Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Z básnického zápisníku /2 - Rozepsané

7. září 2017 v 12:00 | Lucienne |  BÁSNĚ

Ahoj, všichni. 😊

Jak jsem už dříve slíbila, přináším vám druhou - a prozatím poslední - část Básnického zápisníku. Minule jsem vám ukázala střípky a útržky veršíků, které mi kdysi přišly na mysl, ale nikdy jsem z nich nevyplodila nic většího. Dneska tu najdete básničky, které jsem naprosto účelně začala psát s jasným cílem složit básničku. Měla jsem myšlenku, závěr, všechno… ale jaksi to nevyšlo. Nenapsala jsem ji na jeden zátah a vracet se k takové básničce a dokončovat ji v úplně jiné náladě bývá složité a většinou ta básnička ani nedopadne tak, jak měla. Proto skončily tak, jak skončily - ve složce rozepsaných.



Většina z nich jsou jakési balady, epické básně s pochmurným dějem a smutným koncem. Jsou tedy i v nedokončené podobě poměrně dlouhé. A také jsou všechny staré, valná část z nich se datuje do začátků mého básnického tvoření, a tak prosím, přivřete očka. 😊



1. JISKRA

Sedí tam ve tmě, sedí tam sama,
napůl šílená ta mladá dáma.
ŠílÍ ze samoty a taky ze strachu,
sedí tam, šílená, sedí tam v prachu.

Temnota kolem k ní vztahuje ruce,
dívka má pocit, že drásá jí srdce.
Už to dál nesnese, už nesnese nebe,
které ji dusí a na kůži zebe.

Pak ozve se škrtnutí a známé zapraskání,
to sirka se rozžehne, pro dívku požehnání.
A veselý plamínek se jí objeví v dlani,
tančíc na sirce radostně mrká na ni.

Rozsvítí okolí, zažene temnotu,
a pak ten společník zabije samotu.
Tančí a hřeje, velkou mocí vládne,
bojuje s nocí, její tma slábne.

Tahle balada měla skončit tím, že ve chvíli, kdy šílená dívka něco dostala (plamínek jí dal společnost, teplo a světlo), chtěla toho víc a víc. S pomocí jedné sirky zapálila křoví tu, křoví tam, veselila se s ohněm, až se požár rozběhl po celém lese a uvěznil dívku ve svém středu. Nakonec zemřela v ohni. Zabila jí její nezvladatelná touha mít víc.


2. ZRADA

Temná místnost, holé stěny,
skrývají v sobě tiché steny.
Jedny dveře, okna žádná,
podlaha kamenná a chladná.
.
Čas pomalu den po dni plyne,
však slunce tam nikdy nevysvitne.
A noc co noc v kupce starého sena,
kde myšlenky šumí tiše jak pěna.
.
Společností jenom krysy,
co, běhajíc kolem, zuby brousí si,
na okoralý chleba krajíc a poloprázdný vody džbán,
...
.
Tam, na tvrdé podlaze v temném koutě,
sedí mladík u hromady sutě.
Staré hadry z něj zplihle visí,
se sklopenou hlavou sleduje krysy.
.
Útlé jak kostra, zubožené jeho tělo,
už je to věčnost, co naposled sousto mělo.
Ve vychrtlé tváři oči pichlavé,
v kontrastu s bledou kůží jasně zářivé.
.
A na stěnách jeho rukou vyryto do kamene
nesčetně rýh, jejichž součet připomene,
že již uběhly poslední dny jeho ubohého života,
na nějž ho přivedla láska a z něj sprovodí samota.
.
Vždyť dneškem už to všechno končí,
a to už zapomněl, že svět se ještě točí,
a že se stále střídá den a noc,
však čas mu znovu ukázal, jak velkou má moc.
.
A tak sám tam sedí, na popravu čeká,
a vzpomínky plynou v hlavě jak řeka.


Už si přesně nepamatuju, o čem měla být tahle básnička… Vybavuju si jen, že hlavní roli tam hrála zrada. Hoch je nevinně ve vězení, odsouzen k smrti a těsně před popravou se dozvídá, že ho udala dívka, kterou miluje, a pak ho i sama nemilosrdně dovede ke katovi a srazí ho na kolena.


3. V TULIPÁNU

V okvětních lístcích sedím, čekám,
o lásce čtu, tiše vzdychám,
vše vepsáno v květině.
.
Světlo proniká skrz plátky jemné,
rudé dny a noci temné,
utopená v kráse.
.
Světlo hrá si na mé kůži,
jsem já snad v růži?
Možná v tulipánu.


4. MALÝ CHLAPEC

Jde malý chlapec, nahý, bosý,
srdíčko mu v hrudi buší,
veliký šrám si na něm nosí,
stejně tak na těle, mysli, duši.
.
Jde malý chlapec, kráčí mlhou,
nikde nikdo, jde sám a sám,
slyší kapku, první, druhou,
jak odkapává z jeho ran.
...
A taky z očí, jak slzy tečou,
už je z nich celý vodopád,
když stíny ho tou mlhou vlečou,
maminky chce se dovolat.


5. POSTAVY NA KONCI SVĚTA

Stojí tři postavy na konci všeho,
shlížejí na svět a na strasti jeho.
.
Stojí tři postavy, ruku v ruce,
za chvíli stráví je zarudlé slunce.
.
Stojí tři postavy, každá jiná,
však každá svým způsobem vina.
.
Jedna je zelená jak jed, jak zášť,
přes své blízké přehodí rubášový plášť.
.
Druhá zas jak uhel černá,
krutosti a nemilosti navždy věrná.
.
Třetí rudá jak vášeň, jako krev,
však vášeň uhasil srdce žalozpěv.
.
Stojí tři postavy na konci světa,
nad jejich hlavami se vznáší jediná věta.
.
Jediná věta, co mohla změnit jejich osud,
však volná zbytečná byla jim dosud:
.
"Jak zkrotit emoce, a jak s nimi žít,
jak jejich hranice a zásady ctít?"
.
A náhle se do ticha ozve temný hlas,
z nějž mrazí v zádech každého z nás.
.
To černá postava, se sluncem v zádech,
začíná vyprávět svůj krutý příběh.
.
Jak na emoce zanevřela,
a srdce své vší zlosti otevřela.
.
Do vrahova kabátu se ošatila,
duši svou před city zaštítila.
.
Zraňovala, vraždila, drancovala, plela.
brala si, co chtěla, na ostatní nehleděla.
.
Však nevinnou krví zmazaná její zbraň,
jednoho dne se obrátila naň.
.
A tak tu teď se svou kulkou v srdci,
stojí a není schopna říci,
jak zkrotit emoce, a jak s nimi žít,
jak jejich hranice a zásady ctít.
.
Pak ozve se hlas postavy zelené,
která, na rozdíl od sestry černé,
nechala emocím cestu volnou,
stala se radostem lásky svolnou.
.
Však láska se špatně uchytila,
a místo ní zášť vyklíčila.
.
A když zrada ranila zelené srdce,
ta zášť rozpřáhla své dlouhé ruce,
a ukryla postavu v obětí,
v němž ukryla štěstí i dojetí.

Tohle je nejdelší veršovaná skladba, kterou jsem kdy měla v plánu napsat. Nevím, jestli je vůbec škoda, že jsem to nedokončila - stejně by tohle nikdo nepřečetl. :DD
Básnička měla být o třech hříšnících, které zabila jejich vlastní vina. Už si přesně nepamatuju, jaký osud měla která postava, ale všechny kvůli svým hříchům zemřeli - nemilosrdnou černou postavu zabil někdo pro pomstu. Zelená postava plná zášti zemřela kvůli žárlivosti a červená postava svou milou z nešťastné lásky otrávila a pak si sama vzala život. Nakonec je mělo pohltit rudé zapadající slunce.



Tak, tolik k druhému dílu Básnického zápisníku. Víc rozepsaných básní už nemám. :D Zato mám rozepsané povídky, které už bych měla zatraceně dopsat, ale nějak se k tomu pořád nemůžu dostat. Je to zlé. :D

Vy však mějte krásný den,
ať vás múzy provází. 😊

Vaše Lucienne
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Lenka Lenka | Web | 7. září 2017 v 20:55 | Reagovat

super, mě by se nějaká ta múzička hodila, o mé nešťastné "lásce" se mi psát totiž děsně nechce :-D ale slušně ses rozjela a všechna tvorba je moc povedená <3

2 ┼Eleanore Samanthe Lune┼	| ┼Eleanore Samanthe Lune┼ | | Web | 9. září 2017 v 17:29 | Reagovat

luxus

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie