.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Deníčkoviny /17 - Poezie osminohá

11. srpna 2018 v 12:00 | Lucienne |  Deníčkoviny: prsty

Zdravím vás všechny a vřele, moji milí čtenáři. :)

Zasedám dnes ke klávesnici v poněkud ztížených podmínkách, za kterých je klapot jejích kláves jaksi línější a pomalejší, než u mě bývá zvykem. Trávím současný střípek prázdnin u babičky v nejmenovaném městečku položeném na krásně šumící řece (překvapivě ještě nevysychající), kam v létě jezdívám, co si jen pamatuju. Podmínky pro blogování zde však nejsou příliš příznivé, protože najít tady místečko, kam bych si zalezla, schovala se a dala průchod myšlenkám a emocím, je prakticky nemožné. A tak sedím v obýváku u jídelního stolu (ach bože, já tak nerada píšu u stolu!) a snažím se nevnímat neskutečně hlasitý hukot snad ještě komunistického větráku, který jsme našli bůh ví kde v útrobách domu, vtíravé hlasy z hučící televize a existenci dalších dvou, tří až čtyř osob v mém okolí, které se tu v rušném rytmu nadcházejícího oběda pohybují dle potřeby, mluví spolu a volají na sebe přes dveře, jež zůstávají otevřené téměř všechny ve snaze probudit v domě neexistující průvan. Proto se tu taky není kam schovat. Dnes však překvapivě nikdo nepotřebuje mou ruku, aby byla přiložena k dílu, a tudíž mám chvilku na článek. Ovšem ačkoli sluchátka v uších a má oblíbená kapela The Wonder Years mají velikou moc, nejsem si tak úplně jistá, zda budou natolik mocné, aby mou mysl dokázaly unést od toho ruchu někam do útrob samy sebe a dovolily jí tam rýžovat obrazy, jež se v ní nepřetržitě rodí, a předložit vám je v nějaké učesané srozumitelné podobě.

Ale jinak ano, pochopili jste správně, chystám se napsat další aktuální článek. :) Pro dnešek žádné ozvěny z dob "tohle už bylo". Dneska vás můj stroj času přenese zase na chvilku do současnosti. :D
Tak se pohodlně usaďte a nechte se se mnou unést. :D






Víte, o čem s vámi chci dneska mluvit?

O poezii.


Zase?

Ano. :D

Je to zvláštní, že něco tak abstraktního, tak ve skutečnosti neuchopitelného, se mi stává zdrojem tolika prozaický řetězců slov. Proto také, jak jste si asi všimli, dnešní článek nenese primárně štítek Deníčkoviny (ač to vlastně Denčíkoviny jsou), ale Z básnického zápisníku. Rozhodla jsem se vytvořit si novou podrubriku, která se bude zabývat vším, co sice spadá do mého soukromého emočního života, stejně jako Deníčkoviny, ale bude se týkat čistě poezie. Toho, co poezie sama o sobě není schopna ve verších sdělit.

Původně jsem vám sice chtěla vyprávět něco úplně jiného, něco docela těžkého, co hnízdí někde uprostřed mého hrudního koše, ale ono to počká… Při své váze se to odtamtud samo jistě neodnese. Dnes mě zatahalo za vlasy jiné téma.

Je to téma, které se mnou v mém životě tak nějak poklidně existuje už několik let. Zhruba… zhruba šest. Tak nějak od té doby, co jsem začala psát poezii. Vždycky se sem tam probudí a zakřičí mi do ucha a mě začnou svrbit prsty, jak o něm chci napsat. Tenhle článek, v různých variacích a různých podobách, měl vzniknout už nesčetněkrát. Ale já ten hlásek vždycky po chvíli tak nějak… umlčím. Vlastně pořádně nevím proč, asi proto, že poslouchat ho a mít ho v sobě je tak… tak nepohodlné. A tak zase ulehne ke spánku na několik měsíců, než ho něco znovu vyruší - a ono následně vyruší mě.

O co jde?

Na chvíli teď klapot mých kláves ustal. Nevěděla jsem, jak přesně ten problém pojmenovat. Jen jsem tiše seděla, dívala se z okna a sledovala, jak pavouk tančí kolem dokola na své síti natažené v mezeře mezi příčkami zábradlí na pavlači. Nemám ráda pavouky, a přesto jsou tak… zvláštní.

Možná to je ono.

Hodně lidí nemá rádo pavouky, ale i přes to, i přes ten nevysvětlitelný odpor, který v lidech vzbuzují, jsou… jistým způsobem fascinující.

Poezie je pavoukem literatury.

Mnoho lidí k ní nemá vztah. Mnoho lidí ji odsuzuje, mnoho lidí jí nerozumí - a přesto, přesto jim básníci jako takoví připadají přinejmenším zajímaví. No schválně, vy, kteří smáčíte prsty v inkoustu - kolikrát už jste slyšeli: "Nemám tušení, co tou básničkou myslíš, ale nechápu, jak jsi to zvládl napsat, já bych to nikdy nedokázal." Kdybych dostala pět korun za každou takovou větu adresovanou mně, jela bych na dovolenou na Hawaii.

Jde o to… o to nepochopení.



Zkusím vám vylíčit situaci, která ve mně tohle téma opět probudila.

Víte… má rodina nikdy nebyla na poezii. Všichni z nás milují literaturu, to ano, měla jsem to štěstí, že jsem se narodila do bytu plného knih. Všichni čteme. Ale… já jsem taková podivná anomálie. Já i píšu. A co hůř - já píšu poezii.

V knihovničce u nás doma máme několik básnických sbírek. Přiznám se, sama jsem je všechny ještě nečetla, ale jednou se k nim dostanu. A upřímně řečeno, nevím, co tam dělají. To musí být ty nejosamělejší knížky na světě. Jednou je budu muset adoptovat.

U nás doma je zkrátka poezie pro všechny šifrou, která se luští opravdu hodně těžce. A buďte si na takovém místě básníkem.

Stejně tak to bylo ale i s mými přáteli. Ne, s těmi to bylo ještě horší - než jsem nastoupila na výšku, měla jsem jen jednu kamarádku, jen jednu jedinou, která psala. Ale psala jen prózu, fanfikci. Bylo skvělé to s ní sdílet, protože já v té době taky psala fanfikci, ale… poezie? Ta v mém šuplíku stále zůstávala nechtěná a osamělá. Byla jsem jedinou bytostí na světě, která ji milovala.

Nejsem z těch lidí, kteří by ostatním podsouvali svá díla a nutili je je hodnotit, nebo dokonce chválit. Myslím, že introverti tohle prostě nedovedou - a málokterý básník není introvert. A tak mi nezbylo, než psát si čistě pro sebe a zveřejňovat svou tvorbu jen občas někde na internetu, protože to nikoho zkrátka nezajímalo. Mrzelo mě to, ze začátku. Ale… no, zvyknete si. Když vaše láska k veršům a láska k vyjadřování citů a k citům jako takovým je tak velká, zkrátka nepřestanete psát, i kdyby to neměl nikdy nikdo číst. A pravda je, že je v tom jistá svoboda. Zvykla jsem si psát svobodně a otevřeně, o věcech, které v mém nitru leží, ale lidé o nich nemají tušení. Nemusela jsem se bát, že by je někdo skrz mé verše odhalil. Myslím, že kdybych se lidem v mém okolí otevřela jako kniha, kterou si mohou přečíst - bez té šifry veršů a metafor - hodně by se divili tomu pohledu, který by se jim naskytl.

Poslední dobou mě to ale začalo mrzet o něco víc. To, že mé verše nikoho z mého okolí moc nezajímají. Trošku jsem změnila styl, kterým píšu - mé básně jsou více volné, nevážu verše do těch malých pravidelných balíčků slok, ale dávám jim svobodu a rozlet. Odpoutávám svá zápěstí a skládám volné verše. (Vy je budete moct vidět až někdy na začátku září, jestli počítám své plánované články správně.) A… ač jsem je srdcem opravdu plně cítila, nebyla jsem si úplně jistá, jestli… jestli jsou dobré. Jestli tohle umím. Ukazovala jsem je mým drahým přítelkyním z Olomouce, které mají poezii v krvi, a ony je chválily - a mě to neskutečně těšilo - ale tak nějak jsem chtěla slyšet odezvu z publika, které… které netvoří. Jestli mi rozumíte. A vážně, strašně moc jsem si přála, aby se někdy někdo z rodiny zeptal, jestli bych mu nedala k pročtení ten svůj básničkový sešit, zkrátka jenom proto, že je zajímá, co to vlastně pořád píšu. Protože oni ví, že píšu, a ví, kolik času a kolik srdce tomu věnuju. Protože… i kdyby těm básničkám nerozuměli… to je všem doopravdy jedno, do čeho to vkládám duši?

Já si tady nechci nějak stěžovat nebo někomu něco vyčítat, nechápejte to špatně. Tohle je… tohle je čistá konstatace faktu. Takhle to prostě vždycky bylo. A ano - hodlám dát za pravdu všem z vás, kteří tuhle část článku okomentují slovy: "Nemá smysl se zaobírat ostatními, piš jen sama pro sebe, ty jsi ta jediná, na kom v téhle situaci záleží." Je to pravda, je to modla a žiji podle ní. Kdybych podle ní nežila, neměla bych v šuplíku na 150 básní. Jen… prostě to člověka občas zamrzí.
Teď se ale tak nějak stalo, že má rodina chtěla vidět básničku, kterou jsem zrovna vytvořila. Je to jedna z těch velice metaforických, za kterými však pravé významy křičí neskutečně hlasitě. Napůl vázaná, napůl volná, trošku netradiční, a přesto ve svém vyznění pro mě tak typická.

Mamce se líbila, tátovi s bráchou snad možná taky, a mě to neskutečně potěšilo. To, co mě ale tak… tak rozhodilo, byla jiná reakce.


Ta otázka padla tak napřímo, že jsem zůstala jen zaraženě zírat na jejího tazatele a absolutně jsem neměla tušení, co odpovědět. Samozřejmě, že jsem věděla, o čem je, věděla jsem to naprosto konkrétně, ale… to jsem jim měla fakt všechno vykládat? Něco tak… tak soukromého? A jak? Vždyť bych jen zopakovala ty verše. A navíc - z té básničky opravdu nebylo tak těžké poznat alespoň základní témata - a nic víc vlastně není podstatné. Nezáleží na tom, o čem je, záleží na tom, co cítí. Cítí… zklamání. Cítí bolavé srdce. Ztrátu. Ztrátu někoho, ztrátu něčeho jasného, ztrátu sebe. Vždyť to z té básničky úplně křičí!

A pak…


Tahle reakce je moje nejoblíbenější. To je nějaký pesimistický. Už bych na takové reakce měla být zvyklá, jak časté jsou. Přesto mě jejich vyznění vždycky tak nějak… naštve. Je to nějaký smutný. A to je jako špatně?!

Víte, tohle je téma samo o sobě. Pesimistické psaní. Co je zlého na tom psát smutné texty o smutných emocích? Není to snad cílem? Vypsat se? Já prostě píšu smutné věci, píšu o vážných tématech a vyjadřuju pesimistické myšlenky. Ano. Protože o těch pozitivních prostě nějak nedokážu psát. Nevím, co bych na nich měla sdělit. Básně jsou přece od toho, aby vyjadřovaly silné emoce - tak proč se všichni tak strašně diví, když v nich vyjadřuju ty nejsilnější? A ne, neznamená to, že mám chronickou depresi. Znamená to prostě, že existuje něco, co mě mrzí. Vždycky je na světě něco, co vás bolí - a tak o tom prostě napíšu. Ale pane bože, přece to neznamená, že to hned pohlcuje celou mou bytost a že nic víc necítím, že nikdy nejsem veselá. (Pravda, zhruba posledních pár měsíců, kdy to se mnou bylo zlé, to tak technicky vzato bylo, ale… to byla prostě jen delší deprese, ze které jsem se dostala. Nic, co by se ostatním lidem občas nestalo. Prostě jsem přecitlivělá.)

Víte… když se řekne poezie, představím si něco vážného. Umění je vážná věc. Už tolikrát, tolikrát jsem slyšela: "Napiš taky něco veselého, vždyť ty píšeš všechno smutné." Lidi, já nevím, jak. Vím, že jsou tací, kteří umí psát vesele a hravě. Jasně, je to super, je to jejich styl, já jim to neberu. Ale proboha - i ten devětsilský poetismus, který byl hravý od sklepa až na půdu, byl někdy prostě smutný. Četli jste někdy Seifertův Cirkus ze sbírky Na vlnách TSF? Lidi, tam skryté melancholie jako blázen. A to je to zatracený POETISMUS. To nejhravější, co v české literatuře mezi verši najdete.

A tak - ne, nebudu psát veselé texty. Neumím to, nevím, jak se to dělá, necítím je v sobě, nedokážu si s nimi vyhrát. Nemá smysl se snažit o něco, co prostě necítím správně, a patlat pak ploché dětské rýmovačky o sluníčku a zelené trávě. To přenechám těm, kteří se v tom našli a vytvoří něco skvělého, co já nedovedu.

A potom…


Další pomlka, kdy jsem prostě zírala na tazatele a nedokázala jsem odpovědět. Jak to jako myslíš, co mě přiměje něco takového napsat? Prostě to cítím, tak to napíšu. Co mám jako odpovědět?

Řekla jsem, že se prostě stala nějaká událost, která ve mně vyvolala ty pocity, o nichž jsem pak napsala.


Ne. Vymyslela jsem si to. -_-

Pod tou tíhou všech těch tázavých očí a salvou otázek jsem se cítila jako hnaná zvěř. Nikoho nezajímala ta básnička sama, nikdo neřekl, jestli se jim líbí, nebo nelíbí (kromě mamky), prostě je jenom zajímalo, že je pesimistická a proč jsem ji napsala.

Je tohle doopravdy to, co je na básních důležité? Důležitý je přeci ten cit samotný, zbytek ať si v tom každý najde svůj. Kdybych všem chtěla říct, co se stalo, tak to řeknu normálně a nepíšu básničky.

Měla jsem chuť sebrat všechny své sešity, přitisknout si je na hruď a zabarikádovat se s nimi pod stolem.




Už rozumíte, co se tím snažím říct? O čem je tenhle článek?

Myslím, že to hlavní, o čem jsem chtěla psát, je nepochopení poezie jako takové. Ne konkrétních básní, i já nechápu hromadu básní, které se mi dostanou do ruky. A některé zcela jistě chápu špatně. Ale i to, že je někdo chápe špatně, znamená, že si v nich alespoň něco našel. Já mluvím o tom, že ty básně prostě lidi nechtějí cítit. Že v nich nehledají vůbec nic. Neponoří se do nich. Že je zkrátka odmítají.

Takže - neptejte se, o čem ty verše jsou, jestli vás to zajímá, tak si pořádně přečtěte tu zatracenou básničku.
Ano, je smutná.
Ne, nemám depresi.
Píšu je proto, protože cítím.

Tečka.


Já tady nechci nadávat. Nechápejte mě špatně, tak to nemyslím. Možná proto jsem tak dlouho odkládala zpracování tohohle tématu - nechtěla jsem, aby to vypadalo, že někomu křivdím, že někomu něco vyčítám. Každému se líbí něco jiného, kdyby se mě někdo snažil přimět najít krásu v letadlových motorech, taky na něj budu zírat jak z jara. Nechci lidi pranýřovat za to, že nemají vztah k poezii - to, co se snažím tady vyjádřit, je to… to… to osamění, které z toho pro takzvaného básníka plyne.

Poslední dobou… víc než kdy jindy… se cítím neskutečně osamělá ve svých láskách. Věci, ve kterých vnímám krásu a které bych si přála, aby byly vyzdvihovány, jako by ostatní neviděli, jako by je nezajímaly. Stejně, jako lidi nezajímá básnička sama - to by mělo být vyzdviženo, ne otázka, proč jsem ji napsala.

Na poezii to nyní vlastně jen demonstruji. Ale platí to u tolika věcí. Sedí mi uprostřed hrudi a já nevím, komu o nich vyprávět…

Chodím kolem mezi lidmi a zoufala se ptám jako kolovrátek: "Nečetli jste někdo Ginsberga? Ne? Třeba jen kousek?" v pudivé nutkavé touze popovídat si s nimi o tom ohromení, které ve mně jeho verše vyvolaly. A to už si vůbec netroufám se ptát, jestli to někdo náhodou nečetl v originále jako já (a věřte mi, samotné Kvílení jsem četla i česky, ale mám pocit, že genialita Ginsbergovy obrazotvornosti a atmosféry, kterou tvoří, se asi zkrátka přeložit nedá).

Vím, čím to je. Kdysi jsem totiž poznala člověka, se kterým jsem všechny tyhle věci řešit mohla, který je viděl a který jim rozuměl. Naučila jsem se s ním se o takových věcech bavit a zvykla jsem si je vyjadřovat, vypovídat je ze sebe ven. Poznala jsem tohohle člověka a… pak jsem ho viděla odcházet. A zůstala jsem na všechny tyhle myšlenky, vjemy a dojmy sama. A to vědomí, že už není (a snad ani nebude) zkrátka nikdo, s kým bych se o tom bavit mohla, mě odřezává od ostatních, jako kdyby mé vlastní já, všechno to, v čem nacházím krásu, kolem mě stavělo barikády a vzdalovalo mě tood ostatních. To proto to osamění. To proto ty pocity nepochopení, které nyní vyvrcholily prostřednictvím problematiky poezie. A já jsem si nikdy doopravdy nepřipadala nijak extrémně odlišná, ale teď, teď si prostě připadám tak jiná, jako bych snad musela předstírat "normálnost", abych mezi lidi zapadla.

Jenže já na takové pocity asi ani nemám právo. Už teď cítím, jak mi na rameno klepe ten hlásek svědomí, který říká: Nerouhej se, nemáš si na co stěžovat, máš kolem sebe úžasné a milující lidi. A má pravdu. A navíc, teď už mám i přátele, kteří poezii cítí. Sice je vůbec nezajímá zrovna Ginsberg, ale… v poezii mám alespoň je a můžu si s nimi vyměňovat takové množství citů, že jsem si to dřív ani neuměla představit. To je štěstí, které jsem nemívala, a já jsem za ně neskonale vděčná. Stejně jako za to, že mě nikdo za tu mou jinakost neodsuzuje.



Takhle to zkrátka bývá, když se zamilujete do pavouka. Když vidíte krásu tam, kde ji ostatní vidět nemohou nebo nechtějí, nemůžete se divit, že na ni zůstanete sami. Někdy si jen říkám, jestli ti velcí básníci, kteří se svým jménem vtiskli do historie a které nyní za jejich slova obdivujeme, cítili totéž. Jestli ve svém umění a citech byli taky tak sami.

Myslím, že ano, a mnohem více, než si sama dovedu představit. Často na ně před spaním myslívám. Je mi jich tolik líto.

A já? Mně asi nezbývá než si na to zvyknout.






Myslím, že jsem v dnešním článku zašla o něco hlouběji, než jsem původně zamýšlela, ale… Od toho ty články jsou, ne?
Snad jsem se vyjádřila správně a neurazila nikoho, kdo poezii neholduje. To nebylo mým záměrem.

Na závěr snad dodám: Děkuji všem, kteří se snaží rozumět. Děkuji všem, kteří poslouchají má slova, i kdyby je nezajímala. Děkuji všem, kteří znají mé divné já a přesto mě milují. Vážím si každého zrníčka lásky, které dostanu. Uvědomuju si, jak strašně nesamozřejmé to všechno je. A jsem tolik vděčná.




Dnes jsem se při pasní necítila příliš ve své kůži. To asi tím prostředím. Vím, možná jsem měla počkat, až se mi ta chuť psát zase plíživě proplete mezi prsty sama, ale tohle téma je vždycky tak pomíjivé, že jsem se bála, že mi až příliš brzy uteče. A tak doufám, že vás ta nevytříbená kostrbatá slova příliš neobtěžovala při čtení a že jste si z tohoto článku alespoň malý kousek z mých emocí v krabičce od sirek odnesli.

A prosím - nezlobte se za to, že miluji pavouka.

Mějte všichni pěkný den
zmatená a provinilá,
ztracená (a zatracená)
Lucienne


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Snílek Snílek | E-mail | Web | 12. srpna 2018 v 11:43 | Reagovat

Moje milá zlatá milovaná Lucienne, bože, jak já Ti rozumím. Všechny ty otázky, které jsi zmínila, jsou důvodem, proč necítím potřebu ukázat našim mé poezijní sešity, jednou jsem to u mamky zkusila, ale přišla jsem si, jako bych před ní měla stat nahá a nebylo mi to příjemné.
“Vnucovat” své verše tobě a jiným mým drahým čtenářům mi přijde přirozenější, ty jsi vždycky ráda (DOUFÁM!!!) zkritizovala můj rytmus a kdesi cosi a přestože jsem ti párkrát řekla, okay, s tímto sice nesouhlasím, ale díky,tak myslím, že jsi vždy musela vědět, jak moc jsem za tvé názory vděčná a jak moc Ti věřím, protože Ty jsi jedna z mála, kdo zná skutečnou L. se všemi jejími touhami a sny a obavami….
Já si toho Ginsberga přečtu, slibuju, ale prostě momentálně jsem naprosto pohlcena LGBT literaturou…
Taky nemám, s kým o ní mluvit…
P.S.: "Zdravím vás všechny a vřele" mi připomnělo jistou velmi inspirativní osobu, víš, kterou? Takže Ti moc děkuji <3

2 Sugr Sugr | E-mail | Web | 12. srpna 2018 v 12:20 | Reagovat

Trávit prázdniny u babičky musí být něco úžasného, nikdy jsem babičku ani dědu už nezažila, tak si to prosím užij krásně i za Sugr, ano? ;-)

3 Lucienne Lucienne | 12. srpna 2018 v 14:20 | Reagovat

[1]: Je to tak, je to pak těžké. Ale tak zase na druhou stranu - důležité je, že vůbec je, komu to ukázat, že jo. :) I kdyby jen takhle na blogu. :)
To, když ti k básničce přidám sem tam kritiku, dělám jen proto, že tě mám ráda a myslím to vždycky jen dobře. Věřím, že to víš a bereš to tak. A stejně tak věřím tomu, že když se něco nezdá tobě, řekneš mi to. Proto jsem právě ráda, že vás mám, protože to všechno spolu můžeme sdílet a já zjišťuji, že je to důležitější než jsem si kdy myslela. A já ti děkuji za důvěru. <3
Kámoško drahá, do Ginsberga se kvůli mně nutit nemusíš, pokud by tě to nezajímalo. Máš svou LGBT a myslím, že tohle léto je na dlouho poslední příležitost, kdy můžeme číst, co chceme, na hodně dlouhou dobu. Ale moooc si toho od tebe vážím. :*
Moc ti děkuji za komentář. <3

[2]: Ano, prázdniny u babičky jsou skvělé. :) A já si je jak se patří užívám. Jde přesně o to, co jsem psala o tom pesimistickém psaní - to, že napíšu pochmurný článek, neznamená, že se nemám dobře. Mám se skvěle a mrzí mě hlavně to, jak se mi to tu krátí. Dneska jsem tu poslední den. Ale slibuju ti, že celý ten den budu myslet na Sugr, aby si to tu užila se mnou. :D
A děkuji za komentář. :)

4 Keiji Keiji | Web | 12. srpna 2018 v 17:27 | Reagovat

Já se přiznám, že k poezii blízko nemám.  Něco málo jsem se pokoušela napsat, ale necítila jsem se v tom... svá. Něco málo jsem se pokoušela přečíst, ale nechytlo mě to. Jen pár střípků z Rimbauda mi pořád hraje v hlavě, ať už je to kolik let chce...
("Už se našla zase!
Co? Věčnost.
Moře, které prolíná se
se sluncem.")
K psaní mám blízko, to víš. K samotným slovům mám neuvěřitelně blízko. Ale poezie mě u ostatních tolik ke čtení neláká... já nevím, snad proto, jak těžká je někdy na to pochopení. Že se člověk u ní musí zastavit a skutečně přemýšlet, když nemá chuť jen poslouchat, jak zní. Musí na to, tak nějak, být nálada.
A pak... čtu tebe. Ty jsi asi jedinou poezií, kterou čtu. A vůbec ne proto, že bych na nikoho jiného nenarazila. Ale ostatní mi přijdou tuctoví, nepíšou ty verše tak originálně, tak zvučně, nepíšou o tom, o čem chci i nechci číst... ale ty ano. Jenom tebe v tomto žánru čtu. A zatím jsem nenarazila na nikoho jiného, u koho by mě to tak dlouho udrželo. (Ještě na mě sem tam na instagramu vyskočí nějaké ty řádky od pise.b, o které jsem ti říkala, její slova jsou taky hodně originální, ale nevyhledávám je - nechávám je, aby si našly mě, někdy.) Taky proto k tobě dorazím jen jednou za čas - ne, že bych tu prostě nebyla ráda. Jen musím mít tu správnou náladu. Protože číst ta slova bezduše vede k... nepochopení.
Nepochopení. To, o jakém píšeš... nechápu úplně poezii, ale chápu to nepochopení. To, že se snažíš nějak vyjádřit pocity, ale ostatní od tebe prostě chtějí slyšet na plnou hubu, o co jde. To, že nechápou, že to má mnoho odstínů barev, ne jen tři slova, kterými by si udělali obrázek. Podle svého, podle vlastní zkušeností a myšlenek, samozřejmě.
Umělci to mají těžké.
Ale mnohem víc líto je mi těch "normálních" lidí.

Chápu i tvou touhu sdílet se i jinde, než u stejně naladěných lidí. Často je to odděleno i na touhu, sdílet se se svými nejbližšími, kteří ve skutečnosti nemají absolutní představu o tom, kým jsi v nitru.
Cítíš se pak jako pandořina skřínka. Cítíš se pak často jako herec. A jako lhář.
Bolí to. Tebe. Okolí. Ale největším strachem je to, že bolet to bude nejvíc, až se ta skřínka otevře...
...a přesto to chceš, protože je někde v dálce zamlžená vidina toho, že pak to bude dobrý. Pak oni budou vědět a ty budeš svobodná. Svá. Tebou.
K tomu víc dodat nemůžu. Žádné rozuzlení ani domněnky.
Sama jsem ta Skřínka.

Ještě chci dodat - protože já jsem jeden z těch lidí, kteří u tebe často komentují tu depresivnost - že samozřejmě vůbec nic není špatného na tom, vypisovat se z těch nejsilnějších pocitů, které jsou právě často ty smutné. Vždyť to znám, vím, že ta píšou nejlépe. A vím, že s těmi je největší potřeba psát. Ale přestože - ne, právě proto - že to vím, je pro mě těžké je číst. Jsou nakažlivá a je mi z nich stejně smutno, jako se tváří. A kdo se rád cítí smutně?
Takže chci říct, že jako autor chápu to, jak moc to potřebuješ dostat ven a že jsou to ta nejprocítěnější a často i nejcennější slova, jaká můžeš napsat.
A jako čtenář chápu to, že přestože se krásně čtou a krásně zní, je po přečtení člověku tak nějak těžko. Snad jako by pomáhal nést kousek váhy toho, co bolí autora.
Pokud to bolí moc, stačí přece přestat číst.
Ale je třeba si pomáhat, v tom dnešním světě, ne?

Navíc, o to víc je pak nějaká pozitivní výjimka radostí. Například u tebe - když jsem zvyklá na ta smutná slova, a pak narazím na Růženku, je mi z ní hezčeji, než kdybys přidávala jen samé ódy.
Je to prostě ta rovnováha. Bez černé by nebyla bílá. Beze smutku radosti.

Piš, prosím, dál co chceš.
A jednou nadejde správný čas na všechno to, co teď moc bolí nebo je děsivé.
Tomu věřím.

5 Lucienne Lucienne | Web | 13. srpna 2018 v 17:54 | Reagovat

[4]: Má drahá, drahá Keiji. Dala jsi mi teď obrovský dar a já ani nevím, jestli o tom víš. Dala jsi mi dar porozumění. Právě TOHO porozumění.
Ono ve skutečnosti nejde ani tak o to, že nemáš k poezii úplně blízko. Ty máš blízko ke psaní, máš blízko k vyjadřování citů pomocí slov, a pak ve výsledku už nesejde tolik na tom, jestli to napíšeš do odstavce, nebo do sloky. Prostě jsou to city a je to jazyk. Ta harmonická dvojice, kterou tolik miluju a které hromada lidí prostě nechce otevřít dveře. Že se necítíš svá přímo ve verších, na tom není nic špatného, ale chápeš tu podstatu, kterou obě próza i poezie skrývají právě v těch citech. Když už na to přijde, tak si v tom něco najdeš, nebo se o to alespoň snažíš. (Jinak by se ti Rimbaud nezaryl tak hluboko. Taky se na něj brzy chystám, už ho mám ve čtečce. :DD) A vyhledáváš to jen ve chvílích, kdy to chceš cítit, abys to mohla... jak to říct. Přečíst správně. Vůbec mi nevadí, že sem chodíš sem tam, vždycky mi tu necháš hromadu smysluplných komentářů, kterých si doopravdy vážím, a to bys nemohla, kdybys četla, jak říkáš, bezduše.
Ty jsi jedna z těch, na jejíž komenátř se vždycky těším, protože ty se soustředíš na to, na co bych chtěla, aby ses čtenáři soustředili.

...Myslím, že ještě nikdy nikdo ten problém nevystihl tak dobře, jako teď ty. O tom pocitu, kdy tě nejbližší vlastně neznají a tebe to užírá. Vystihla jsi to prostě naprosto dokonale.  "Cítíš se pak jako pandořina skřínka. Cítíš se pak často jako herec. A jako lhář." Můžu si to jednou od tebe půjčit? :D Tohle je totiž prostě tak geniálně vystihující, že sama to lépe nezvládnu.
Je to těžké být umělec, pokud se tak můžeme nazývat, to ano. Je těžké být ta Skříňka.

A co s týče té pesimističnosti... U tebe mi to komentování na tohle téma nevadí. Ty to totiž nezkritizuješ jako celek, jakože - to je pesimistický, proč je to pesimistický - ty se soustředíš na konkrétní střípky té deprese, které pak v komentáři rozebereš, a vyjádříš svůj názor, poradíš. To je skvělé. To, co mi na lidech vadí, je, že odsoudí dílo za to, že je smutné. To je jako kdyby odsoudili jahodovou zmrzlinu za to, že je z jahod. A naprosto chápu to, co píšeš o tom, že se smutných textů je lidem smutno, a proto to ne vždycky chtějí číst. Jo, to je mi jasné... a proto je to pro autora strašně komplikovaný a bezvýchodný problém. A já nikomu nemůžu vyčítat, že se se mnou nechtějí vykoupat v depresi. :D Jen je to pak prostě osamělé... A já jsem tobě a všem, kteří se sem vracejí, hrozně moc vděčná, že mi pomáhají to  nést.

Děkuji ti mockrát za nádherný komentář, doopravdy mě pohladil po duši. A hlavně za podporu a za tvé porozumění. Moc děkuju.

A PS: Toho, že jsem jediná básňopiska, kterou sleduješ, a která tě zaujala na delší dobu, si strašně vážím. Jsem moc ráda, že se ti nezdám jako ta jedna z davu, že mé verše pro tebe nejsou tuctové, protože to je něco, z čeho jsem vždycky měla hrozný strach. Děkuju. ♥

6 Keiji Keiji | Web | 17. srpna 2018 v 6:02 | Reagovat

[5]: Tvůj komentář se taky moc krásně četl a já ti zároveň musím věnovat děkuju i rádo se stalo. :) ♥

A pujč si, co chceš. Kraď jako umělec! :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie