Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Deníčkoviny /10 - Disappeared

9. května 2018 v 12:00 | Lucienne |  DENÍČKOVINY

Vlak a myšlenky... když vám před očima za oknem ubíhá krajina, vždycky mají plno prostoru se projevit.
A taky že to dělají.

Přeji všem moc pěkný den. :)

22. 3. 2018




Sedím ve vlaku.
Za okny se míhají pole a shluky domů, které téměř okamžitě zmizí, aby je vystřídalo něco jiného. Všechno najednou vypadá tak nepodstatně, tak nestále, tak neskutečně.
Cestování je bláznivý zážitek. Ač vás vlak unáší pryč společně se všemi těmi lidmi, kterými je vagon přeplněný, máte pocit, jako byste byli sami. A společnost vám dělají jen vaše vlastní myšlenky. Je tak snadné jim propadnout, když se vám před očima střídá krajina s krajinou, které stejně nevnímáte. Nemusíte, protože nejsou důležité. Nic tady není důležité, jenom to, co slyšíte a vidíte sami v sobě.

Mám pocit, jako bych jela do jiného světa. Do jiného života. Nebyla jsem doma už tak dlouho a vím, že se na mě všichni těší, jenže já si nejsem jistá, jestli dokážu být tou dívkou, kterou čekají a kterou mají rádi. Nevím, jakou dívkou jsem. Nevím, jestli dokážu nasadit starou tvář. Mám v sobě střepy, které jsem ještě nezametla a bojím se, že jejich stopy budou vidět na mé kůži. Ach, je tak těžké naplnit očekávání všech kolem. Pro každého být tou, kterou mě chtějí mít. Ale kdo jsem sama sobě pod tím vším? Už jsem to asi zapomněla. To proto se ztrácím ve slovech, to proto bloudím mezi řádky, to proto utíkám za strunami kytary. To proto se bojím zrcadel. Snažím se najít odpovědi v očích lidí kolem, v očích, které důvěrně znám. Chci se jich zeptat na otázku, kdo vlastně jsem... Jenže některé oči se na mě nedívají, jiné oči mě přes lásku nevidí a další se ode mě odvrací. To mě nikdo nezná?

Když jsem stála na nádraží a čekala, až pro mě přijede ten žlutý vlak a odveze mě kamsi do dáli, odkud pocházím, říkala jsem si, jak snadné by bylo odjet pryč. Prostě se sebrat a nasednout do libovolného vlaku, který by mě zavezl... kamsi. Vystoupit až na konečné a být tam někým jiným. Vytvořit si identitu od začátku a postavit vlastní srdce mnohem jednodušší, mnohem méně zamotané, méně svázané a bolavé. Osvobodit ho z řetězů, kterými se poutám k lidem kolem a kterými je nechávám škubat a tahat mě sem a tam. Bylo by snadné prostě utéct pryč.

Chci být volná. Chci nebýt. I want to be disappeared.

...She says you just can't live this way
And I close my eyes and I never say
I'm still having dreams.

Still having dreams...




And on the worst days
When it feels like life weighs ten thousand tons
I sleep with my passport
One eye on the back door
So I can always run
I can get up, shower, and in half an hour I'll be gone
And come morning
I am disappeared
Just an imprint
on the bedsheets...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Keiji Keiji | Web | 14. května 2018 v 19:29 | Reagovat

Ale takhle to vůbec není.
To všechno není o druhých lidech - není to o tom být tím, koho čekají, snažit se být tím, koho mají rádi, naplnit jejich očekávání, hledat odpovědi v jejích očích. V těch jejich odpovědi nejsou. Jsou tam jen falešné představy. Nepravdivé.
Čekat na lásku druhých je k ničemu. Oni jsou svobodní, to, že ty ji od nich očekáváš, vyvíjíš na ně tlak, vyvíjíš na sebe tlak, ale ty jejich lásku nepotřebuješ. Je to jen iluze. Mnohem, mnohem víc je umět dát lásku sám sobě. Pochválit sám sebe; protože druzí to ne vždy ocení, byť ty sama víš, že ses velmi snažila. Proč čekat, až se druzí uráčí? Není to jejich povinnost.

Já to znám. Byla jsem - a možná i dnes do toho ještě někdy ze zvyku padám - ten typ člověka, který se mění, podle toho, s kým je. S jedním člověkem jsem Keiji no.1, s druhým člověkem jsem Keiji no.2. Kdyby se ti dva lidé měli setkat, Keiji by najednou nevěděla, kým být. Jak se chovat. Co dělat.
Ale tohle je špatně - nemůžeme nechávat ostatní nás tvarovat - pak to nejsme my, pak se bojíme vlastních odrazů, protože nejsou naše. Nepřipadají nám naše.
My jsme my. Já jsem já. Jen já mám právo se tvarovat a jen já mám právo být tím, kým chci. (Někdy je těžké zjistit, co chci, ale to je zase jiný příběh.)
Já vím, není to snadné, ale věř mi - když se oprostíš od očekávání ostatních, když ti to najednou bude jedno, jestli ti věnují úsměv nebo ne, najednou budeš svobodná. Protože, to jestli ti věnují úsměv, jestli tě budou mít rádi - to není tvoje věc. To je jejich věc. Jejich rozhodnutí. A ty do něj nemůžeš zasahovat, ať si budeš hrát na kohokoliv.

2 Keiji Keiji | Web | 14. května 2018 v 19:29 | Reagovat

ps. tak tahle jeho písnička se mi zrovna nelíbí. :D Nevím proč. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie