Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Deníčkoviny /5 - Utopená v šedi

25. března 2018 v 11:03 | Lucienne |  DENÍČKOVINY

Ahoj. :)
Dneska vám přináším první ze zásoby Deníčkovin, které jsem za posledních pár dní napsala.
Už v úterním informačním článku jsem předeslala, že jich pár bude. A týkají se... zklamání. Bolesti v srdci. Strachu ze ztráty a možná i samotné ztráty. Ne vždycky je totiž realita taková, jak se vašemu srdci jeví. Někdy to prostě srdce ostatních vnímá jinak.

16. 3. 2018




Možná si myslíte, že nikoho nepotřebujete. Že jste dospělí a zvládnete to sami. Je to mnohem snazší než řešit všechny ty citové oplétačky, hádky, lži, zklamání a zrady a to všechno, co strašně vyčerpává duši. Myslíte si, že dokážete nikoho nepotřebovat.

Moji drazí, je to lež.

I já jsem si to myslela, dřív. Když se teď ohlédnu na tu dobu, mám pocit, jako bych snad sledovala jinou osobu. Ale byla jsem to já. A ve chvíli, kdy vztahy začaly být problematičtější, ve chvíli, kdy jsem měla pocit, že se ke mně obrací zády každý člověk v mém okolí, říkala jsem si, že žádné kamarády zkrátka nepotřebuju. Měla jsem přece knížky a počítačové hry. Co víc jsem mohla chtít?

Byla jsem tenkrát tak mladičká. Tak nějak se mnou všechno mávalo, byla jsem jako hadrová panenka ve větru - kam mě zanesl, tam jsem stála. Ještě jsem nevěděla, jak kormidlovat svou loď. A než jsem své kormidlo našla, neviděla jsem tolik věcí, tolik důležitých věcí.

Přátelé jsou potřeba. Láska je potřeba, ať už jakéhokoli druhu. A důvěra. Ta zpropadená zatracená důvěra. Ta je to nejcennější a nejzrádnější zároveň.

Už jste někdy někomu důvěřovali? Doopravdy důvěřovali? Celou svou duší? Věřili jste někomu tak moc, že byste mu vložili do rukou svůj život a řekli, že to necháváte na něm?

Já ano. A důvěřuji stále. Možná i víc než jen jednomu člověku. Možná. Ale… Možná už ne.

Najít důvěru a stavět na ní vztah je jedna z nejvzácnějších věcí, kterou v tomhle šíleném světě plném bouří můžete najít. Je to jako postavit základy domu, jehož zdi, jak rostou, se stanou ochranou před větrem. Otázka však je, jestli ty základy jsou doopravdy pevné. Jestli jste je stavěli oba dva stejně dobře. Jinak se zdi mohou až překvapivě rychle zhroutit.


V mém životě se střídají pravidelně dvě období: absolutního štěstí a zoufalého zklamání.

Když jsem šťastná, mám kolem sebe spoustu lidí, spoustu kamarádů a já vidím, jak jsou všichni strašně úžasní. A pak si najednou uvědomím, že s některými z nich stavím domy. Některé větší, některé menší, ale všechny rostou a rostou. A sledovat vyrůstat město, to je pohled pro bohy.

Jenže pak se stane pokaždé to samé. Jeden z domů spadne. A já leckdy ani nevím proč.

A pak to přijde - to zoufalé zklamání.

Už jste někdy zažili zklamanou důvěru?

Je to, jako kdyby nebe zešedlo. Jako by konstantně vrhalo na zem stín. Samo od sebe. A vy vstáváte i usínáte s jedinou myšlenkou (pokud máte to štěstí, že v noci můžete spát): Komu v tomhle zpropadeném šedivém světě můžu vlastně věřit? A otázka proč? vás trýzní celý den. Protože nechápete, jak něco, co bylo ve vašich očích tak pevné, mohlo spadnout tak snadno.

Je to, jako by měli všichni na tvářích masky. Náhle nikdy nemůžete vědět, s kým mluvíte. A když se smějete, váš smích je vlastně jen smíchem ostatních lidí, který odrážíte jako zrcadlo. Necítíte ho.

Je to pak k zbláznění. Máte pocit, že máte v břiše zabořenou pěst a ta vám drtí srdce a žaludek zároveň. Konstantně. A nikdy se nemá unavit, nikdy nemá povolit.

Tahle šeď v posledních několika týdnech pronikla do mého života. A byla tak těžká, že jsem myslela, že ráno nedokážu vstát z postele. Bála jsem se, že mě celou pozře. Každý úder srdce tak zatraceně bolel.

Musela jsem se začít radovat z maličkostí. Z čerstvého vzduchu, když chodívám ze školy domů. Z hejna ptáků, kteří udělají dvě kolečka kolem věže a pak letí dál, všichni dohromady, jako kdyby byli jedním. Z drobných kvítků sněženek rostoucích u našich dveří, v hloučcích, bojujících se zimou společně. Z hladce plynoucí řeky, která tolik hladí a utěšuje bolavé srdce. Musela jsem nechat svět kolem mě rozpadnout se do maličkých obrázků, protože v těchto střípcích je život a radost. Jakmile jsem se na svět podívala ve větších souvislostech, z větší výšky, a všechno si uvědomila… bylo to jako pomalu umírat.

Ale v téhle době většinou najdete sebe. A zjistíte, kteří z těch lidí kolem vás masky nemají, protože vás podrží. Uvědomíte si, za co má smysl bojovat a co všechno jste schopni pro to obětovat. Dojde vám, co všechno máte (nebo jste měli) a jakou obrovskou to má cenu.

A když vzhlédnete a zjistíte, že ten stín, který nebe vrhalo, už není tak temný, a že někde daleko na obzoru začíná vykukovat slunce, je najednou všechno o něco snazší.

Já teď nastavuji slunci svou tvář. Chci nechat jeho paprsky pohladit mě po líčkách, zahřát mé prochladlé tělo a rozpumpovat zastavené srdce.

Kapku krve a jiskru v očích, dokud je máš, pak se nic nevzdává, četla jsem jednou v jedné básni. A tak jdu dál.

Teď budu bojovat. Chci spravit, co se dá. A co se nedá, založím do knížky veršů a zkrátka ji odložím. Nesmím se tím nechat úplně zničit. Budu pokračovat do světa, který mě ještě tolikrát zlomí a ve kterém ještě tolikrát vyjde slunce.

Možná na jeho konci podle zjizveného srdce poznám, kdo skutečně jsem. Nebo spíš, kým jsem se stala, v koho jsem se probojovala.

Doufám, že ta dívka, která tam dojde, půjde s bradou pěkně zdviženou. A že její líce budou žhnout, jako by v nich plál oheň. A že na svojí pouti životem přes všechna zranění nezapomene na tu nejdůležitější věc:
Za lásku a přátele se musí bojovat. Navzdory tomu, jak zatraceně to bolí a jak zatraceně už to bolelo kdy dřív. Nehledě na to, jak vás zraňuje jejich chladný pohled, jak vás zraňují jejich slova, jak vás ničí ticho, které dostáváte místo odpovědí, nebo jak moc velký máte vztek. Vždycky má cenu přetrpět to znovu a znovu. Ale když boj prohrajete, je pak třeba se sebrat a jít dál, abyste v příštím boji byli zas o něco lepší.
Hlavně nezapomenout, jak se to dělá, mít rád.
(...so Be More Kind).
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 beznadejnaromanticka beznadejnaromanticka | Web | 25. března 2018 v 11:57 | Reagovat

so touching <3 drops of tears in my eyes

2 klavesnicetuka klavesnicetuka | E-mail | Web | 2. dubna 2018 v 7:17 | Reagovat

člověk nemůže být na všechno bolest sám, můj nejlepší přítel je manžel
mám pár hodně dobrých přátel a ti jsou se mnou i když se uzavřu a nekomunikuji a nezlobí se když se ozvu po čase, jsou tu pro mě a já pro ně když potřebují, od toho jsou přátelé...

a radovat se z maličkostí je podle mě klíč k celkové spokojenosti:)

3 Lucienne Lucienne | Web | 2. dubna 2018 v 10:25 | Reagovat

I já mám za nejlepšího kamaráda svého přítele. :) Ten tak nějak drží můj svět pohromadě. A pokud máš takové úžasné přátele, pak jsi šťastný člověk. :D

4 Atheira Atheira | Web | 2. dubna 2018 v 19:46 | Reagovat

Někdy se stává, že si člověk z důvěry postaví celé město a pak zjistí, že jeden mrakodrap mu sletěl přímo na hlavu... a to bolí fest.
Je pak potřeba hledat kuráž k tomu, vůbec se odhodlat stavět něco dalšího, ale stejně k tomu jednou všichni zase dojdeme. Nakonec je lepší mít vystavěnou jednu malou vesničku, kde máš domy postavené pořádně, s rozvahou. Nakonec to znamená víc, i když je tam méně lidí.

5 Lucienne Lucienne | Web | 2. dubna 2018 v 20:10 | Reagovat

[4]: V tom máš naprostou pravdu. Ležet pod mrakodrapem bolí, chce to odstěhovat se do vesničky. :D Ale myslím, že je důležité dojít znovu do toho bodu, kdy se začne znovu stavět. Je to v životě důležité.

6 Keiji Keiji | Web | 8. dubna 2018 v 12:33 | Reagovat

To je tak kouzelně napsané. Musím zopakovat, jak mi tvé věty chyběly!
Přiznám se, že ještě dnes mě někdy napadá, že život o samotě, pouze se zvířecí duší po boku, je to jediné co potřebuju. Ve chvílích vzteku, smutku, zoufalství.
Ale pak stejně zase přijdou ty chvíle, kdy vím, že bych to nedokázala.

A ke zbytku o důvěře ani nemám co dodat. Popsala jsi to všechno dokonale!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie