Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Tajemný posel (4. část)

22. dubna 2017 v 12:01 | Lucienne |  JEDNORÁZOVÉ

Finále. :D




"Tím bych si nebyl tolik jistý," ozval se náhle za Vilémem hrubý hlas a ve stejnou chvíli, kdy ho Amélie zaregistrovala, ji někdo zezadu popadl, objaly ji dvě mohutné paže a úplně ji znehybnily. To samé se stalo i Vilémovi - ze tmy za ním se vynořila veliká temná postava a skočila na něj zezadu.
"Pěkně jsi tady své milované převyprávěl svůj plán. Nemyslím si ale, že by vám to nakonec k něčemu bylo," ozval se ten hrubý hlas znovu.
Amélie celá úplně zkoprněla. Srdce jí vyskočilo až do krku.
Spiklenci, uvědomila si s šokem. Našli nás.
Zmocnila se jí naprostá panika. Vzpomněla si na všechno, co jí Vilém zrovna odvyprávěl - na to, jak se ho už jednou pokusili zabít, a že jsou tady teď pro to, aby to zkusili znovu - a tentokrát bude na programu i ona.
Začala kolem sebe zuřivě kopat a zmítat se, jak se snažila se vysvobodit. Nesměla dovolit, aby ublížili Vilémovi! To bylo to jediné, na co se dokázala soustředit. Vilém na tom byl však podobně, jako ona, spiklenec stojící za ním mu držel ruce zkroucené za zády, takže se Vilém nemohl ani hnout, aniž by si vykloubil rameno, a jeho meč i dýka s tlumeným zvukem dopadly do temné trávy, jakmile ho o ně spiklenec připravil.
To je ono! Dýka! Amélie má přeci dýku! A jelikož ještě nedopadla do trávy k té Vilémově, spiklenec, jenž ji věznil v železném objetí, o ní evidentně netušil.
Její krev náhle přetékala adrenalinem a její srdce jí ho pumpovalo do žil stále víc a víc. Amélie sice nikdy v boji nablízko nebyla, ale její tělo jako by žádný zvláštní výcvik nepotřebovalo. Samo vědělo, jak na to.
Než si Amélie vůbec stačila uvědomit, co se vlastně chystá udělat, dupla vysokým podpatkem spiklenci, který ji držel, na nohu až zakvílel a lehce uvolnil sevření. I tahle drobná změna stavu jí však stačila k tomu, aby dokázala rukou vyndat z pochvy dýku, která jí visela za opaskem, a zabodnout mu její čepel do boku.
Spiklenec ze sebe vydal bolestivý ryk a úplně z ní spustil ruce, jak se celý prohnul v pase. Náhlá akce ze strany Amélie evidentně překvapila i spiklence, který držel Viléma, takže Vilém dostal příležitost ho nakopnout, vyprostit se mu, a pak už Amélie neviděla víc, než změť těl bijících se o převahu.
To všechno vnímala mladá vévodkyně jen rozmazaně, jakoby z dálky. Jako by snad vůbec nebyla součástí téhle scény a dívala se na ni jen jako na divadelní představení. Pak si uvědomila až to, že Vilém svým nožem podřízl spikleneckému soupeři hrdlo.
Amélie se otřásla odporem a odstoupila od mrtvoly o kousek dál. Tiše sledovala, jak se její manžel přesunul i k druhému spiklenci, jenž se svíjel na zemi, a zbavil se ho stejným způsobem. Snažila se to brát tak s přehledem, jak jen to vůbec šlo, ale bylo to dost obtížné. Nebyla zvyklá na násilí.
Vilém k ní vzhlédl z podřepu, a pak otřel zakrvácený nůž o oblečení mrtvého nepřítele. Jeho krev se rozlévala kolem něj, vsakovala se do země a tvořila na trávě osvícené měsícem děsivě černou skvrnu.
"Jsi v pořádku?" zeptal se Vilém, zastrčil si nůž do boty a zvedl se ze země. Amélie si až teď uvědomila, že se třese po celém těle jako osika. Vilém k ní přistoupil a pevně ji sevřel v náručí. Držel ji, jako by ji chtěl uchránit před tou krvavou skvrnou u jejich nohou, před veškerou krutostí světa. Cítila se u něj tak dobře. Tak v bezpečí…
"Byla jsi naprosto úžasná," ozval se náhle Vilém s obličejem zabořeným v jejích vlasech. "Kdybys ho nebodla, mohlo to celé dopadnout opravdu zle. Zachránila jsi nám život."
"Nemluv o tom, prosím tě," zavrtěla odmítavě hlavou Amélie, která právě provedla svůj první násilný čin v životě a poprvé si zamazala ruce od krve. Snášela to dost špatně. Vilém ji k sobě jen přivinul pevněji a dal jí tak veškerou oporu, které byl momentálně schopen. Amélie se na něj pověsila a pevně semkla víčka. To objetí ji utěšovalo a zároveň jí způsobovalo silnou palčivou bolest, jelikož věděla, co každou chvíli přijde…
"Amálko," ozval se náhle Vilém a odtáhl ji od sebe, aby jí viděl do tváře. "Amálko, já teď budu muset odejít." Amélie ta slova očekávala, přesto však na ni zapůsobila tak silně, že se v tu ránu jako na povel rozplakala. Měla pocit, že jestli představě jeho odchodu bude muset čelit ještě o chvíli déle, jakási neviditelná ocelová pěst jí asi rozmačká žaludek.
"Ne…" vypravila ze sebe mezi vzlyky. "Ne, neopouštěj mě, prosím…"
"Lásko, já musím," opáčil Vilém a vzal její tvář do dlaní. "Musím jít. Oni vědí, kde jsem. A jakmile mě najdou, zabijí mě i tebe. Jsem pro tebe příliš nebezpečný." Amélie se rozplakala ještě víc.
"Amálko, prosím… Nedělej mi to ještě těžší, už tak mám pocit, že jestli od tebe odejdu, tak to nepřežiju," žadonil naléhavě a propaloval se svýma hnědýma očima do těch jejích.
"Tak neodcházej… Anebo mě vezmi s sebou!" vzlykala Amélie.
"Vysvětlil jsem ti, proč to nejde. Musíš si vzít Wulfreda." Tahle slova však spustila další záchvat Améliina neovladatelného pláče. Cítila se naprosto bezmocná a zoufalá. Bála se, že další čas bez Viléma už nezvládne. Až příliš ho potřebovala.
Vilém ji znovu objal a nechal ji, ať se uklidní, aby měla trochu čistou hlavu. Když se tak stalo, vypravila Amélie ze sebe:
"Uvidíme se ještě někdy?"
"Ano, uvidíme. To ti slibuju při všech svatých. Vrátím se sem a znovu se setkáme. Dobře?" Amélie jen přikývla a nespouštěla oči z jeho tváře. Neviděla ji tak dlouho a teď ji měla znovu ztratit? Připadala si krutě podvedená osudem.
"Tak jo," řekl Vilém. "Jen si pamatuj, že tě miluju, a že jsem tě nikdy milovat nepřestal." Ještě chvíli se na ni upřeně díval a pak přitiskl své rty na ty její. Amélie se ponořila hluboko, hluboko do toho polibku a měla pocit, jako by se při něm její srdce rozpadalo na kousky, protože si uvědomovala, že je to možná naposledy, co ho líbá. Vzala jeho tvář do dlaní a cítila, jak jí na ruce z jeho očí stékají stejné horké slané potůčky, jako se řinuly z těch jejích.
Když se od sebe jejich rty odtrhly, Vilém jen zamumlal: "Buď šťastná, Amálko." A pak se otočil na podpatku, zvedl ze země svůj široký klobouk, narazil si ho na hlavu a zmizel ve tmě lesa.

***

Po tomhle večeru Amélie ještě dlouho nebyla schopná úsměvu. Hodiny proseděla u okna a sledovala oblohu. Měla pocit, jako by slunce najednou zářilo méně a hvězdy pomalu vyhasínaly. Bylo to sice mnohem lepší, než žít s vědomím, že v tomhle světě už neexistuje žádný Vilém z Tallesbury, ale myšlenka na to, že už ho možná nikdy neuvidí, ji zabíjela úplně stejně. A nejhorší na tom všem bylo, že vlastně nevěděla, jestli je ještě naživu. Už ani nepsala básně. Bála se jich. Nutily ji nořit se hlouběji a hlouběji do jejího žalu a ona nebyla schopná ho unést.
Všichni kolem ní si mysleli, že oplakává svého manžela. Že je nadobro mrtvý. Nedělalo jí moc problém pro ně to divadlo hrát, ale procházet každý den kolem jeho obrazu v masivním rámu nazdobeném nařaseným černým hedvábím a obklopeným svíčkami pro ni bylo téměř nesnesitelné. Jako by doopravdy zemřel.

Válka se Silivorským královstvím skončila tři týdny po Vilémově odchodu - pro Rottilské úspěšně - a tak se Améliin otec Edgar vrátil domů a po krátkém čase určeném k oplakávání Viléma z Tallesbury mohli začít s přípravami na svatbu. Král Wulfred Améliinu nabídku sňatku s potěšením přijal a svatba byla co nevidět.
Ani když Amélie stála v překrásných honosných šatech u oltáře a stvrzovala před Bohem svůj manželský svazek s Wulfredem Caryscovem, stejně neměla v hlavě nikoho jiného, než jejího milovaného Viléma.

Léta plynula. Amélie Gabriela si na svého nového manžela nakonec zvykla a jejich partnerství bylo vcelku poklidné, ačkoli v něm nikdy nenalezla úplné štěstí. Spíš se smířila s osudem. Dala mu syna, který se stal středem jejího vesmíru, a trávila s ním téměř veškerý svůj volný čas.
O Vilémovi neměla od jejich posledního setkání žádné zprávy, ale nikdy na něj nezapomněla. Stále si dělala starosti. Nakonec jí ale bylo velikým uklidněním, když se podařilo vystopovat všechny spiklence a odsoudit je k trestu smrti za zradu krále. Ani potom se však od Viléma neobjevila ani řádka. Až potom jednou…
"Vaše Veličenstvo," ozval se sluha, který právě vešel do místnosti. "Venku čeká posel krále Harolda V. z Galavejského království a žádá o přijetí. Nese prý nabídku o uzavření mírové dohody proti otrawskému králi, jehož vzrůstající moc Harolda V. znepokojuje. Smím onoho posla přivést?" Wulfred jen pokynul na souhlas a o chvíli později byl již galavejský posel vyzván, aby předstoupil před krále.
Do místnosti vstoupila postava v dlouhém temně zeleném kabátě. Na hlavě měla posazený široký klobouk - takový, který Amélie už tolik let neviděla. Oči ve stínu krempy ji v místnosti velice rychle vyhledaly a rty pod nimi jí věnovaly šťastný lišácký úsměv.
A pak se ten tajemný posel, dávno oplakaný vévoda Vilém z Tallesbury, uklonil caryscovskému králi a královně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie