.
Ahoj! Zdraví vás (snad stále ještě malá) v inkoustu utopená básnířka s rukama poškrábanýma od trní, náplň jejího pera napěchovaná růžemi. Nenapravitelná idealistka, jež hledá ideály i tam, kde už jí je déšť dávno smyl z očí.
Tohle místo je skladiště mých nálad, citů a myšlenek, které presentuji prostřednictvím svých dílek.
Jsem amatérský autor, který by se rád dál rozvíjel, proto budu vděčná, pokud se rozhodnete mi tu nechat nějaký upřímný komentář. :)

Mějte všichni krásný den!
Vaše Lucienne. :)


Deníčkoviny /14 - Ledově modrá

29. června 2018 v 12:00 | Lucienne |  Deníčkoviny: srdce
Všem posílám vřelé pozdravy. :) Jak se máte? :)

Dnešní Deníčkoviny, které vám přináším, jsou kratičké. Jsou jen malým střípkem myšlenek, které jsem si poznamenala, když jsem se uprostřed procházky Olomoucí posadila před školou na podstavec Masarykovy sochy a nechala prsty tančit po displeji telefonu, zatímco on na mě z výšky přísně shlížel.

Tak vám přeju příjemné počtení a ještě příjemnější zbytek dne. :)

27. 3. 2018




Jsem tak ráda, že žiju tam, kde žiju.
Jsem tak ráda, že žiju tak, jak žiju.
Ach, jsem tak ráda, že žiju.

Říkám si, jestli mám vůbec právo kreslit všechny ty smutné obrazy, které tvořím. Jestli mám vůbec právo mít v srdci všechny ty chladné barvy, kterými básním. Měla bych být vlastně šťastná.
Jenže... Dneska jsem procházela kolem jednoho zvláštního domu. Byl modrý, bledě modrý, ledově modrý, šedivě modrý. A ten dům - on na mě dýchl. A já jsem náhle měla pocit, že ho důvěrně znám, někoho mi připomínal. No jasně! Vždyť vypadal jako já. A od té chvíle jako bych za sebou nechávala po celém městě šlápoty modré, bledě modré, ledově modré, šedivě modré barvy, která mi odkapávala z podrážek. Divím se, že teď, jak tu tak sedím na tvrdém chladném kamenném podstavci a nade mnou se tyčí Masaryk, nezvětšuje se pode mnou modrá kaluž. Ale kde se ve mně všechna ta barva bere?


Řeka dnes vypadala obzvláště melancholicky. Pod šedým nebem (či bledě modrým, ledově modrým, šedivě modrým...?) pomalu plynula jako tmavá tekutá ocel pokrytá rozteklým zrcadlem. Zajímalo by mě, kdo ho tam každé ráno vylije, kdo každý den věnuje řece své zrcadlo. Jednoho rána to chci být já... Třeba do ní s tím zrcadlem vyliju i svůj obraz a v něm všechny ty city a všechny ty myšlenky a všechnu tu barvu... Nemůžu přeci navěky zůstat se srdcem tak modrým, tak bledě modrým, tak ledově modrým, tak... ach, s tak šedivě modrým srdcem.


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keiji Keiji | Web | 1. července 2018 v 20:01 | Reagovat

Modrou mám moc ráda.
Je to barva jasného nebe.
Tak prostorného, svobodu nabízejícího, nekonečného nebe.
A barva ledu. Chladného a přesto tak třpytivého, že jen pouhý pohled na něj ve mně vzbuzuje radost.
A barva vody. Barva příjemného ochlazení v létě, barva šumění vln.
Podle mě je to moc příjemná barva. A mně se výlevy tvého modrého srdce líbí stejně tak.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................



Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, uveďte k němu autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie