Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Dokud tě mám

17. července 2017 v 12:00 | Lucienne |  TEXTY PÍSNÍ

Písnička, kterou s vámi dneska budu sdílet, je pro mě hodně důležitá.
Nevím, jak se to stalo, ale zdá se mi, jako by ten text hned po napsání ožil a začal mi nastavovat zrcadlo. Zajímavý veršovaný úkaz. :DDD Každopádně je pro mě - ač se vám to nemusí zdát - hodně intimní a já doufám, že se vám bude líbit.
Je to taková srdcovka. :) <3
Vytvořeno: únor 2017




Dalším důvodem, proč mám tenhle text tak ráda, je jeho hudební doprovod. Je jím totiž naprosto dokonalá písnička od Jarka Nohavici Mám jizvu na rtu. Ta písnička je nepopsatelná a z jejího textu mi pokaždé běhá mráz po zádech... Nohavica je zkrátka mistrem českých básníků a já ho obdivuju jako málokoho.

Je mi jasné, že originál je nepřekonatelný, ale když on tolik inspiruje... :D




Tady přidávám ještě bez zpěvu, lépe to do toho pak jde. :)




Jsem teprv malá holka, co má naivní sny
ještě nevnímám, jak rychle ubíhaj dny,
ty roky přede mnou jsou jako louka rozvitá
a slunce mezi stromy zlatavě prosvítá.
A až vstříc osudu já rozběhnu se po té louce,
klacky pod nohama budou zjevovat se,
když klopýtnu no tak co s tím nadělám,
já nebojím se,
dokud tě mám.


Lidi tady na sebe často bývají zlí,
do ucha šeptají za zády co si myslí,
radši než aby si to řekli přímo do očí,
pak ke zkratu dojde, když jiskry přeskočí.
Já v tomhle světě cítím se jak Alenka ztracená,
co v Říši lží a intrik vůbec se nevyzná,
tak do skrytu tvé náruče se schovám,
já nebojím se,
dokud tě mám.


Někdy mám příliš citů, ale inkoust žádný,
někdy mám plný kalamář a srdce prázdný,
a když se potom řádky plní zmatenými slovy,
někdy i skápne slza - ty stejně nejvíc poví.
A ač se občas cítím osamělá uvnitř stáda,
vím, že mám kolem všechny ty, které mám ráda,
a že úsměv je nejlepší lék, co znám,
já nebojím se,
dokud tě mám.


Oba od života velké věci čekáme,
a přitom víme že tu největší už máme,
když se po věčnosti zas obejmeme na nádraží,
Ostrava, Praha, Olomouc, Most - na tom nezáleží.
A jak v polibku ucítíme, že jsme zase spolu,
jsme prostě šťastní a dáme sbohem srdcebolu,
ač to nebudeme mít lehké uznávám,
já nebojím se,
dokud tě mám.


Projdeme spolu svět, řeknem si ano u oltáře,
každou noc spolu zaboříme tváře do polštáře,
až začnem stěžovat si, co nás bolí, co nám vadí,
prostě si vzpomeneme, jak jsme spolu byli mladí.
Půjdu s tebou za ruku dál i jako stará paní
a lidi okolo nás - ti budou překvapení,
a kdybys někdy nevěděl kudy kam,
nenacházel své srdce,
já tady ho mám.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Niana Niana | E-mail | Web | 20. července 2017 v 10:21 | Reagovat

Nohavicu mám taky moc ráda - a Mám jizvu na rtu - to je dokonalost sama :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie