.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Deníčkoviny /16 - Poezie věrná, poezie nenažraná

17. července 2018 v 12:00 | Lucienne |  Deníčkoviny: prsty


Ahoj. Zdravím vás. Vás všechny, kteří z nějakého důvodu stále navštěvujete můj blog plný zoufale vyřčených veršíků rozmazaných od slz, které jsem napsala, když mi ty slané kapky v očích tančily čtverylku. Tady Lucienne, ta, která tohle všechno napáchala. Přišla jsem si s vámi po věčnosti popovídat.



Poprvé po opravdu hodně dlouhé době jsem se rozhodla napsat aktuální článek. Ne přednastavený, ne s tím malým kurzívou psaným datem v pravém rohu perexu. Ne. Chystám se napsat článek až brutálně současný.




Je to ale… trochu zvláštní, víte? Po takové době ukrývání se za "tohle už bylo," se teď chytám vyrukovat s něčím, co je teďOdhalit se, bez výmluv a bez zadních vrátek.
Napsala jsem až zoufale málo takových článků. A také proto mi to jde tak stěží. Vždycky jsem jen přidávala svou tvorbu, něco, co už jsem napsala předtím, a většinou to byly celé kupy veršů svázané do balíků s různými štítky podle určitého již uzavřeného období. Období, které bylo z určitého důvodu… těžké. Tak těžké, že verše připlouvaly odněkud z jejich hvězdných sfér, aby mi trochu odlehčily. A většinou jich v takových chvílích připlouvá hodně… a proto bývá hodně co přidávat a já nemám potřebu psát aktuálně.
Jedno takové špatné období jsem teď měla. Posledních několik měsíců. A bylo tak intenzivní, tak… tak… zlé, že překonalo cokoli, co jsem dosud zažila. Jako bych poprvé za celý život otevřela oči a viděla vše čistě, a zároveň hluboce spala a nemohla se vymanit z příšerné noční můry. Proplouvala jsem dnem po dni jakoby v transu, jakoby ve snu, ale zároveň jsem viděla realitu v celé její kráse. A ona se mi tak hnusila. Psala jsem o ní verše, ale připadala jsem si jako jedna z prokletých básníků, jako bych si na krk navlékla šňůru prohnilých dekadentních perel a tančila s nimi valčík v objetí zla, o kterém jsem se snažila kreslit po stěnách tanečního sálu smutnou poezii. Nebo ta šňůra perel kolem mého krku byla snad… smyčka? (Ne, na Baudelairovu Zdechlinu naštěstí nedošlo. Zato Květů zla byly v mých očích celé louky.)
A tak jsem psala a psala a psala.



Víte, popravdě řečeno, já ani nevím, o čem přesně jsem zamýšlela tenhle článek naspat. Mám v hlavě několik témat, která bych chtěla zpracovat, ale tenhle článek nebyl plánovaný, připravený, byla to… zkrátka náhlá inspirace, náhlá chuť něco napsat a pocit, že je hodně, co sdělit. Ta chuť přišla nečekaně, sama od sebe, když jsem projížděla ostatní blogy neskutečně talentovaných duší (před kterými mám vždycky chuť se se svými plachými vrtkavými slůvky schovat pod stůl, zahanbená tím, jak nedůstojné a dětinské se v porovnání s těmi jejich jeví), duší, které si prochází temnotou stejně, jako jsem jí prošla já. Ještě teď cítím, jak má bosá chodidla na studené zemi zanechávají černé šlápoty. To je zbytek té tmy, která ze mě postupně vytéká, z očí a srdce přes žaludek, kyčle a kolena až k chodidlům, které ji v otisku zanechají na za sebou. Za mnou. A proto o ní teď chci psát.

Usadila jsem se k psaní tohoto článku s notebookem na podlahu. Zády jsem se opřela o rám postele, podepřela je polštářem, vzala si notebook na klín a hrníček s kávou položila na zem vedle sebe. Dva kroky nalevo ode mě stojí můj psací stůl a židle, ale… víte, mně se tam nelíbilo. Nepřišlo mi to jako vhodné místo ke psaní takového článku, potřebovala jsem něco… ne tak na očích, něco… schovanějšího, chápete? Jako kdybych si chtěla být jistá, že nikdo neuvidí ta slova, která se mi tvoří v hlavě a která na klávesnici vyťukávají mé prsty.

Po chviličce se mě přišel zeptat můj přítel, co se mi stalo, proč sedím na zemi. Vyptával se, jestli jsem v pořádku, jestli nejsem zase smutná, jestli se mi něco nestalo. Jak se vysvětluje normální osobě žijící v přízemní realitě běžného světa, v němž lidé používají k sezení židle a k psaní na počítači stůl, že se mi vůbec nic nestalo, ale prostě se mi tady líbí? V takových situacích si opravdu připadám jiná. Jako by ostatní něco nechápali. Něco, co je potřeba chápat, aby mohli říct, že mi rozumí. Protože si jsem jistá, že lidé, kteří alespoň trošku poznali tuhle zvláštní stránku mého já, stránku, jež sedává denně klidně sedm hodin sama v parku, courá se po městě jen za doprovodu své oblíbené hudby a zpívává si u řeky sama pro sebe, stránku, jež má šuplík plný poznámkových papírků s útržky myšlenek nebo textů písniček a poslední dobou chrlí špatné verše jak na běžícím pásu - jsem si jistá, že lidé, kteří ji alespoň koutkem oka zahlédli, si o mě musí myslet, že jsem tak nějak… podivná. A možná to ani nemusí myslet zle, já nevím, jak by na vás taková osoba působila? Je tady mezi vámi někdo takový? Někdo, kdo chápe, že prostě někdy židle není vhodná k sezení a stůl ke psaní?


Víte co?

Povím vám o poezii.

Povím vám o tom, jak se poezie stala obrovskou příšerou v mé skříni.

Je mezi vámi někdo, kdo sám sebe definuje básníkem? Pokud ano - jsi tak šťastný člověk! Buď vděčný za verše, které máš v srdci, buď šťastný za inkoust, který máš v očích, a hlavně - buď vděčný za to, že dokážeš milovat poezii, kterou čaruješ. To říkám já, básník, který nedokáže být básníkem.

Víte, tohle téma mám v hlavě už nějakou dobu. Jen hodně dlouho tak nějak nedokázalo nabrat skutečného tvaru. Valilo se mým nitrem tiše a málem nepozorovaně, jako mlha, která se po ránu válí po zemi, a vy jí během své každodenní cesty tam, kam prostě vždycky chodíváte, věnujete naprosto minimální pozornost. Přesto však - alespoň tu minimální pozornost jí věnujete. Alespoň ten první moment po tom, co opustíte práh svého domu, když si jí všimnete. Já jsem si všimla téhle mlhy, všimla jsem si tohohle strašáka ve skříni, a pak jsem se opravdu hodně, hodně snažila na něj nemyslet. Víte ale, jak to funguje se strachem, že? Čím méně toho o předmětu svého strachu víte, čím více se snažíte sami sebe přesvědčit, že ta příšera v temném koutě pokoje neexistuje - tím více se jí bojíte. A s příšerou v temném koutě vaší mysli to funguje stejně - ne-li dvakrát tak intenzivně.


Poezie tu vždycky byla, aby mi pomohla. Pomáhala mi zvládat emoce. Pro většinu z vás je to slovo, to malinké slůvko začínající i končící drobnou kličkou, možná obyčejné, možná bezvýznamné, možná prostě a jednoduše běžné, jen jedno v řadě kliček. Ale pro mě ne. Pro mě je to slovo obrovské.
Nevím, zda je to prostě jen prokletí básníka, topit se v těch vlnkách mezi dvěma kličkami jako v nekonečném oceánu bez záchranného kruhu, ale možná jsem to jenom já. Možná jen pro mě jsou ty kličky jako dvě obrovská pohoří. Ale přesně tak malá se v porovnání s nimi cítím. Ony mají moc.

Nebýt emocí, nebyla by jediná básnička. Zkoušeli jste někdy kliknout na tu malou ikonku Básně v levém sloupci mého blogu? Jsou jich tam hromady. Hromady básniček naházených jedna na druhé - a věřte mi, to ani zdaleka není všechno, co jsem kdy napsala. Jak roky plynuly, přibývaly pomalu i básničky. Do začátku tohoto roku jsem jich měla kolem stovky. Sto básniček sepsaných během zhruba pěti let. Byla jsem docela spokojená. Mívala jsem období sucha a období dešťů a takové tempo se mi zdálo poměrně normální. Tenkrát mi mé básničky ještě dělaly radost, přinášely mi potěšení a jisté uspokojení.

A pak přišel únor 2018 a s ním i ONA. Temnota. Vrátila se zhruba po třech letech a dala si pořádně záležet, aby její návrat byl s veškerou parádou. Téměř okamžitě po jejím příchodu mi však přispěchaly na pomoc i verše. A přiletělo jich tolik, že jsem ani nevěřila, že v celém tom jejich vesmíru jich může poletovat tolik najednou.


Kde se ve mně brala všechna ta múza? Kde vzala tak obrovskou moc, že jsem s její pomocí od začátku tohoto kalendářního roku, během sedmi měsíců, napsala pětapadesát zatracených básniček?! PADESÁT PĚT. Za pět let jsem jich napsala sto a za půl roku padesát pět. A to ani nepočítám ty nedokončené. Chrlila jsem je ze sebe jako vulkán, byly dny, kdy jsem napsala klidně i tři. Třeba i hned po sobě.

Chcete vědět, jak je tohle možné?
Ano, za všechny ty básničky vděčím (nebo je vyčítám) emocím. Jsou mým krutým pánem a já se marně, doopravdy marně snažím uchopit jejich otěže a trochu je zkrotit. Ve většině případů se mi to ale nedaří. Ve většině případů zkrátka sklouznu a padám, padám hluboko, hluboko do jejich propasti, do chřtánu monstra, které si na mně pošmákne. A věřte mi - ony umí zatraceně moc bolet. A já se pak zmítám a křičím a nedokážu se vymanit z jejich drtivého sevření.


Dosud jsem popisovala verše jako malé pomocníčky, jako někoho, kdo mi přispěchá na pomoc bojovat s emocemi a temnotou vždycky, když je ve svém srdci pořebuju. A je to pravda, přesně takhle ta drobná vlákna slov fungují. Ale víte, ona nejsou tak nevinná, jak se může zdát. Nejsou tak laskavá. Když jejich pomoci využijete až příliš, když jich vypotřebujete tolik, že napíšete pětapadesát básniček za půl roku, chtějí zaplatit. Vyberou si svou daň.

Nevím, jak to vnímají ostatní básníci, básňopisci, pisálci, nebo jakkoli se vy, autoři poezie, nazýváte. Nevím, jak hodnotíte vlastní verše a jaký k nim máte vztah. Co já ale vím, je, že když přestanete milovat své verše, začnete neskutečně trpět. A ona láska je přesně to, co jsem musela zaplatit své múze, svým pomocníčkům za to, že mi pomohli přežít den po dni s plícemi plnými lepkavé temnoty. Čím víc totiž těch veršů bylo, tím víc jsem si uvědomovala, že ztrácí svou hodnotu s každým napsaným slovem. Začínaly být podobné, začínaly se opakovat, začínaly vyjadřovat to samé, protože ta temnota zůstávala prakticky pořád stejně temná, a já začínala vidět, jak strašně bezvýznamné každé z těch slov je. A vzhledem k tomu, že adresát, kterému byly básničky určené, o ně jevil zhruba nulový zájem, nebylo už prakticky vůbec o čem mluvit…


Nejsem si ani pořádně jistá, kdy přišel ten zlom. Nevím, kdy přišel ten moment, kdy jsem vlastními verši začala opovrhovat. Ale byly momenty, tak hrozně děsivé chvíle, které se mi zaryly do paměti svou řvoucí neodbytností, intenzitou a čirým bezmocným zoufalstvím, kdy jsem nechtěla udělat nic jiného než vzít všechno, co jsem kdy napsala, a vlastníma rukama to roztrhat na kousíčky. Spálit a utopit a začít být někým jiným než tímhle pochybným básníkem, který prodal svou duši špatným veršům.



"Je to zoufalství v beznaději, je to milion slepých ulic všude kolem, jsou to drsné zdi a prázdný prostor. Je to ten křik, který se ve mně pořád ozývá, který zkrátka nevím, co je zač. Ale on už to ani není křik, už je to řev. Zuřivý, beznadějný, to drásavé zoufalství. (!!!)

Ta žena v tom videoklipu, která nakreslila jeden obraz za druhým a všechny je po jednom trhala na cáry. Cítila jsem vztek, jak bublal, jak se vzdouval, viděla jsem jeho hladinu, jak stoupá a stoupá k okraji, vztek, který nevím, kde se bral, když jsem sledovala ten klip a tu ženu, jak ničí své umění. Ale nebyl to vztek na ni, byl to její vztek. A pak jsem se podívala na všechny ty básničky, kterými musíš tak dlouho rolovat, než se dostaneš na konec, stohy a stohy slov prázdných a zoufale bezúčelných. Všechno to, co jsem ze sebe kdy vypsala, na mě křičelo bezútěšnou zbytečností a já jsem chtěla všechny ty špatné verše, všechny ty příšerné verše, všechny ty vysmívající se šašky, které si hrají na něco, čím nejsou, prostě vzít a ZNIČIT. Ale neměla jsem potřebu je mazat, ne - chtěla jsem popadnout svůj notebook a s křikem ho vyhodit ho z okna a užít si ten křupavý zvuk, až by dopadl na zem a rozletěl se na kousky. A jo, vím, že tím bych je odsud nesmazala, ale měla bych pocit ničení."

- my personal diary, 21. 4. 2018



Žádného z těch vysmívajících se šašků jsem nakonec nesmazala. Věděla jsem, že by mě to později až příliš mrzelo. Odjakživa jsem totiž zastáncem archivování - co se napíše, to už se prostě nemaže. Jsou to vzpomínky, jsou to zkušenosti a plynou z nich ponaučení. Jsou cenné. Mapují vaše výstupy i pády. Jenže problém je, že to není všechno, čím se verše, nebo i deníkové zápisky, stanou po tom, co přestanou být aktuální.

Stanou se břemenem.

Když něco napíšete a zakazujete si to smazat, musíte to vláčet už navždycky všude s sebou. Každé mé slovo, včetně těch, co tady teď píšu, jsou jen další gramy navíc k té váze, kterou s sebou už tak táhnu životem. Jednoho dne mě zavalí. Neumím si představit, že bych je mohla nést navždy.

Proč jsou břemenem? Jakmile své myšlenky napíšete, zvěčníte je. A už nikdy nemůžete předstírat, že neexistovaly. Dáte jim tvar, dáte jim podobu, dáte jim identitu. A ony prostě najednou existují. A vy už je nemůžete vyvrátit. A je jedno, že je třeba nikdy nikdo nebude číst - vy o nich víte. Bývá mnohem snazší dostávat se ze tmy, když začnete předstírat, že tu nikdy nebyla, včetně chyb, kterých jste se sami v jejích spárech dopustili. Je to mnohem snazší se zase začlenit do normálního života. Ale takhle si to já neusnadňuji. Já zkrátka nemažu. A proto jsou slova dvousečnou zbraní - nejprve pomohou a později tíží.


"Teď mám pocit, jako bych se zastavila uprostřed sprintu a nabourala do zdi, která vyrostla přede mnou, za mnou i na všech možných odbočkách. Házím do nich kameny a mlátím od nich rukama, ale ony se ani nehnou a jsou pevné a hrubé, mám z nich celé rozedřené dlaně i klouby. Nevím, kam běžet dál, ač strašně chci utéct, cítím se lapená na tak beznadějném místě, že jestli tu budu ještě vteřinu, úplně mě celou pohltí. Sežere. Ale já tu stejně po každé další vteřině jsem a nic se neděje, nic se nehýbe a to je asi to úplně nejhorší. A tak tu jen sedím a mlátím do klávesnice tenhle text, který pravděpodobně postrádá veškerý smysl či soudržnost, a jsem si jistá, že zvuk těch kláves musí slyšet i sousedi dvě patra pod námi a všichni v domě na opačné straně ulice."

- my personal diary, pokračování zápisu z 21. 4. 2018



Víte ale, co na tom všem bylo nejhorší? Já jsem ty verše nesnášela, nenáviděla jsem je, ale přesto jsem je nedokázala přestat psát. Valily se ze mě, jako kdyby v určitém bodě ony přebraly velení a já nemohla rozhodovat nad vlastním perem. Prostě jsem NEDOKÁZALA NEPSAT.

Už jsem zažila spisovatelské bloky. Zažila jsem touhu psát, když to nešlo, zažila jsem to beznadějné zoufalství, když mi blikající kurzor na obrazovce počítače nenašeptával slova, která bych měla svazovat do vět. Ale dosud jsem to nikdy nezažila naopak. Nikdy jsem nezažila nechtít psát, ale muset. Ty pocity byly tentokrát však příliš silné. Příliš mě ovládaly, příliš mnou zmítaly. A já jsem psala a psala a absence té radosti, toho naplnění, které jsem při tom cítila dřív, mě ničila. Ten konflikt v mé hlavě a v mé hrudi mě přiváděl k šílenství.

Ďábel inkoustu
- poezie.
Jak vás jednou schvátí
srdce vám už nenavrátí.
A ty dětské říkanky snad mívaly duši,
prostinké a rýmované - dětský smích.
Teď však píšu jen řetězce slov
bezvýznamných
plné prázdnoty namísto štěstí
a namísto lásky o zvucích zlomenin.
A ač nemám v těle jedinou zlomenou kost -
zdá se, že zlomenin básníkovi
není nikdy dost.

Ty verše si žijí samy
a mě mají za
jakýsi porouchaný nástroj vyjádření.
A ne naopak.


Chtěla jsem jen psát verše. Hromady veršů. Miliony veršů, které by zaplnily celý svět.
Ale já jsem rozbitá.
Já neumím psát verše.
Nikdy jsem to neuměla.
A ta úleva, kterou jsem cítila, když jsem něco napsala,
i ta časem ztratí svou cenu.
Každá hračka se rozbije, když si s ní hraješ moc dlouho.
Každá písnička se po letech oposlouchá.
A já už nemám verše
slova jsou beztvará
jenom mluví
a nemají ozvěnu.
A já přestávám vědět, kdo jsem.
Lucienne?
Lucienne je z veršů.
Bez veršů,
žádná Lucienne.
A zbytek mě?
Hromádka citů
bez větší hodnoty.
Shrábnout je do krabičky od sirek,
jako když babička chytávala pavouky,
a vyhodit je z okna.
K ničemu víc nejsou.
K ničemu víc nejsem.

Dejte mi alespoň někdo sbohem
ať můžu nebýt s pocitem
že jsem někdy pro někoho byla.

- my personal diary, 15. 5. 2018



Dokážete si představit, jak strašně zoufalé je být nucena psát o tom, jak nechcete psát verše, ve verších? No… dost. :D

Co jsem to za básníka, který opovrhuje vlastními básněmi?

Během posledních několika dní jsem se s nimi ale začala zase trochu smiřovat. Přesto však… Ne, moji milí čtenáři, pokud si smím troufnout vás tak nazývat. Já nejsem básník. Nejsem jím sobě, a tudíž jím nemohu být ani světu. Nemohu být básníkem, dokud mé verše nezačnou znovu dýchat a mít duši.


Už od svých prvních básnických krůčků jsem si přála vydat sbírku. O něco víc jsem si přála vydat román, to je pravda, v té době jsem ještě psávala více prózu než poezii. Přesto se mi však básničky líbily a ráda jsem si nějakou tu bokovku napsala a pak se jí notně obdivovala, ač to byla dětská spatlanina bez jakékoli hodnoty kromě té, kterou má pro mě dodnes. Té vzpomínkové. Přesto jsem však věděla, že sbírku asi nikdy nevydám. Ani později, když už jsem začala psát trošku lépe. Nepřipadalo mi příliš pravděpodobné, že by v současné době kdokoli vydal hloupé verše holce, jejíž jméno na obálce knihy nebude znamenat nic víc než zvláštní nepovědomě znějící slovo. A navíc o mé verše nikdy nikdo moc nestál. Nikdo z mé rodiny nebo přátel poezii prostě nerozuměl… a z jejich vlažných reakcí jsem tak nějak usoudila, že zkrátka asi nejsem tak dobrá. Smířila jsem se s tím. Sice mě to mrzelo, ale odjakživa jsem psala básničky pro sebe s vědomím, že na sbírku prostě a jednoduše nemají nikdy šanci dosáhnout. I tak jsem ale dál snila.


A pak jsem přišla sem. Na výšku. A seznámila jsem se s lidmi, kteří mi jsou podobnější než kdokoli, koho jsem dosud potkala. Protože oni chápou verše. Oni milují poezii. A v jejich žilách koluje inkoust, stejně jako v mých. A tihle úžasní lidé, tihle talentovaní lidé, mě najednou začali podporovat ve psaní. Jako by to mělo doopravdy smysl. Jako by ty verše byly doopravdy dobré. A pak tu je Keiji, která v pár svých komentářích zvolala: Vydej sbírku! a já jsem z toho v šoku, protože najednou je teď všechno jinak, než bývalo, a já tomu nerozumím. Teď, když jsem přestala být básníkem. Teď! A já zkrátka nemůžu! Nejsem jím! Svět je někdy zkrátka tak škodolibě ironický, až člověk neví, jestli se tomu má smát, plakat, nebo mlátit hlavou do zdi.

Ale ne, já nepřestanu psát. Nemůžu. Nejde to. A už jsem vzdala tu snahu bránit se tomu nutkání, když přijde. Už jsem upustila od toho předsevzetí, že už nikdy nenapíšu ani veršík. Vím moc dobře, že to nemá smysl. Verše jsou asi zkrátka zapletené do mojí DNA a já nemůžu normálně fungovat, aniž bych občas nějakou tu básničku neupředla.

Poezie je až příliš věrná společnice. Jak vás jednou začne milovat, a jak začnete milovat ji, už nikdy se jí nezbavíte. Sice někdy trucuje, když zrovna chcete psát, a je neskutečně neodbytná, když nemáte po ruce pero, ale nikdy vás neopustí. A nikdy vaší duše nebude mít dost. Bude s vámi, dokud nepozře celé vaše srdce.






Páni, nějak jsem se rozepsala. Takovou vlnu písmenek jsem na začátku psaní vůbec nečekala. Ani nevím, jestli ten článek má pořádně hlavu a patu, psala jsem více méně z fleku bez jakéhokoli plánu nebo osnovy, tak doufám, že jste se moc neztráceli v mých myšlenkových pochodech, které jsem nechala po hodně dlouhé době volně se vytančit na klávesnici (délka článku tomu docela odpovídá :D). Myslím, že jsem snad v životě nenapsala delší článek. :D


Popravdě ani nevím, proč jsem tenhle článek napsala, co vám měl dát. Asi jsem se jen potřebovala vypsat. Možná se přiznat sama sobě ke všem těm pocitům. Nevím. I tak ale doufám, že se líbil.

Děkuji všem, kteří dočetli až sem.


Mějte všichni krásný (ne)veršovaný den,
Vaše verši stíhaná,
od inkoustu umouněná
Lucienne




 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keiji Keiji | Web | 25. července 2018 v 18:16 | Reagovat

"Nechtít psát, ale muset."
Já.. vlastně nevím, co říct. V hlavě se mi víří spousta myšlenek a neříct nic taky nemůžu. Nemůžu. Chci toho hodně říct, ale neumím to uchopit, uklidnit, uhladit... a zjistit, co to je vlastně za myšlenky.
"Nechtít psát, ale muset."
Ne, myslím, že tohle jsem nikdy nezažila. Prožila jsem si se psaním mnoho různých stavů, ale tenhle asi ne... neumím si představit ten pocit. Věřím ti ho, věřím, že byl skutečný a intenzivní... ale nepředstavím si - a to jsem v představování si dost dobrá, hehe - jaký je. Fakt nevím.
V mnoha chvílích jsem měla pocit, že se pleteš. Že tvůj pohled zastírá mnoho iluzí, které nejsou skutečné, jen ty sama jim věříš. Nevědomky. Nebudu konkrétní. Možná to byl jen pocit. Ale myslím si, že šlo o skutečnost.
"adresát, kterému byly básničky určené, o ně jevil zhruba nulový zájem"
Myslím, že tahle věta byla jen dodatek, ale přesto to musím zmínit - na ostatních nezáleží. Fakt ne. I když je těžké tomu často uvěřit. Taky s tím bojuju... Záleží jen na tom, co si myslíš ty o sobě. A pak taky, jestli to není jen odraz toho, jak se vidíš v očích druhých.
Začarovaný je tento svět.
/"Nikdo jiný nevidí, to co vidíš ty." (-Lipo)/
Nenech se sežrat bubáky... i když jsou v tvojí hlavě. i když sis je vypěstovala nebo je tam někdo nasadil, postav se jim!
Já neznám tvá slova, která "žijí". Tvá poezie mi přijde skvělá i přesto, že tvrdíš, že ta slova nenávidíš, že nedýchají. Potom si neumím představit, jakou podobu by měla ta, kterou bys milovala...
...možná, že ne tolik rozdílnou. Možná, že jediný rozdíl by byl v tom, jak na ni sama pohlížíš...
Tohle si myslím, že je právě ta neprůhledná iluze. To, jakýma očima se díváš na své texty... vždyť to znám. Napsala jsem toho tolik, od malička snila nad tím držet v rukou vlastní knihu, spatřit ji v regále... ale nikdy bych se svou tvorbou nešla na trh, ne s tou současnou, pořád v ní vidím ty věci, které se dají dovést k dokonalosti, ty věci, které by ostatní mohli podkopat... a někdy, třeba teď, si uvědomuju, že je to možná iluze. Ale po většinu času je to mou pravdou. Strachem. Barierou.
A pak, v druhých to vidím. V tobě, třeba.
Zrovna jsem řekla, že na druhých nezáleží, že? Trochu si protiřečím. Sama si musíš vyfiltrovat, jaká slova k sobě pustíš a necháš na sebe dolehnout.
...ale znovu říkám, že "musím psát ale nechci" období jsem nikdy nezažila, tak možná do toho nemám ani co mluvit.

Mimochodem, taky jsem archivátor. Potřebuju mít všechno uložené, nesmažu ani řádku toho, co stvořím, i když je to jen hloupá věta o bezvýznamné věci... a pak s sebou tahám všechna ta břemena (i fyzicky, když se stěhuju, neboť ty starší si pro zvěčnění i tisknu do archů :D), a ona rostou a rostou a já je nemůžu přestat shromažďovat, protože jsou všechna mou součástí...
...a taky si sedám na neobvyklá místa. Do neobvyklých poloh. Jen proto, že zrovna chci. Taky jsem často zasypávána otázkami nebo udivenými pohledy. Stejně tak si v těchto chvílích přijdu TAK jiná. Jako z jiné planety. Takže chápu. Chápu.

Moc mě překvapilo, že jsi napsala aktuální článek. Četla jsem jedním dechem, dychtivě a zvědavě. Chvíli jsem ty EMOCE musela rozdýchávat, po dočtení. Během čtení. I před ním.
Jsem moc ráda, že jsi se takto vypsala. Skutečně dobře se to četlo. Myslím, že právě proto, že to bylo napsané v té psací chuti. Je tam znát. Srší z toho upřímnost. Upřímné potěšení ze cvakání na klávesnici. Tohle znělo blbě, ale určitě víš, co myslím.
Takové texty jsou nedocenitelné. Ty ze srdce.
Škoda, že přicházejí jen výjimečně.
Ale to je dělá tak jedinečnými.

2 Lucienne Lucienne | Web | 25. července 2018 v 19:29 | Reagovat

[1]: "Nechtít psát, ale muset." Ono to zní strašně nepravděpodobně a nelogicky, co? :D Naprosto chápu to tvé pozastavení nad těmi slovy. Ani mně nedávají smysl, a to jsem ten stav zažila. Ale je to... jakoby se tě něco zmocnilo. Často se mi stalo, že jsem psala deníkový zápis a pak jsem prostě najednou přešla do veršů, aniž bych to plánovala. Prostě jen tak. Někdy se mě zmocnil zkrátka tak silný obraz, že se do veršů oblékl sám. Možná si má mysl tak moc zvykla používat verše jako obranný mechanismus, že si je zautomatizovala. :D
Ale to, co píšeš, to o tom, že je můj pohled zastřený iluzí, kterou mám za skutečnost... Já bych tomu i věřila. Já tomu asi i věřím. Myslím si, že to všechno jsou zkrátka jen nějaké dozvuky toho špatného období, ze kterého se vynořuju. Mám teď hodně práce se smiřováním se - smiřováním se s tím, že věci nejsou tak, jak jsem si přála, a že jsem zkrátka něco prohrála, smiřováním se sama se sebou a i s těmi verši. Už je to lepší, už tu psací náladu neposílám do háje, už nezatínám ruce v pěst, aby se nemohly chopit pera, když ji pocítím. Musím je všechny tak nějak... prostě přijmout znovu za své. Znovu je docenit.
Psala jsi, že nevíš, jak by vypadaly moje slova a verše, které by žily, které by dýchaly. Přesně, jak píšeš - úplně stejně. Nemyslím si, že bych psala jinak než dřív (kromě běžného vývoje, který na sobě trochu pozoruju - jestli k horšímu nebo lepšímu těžko říct), je to jen o tom, za co a za koho ty verše mám. Jak se na ně sama dívám. Právě o tom, jestli je sama miluju. Ale já se to znovu naučím. Věřím, že ano. Celý tenhle článek jsem psala pomocí citů, ale když tak nějak rozumem vystoupím z téhle situace a podívám se na to z dálky, vím, že se to zase spraví, protože já bez veršů tak nějak nefunguju a bývaly pro mě tak stálou hodnotou, že myslím, že tohle zakolísání jí zas až tolik neublíží. Jen nevím, jak dlouho to bude celé trvat.

Co se týče té tvé poznámky, že na ostatních nezáleží... máš pravdu, ale ono je to strašně sporné. Nezáleží na nich, pokud tě kritizují za to, že jsi sama sebou. Pak by pro tebe jejich názor neměl být validní. Ale co když si jich vážíš, co když pro tebe jejich názor měl vždycky velkou hodnotu, protože ten člověk měl velkou hodnotu, co když je zkrátka miluješ? Pak je to těžké... Jak říkáš, je třeba to všechno vyfiltrovat tak, aby ses nestala odrazem nebo loutkou někoho jiného, aby ses mohla mít stále ráda, ale zároveň, aby ses mohla posouvat, v čemž ti názory druhých pomáhají. Druzí jsou důležití. Velice důležití. Ale my sami jsme v jistém ohledu důležitější.

Jsem ráda, že znám dalšího podivného člověka, který sedává na neobvyklých místech a který archivuje. :D Je úžasné vidět, že nejsem jediná. :D

Moc si vážím toho, že jsi to přečetla. Upřímně, ani jsem nečekala, že by to někdo dočetl. :D Takže ti moc děkuji za přečtení i za komentář. Možná, že budu psát aktuálně i dál, když na to budu mít čas. Pořád je ve mně plno věcí, které tu po té temnotě zbyly.
Ještě jednou děkuji za názor i za podporu. ♥

3 Miriam M. Miriam M. | Web | 25. července 2018 v 21:06 | Reagovat

Hlásím se do klubu lidí sedajících na podivných místech. Na zemi taky občas píšu. Neboj, nás divných je víc, než si myslíš:-)
A... to, co popisuješ, jsem nikdy nezažila, znám spíš verzi "chtěla bych psát, ale nemůžu, protože se stalo to a to a něco ve mně se prostě zlomilo, zavřelo".
Věřím, že tohle časem přejde. Zas budeš mít ráda, co píšeš. Protože je to parádní a protože by toho byla škoda.

4 Lucienne Lucienne | Web | 25. července 2018 v 21:50 | Reagovat

[3]: Úžasné, založíme klub! :'D Je skvělé sedávat na podivných místech. :D
Moc děkuji za přečtení i za komentář. Chápu, spisovatelské bloky jsou časté, tenhle můj stav je jistá anomálie. Taky doufám, že to přejde, a věřím tomu.
Mockrát děkuji za pochvalu, vážím si toho! :)

5 beznadějná romantička beznadějná romantička | E-mail | Web | 28. července 2018 v 23:25 | Reagovat

Přidávám se do klubu, kam poslat přihlášku? :D a teď vážně... v mnoha ohledech jsem se poznala a vlastně je to dobře, protože to naprosto koresponduje s odstavcem o vš ;-) a jsem za to neskutečně ráda... já teď měla také období, kdy jsem byla nucená psát a psala jsem třeba tři až čtyři básně denně, ale na rozdíl od Tebe, nečekám s jejich vydáním, ale trochu jsem si zaspamovala blog... a očekávám, že přijde Jiráskovo Temno... jo, tak mě napadá, že asi taky potřebuju napsat něco neveršovaného... bože, myšlenky se mi rozletěly na všechny strany, nebudu ti to tu dál spamovat, díky za článek, beru si z něj VELKOU inspiraci a opět smekám před Tebou, mistrem slova... jsem vždy zahanbena, jsi mým vzorem a neskutečně se těším, až Tě obejmu <3

6 Ainowa Ainowa | Web | 29. července 2018 v 17:33 | Reagovat

Psát je bolest. Psát je dostat ze sebe všechno, co jsi cítila... a dát do toho ostatním aspoň trochu nahlédnout.
Každej z nás jednou za čas nenávidí to, co píše. U někoho je to dlouhodobý, spoustu lidí to po chvíli přejde.
Píšeš skvěle, ale to už opakuju, co řekli jiní přede mnou. Drž se :)

7 Lucienne Lucienne | Web | 29. července 2018 v 23:24 | Reagovat

[5]: Chápu, verše jsou super, ale někdy to prostě chce vyměnit sloky za odstavce. :D
Jsem ráda, pokud jsi v mém článku našla trochu inspirace, moc mě to těší. A moc moc děkuju za krásná slova a za komentář! ♥ Taky se na tebe těším, to bude v září reunion! :-D Jsi zlato. ♥

[6]: Jo, věřím, že to přejde. Psaní je prostě dvousečná zbraň... ale je důležité.
Moc děkuju za pochvalu, za přečtení a za pěkný komentář. A především za podporu! :) vážím si toho. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie