Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Deníčkoviny /6 - Dívka v zrcadle

3. dubna 2018 v 12:00 | Lucienne |  DENÍČKOVINY

Všem vám přeju krásný den!

Dneska přináším další Deníčkoviny. Jde spíš o takové zachycení mého duševního stavu v průběhu posledního zhruba měsíce... Je to pro mě způsob, jak se vypsat, jak srdíčku trošku ulevit. Podobné útržky teď píšu docela často.
Snad vás obrazné zpracování neurazí. :)

Mějte se krásně! :)

17. 3. 2018




Dívám se na dívku v zrcadle.

V jejích očích se zračí obrovský smutek, jako oceán, který se svými houpavými vlnami rozpíná do široka, do nekonečna. Je hluboký, hlubší, než si dokážu připustit.

Dívá se na mě dívka v zrcadle.

Její pohled je neskutečně těžký. Bledá tvář, tmavé stíny pod očima a ten smutný oceán. Nepochybně zrozený z nasbíraných slz, které už nedokázala vyplakat.

Ona je zoufalá.

Chci těm očím zase vrátit jiskru. Odhodlání, sílu. Má je v sobě, vím to, už jsem je cítila! Jen je tak těžké se jich držet, v tomhle chladném vichru, který nám burácí v hrudi. V tomhle stínu, který na nás vrhá svět.

Vidím na ní všechno. Ten konstantní pocit, že něco ztrácí, že každou chviličku to mizí a průhlední víc a víc. Každou tu chvilku strávenou v tichu. Svírá ji to. A za očima pořád takový zvláštní pocit, tlak. Nejspíš chtějí plakat, ale už nemůžou. A tak sbírají oceán.

"Hej," oslovím ji. "Seber se trochu."

Dívá se na mě bez pohnutí, zoufalství z její tváře nemizí. Chytnu se rukama umyvadla a nakloním se k zrcadlu, přímo k její tváři:

"Vzpamatuj se konečně už!"

Dívka pevně semkne víčka a sklopí hlavu. Když už nevidím její oči, vypadá jako duch. Zavrtí hlavou.

"Nemůžu," řekne tiše. Pak své oči otevře a dodá: "Ty víš proč."

Naše pohledy se střetnou a v tu chvíli přijde uvědomění. Mocné. Na moje srdce se přiřítí přílivová vlna, její oceán mě celou zalije. Zalapám po dechu. Tolik emocí, tolik bolesti! Pronikne skrz mou kůži a mým nitrem se začnou valit hromady chladné vody. Je jí tolik, je tak těžká! Mé srdce začíná pod její vahou klesat.

Mám strach. Hrozně se bojím.

Vím proč. Protože mi ubližuje zůstávat stát na místě a čekat, ale nedokážu se otočit a odejít pryč ze strachu, že přijdu o příliš mnoho. Protože se všemi silami snažím tu naši ztracenou loď stiženou bouří dovést na břeh s co nejméně škodami, ale zdá se, že už s větrem bojuju sama. A sama nikdy nedokážu odvést práci dvou. Sama ne.

Zavírám oči, jako ta dívka v zrcadle. Odstupuji od ní několik kroků. Rozumím jí.

Ona je ztracená.
My jsme ztracené.
Ach... Já jsem ztracená.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 beznadejnaromanticka beznadejnaromanticka | E-mail | Web | 3. dubna 2018 v 16:29 | Reagovat

smutně krásné!

2 Keiji Keiji | Web | 8. dubna 2018 v 12:46 | Reagovat

Strach není dobrý pohon.
Dokáže pracovat mocně, dosahovat výsledků možná v kratším čase, ale za jakou cenu? Žádná radost ze svého výtvoru, z cesty, jakou jsme ušli, neboť na ni většinou nezbývají vzpomínky, v té chvíli jsme totiž nebyli, byl tam jen strach a instinkty, 'musím se dostat dál, musím přežít, i když nevím proč'.
Tak se na chvíli zkus přestat bát, nemysli na to, co nejhoršího se může stát, když se otočíš, ale mysli na to, co nejlepšího tam čeká. A pokud na to nemáš sílu, pokud se to zdá jako příliš chabá motivace, tak může pomoci představa toho nejhoršího,co se může stát, když zůstaneš. Většinou to bývá to silnější, ten horší strach, ta temnější budoucnost. Zůstat na místě. Stále stejným duchem, jen pomalu čím dál více průhlednějším.
Zapomeň na strach. Nebudeš ho potřebovat. Určitě ne v takové míře, tady a teď.
A víš co? Ani není tak důležité, jestli to ve finále opravdu dokážeš.
Ale to, jestli se pokusíš.

3 Lucienne Lucienne | Web | 8. dubna 2018 v 13:16 | Reagovat

[2]: Děkuju za komentář. :) Tenhle článeček jsem napsala už před měsícem a od té doby jsem se někam posunula. Udělala jsem přesně to, co jsi napsala, protože stát na místě mi prostě příliš ubližovalo. A tak jsem se rozhodla jít dál... Zatím pořád nevím, jaký scénář na mě čeká, myslím však, že je to jedno, prostě si pro něj musím dojít. Ale zdá se, že ten nejhorší to naštěstí nebude. Ovšem ani ten nejlepší. Ale dá se s tím žít. Jenom nepřestat klást jednu nohu před druhou. To je ta vůle, o které jsi psala. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!
Děkuji. :)

Design by Meggie