Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Deníčkoviny /2 - Staré já v novém kabátě

12. srpna 2017 v 12:00 | Lucienne |  DENÍČKOVINY

Ahoj, lidičky. :)

Došla mi zásoba dílek, a tak jsem se rozhodla napsat jeden takový odlehčený článek... Už déle jsem ho plánovala napsat, a teď, když nemám co přídávat, je asi ta nejideálnější chvíle. :)

Jsou to jen kratičké Deníčkoviny (EDIT: nevěřte mi ani slovo, nejsou kratičké :D), ve kterých bych chtěla popsat, jak se můj život za poslední rok převrátil o tři sta šedesát stupňů. :D Možná jste už z občasných drobných poznámek v popiscích článků zaregistrovali, že jsem loni v září nastoupila na vysokou školu. Po tom, co jsem si užila pomaturitní prodloužené a rozhodně zasloužené prázdniny, přišel čas, kdy jsem měla vstoupit do úplně nové kapitoly svého života. A abych řekla pravdu, celkem jsem se bála ten práh překročit.



***
Seděla na lavičce před budovou vysokoškolských kolejí. Byl chladný zatažený jarní den, sluníčko přes mraky ještě nedokázalo svými slabými paprsky vyhřát město, které hemžilo studentským životem. Na stromech se sice už sem tam zelenaly drobné lístečky, zima však jako by stále bojovala o nadvládu nad počasím.
Dívka si v náhlém závanu chladného větru přitáhla šátek blíž ke krku a ovinula obě dlaně kolem teplé termosky s čajem.
Byla jí zima, jak tu tak seděla na chladném dřevě a cítila, jak jí vítr profukuje bundu. Přesto však zůstala tam, kde byla, a s pohledem upřeným do neuričta před sebe sledovala, jak kolem ní prochází hromady a hromady lidí.
Nikdo z nich si jí nevšiml. Všichni se věnovali svým společníkům, hudbě ve sluchátkách zastrčených v uších, nebo zkrátka vlastním myšlenkám, když spěšným krokem mířili kamsi za vlastními záležitostmi.
Všechno bylo tak hektické, tak živé, tak plné problémů, které bylo třeba řešit, tak plné starostí, které se hromadily. Ale čas, čas byl cenné zboží.
Dívka si přála, aby v tom davu zahlédla nějakou známou tvář. Aby si jí někdo všiml, zastavil se a přisedl si k ní. Potřebovala cítit, že se někdo zajímá, jestli je v pořádku. Všechny ty tváře ale byly neznámé. A bylo jich tolik...
Přímo před ní se náhle u jakéhosi mladíka zastavila dívka, na níž tam pravděpodobně čekal. Když se jejich oči střetly, usmáli se na sebe opravdovým upřímným úsměvem, a pak se objali. Mladík svou milou stiskl v náruči, ona pak k němu zvedla hlavu a věnovala mu polibek. Na to se vyvinula z jeho objetí, vzala ho za ruku a společně zamířili opačným směrem, než kudy přišla. Všechna ta gesta byla tak běžná, samozřejmá, a přesto tak opravdová a vroucná, až z toho dívku píchlo u srdce. Zvedla hlavu k šedému pošmurnému nebi, zavřela očí a vnímala jen tichou, vtíravou, uklidňující melodii, která jí hrála ve sluchátkách. Snažila se nevnímat tu touhu moct se taky zabořit do náruče toho, který tu pro ni v tuhle chvíli nemohl být. Snažila se nevnímat samotu, která ji v prázdnotě kolejního pokoje tak silně přepadla, že musela ven, snažila se nevnímat strach, který se jí zmocňoval, když si představila, kolik toho bude muset v nejbližší době ještě zvládnout, snažila s nevnímat smutek, který jí plnil srdce, když si uvědomila, jak daleko oba dva její domovy jsou.

***


Takže, abych tak nějak začala... ehm, ehm... Milý deníčku. :D

V září jsem nastoupila na Univerzitu Palackého v Olomouci, která je zhruba 380 km daleko od mého domova, kde jsem zatím prožila celý život. Znamenalo to tedy přestěhovat se z Čech na Moravu a trávit tam většinu svého času, většinu dní v týdnu, většinu nocí a většinu... všeho.

Nebudu vám lhát, vážně jsem se bála. Nové město v kombinaci s mým orientačním nesmyslem, nový maličký kolejní pokoj v kombinaci s mou potřebou mít u sebe úplně všechny své věci, noví lidé v kombinaci s mou nejistotou ve společnosti ostatních, nové všechno v kombinaci se starou mnou... to zkrátka netvořilo moc dobrou rovnici.

Nakonec ale musím říct, že vše dopadlo mnohem lépe, než jsem očekávala. Z nového města se vynořila moje nová láska. Z bydlení na kolejích vznikly kořeny nově objevené samostatnosti. Z nových spolužáků se vyklubali moc milí lidé a po čase i přátelé. A z mého starého já se stalo.... staré já v novém kabátě. :D

Ten kabát má mnoho děr. A mnoho záplat. A zatraceně děravé kapsy, v nichž se mince zkrátka neudrží. :D Je napěchovaný stresem, šíleným cestováním, zmatkem, ponocováním nad knihami a volný čas se z něj jaksi vykutálel společně s těmi mincemi. Ale co je podstatné - ten kabát září úsměvem.

Nakonec to totiž dopadlo tak, že jsem na nové škole v Olomouci byla svůj první rok opravdu spokojená. Studuju na pedagogické fakultě češtinu a angličtinu (no jo, asi ze mě nakonec vážně bude učitelka :D) a od hodně lidí už jsem slyšela, že učitelé češtiny jsou divní. Možná všichni ti posměváčci měli pravdu, protože mám tak nějak pocit, že jsem mezi svými novými spolužáky našla lidi, kteří jsou úplně stejně divní jako já a to je úžasný objev. :D Cítím tak nějak, že tam mezi ně zkrátka patřím.

A kromě toho jsem konečně mnohem blíž svému příteli, naše vzdálenost se z cca 470 km zmenšila zhruba na 90 a už jen ten pocit je prostě nádherný. Nehledě na to, jak často se díky tomu teď můžeme vídat. :)
Od příštího školního roku plánujeme společné bydlení a já se neskutečně těším. :) Ale přiznám se, že jsem z toho i docela nervózní, je to zase něco nového. Můžu jen doufat, že se navzájem kvůli nějaké blbosti neumlátíme pantoflí. :DDD

Důvod, proč tenhle článek píšu, je prostý. Kromě toho, že jsem chtěla zase po dlouhé době trošičku nastínit svůj život za oponou anonymity, má tenhle deníčkový zápis jedno jednoduché poselství.
Lidé mají často strach ze změn. A já to naprosto chápu, jsem jedna z takových lidí. Ale je důležité si uvědomit, že ta změna může být změna k lepšímu. Může uvnitř vás vyvolávat obrovský stres, jelikož zavést všechno nové do nějakých smysluplných kolejí je těžké, namáhavé a trvá to dlouho, ale i přes ty nervy jsou chvíle, kdy si uvědomíte, že to stojí za to a že jste vlastně šťastní.

Mně se tak otevřela nová kapitola života. Tahle kapitola se jmenuje "Hej, ty tam! No ty, co jsi pořád někde mimo realitu, už jsi dospělá, tak se koukej vzpamatovat a vrať se na zem". Jde to pomalu a postupně, ale tak nějak si začínám uvědomovat, že ten název má zatracenou pravdu. Začínám žít svůj život. A když už to jednou dělám, rozhodla jsem se do toho dát všechno. Vsadila jsem všechno. A zatím všechno vyšlo. Našla jsem si kamarády, splnila všechny zkoušky nadočekávání dobře, finance jsem si taky zvládla ukočírovat... ačkoli za nutnou oběť holt padl můj volný čas. :D

Od září vstupuji do další nové speciální podkapitoly. A v ní vsadím ještě víc než doteď, vlastně vsadím úplně všechno. Dávám vsázku své srdce, protože otevírám dveře se štítkem Partnerství... Od září budu všecičko sdílet se svou drahou polovičkou, každičký den se budeme vracet k sobě na místo, které se stane novým domovem. Naším domovem. Buď získám vše, o čem jsem kdy snila, nebo všechno ztratím a zůstanu prázdnější než kalamář, který spotřeboval všechen svůj inkoust na zbytečné verše. Ale ačkoli jsem většinou zoufalý pesimista, tentokrát to beru optimisticky a vsázím na lásku. Jednou jsem přece ten snílek, no ne? :D


***
Jak se tak dívka nechala unášet tóny něžné hudby, na mysli jí vyvstanuly vzpomínky na úsměvné momenty, které stačila zažít v lavicích své nové školy. Vzpomněla si na všechny spolužáky, které nyní mohla považovat za přátele, vzpomněla si na všechna ta povedená odpoledne strávená v kavárně univerzitní knihovny nebo v jejich oblíbené vinárně, vzpomněla si na večery naplněné příjemnými procházkami, vzpomněla si na vstřícnost a přátelskost, kterou tu nyní poznávala, a vzpomněla si na to, jak blízko, blizoučko to vlastně má do té náruče, ve které se potřebovala schovat - blíž, než kdykoli jindy.
Otevřela oči. Nebe bylo stále šedé, ale slunce jako by teď o místo na obloze bojovalo mnohem usilovněji. Stejně, jako ona usilovně bojovala o ten kousek štěstí, o němž snila poslední roky. A už to nebude trvat dlouho a tenhle kousek štěstí bude mít pěkně doma. Ve svém novém domově, který si vysnila, za který bojovala a který si vybuduje.
Rozhlédla se kolem. Sotva by mohla najít lepší místo, kde začít žít.
Usmála se, zvedla se z lavičky a vrátila se do toho prázdného kolejního pokoje, který jí však najednou už nepřipadal tak ponurý. Svlékla si bundu, usadila se zpět ke stolu, na nějž postavila termosku s čajem, a znovu se začetla do učebnice, která před ní ležela.
Boj o nový život pokračuje a ona musí držet tempo. A to i o zkouškové.
Hmmm, pomyslela si. Chtělo by to kafe. :D

***


Taková je tedy má zpověď. Možná trošku chaotická, ale pořád je to jistá forma deníčku, a ten není nikdy systematický. :D
Pokud jste přečetli celé, máte opravdu mé vřelé díky, pokud ne, ani v nejmenším se vám nedivím. :D
Užijte si zbytek prázdnin a naberte energii ze sluníčka, protože ji za chvíli budeme potřebovat. :D

Mějte krásný den,
vaše Lucienne. :)

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Sisi Sisi | Web | 14. srpna 2017 v 20:59 | Reagovat

Waaaau. Myslím, že bych měla pomalu přehodnotit, jestli má vůbec pokračovat v Edetu. Tento rok budu nastupovat já na vysokou školu, takže můžeš podobný článek očekávat za měsíc. Jinak jsem moc ráda, že budu mít takovou super kolegyni (angličtina, dějepis) :-D . A přeju hodně štěstí do společného bydlení! Hlavně trpělivost!!! :-D

2 Lucienne Lucienne | Web | 15. srpna 2017 v 12:43 | Reagovat

[1]: Taky nastupuješ? Tak to jsem zvědavá na tvou vysokoškolskou zpověď. :DD Dějepis jsem taky zvažovala, ale po maturitě z dějepisu, kdy jsem si uvědomila, že v té palici prostě pomalu žádný datum neudržím, jsem zvolila raději češtinu, která je přeci jenom mému srdci blíž. :)
Ať se ti na nové škole daří, kolegyně! :DD
A moc děkuji za přání i za komentář. :)

3 MorphoKeiji MorphoKeiji | Web | 25. srpna 2017 v 23:39 | Reagovat

Páni, úplně jsi mě pohltila, nádherně píšeš. Až jsem se musela na chvilku zamyslet a pak si to přečíst znovu a užít si tvá slova tak, jak si to zasloužila.
S otevřením nových dveří soužití ti přeji hodně štěstí a lásky, není to snadné, je to obrovský krok a odvrácení směru života do jiných kolejí, které vedou snad někde dál, na lepší místo. Já se do odstěhování od rodiče pustila velmi zbrkle, s vidinou dosaženého snu, na zbytek překážek jsem nehleděla, a ty mě dohnaly později. Ale nakonec ničeho nelituju a věřím, že i u tebe to všechno vyjde! Pro to, jak moc jsi mě dokázala vtáhnout do textu a navodit hezký pocit. Děkuju!

4 Lucienne Lucienne | Web | 26. srpna 2017 v 10:43 | Reagovat

[3]: Moc ti děkuju za krásný povzbudivý komentář! Jsem opravdu moc ráda, že se ti článek líbil. :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie