Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Tajemný posel (3. část)

22. dubna 2017 v 12:00 | Lucienne |  JEDNORÁZOVÉ


3. část. :)





Amélii zaplavila vlna obrovského vzrušení. Ten rukopis (stejný jako ve včerejším dopise)… a písmeno V… to všechno odkazovalo k jedinému. Její Vilém musí být na živu. Její Vilém je na živu!
V Amélii se náhle strhla hotová vichřice emocí. Myšlenky jí nadšeně pobíhaly z jednoho místa na druhé, nabuzené tím šokujícím šťastným uvědoměním. Srdce jí v hrudi bušilo, jako by jí snad chtělo vyskočit z těla.
Došlo k nějakému obrovskému omylu, něco se zašmodrchalo, jen nevěděla co a jak, ale její Vilém je pravděpodobně živ a zdráv, protože jí tady nechal vzkaz, že se dnes v noci sejdou v zahradách u kaple svatého Alexandra. Jak se sem jeho vzkaz ale dostal?
A pak jí to došlo. No jistě! To ten posel. Musel tudy procházet, když šel do jejích komnat. Protáhl se kolem stráže a měl náskok, takže vzkaz mohl strčit na první vhodné místo a pak jí to jen naznačit. To dávalo smysl. Proč by jí ale předával dopis o Vilémově smrti, když musel vědět, že je Vilém na živu? Nerozuměla tomu. Přesto však byla rozhodnutá - po setmění bude čekat u kaple.
Celý den byla jako na jehlách. Nedokázala vydržet na jednom místě, přecházela z jednoho konce Větrné tvrze na druhý, prošla snad všechny stezky v rozlehlých zahradách, aby si zkrátila to čekání, ale čas stejně utíkal tak strašně pomalu! Služebnictvo na hradě jí přesvědčovalo, ať si lehne, že nastydne, a že v těchto pro ni jistě přetěžkých časech musí odpočívat, nebo se rozstůně. Ale představa, že by teď měla zalézt do postele, byla pro Amélii naprosto nesnesitelná.
Když konečně přišel večer, Amélie Gabriela se pořádně oblékla a vyrazila ven do větru a chladu, aby se setkala s tajemným V. Čekala tam možná hodinu po setmění, když v tom si všimla postavy mezi stromy, která ji sledovala.
Améliino srdce začalo bušit jako splašené. Náhle dostala strach. Uvědomila si, že sem nejspíš neměla chodit sama, mohl by přijít kdokoli. Nebyla ale zase úplně naivní, strčila si za opasek malou dýku, kterou mívala obvykle schovanou pod polštářem, a nechala ji ztratit se v bohatých suknicích. Teď si na ni nenápadně pravou rukou sáhla a čekala, co ona postava mezi stromy udělá. Pak však náhle rozeznala v šeru ten široký klobouk, který už viděla včera.
A opravdu. Po tom, co se neznámý ujistil, že jsou skutečně sami, vystoupil z šera stromů a Amélie spatřila široká ramena a temný stín ve tváři včerejšího posla.
Nedokázala potlačit zoufalé zklamané: "Ne…"
To nebyl ten, koho chtěla vidět. Přála si, aby si sem pro ni přišel Vilém a ona mu moha po roce a půl konečně padnout do náruče. Ustoupila před poslem o krůček dozadu a zády se opřela o chladnou kamennou stěnu kaple, aby se jí kolena nepodlomila zklamáním.
"Ty?" zeptala se potom a měla pocit, jako by se na ni celý svět znovu zhroutil. Jako by ji Vilém znovu opustil.
"Jsme tu opravdu sami?" zeptal se onen zastřený chraplavý hlas místo odpovědi.
"Ano," odvětila bezvýrazně Amélie. A pak k němu vzhlédla a zeptala se: "Proč jsi přišel ty?" Všimla si, jak se jeho rty ve stínu zvlnily v potutelném úsměvu.
"A já myslel, že to víš," řekl, ale jeho hlas zněl náhle jinak, ne tolik chraplavě. Zněl… povědomě. Jako hlas, který dřív Amélie znávala jako své boty, ale už strašně dlouho ho neslyšela. A pak jí nějaká kolečka v hlavě secvakla a ona náhle věděla. Natáhla se po krempě jeho klobouku a prudkým pohybem ji strhla dolů. A tam, náhle osvícené měsíčním světlem, se na ni usmívaly rty vévody Viléma z Tallesbury a pod tmavým obočím si ji prohlížely dvě hnědé jiskřivé oči.
Amélie se nezmohla na slovo. Zůstala stát jako zkamenělá, dech se jí zastavil a ona nedokázala nic, než na něj upírat zrak svých rozšířených očí. Zírala na něj jako na zjevení.
Vilém se usmál a řekl tím svým vroucným tónem, který jí tolik chyběl: "Moje drahá Amálko."
A Amélie, naprosto skolená svými emocemi, se mu vrhla do náručí. Konečně cítila jeho stisk, jeho objetí, jeho tělo na svém, po tak dlouhé době, co po něm tesknila a po té nejhorší a nejčernější noci, kterou kdy zažila. Zavřela oči a nevšímala si horkých slz, které jí pálily na větrem sešlehaných tvářích.
"Viléme… Viléme…" opakovala pořád dokola a vzlykala mu v náručí. On ji k sobě natěsno přivinul svými pevnými pažemi a ona cítila, jak jeho plíce zhluboka dýchají a z jeho ochranářského stisku čišela stejná láska, jaká se rozhořela i v jejím srdci.
Pak ale náhle jakoby jí přes mysl padl zlostný závoj. V tu chvíli si uvědomila, co jí to Vilém provedl. Prudce ho od sebe odstrčila a věnovala mu zlostný vyčítavý pohled.
"Proč jsi mi to udělal?" zeptala se nejprve jen vyčítavě, ale jak pokračovala, její hlas byl stále útočnější a útočnější. "Co má znamenat celé tohle představení? Uvědomuješ si vůbec, jak jsi mi tím svým pitomým dopisem s posledním přáním ublížil?! Uvědomuješ si to?!" Měla pocit, jako by se jí na jazyk draly všechny emoce, které zažila od včerejšího večera, a měnily se v jed, který chtěla jako kobra plivat všude kolem. "Proč jsi to udělal?!" zopakovala znovu ještě s větším důrazem a strčila ho do hrudi. On však stál pevně jako skála, jeho stabilitu tím nenarušila ani v nejmenším. "Tak odpověz, proč?" ptala se a plakala u toho zlostí, zklamáním, další bolestí a touhou mu vmést do obličeje vinu za každičkou slzu, kterou pro něj za dobu jeho nepřítomnosti uronila.
"Amálko. Amálko, šššš!" šeptal Vilém a přitiskl jí ukazováček na rty, aby zmlkla. "Nesmíš tak křičet, nebo nás tu najdou. Nikdo o mně nesmí vědět."
"Ale proč? Proč jsi nás všechny nechal si myslet, že ji mrtvý?" A pak, jak náhle měla jeho tvář tak blízko, si znovu všimla té děsivé jizvy, která se mu táhla od jeho levého koutku úst pod ušní lalůček. Zlost jako by se z ní na povel vytratila. Starostlivě nakrčila obočí, vztáhla k němu ruku a lehce mu po jizvě přejela prstem. "Lásko… kdo ti tohle udělal?" zeptala se tichým hlasem.
"Všechno to souvisí se vším, Amálko. Nech si to vysvětlit, proto jsem také přišel. Ale nejdřív mi slib, že uděláš, co ti řeknu."
"Dobře," přikývla Amélie až moc rychle, aniž by si uvědomila, co vlastně slibuje.
"Tak jo, teď dávej dobrý pozor, nejsem si jistý, kolik máme času. Vím, že tě překvapilo, co jsem psal v tom dopise. To o té svatbě, i ta lež o mé smrti. Ale mám pro tohle moje počínání velice dobrý důvod. Jen mě poslouchej, prosím.
Díky sňatku s tebou bych měl být podle Edgarova majestátu následníkem trůnu. Jenže v řadách vysoce postavených vojevůdců Edgarovy armády se objevují nepřátelé vašeho rodu. Tito spiklenci by Rottilské rádi svrhli a uzurpovali moc sami pro sebe. Tvůj otec už má svůj věk, dlouho tu mezi námi nejspíš nezůstane, a oni si moc dobře uvědomují, že to nejsnazší, co mohou udělat, je počkat si, až se po jeho smrti uvolní trůn. Jenže aby to vyšlo, musejí se zbavit nástupce."
"Tebe," vydechla Amélie vyděšeně.
"Ano," přikývl Vilém. "A měli mě naservírovaného ve vojenském táboře jako na zlatém podnose. V noci mě unesli a chystali se mě zabít, aby měli cestu k vládě volnou. Mohli to pak snadno naaranžovat tak, abych vypadal jako oběť války. Povedlo se mi jim utéct, ale pěkně si mě označili," poznamenal a ukázal si na jizvu na tváři. "Musel jsem opustit tvého otce i vojsko a začít se skrývat, ale s tou jizvou nebylo moc snadné ztratit se v davu, protože všichni lidé si zapamatují muže s takovým poznávacím znamením. A spiklenci mi byli v patách." Amélie chvíli vstřebávala ty hrozné zprávy, které jí manžel právě sdělil. Když se pak alespoň trošičku vzpamatovala z toho šoku, zeptala se:
"A jak s tím souvisí ten dopis o tvé smrti?" Její hlas zněl absolutně vyděšeně a zmateně. "Proč jsi to udělal?"
"Chtěl jsem, aby si všichni mysleli, že jsem mrtvý, a já mohl utéct ze země, aniž by se na mě soustřeďovala pozornost. První člověk, který by se o mé případné smrti dozvěděl, bys byla pravděpodobně ty, a pak služebnictvo na Větrné tvrzi, takže jsem to musel udělat tak, aby tě viděli skutečně truchlit a oné zprávě uvěřili, než ji rozšíří mezi lidi. Napsal jsem ten dopis, sám ti dal na důkaz svůj prsten a cestou do tvých komnat jsem nechal pod hodinovým strojkem druhý vzkaz, abys přišla sem."
"Ano, to jsem si tak nějak domyslela," přikývla Amélie.
"Jsem rád, že jsi přišla," usmál se Vilém. "Ale to podstatné je, že s nástupnictvím nejsem spojený jenom já, jsi s ním spojená hlavně ty, protože to ty jsi dcerou krále. Já jsem jen šťastlivec, který náhodou získal přízeň tvého otce, ale skutečným nebezpečím pro spiklence jsi tady ty. Půjdou po tobě. Nejdřív tě budou chtít využít jako návnadu na mě, protože jsou si moc dobře vědomi, že bych tě nedokázal nechat v nebezpečí, takže bych jim padl do pasti při pokusu zachránit tě. A jakmile by měli z cesty mě, pokusili by se zbavit i tebe. Pokud si ale vezmeš krále Wulfreda Caryscova, budeš v bezpečí. Dojde ke spojení království, on po smrti tvého otce získá jeho země a vytvoří obrovskou říši. Wulfred je mocný a spiklenci si netroufnou na tak velké sousto, zas až takový vliv nemají. Nepokusí se svrhnout jeho. Proto čím dřív si ho vezmeš, tím líp."
"Ale já ho nechci…" špitla Amélie. "Já chci být s tebou, miluju tebe."
"Taky tě miluju," oplatil jí Vilém a v jeho hlase se rozlilo moře něhy. Přistoupil k ní o krok blíž a něžně se dotkl její tváře. "Moc tě miluju, Amálko. Ale já pro tebe teď představuji až příliš velké nebezpečí. Vezmi si Wulfreda. Tvoje nepřítomnost po mém boku mě sice bude hodně bolet, i to, že budeš sdílet lože s někým jiným, ale… důležitější je, abys byla v bezpečí."
"A kam půjdeš ty?" zeptala se Amélie a hlas se jí třásl vzlyky, které už nedokázala udržet v hrdle.
"Za Aremským mořem leží království Galavej," odpověděl Vilém. "Požádám Harolda IV., galavejského krále, o azyl a přečkám tam několik let, než se situace tady uklidní. Třeba se mi to povede a já se budu moct vrátit zpátky."
"Tím bych si nebyl tolik jistý," ozval se náhle za Vilémem hrubý hlas a ve stejnou chvíli, kdy ho Amélie zaregistrovala, ji někdo zezadu popadl, objaly ji dvě mohutné paže a úplně ji znehybnily. To samé se stalo i Vilémovi - ze tmy za ním se vynořila veliká temná postava a skočila na něj zezadu.
"Pěkně jsi tady své milované převyprávěl svůj plán. Nemyslím si ale, že by vám to nakonec k něčemu bylo," ozval se ten hrubý hlas znovu.
Amélie celá úplně zkoprněla. Srdce jí vyskočilo až do krku.
Spiklenci, uvědomila si s šokem. Našli nás.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie