotu a holduji citům, které vidím jako hybnou sílu, jako něco, co z živoucí bytosti dělá člověka. A někdy mám pocit, že právě city jsou to, co Exupéry odsuzuje, a s tím se mi jen těžko smiřuje. On místo toho píše o něčem, co nazývá horoucností. A díky téhle horoucnosti se člověk dokáže směnit za své dílo a dosáhnout uskutečnění, díky kterému nakonec může být. Být v Bohu. A jak tak čtu ty jeho odsuzující řádky, které ale ve skutečnosti v sobě skrývají tolik lásky k člověku, nedokážu s určitostí říct, nakolik mě Exupéry právě v lásce k citům podporuje a nakolik mnou za ně pohrdá. Tahle jeho zvláštní rozpolcenost mě ovšem s překvapivou intenzitou drží u čtení.

Velkou roli v Citadele hraje Bůh. Mám pocit, jako by snad Exupéry opravdu miloval člověka, ale jako by ho miloval jen přes Boha. Jen pro Boha a díky Bohu. Protože dle jeho slov je každý člověk, byť sebenižší, příbytkem božím.

Snažila jsem se najít něco, co by mně, jakožto ateistovi žijícímu o století později, mohlo tuhle entitu Boha nahradit, do čeho si ji převést. A přišla jsem jen na jedinou veličinu, kterou ovšem Exupéry v díle jako by sám vyvracel, nebo jí nepřipisoval tak vysokou hodnotu jako já - a tou veličinou je láska. Exupéry vše, co dělá pro člověka, dělá pro Boha. Já vše, co dělám pro člověka, dělám z lásky. Jeho horoucnost je má láska. Jenže láska sama, jakožto hořící cit a pohon, pro Exupéryho zdá se není tak relevantní, tak vysoká, jak ji sama vidím. Nezakazuje ji, nepotírá její význam, to rozhodně ne, láska je vlastně velkým tématem knihy, ale… on zkrátka miluje hlavně Boha.

Ne ve všem se holt se starým Antoinem shodneme. Přesto však… přesto však jsou některé jeho myšlenky tak… perfektní a některá pojmenování tak moc přesná, že rozhodně nemohu litovat, že jsem po knize sáhla, i když sem tam protestuji. Nedávno jsem se přistihla ve čtyři ráno, jak zuřivě odháním dotěrné mušky od podsvíceného displeje mé čtečky, abych mohla číst dál, a bylo mi úplně jedno, jak hluboká už je noc… nebo spíše jak brzké už je ráno. Nemohla jsem se odtrhnout, srdce mi zuřivě bušilo a mé vědomí bylo hluboce ponořeno do plynulého řetězce Exupéryho úvah. Někdy prostě uhodí hřebíček na hlavičku... a já ztratím dech. Někdy doslova.

To jsou zkrátka ty nedosažitelné hvězdy ve studni.

~~~

Poznal jstem totiž, že člověk je zcela podoben citadele. Rozboří zdi, aby dosáhl svobody, ale zbude z něho jen stržená a hvězdám otevřená pevnost.
A vyvstane úzkost z nebytí. Nechť vystaví svou pravdu na vůni pražícího se révoví nebo na ovci, kterou je třeba ostříhat. Pravdu je třeba hloubit jako studnu. Rozptýlenému pohledu se ztrácí obraz Boha. A mnohem víc než cizoložná manželka, otevřená příslibům noci, toho ví o Bohu moudrý člověk, který našel svou celistvost a nezná nic než váhu rouna. Citadelo, vystavím tě v srdci člověka.

(Antoine de Saint-Exupéry: Citadela, str. 15)
~~~




Nebudu vám lhát, četba to není lehká. Jasně, dovedu si představit, že jsou lidé, kteří ji spolknou ani nemrknou, ale já se na ni musím zatraceně soustředit, alespoň těch prvních několik stran, než mé vědomí zapluje do řádků jako šipkou pod vodní hladinu. Když je klid a to správné naladění.

Jsem teprve v chabé třetině knihy a už mám tolik co říct. :D A stejně jako milovaný Ginsberg, i drahý Antoine mě inspiroval k několika veršíkům. Po čase vám je ukážu, až je trošku vylepším. 😊


(EDIT: Jsem téměř na konci četby a dodávám, že tohle musí být jedna z nejlepších knih v historii vesmíru. Tohle dílo si doopravdy zaslouží samostatný článek, doufám, že si na něj najdu čas. Tolik myšlenek ještě nikdy žádná knížka v mém nitru nezasadila. Můj názor na ni i na autora se dost vyvinul, vnímám ji teď trošku jinak, než jak jsem popsala v zahradě v polovině srpna, a o to víc si myslím, že je třeba ten článek napsat. Protože, věřte mi, ta kniha je doopravdy NĚCO. Ta kniha je zatracený život. )









Odbočme trochu taky od té literatury, ačkoli ta se zdá tématem naprosto nevyčerpatelným. Na chviličku jsem popustila uzdu svým myšlenkám a podívejte se! Už píšu zase jen o ní. A je toho tolik, co bych ještě dokázala v té své horoucnosti sdělit! Jak si zkrátka dovolím ponořit se, jsem ztracená. A bojím se, že je to nevyléčitelné. 😊
Převedu tedy řeč trošičku jinam. Trošičku víc do reality, kde fata morgana neohrozí vaše smysly.

Jak už jste se z minulého článku Z básnického zápisníku dozvěděli, jsem na prázdninách u babičky (v době vydání článku už asi ne, ale v průběhu procesu psaní jsem ještě byla :D). Horka posledního týdne byla neúnosná, a tak jsme málokdy vystrčili nos z baráku. (Ale ta zahrada! Ta zahrada na mě mrkala a vábila k sobě mé pero!)


Včera jsme se však rozhodli, že si uděláme trošku dobrodružnou výpravu. V blízkém okolí městečka, v němž se právě nacházíme, stojí jistý starý opuštěný hrad. Nikdo ho staletí neobývá, nikdo se o něj nestará a on zchátral a rozpadl se na ty kameny, o kterých Exupéry píše, které jeden bez druhého už nejsou víc než kameny, které už vůbec nemají smysl hradu. A těchto pár kamenů zarostlo a bylo pohlceno neúprosným lesem, bývalé dílo člověka navráceno přírodě.

Už jsme ho byli hledat loni, ale vzhledem k tomu, že pořádná srozumitelná mapa k pokladu neexistuje (a ta, která existuje, je už dost stará a moc nepočítá s tím, že stromy a keře rostou a je jim jedno, jestli v místě jejich větvoví měla být nějaká cesta) a k tomu, že k hradu nevede žádná skutečná značená turistická stezka, nenašli jsme nic a akorát jsme se jedni druhým ztratili v lese. :D Ano, ty rodinné vzpomínky... :D Ale ta akční část našeho rodokmenu se nevzdává a zahájila výpravu znovu.

Tentokrát jsme se už pořádně připravili, googlili jsme rady nám podobných dobrodruhů, kudy se vlastně k zřícenině dostat, a byli jsme přesvědčeni, že tentokrát, skoro všichni vybaveni pevnou obuví a ranečkem broskví ze zahrádky na cestu, už nemůžeme selhat a bude to klidná bezproblémová procházka.

Well… zas až tak klidná a bezproblémová nebyla. :D Snažili jsme se řídit podle rad z internetu, které se všechny nesly v podobném duchu: "U řeky za skálou, která vypadá jako ryba, zahněte do lesa," ale dle mého názoru jsme stejně zatočili úplně jinde, než jsme měli, takže naše dobrodružná výprava nakonec hledala úplně na vlastní pěst. Abyste pochopili, co to znamená na vlastní pěst - lezli jsme prakticky celou cestu po neskutečně strmém lesním svahu. Ne, žádná cesta, ani třeba vyšlapaná cestička, prostě jen hromada suchého listí a jehličí na svahu plném kořenů a borůvčí a trní, po němž jsem šplhala do kopce po čtyřech s rukama zalepenýma od broskví. Ano, moc jsem si to užívala. Nebýt ochotné asistence mužských členů výpravy, bůh ví, jestli bych se tam vůbec vyškrábala. :D

Ale věřte nebo ne, my jsme ty šutry našli. (Děkuji bohu za navigaci. :D) Objevili jsme jakýsi zbytek polorozpadlé zdi a tak třímetrovou díru do země. A to byl náš tajemný hrad. :'D Musím ale uznat, že výhled na naše městečko byl opravdu krásný. Na internetu píšou, že odtamtud je úplně nejhezčí. A tak jsme si sedli na skálu a dívali se do kraje, rozpadlou zeď za našimi zády.


Nemohu říct, že bych nakonec i přes ta rozedřená kolena dobrodružné výpravy litovala. 😊

...






Poslední dobou hodně přemýšlím o lásce.


Ne o nějaké konkrétní, ani ne pouze o milostné lásce, ale zkrátka… zkrátka o lásce. O tom citu chovaném k jiné duši, kterou máte zapsanou hluboko v srdci, ať už je to váš partner, sourozenec, nebo dobrý přítel.
Víte, jsem zmatena její (ne)existencí. Lidé se pro ni chovají krásně a hrozně, a chovají se krásně a hrozně navzdory ní. Existuje návod, jak se v tomhle vyznat? Existuje návod, jak poznat, že se k vám lidé chovají hrozně z lásky, nebo prostě jen z čistého zla?

Já miluji a miluji mocně. Miluji horoucně, jak by řekl milý Exupéry. Jsem díky oné lásce schopna hodně gest, jsem schopna dávat a rozdávat a více méně ani nečekat nic nazpět. To je ta síla daru, který se vám nevrací. Daru, který není konán z ničeho sobeckého, bez dlužníků, bez očekávání. Takovým darováním se uskutečňujeme. Vím, zase se vracím k mocné Citadele (odpusťte), ale dle Exupéryho se uskutečňujeme, abychom po smrti mohli žít v Bohu. Už jsem psala, že nevěřím v Boha. Ale v co věřím je to, že když do světa vložíme trošku dobra a trošku lásky, prostě v něm musí někde zůstat. Láska je můj Bůh. A tak vkládám. A tak miluji. A tak chci být dobrá. Protože ponořená do vod temnoty v průběhu posledního semestru jsem viděla ve světě tolik zla, že ho takový odmítám přijmout. A tak jsem se rozhodla tvořit.

Miluji, abych mohla darovat. Daruji, abych se mohla uskutečnit. Uskutečňuji se, abych žít ve svém Bohu. Abych mohla žít ve svém bohu, miluji.


Přemýšlím o tom, proč lidé dělají zlé věci. A proč je dělají z lásky.

Když lidi ubližují z lásky, dělají to buď proto, že jsou příliš slabí, anebo naopak neskutečně silní. Slabí před láskou utíkají, silní se jí brání. A ti, kterým ublíží, ubližují zase nazpět, protože… no, protože oni taky milují. Brání se.
Zažila jsem mnoho takových bolestí z lásky. A zažila jsem tu zlost, to ukřivdění, tu nevíru, tu potřebu křičet a v hlavě jsem na milované osoby vysypala tolik zlých slov! A proč? No protože jsem je zkrátka měla ráda. A tak si tady ubližujeme z lásky a často to ani nevíme. Oblékáme lásku do šatů zla, až ji za tím vším ubližováním nevidíme.

Proto je důležité pochopit jednání lidí okolo nás. Pochopit a darovat soucit. Když totiž útočník narazí místo na obranu na lásku, soucit a otevřenou náruč, nechce se mu už tolik útočit. Překvapeně skládá zbraně.


Samozřejmě neříkám, že ve světě neexistují hajzlové. Že neexistují lidé, kterým jsou city ostatních prostě a jednoduše někde. Jistě, že tu jsou, a chodí jich tu mnohem víc, než bych si přála. Ale já jsem se rozhodla jít proti kameni květinou. Já vím, těžká role. Nevděčná. A možná ji nezvládnu. Ale po zkušenostech, které jsem nabrala v posledních několika měsících, jsem si uvědomila, že odpuštění a úsměv věnovaný člověku, který vám ublížil, vás osvobodí od toho břemena bolesti jako málo co. Jako byste se pak cítili volní znovu milovat. A uvědomíte si, že ani není tak těžké milovat právě tu osobu, která vám ublížila, i když nemáte tušení, jestli ona miluje vás. Ale vy to nepotřebujete vědět.

"To, co sis na člověku zprvu zamiloval, nemůže být přece nikterak zničeno tím, že je tu zároveň něco, co nemiluješ."
Děkuji za přizvukování, drahý Antoine. :D

Chci ve světě kázat lásku. A chci naučit lidi, aby ji kázali. Svět potřebuje takové, kteří nebudou šířit zlo, které dostanou. Nemůžeme přetvořit svět, který se mračí, pokud to, co z něj přijímáme, nebudeme sami transformovat. Moře se dá přebarvit, i kdyby jen kapičku po kapičce.

A já chci barvit.

Chci milovat.



Bože můj, málem jsem zapomněla, jaká naprostá dokonalost to je, psát rukou. Proč jsem to přestala dělat?
Ano, vím naprosto přesně, proč. Je to pomalé a pak to ještě navíc musím přepisovat do počítače, takže to zdržuje dvakrát tolik. Ale... bože.

Je třeba k tomuhle něco vůbec dodávat?










Nakousla jsem tady čtyři jablka, čtyři témata, která mi přišla na mysl úplně sama, z ničeho nic, a musela jsem se doopravdy krotit, abych vždycky přestala psát a přesunula se k dalšímu jablíčku. Ani jsem si neuvědomovala, kolik slov ve mně spí! Pokud si najdu čas, budu některé z těch témat muset rozebrat v jednotlivých článcích. Ale znáte to. Já a čas. Už tak mám v hlavě náměty dalších tří článků, které se bojím, že se stejně nakonec nebudou mít kdy se narodit. Takže jsem vážně ráda, že jak tu tak sedím mezi těmi jablky, která možná znala Isaaca, nechala jsem se unést tou psavou náladou. Kdyby se tak nestalo, možná bych snad ani nikdy nedostala příležitost tyhle myšlenky vyjádřit.

Tenhle článek neměl tak úplně téma. Neměl směr, nezačínal v bodě A a nekončil v bodě B. Jen tak různě pronásledoval jablka, která se po dopadu ze stromu kutálela každé trochu jiným směrem. 😊

Doufám, že se vám článeček líbil. 😊 Já se cítím šťastná a vypsaná. Nebo alespoň o trošku víc, než jsem byla před tím, než jsem se posadila do trávy.

Tak mějte všichni pěkný den,
Vaše pod jabloní usazená
Lucienne

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 B. R. B. R. | E-mail | Web | 10. září 2018 v 13:52 | Reagovat

AMEN! <3 děkuji a souZNÍM

2 Keiji Keiji | Web | 5. října 2018 v 6:41 | Reagovat

Už si louhuju čaj přes dvacet minut. Myslela jsem na to, v kolik si mám pro něj dojít, ale nějak jsem se prostě nemohla odtrhnout.

Tak jen zdravím, jsem po nějakém tom pátku zase tady. 0:)

Často nevím, co ti na ty přečtené básničky napsat, protože jsou hluboké a krásné a psát to pořád dokola je mi takové blbé - ale to už jsem asi zmiňovala. Tak to jen zmíním tady obecně, protože to, co bych chtěla sdělit když čtu tvé texty je takové víc abstraktní než popsatelné. Jsou prostě krásné. Ani si nemůžu vybrat nejoblíbenější, protože by mi to přišlo nefér vůči těm ostatním, přesto zmíním tu Za dvou svatyní, ta se mi líbila velmi.

Nalákala jsi mě jen na Ginsberga s Kerouacem, tak Citadelu. Opravdu moc, představa těch dvou přes básně komunikujících mi přijde neuvěřitelně krásná, přesto musím říct, že nevím, jestli se k tomu někdy dostanu. Nějak si k těmto věcem neumím sednout, i když se mi takto líbí. Je těžké to popsat, možná je to jakási lenost zkoušet to, co nemám zažité - a číst básně to není. Ale třeba, až konečně seberu odvahu vkročit do městské knihovny, si někdy nějaké z jejich děl jen vytáhnu z poličky a na chvíli si tam s ním sednu. A tahle představa mi přijde natolik romantická, že to možná fakt budu schopná udělat.
Na Citadelu jsi mě nalákala mnohem víc - i když mám trochu strach, protože příliš těžká díla mi číst nejdou. Záleží, jak jsou pak zajímavá. O zajímavosti tohoto nepochybuji. Určitě bych byla ráda za samostatný článek - ale vím, jak to je. Uvidíš.

O té lásce - úplně nevím, co si myslet. Nebo spíš... sedí mi to k tobě, tento postoj, a je to krásný postoj. Souhlasím, že je třeba lidí, kteří budou vyjadřovat lásku místo závisti, zloby, křivdy, nenávisti a všech těchto věcí, které se násobí sami sebou. Já si jen neumím úplně představit, co ty nazýváš pojmem "láska". Protože nemáš žádný postoj k Bohu.
Já se tady zase přiznám, že pojem "láska" jsem pochopila až teprve, když jsem uvěřila v Boha.
Není to tak, že bych následovala nějaké náboženství a jeho zvyky, vnímám to spíš jako takový abstraktní pojem. Bylo by na mnoho ostravců popisovat ti tady, jak přesně to myslím, ale velkou roli tam hraje vděčnost a pochopení. Jsem tak moc vděčná, že jsem konečně pochopila, jak ten svět a život funguje, tak vděčná, že je to všechno naše volba a přičinění, tak vděčná, za každou příležitost, které si všimnu... tak nějak bych to možná mohla popsat.
To je podle mě láska - ta absolutní, nesrovnatelná s jakýmkoli citem jedné lidské osoby k druhé, protože je tak celistvá, soběstačná, dokončená, dokonalá. Bezchybná.
Nemyslím, že jsem to řekla srozumitelně, určitě ne dostatečně. Na tohle téma jsou napsané knihy, celé série, nemohu se snažit vysvětlit to v pár řádcích.
A je vlastně možné, že ty to celé o lásce myslíš dost podobně, jen to nazýváme každá jinak. I když mi přišlo, že to přece jen myslíme každá trochu jinak... :)

Myslím, že psát jen tak má něco do sebe. Upřímně mě to teď naplňuje nějak víc, než držet se naplánovaného tématu. Ten článek pak sice vypadá celistvě, ale často se musím dokopávat k jeho dokončování, finální úpravě... psát jen tak je jako pohladit svou lásku ke slovům. Pustit je na svobodu - ten pocit, jako když svobodně vezmeš knihu, kterou chceš číst sama ze své vůle - a nechat se vyjádřit.
Vyjadřovat, kdo jsme. Bůh ví, proč je to tak důležité. Ale je. Moc.
Zakoušet a vyjádřit se.

Díky za krásný článek. :)

Jdu číst další v pořadí. :D

3 Lucienne Lucienne | Web | 5. října 2018 v 20:45 | Reagovat

Jé, ahoj, Keiji! :) Jsem ráda, že ses tu zase objevila. O:)

Moc mě těší, že jsem tě nalákala k četbě. Ginsbergovy verše jsou obrovský emoční zážitek, takže kdybys někdy měla povznesenou náladu na verše a chtěla sis splnit tu romantickou představu, určitě doporučuju. :) Ale naprosto chápu tu lenost zkusit něco, s čím nemáš zkušenost, taky to tak mám, měla jsem to s Citadelou. :D Trvalo mi rok, než jsem se k ní dokopala (ačkoli ten primární důvod byl zkrátka nedostatek času). Já se na Ginsberga znovu chystám v nejbližších dnech, protože ho probírat ve škole a máme ho jako required reading. Už se těším. :D
Co se Citadely týče, to je kapitola sama o sobě. Dalo mi to neuvěřitelný přínos. Samostatný článek bych moc ráda napsala, ale potřebuji na něj čas a hlavně to správné psychické naladění, jinak se obávám, že by mohl vyznít jinak, než bych chtěla, a Citadela je zrovna něco, co odfláknout nechci a nemůžu. Ale pokusím se ho vytvořit. :) A moc doporučuju po ní sáhnout. :)

S tou láskou je to až příliš komplikované, než abych ti tady byla schopná odpovědět, za co vlastně lásku doopravdy považuju. Snažila jsem se to definovat už nesčetněkrát, ale nikdy se mi to nepovedlo správně. Nemám postoj k bohu, ale lásku považuju nejen za cit jednoho k druhému, opětovaný nebo neopětovaný, ale jako... jako životní postoj, jako vnímání světa, jako vnímání lidí a vnímání sebe. Ano, má to co dělat s vděčností i pochopením. Asi obě vidíme pod pojmem láska něco jiného - možná právě pro absenci/přítomnost veličiny Boha v tomto pojmu - ale přesto jsem si jistá, že to nejzákladnější vnímáme stejně. Je to, jako bychom viděly stínohru - zdroj stínu na plátně je tentýž, ale my každá v tom stínu vidíme něco jiného a k něčemu jinému ten tvar přirovnáváme.

Já píšu často jen tak. Vedu si něco jako deníček, zkrátka si zapisuju své myšlenky, když přijde ta chuť psát a já ve skutečnosti nemám o čem, takže na nedostatek možností k "pohlazení své lásky ke slovům" si stěžovat nemůžu, ale naprosto s tebou souhlasím. :D Asi to lidi jako my zkrátka potřebují. Neustále se vyjadřovat a neustále tvořit.

Já ti děkuji za krásný komentář. :) A moc děkuji chválu k básničkám. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie