Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Deníčkoviny /4 - Princezna v domácnosti

14. září 2017 v 21:08 | Lucienne |  DENÍČKOVINY
Ahoj, všichni. :)

Pomalu ale jistě se mi blíží začátek akademického roku a já se musím psychicky připravit, že s jeho příchodem začnu být zaneprázdněnější, než bych si přála. :D Chci tedy vydat ještě jeden článek předtím než to v pondělí celé propukne a sežere mi to všechen volný čas. :D

Dneska jsou to čtvrté Deníčkoviny. Deníčkoviny o další změně v mém životě, se kterou se vám chci svěřit. :)





Podívám se na svou Fallenku, na něžnou malou modrou orchidej, kterou jsi mi dal k letošním narozeninám. Dříve mívala jinou barvu - fialovou -, ale postupem času nějak… zmodrala. Nasákla barvu mého srdce, jako když piják nasaje inkoust. Nejspíš už se v něm zabydlela. Uchytila se v jeho měkkém podloží, připravená růst a růst a růst.


Dvanáct hodin mi dává kyslík a dvanáct hodin mi ho bere. Těch prvních dvanáct hodin jsem s tebou, ta druhá dvanáctka - to je čas bez tebe. Taková je naše symbióza, jednoduchá a prostá, přesto nepostradatelná. Jedna bez druhé nemůže existovat. Protože ona se zrodila z tvé lásky a potřebuje můj cit, aby mohla růst… a já potřebuji vnímat tvou lásku, abych mohla žít.


Oba jako bychom stáli na opačném konci propasti. Nedohlédneme na sebe, slyšíme jen ozvěnu našich hlasů, když na sebe zavoláme, a víme tak, že jsme na druhé straně. Už dávno jsi mi slíbil, že přes propast postavíš most. Vím, že je to práce dlouhá a namáhavá, ale ještě namáhavější je moct jenom sedět na svém okraji a čekat… Moje srdíčko se natahuje a natahuje, co nejdál dosáhne, aby už bylo u tebe, celé nedočkavé a zoufalé, a já mám strach, aby jednou nespadlo dolů. Protože když spadne, bude po všem. A pak ani most, ani ozvěna tvého hlasu nás už nezachrání. Fallenka v mém srdci zvadne… a já navždycky odejdu od propasti pryč. Ale to se nesmí stát, protože pokud by se to stalo a my takhle skončili, život by ztratil smysl.


Každý den vyhlížím, jestli někde v dálce nad propastí neuvidím okraj blížícího se mostu, kterým si pro mě jdeš… kterým překleneš tu bolest z osamění a dovolíš mi je krásně přeletět a nechat za sebou. Vyhlížím, abych věděla, jestli už ti třeba ze svého okraje propasti nemůžu jít naproti… ale v dálce se žádný most nerýsuje. Je tam jen zoufalá prázdnota, holý divoký a nezkrocený prostor nad propastí, který jsme ještě nedokázali ovládnout.

Ale jednou si pro mě přijdeš, vím to. Jednou ten most dostavíš, a jakmile se jeho konstrukce dotkne mého okraje propasti, naše náruče do sebe zapadnou jako dětská skládačka. A nikdy a nic už je nerozpojí. Srosteme k sobě, a pak se, světe, snaž, jak chceš! Já už mám ochranu. Můj rytíř mě nepustí a já se nemusím bát. Protože na nás si žádná sedmihlavá saň nepřijde.



Tohle je skutečný zápis z mého deníčku starý zhruba rok. S takovouto nadějí v srdci jsem se před rokem dívala na svou budoucnost. Věděla jsem, že to jednou dokážeme. Věděla jsem, že se jeho most jednoho dne dotkne mého okraje propasti.

A my jsme to dokázali.

Most stojí a je nádherný. Pravda, zatím trošku vratký, je třeba ho časem ještě zpevňovat, ale leskne se a září. Teď už za mnou v noci žádné děsy z propasti nepřijdou. 😊

Kdo četl druhé Deníčkoviny, pravděpodobně ví, o co jde. Pro ty, kteří nečetli, ve zkratce vysvětlím. Od letošního září se začátkem akademického roku nadešla v mém životě o něco větší změna, než že se z prvačky na vejšce stala druhačka na vejšce (která si do ledna musí vybrat téma své bakalářské práce a nemá nejmenší tušení, o čem by zatraceně měla psát :D). Rozhodla jsem se vzdát se studentského života na kolejích plného zážitků a vyměnila jsem ho za doufám ještě víc zážitkové spolubydlení. Však to znáte, mezi studenty je to teď hodně v módě - dát se do kupy s několika dalšími spolužáky a pronajmout si byt, na kterém se potom pořádají všechny ty velké pařby. :D

No, ale my jsme se to rozhodli ještě trošku vygradovat. Od září teď bydlím v pronajatém bytě s mým kamarádem, s nímž jsem se loni seznámila ve škole, jeho přítelkyní, která teď dělá dálkové studium a dojíždí kvůli němu do jejího rodného města a… a s mým přítelem. S mým přítelem, se kterým jsme téměř dva a půl roku měli vztah na dálku přes celou republiku. Zprvu jsme se vídali jednou za tři měsíce, pak jednou za měsíc a půl, pak jednou za čtrnáct dní… a teď jsme tady. Přistěhovali jsme se spolu do Olomouce, on si tu našel práci, já tu studuju a žijeme spolu.

Možná se vám to zdá jako běžná věc. Jasně, vždyť to dělá hromada párů, prostě se sestěhují k sobě a bydlí spolu, no big deal. A máte pravdu. Jenže… pro mě je to velké. Tak dlouho jsem byla princezna, která čekala na okraji té propasti, až její rytíř postaví most a dojde si pro ni. Tolik se ho načekala. A teď najednou, aniž by si pořádně uvědomila, co se děje, ten most stojí a její rytíř k ní natahuje ruku a strhává ji do náruče. A já jsem hrdá. Jsem na nás neskutečně hrdá, protože přes to všechno, co nám stálo v cestě, přes všechny ty nedůvěřivé pohledy ve tvářích lidí, kteří nevěřili, že ten vztah je opravdový, kteří nevěřili, že spolu vydržíme, se teď zabydlujeme v našem novém bytečku.

Máme maličký pokojíček. Nastěhovali jsme se do bytu jako poslední, takže na nás zbyla ta nejmenší komůrka, ale vlastně to nevadí. Je to naše komůrka a v té komůrce je celé království.

Přítel pracuje v knihkupectví (jak já mu tu práci závidím! :D) a má dvanáctky, takže ve dny, kdy pracuje, se mi vrací domů až pozdě večer. Ale už jen ten fakt, že se pokaždé vrátí a já se k němu můžu každý den přitulit, než usnu, je úžasné. Všechny ty naprosto běžné každodenní věci, na které jsou normální páry zvyklé, jsou teď pro mě jako dar z nebe. Zním teď asi trochu pateticky, ale já si ten úžasný pocit chci naplno užít, dokud nevyprchá a všechno nezevšední. Jako když jste čerstvě zamilovaní. :D

A jak vypadá samotné spolubydlení? Zatím paráda. :D Jsem ráda, že jsem si na tohle počkala rok, abych se s někým spřátelila a pak dopředu věděla, s kým do toho jdu. S mým kamarádem (K.) a jeho přítelkyní (M.) si dobře rozumíme a zatím všechno funguje, jak má. Navíc, K. umí naprosto úžasně vařit a řeknu vám, bydlet s kuchařem, to je lepší než výhra v loterii. Bydlíme tu spolu necelé dva týdny a já jsem na vaření musela sáhnout jen dvakrát, když zrovna K. nebyl doma. A pro mě, jakožto člověka, kterého vaření nebaví, je tohle ráj na zemi. :D

Ale popravdě? Myslím, že bydlení na kolejích mi bude taky chybět. Ne, že by mi chyběl ten maličký pokoj, ve kterém jsme byly namčkané tři, co chvíli vypadávající internet, odporná sprcha, všudypřítomní pavouci nebo řev opilých děcek pod oknem venku na zahrádce, když si užívali letních grilovaček do pozdních nočních hodin. To vážně ne. Ale bude mi chybět ta atmosféra. Ta pravá atmosféra studentského života, pocit, že všichni kamarádi jsou ode mě přes ulici ve vedlejší kolejní budově, možnost se na místě domluvit na společném učení, kafi, procházce nebo na večeři v menze, jejíž vchod jsem měla prakticky před barákem. Budou mi chybět ranní srazy před kolejemi a společné docházení na hodiny. Mrzí mě, že tahle doba už je pryč... Ale ne, že bych si stěžovala. Za bydlení, jaké teď mám, bych to asi nevyměnila. :)

Zatím jsem tu jediná bez povinností, jelikož všichni mí spolubydlící už pracují, zatímco mně škola začíná až v pondělí, takže tady zatím funguju jako žena v domácnosti. Teda až na to vaření. :D Popravdě si nemůžu stěžovat, uklízení není nijak psychicky náročné, takže si to užívám, dokud můžu. Až mi začne škola, budu na tyhle dva týdny vzpomínat jako na dovolenou. :D

Ale celkem se do té školy těším. Nemůžu říct, že ne. Nikdy dřív bych nevěřila, že se někdy budu do školy vysloveně těšit, vždycky to bylo takové to "školu nechci ani náhodou, jen se těším na spolužáky," ale teď se doopravdy těším i na školu. Je na tom něco… naplňujícího studovat obor, který vás baví, a mít ze sebe opravdu dobrý pocit, že jste zvládli zkoušky. Být tady mezi všemi těmi lidmi, kteří jsou jako vy, kteří rozumí věcem, které vás zajímají… Je to jako kdyby svět otevřel dveře, jež doteď zůstávaly zavřené. Jako kdyby mě pozval na místo, které je mnohem pěknější a přívětivější. Je to všechno dost náročné a vyčerpávající, ale i tak mě mrzí, že tohle období bude trvat jen pět let… Uteče rychleji, než bych si přála a pokud to zvládnu, budu za chvíli mít promoci a sbohem studia…

Letos si dávám předsevzetí. Normálně si ho lidé dávají v lednu, ale podle mě je září pro studenty mnohem vhodnější čas. Na letošní akademický rok si dávám předsevzetí, že si ho zatraceně užiju. Bude to drsné, mám rozvrh napěchovaný, až praská ve švech, do toho ještě začínají strašit s tou bakalářkou a já se navíc ještě na rozdíl od loňského roku budu muset starat o domácnost, ale vím, že to zmáknu. A užiju si to. A bude to legrace. Budu mít zážitky, nebudu se bránit jít si sem tam s někým sednout na víno, když budu chtít, jen protože mám úkoly. Chci si naplno užít těch pár posledních studentských let, které mi zbývají.

Zase jsem se trošku moc rozepsala, odpusťte. :D Bývám tady v Deníčkovinách mnohem osobnější, než jsem kdy plánovala na blogu být, ale říkám si, proč bych neměla? Vždyť moje básničky jsou jenom můj život v šifře veršů a když přidávám je, proč bych je nemohla přidávat i bez šifry… Akorát se vždycky nějak moc rozepíšu, to je holt prokletím pisálka. :D

Takže to tady radši ukončím, abyste nad tímhle článkem nestrávili celý večer. :D Přeju vám hodně štěstí v novém školním/akademickém roce a obzvlášť držím palce těm z vás, kteří právě nastupují do prvního ročníku, protože vím, jak to umí člověka znervóznit. 😊

Mějte krásný zářijový den,
vaše šťastná, šťastná Lucienne! :D




PS: Jsem zvědavá, jak často budu teď schopná přidávat další články. :D Došla mi zásoba. :D Takže, ač velice nerada, vás musím upozornit na možnou menší neaktivitu na blogu. Nebo minimálně na větší mezery mezi jednotlivými příšpěvky. Díky za pochopení. :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MorphoKeiji MorphoKeiji | Web | 15. září 2017 v 7:27 | Reagovat

Přestěhovat se k sobě není žádný no big deal. Je to obrovská věc a vlastně bych se divila, kdyby to někdo bral lehkovážně. (I když v poslední době slýchám o párech, co se k sobě stěhují po měsíci, co jsou spolu, i o dvou týdnech jsem slyšela, takže asi začíná být trochu jiná doba zase, ale já téhle mentalitě moc nerozumím) Mě naopak, přestože jsme se dopředu s přítelem domluvili, kdy se k sobě nastěhujeme a já se tešila, tak týden nebo pár dní předtím mě popadla panika. Dostala jsem strach, jak ten život budu zvládat, jak spolu soužijeme, chtěla jsem to všechno zrušit a odvolat a vrátit se do svých starých, zajetých kolejí, protože jsem prostě byla neuvěřitelně vyděšená z té obrovské změny. Ale to na mě dolehlo až pár dní předem a já jsem celkově člověk, který má z velkých změn sevřený žaludek. Takže pokud tě to, co teď zažíváš, naplňuje štěstím, opravdu si to patřičně užívej, je to moc cenné období. :)
A hodně štěstí ve škole! :)

2 Lucienne Lucienne | Web | 15. září 2017 v 10:59 | Reagovat

[1]: Moc děkuju za komentář. :)
Mně už právě poslední dobou vůbec nepřekvapuje, že se dva k sobě nastěhují po měsíci, mám pocit, jako kdyby to lidi začali brát úplně jinak, než jako velký krok ve vztahu. Jako kdyby společné bydlení bylo jen "no tak spolu teď chodíme, tak spolu budeme pár měsíců bydlet a když se rozejdeme, tak se zas odstěhujeme, no." Podle mě je to blbost, protože v tom vidím velký krok vpřed a samozřejmě, že z toho jsem nervózní. Týden předem jsem cítila přesně to, co popisuješ - paniku, že to nebudu zvládat, a hrozný strach ze změny. Ale těšila jsem se a teď jsem ráda, že jsme to takhle zvládli. Chci si to užít, dokud je to všechno takové nové a zářivé a neošoupané. Je mi jasné, že tohle krásné období přejde a za pár měsíců se budeme hádat o ponožky poházené po zemi, ale čert to vem. :DD
A děkuju moc! :)

3 Sisi Sisi | Web | 16. září 2017 v 7:55 | Reagovat

:D  :D tak to už se těším na další rok, co mě čeká... taky jsem teď na kolejích takže očekávám bordel každý večer na chodbách, kluky klepající na dveře a marihuanu poletující ve vzduchu... :-D přítele ti docela závidím, páč já se večer můžu přitulit leda tak ke svým plyšovým kamarádům :D
Užívej si to dokud můžeš a držím ti palce s diplomkou, určitě něco vymyslíš, máš bystrou hlavičku ;-)
S tím rozepisováním v Deníčku to znám moc dobře, člověk začne psát a najednou má na jazyku milion věcí, s kterýma by se chtěl svěřit... a já jsem za to ráda, protože tě tak můžu líp poznat! :-D

4 Lucienne Lucienne | Web | 16. září 2017 v 18:13 | Reagovat

Joo, na kolejích si to užiješ. :D jako nemůžu říct, že by to bydlení bylo nějak pohodlné, ale rozhodně si odneseš zážitky. :D Je to takové to typické studentské bydlení. :DD
Přítel je sice fajn, ale když kvůli němu musím zanedbávat svoje plyšové kamarády, tak je to špatný :D Byla jsem zvyklá s nimi spát a těžko se mi jich vzdává. :'DD
Děkuju za komentář. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie