Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Deníčkoviny /12 - Alive

2. června 2018 v 12:00 | Lucienne |  DENÍČKOVINY

Zdravím vás všechny!
Doufám, že se máte krásně. :) Dneska vám přináším další Deníčkoviny ze své zásoby.

Poslendí dobou jsem na v blogové sféře zoufale neaktivní (kromě přednastavených článků) a za to se všem svým affs (opět) omlouvám. Děkuji vám všem, kteří jste na mě kvůli tomu nezanevřeli. Ale nebojte, vše, co jsem ještě nestačila dohnat, doženu, ten šílený režim zkouškového začíná pomalu zvolňovat a já se moc těším, až se dostanu k vašim výtvorům. :)

Kromě toho plánuju tenhle šílený řetězec dílek, která přidávám zpětně (a nebojte, s básničkami nejsme ani v polovině :D), přerušit jedním aktuálním článečkem, protože v mém nitru právě dochází k zajímavým převratům a myslím, že zrovna teď mám docela co říct. :) Jen doufám, že se k tomu dostanu, znáte mě. :D

Ale teď už k dnešnímu článku. Dnes vám přináším lehoučký popis povznášejícíh pocitů, které ve mně vyvolaly střípky zachycené na procházce a zůstaly mi v srdci.
Mějte všichni pěkný den a užívejte si sluníčka!
Vaše Lucienne :)

23. 3. 2018




Poslední dobou ráda chodím.
Často si vybírám schválně delší cestu a když jdu ze školy, není výjimečné, že si udělám ještě třeba kolečko kolem sídliště navíc, jen tak, protože jsem ráda pod širým nebem. Nechce se mi zavřít za sebou dveře bytu a být náhle lapená ve společnosti lidí, před kterými se nemůžu schovat, a v sevření čtyř stěn, které jako by mým myšlenkám nemohly dát dostatečnou volnost.
Dřív jsem chození pěšky neměla ráda, protože to bylo nepohodlné. A trvalo to moc dlouho. Nechtěla jsem jít půl hodiny, když mě autobus doveze na místo za pět minut.
Jenže právě o to mi teď jde. O ten čas. Čas, kdy můžu existovat jen sama pro sebe. Sluchátka v uších, pohyb nohou a myšlenky. Nemusím s nikým mluvit, nemusím nikoho vnímat, nemusím nikomu odpovídat. Můžu být sama.
Miluju, když vysvitne sluníčko a zahřeje mi tváře a dlaně. Když jeho jas rozsvítí modrou barvu na obloze a nadýchané mraky vytvoří nádherné scenérie. Ale překvapivě mi nevadí ani zima. Užívám si, jak mi proniká pod oblečení. Protože když cítím zimu, znamená to, že jsem naživu. Chladný vzduch mi plní plíce a já v bělostných obláčcích před očima vidím důkaz, že dýchám.
Dneska jsem přišla kvůli procházce pozdě k babičce na oběd. I said I was sorry, but I wasn't. Protože jsem ještě cítila vítr ve vlasech a moje tváře štípaly od chladu venku. A už jsem se nemohla dočkat, až půjdu zase zpátky.

Posledních pár měsíců si začínám uvědomovat, že už se ve svém rodném městě necítím vůbec dobře. Nelíbí se mi. Ne, že by nebylo pěkné samo o sobě, jen... je to lidmi. Jejich kosenými pohledy. Jejich výrazy. Jako by nikdo z nich neznal úsměv. Všichni jsou tak strozí a jakmile si dovolíte vystoupit z davu, zadupou vás odsouzením do země.
I přes to má to město ale zajímavou atmosféru. Dlouho jsem přemýšlela, čím to je, co ji tvoří. A při dnešní procházce jsem na to přišla.
Jsou to stromy.
Všude jich je tu tolik! Na jaře kvetou a mění obyčejnou zaprášenou silnici v alej posetou bílými květy. Dýchají něhou a harmonií.V zimě však působí ještě mnohem zajímavěji. Je jich tolik, že se jejich holé větve navzájem proplétají a kontrastují se světlou barvou nebe. Jako malá jsem se jich bála, když jsem za soumraku chodila domů - vypadají jako kostnaté prsty zkroucené v nepřirozených úhlech. Dnes už se jich ale nebojím. Naopak. Vyvolávají ve mně zvláštní pocit klidu a smířlivosti. Jsou holé, a přesto tak krásné ve své bezútěšnosti.

***

Viděla jsem na nebi hejno ptáků. Vylétli vzhůru, zatočili se a společně odletěli. Vždycky, když je vidím, cítím něco zvláštního. Jako by se v mém srdci střetávala harmonie, kterou mé oči vidí, s jakýmsi neklidem, který ve mě vyvolává pohyb jejich křídel a zmenšující se siluety jejich těl. Ale cítím z toho život a to je něco, co poslední dobou zažívám málo kdy. I love feeling alive.

***

Auto vjelo na chodník. Nevím, co to řidiče napadlo ani proč to udělal, každopádně srovnal kola do prostoru mezi obrubníky a rozjel se přímo proti mně.
Neuhnula jsem. Šla jsem klidně dál přímo proti jedoucímu autu a cítila, jak se moje srdce rozbušilo v simulaci nebezpečné situace. Samozřejmě jsem věděla, že včas uhnu stranou a že řidič zpomalí, protože mě viděl dost dlouho dopředu. Ale bylo to vzrušující. Šla jsem klidně, s hlavou zdviženou a sledovala, jak se vzdálenost mezi námi zmenšuje. Nespouštěla jsem z auta oči. Srdce mi bušilo jako už dlouho ne a dech se mi zrychlil.
Alive!

***

Minul mě běžec. Proběhl kolem mě se sluchátky v uších, oblečený ve sportovním a měl na tváři zvláštně soustředěný výraz. Přesto však vypadal... uvolněně. Spokojeně. Otočila jsem se za ním, jak mě míjel a sledovala jeho záda, jak se ode mě vzdalují. Pak jsem pohlédla na cestu přede mnou a... rozběhla se.
Cítila jsem, jak mě pod bundou zalilo teplo. Srdce se rozjelo na plné obrátky. Nohy dopadaly tvrdě na zem, protože mé podrážky jsou docela tenké a já cítila, jak má chodidla vibrují. Přeskočit jednu louži, druhou! Brzy mě začalo píchat v boku, nejsem zvyklá běhat, ale bylo mi to jedno. Cítila jsem tlukot srdce a hltala vzduch, jako bych ho na jazyku ochutnávala poprvé. Chladil mě v krku a v rozehřátých plicích. Oči se mi zaplnily slzami do větru, který foukal proti mně.

Alive! Alive!! Alive!!!


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Zlomenymec Zlomenymec | E-mail | Web | 11. června 2018 v 17:13 | Reagovat

Ten závěr O_O

Kdysi jsem (PROBOHA TO UŽ JE TO OSM LET TO NENÍ MOŽNÝ JAK TEN ČAS LETÍ) na svém blogísQu sérii článků, kde jsem se snažil vyjádřit vděčnost nad tím, že jsem naživu :D Viz http://zlomenymec.pise.cz/24-tyden-plny-oslav-jsem-nazivu.html a související články :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie