Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Deníčkoviny /13 - Co jsme to provedli?

14. června 2018 v 12:00 | Lucienne |  DENÍČKOVINY

Deníčkoviny, které vám přináším dnes, jsou tak trochu zoufalým výkřikem do tmy. Jsou výsledkem jistého beznadějného stavu srdce, jež si uvědomilo, v jakém světě to vlastně žije a do jakého rytmu ho nutí bít. Výkřik bezmocný, výkřik zoufalý, přesto však možná až moc upřímný.

9. 3. 2018





Bože můj, lidi… co jsme to provedli…

Podívejte se kolem sebe. Podívejte se na svět, ve kterém žijeme. A odpovězte mi upřímně, upřímně na jednu zásadní otázku.

Vám se tady líbí?

Nemůžu si pomoct, zkrátka nemůžu. Vždyť je to katastrofa. Jak k sobě můžeme být všichni tak strašně zlí? K čemu nám to proboha je?
Už se nedivím sama sobě, že se snažím žít se zavřenýma očima. Že se snažím si svět pod očními víčky vybarvit představami, které nejsou reálné. Protože pokaždé, když ty oči otevřu… udělá se mi tak strašně špatně. Ono je doopravdy lepší žít v naivitě. Naivní, ale šťastná a obklopená láskou a dobrotou. Je jedno, že neexistují, je jedno, že jsem si je vymyslela. Ale dokud je vidím, cítím se dobře. Když si však uvědomím, že to všechno jsou jen iluze… mám pocit, že tenhle svět zkrátka není pro mě.

Co je to za místo, kde jsou lidi schopni si úmyslně ubližovat? Co je to za místo, kde si lidi lžou a podvádějí se a zrazují? To se už neumíme mít rádi?

Povězte mi, jak se smát s ostatními, když vidím, že dokonce i ti, které miluju a na kterých mi záleží, jsou schopni říkat věci, kterými naprosto úmyslně zacílí na srdce, aby ublížili. Že jsou schopni veřejně někoho ponížit jen na základě toho, že se jim prostě nelíbí, aniž by ho znali. Že se lidi kolem sebe hodnotí podle vzhledu na stupnici 1-10. To jako vážně?! Na tomhle vám doopravdy záleží? Na tom, jestli váš ex teď chodí s holkou na stupnici tak na pětce? Oh, výborné! A kde jsem já? Jsem osmička, nebo dvojka? To abych za chvíli začala chodit s papírovým pytlíkem na hlavě, aby mě lidi soudili pro to, kdo jsem, a ne proto, jak vypadám. Protože je mi upřímně někde, jestli jsem ta osmička nebo dvojka. Chci, abych byla dobrý člověk. A zní to jako tak strašné klišé, ale to jenom proto, že si lidé tuhle frázi berou nadarmo do pusy, aby za rohem zhodnotili mé oblečení šestkou. God's sake!

Tolik škodolibosti, tolik naschválů, tolik zlomyslnosti, vysmívání, pomlouvání, ubližování, lhaní, podvádění, předstírání… vidím to kolem sebe každý den. Je mi z toho všeho na nic. A je mi tu strašně smutno. To jsem vážně jediná, která chce ve světě tančit? To jsem jediná, která chce zvedat své milované ze židlí a brát je na parket? Jenže co je to za tanec, když je podlaha plná střepů?! A divme se pak těm jizvám.

Samozřejmě, je mi jasné, že nejsme všichni svatí. I já mám na rukou špínu. Zrovna teď se ji snažím vydrhnout a chce se mi tak hrozně brečet, když vidím, že to nejde. Jenže o tom to je. Když někomu ublížím, nebo něco pokazím, nakonec tím nejvíc ublížím sama sobě. Protože se už navždycky uvidím jako tu, která to udělala. A to je ten trest. Jenže mám pocit, že většina lidí se netrestá. A pak prostě není problém si zašpinit ruce znovu a znovu.

Schválně, podívejte se na své dlaně! Podívejte se, kolik šmouh na nich máte. A kolik jich je na vašich tvářích, když na sebe pohlédnete do zrcadla. Měli bychom s tím zatraceně něco dělat, protože jinak se všichni utopíme v sazích.
A přitom to není tak těžké. Nemůže být, nevěřím tomu. Stačí, abychom se měli rádi. Stačí, abychom k sobě přistupovali fér, abychom si nelhali, abychom si vážili toho, co pro nás ostatní dělají a kým pro nás jsou. A pomáhat by mělo být přeci běžné. Zvláště mezi přáteli a rodinou. Když jim dáme něco ze sebe, stačí třeba i jen čas, je to to nejlepší, co pro ně můžeme udělat. A mně se to nezdá jako zrovna velká oběť - je to to úplně nejmenší.

Strašně moc bych chtěla žít ve světě, kde je to normální. Ale je vážně těžké se o to snažit sama.

Be more kind, my friends. I'm begging you. In this world that has decided that it's going to lose its mind, be more kind, my friends, try to be more kind…

A děkuji všem, kteří pomáhají, podpírají a léčí a nečekají za to víc, než úsměv a přátelství. Děkuji všem, kterým to ještě pořád připadá normální. 'Cause this is how the world shoud work.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Keiji Keiji | Web | 29. června 2018 v 7:38 | Reagovat

Je to těžké právě kvůli tomuto pohledu.
Každý má za sebou cestu, která ho zraňovala. Každý se podle toho chová.
Pokud se pak nechá topit se v beznaději nad světem a nenávisti, pak jedná přesně tak, jak na svět pohlíží. Lhostejně či nepříjemně vůči ostatním. Protože "tenhle svět už je zničený" .
Ale není. Stejně, jako je kolem lidí, kteří jsou škodolibí, zlomyslní, pomlouvají a vysmívají se... stejně je tolik těch, kteří chválí, konejší, poradí, pohladí. Stačí se dívat na vše bez zaujetí, nezaměřovat se na to, co nás v té chvíli svádí, abychom viděli. V každém je obojí, jen si každý volí, co v něm nechává zvítězit. Podle své cesty, podle zážitků a zkušeností. A podle vůle. Jestli zvojí naději nebo zoufalost. A pak tak jedná a vystupuje.
Ty volíš zoufalost?

2 Lucienne Lucienne | Web | 29. června 2018 v 13:25 | Reagovat

[1]: Nevolím. Já jsem vždycky volila naději. Vždycky. Bylo období, kdy pro mě slovo "naděje" byl povzbudivým výkřikem k boji, a tak jsem bojovala. Tenhle článek je ale výsledkem toho, co se stane, když tě vtáhne ten druhý pohled, to zoufalství... tak nějak samo. A ty jsi pak v šoku, protože s vidinou naděje předchozích let jsi neměla tušení, že něco tak strašného jako tenhle pohled na svět vůbec existuje. Je to šok a ztráta iluzí. A nejsem si jistá, jestli tohle "prozření" udělá znovuzvolení naděje snazším, nebo o mnoho těžším. Ale přesto člověku nic jiného nezbývá. Jinak by zemřel. A stal se součástí toho světa, na který v šoku pohlížel utopený v zoufalství. Přesně, jak jsi psala. :) Ale jsou to životní zkoušky a ty jako takové jsou... zkrátka těžké. Pro mě byla v té době jediná úleva psaní. To proto tolik zoufalství v mém peru.

3 Keiji Keiji | Web | 1. července 2018 v 19:50 | Reagovat

[2]: Já to chápu... z takových věcí ohromně pomáhá se vypsat, jen to pro publikum pak působí tak, že se v tom ten člověk topí až po uši, i když on je ve skutečnosti o mnoho lehčí, jen co to z pera vypustí. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie