Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Tajemný posel (2. část)

21. dubna 2017 v 12:01 | Lucienne |  JEDNORÁZOVÉ


Druhá část. :)




"A ještě něco," řekl náhle. "Vzpomínám si, že mi váš manžel říkal něco o tom, že ten hodinový strojek, který vám dal k osmnáctým narozeninám, ten, který je vystavený u paty schodiště, by se mohl za ty měsíce, co je pryč, zanést prachem a přestat fungovat. Asi byste ho měla nechat vyčistit. Doporučuji vám podívat se na něj hned zítra k ránu." Amélie k němu po tomhle nesmyslném upozornění ani nevzhlédla, aby zjistila, proč něco tak zcestného vlastně řekl. Bylo jí to jedno. Nakonec už jí bylo jedno úplně všechno. Prostě jen tiše nechala neznámého muže odejít.
Několik minut, co posel společně s dvěma sluhy zmizel v chodbě, dorazila do Améliiných komnat její komorná Marie, které Amélie věřila z celého hradu ze všeho nejvíc. Jen jí beze slov předala dopis od jejího zesnulého manžela, poprosila ji, aby to dala vědět veřejnosti a vše zařídila, a pak už zůstala v komnatách sama.
V tu chvíli teprve propustila všechno, co za přítomnosti druhých jen tak tak držela v sobě. Rozplakala se tak zoufale, že už jen zvuk toho pláče by musel posluchače bolet. Sklouzla z křesla na chladnou kamennou podlahu, schoulila se do klubíčka a nechala všechen ten žal a smutek vyplavit se v slzách ven. Až se divila, že se v komnatě ještě neutopila. Sotva tu bolest dokázala pojmout, měla pocit, že ji celou pohltí.
Bude sama. Bude teď úplně sama. Jediný člověk, který jí kdy rozuměl, je mrtvý. Nevěděla, jak se s tou myšlenkou vyrovnat. Byla tak monstrózní a obrovská, když se nad ní tyčila, a bolela tak palčivě, že měla Amélie pocit, že ji snad zevnitř roztrhá na kousky.
Ztratila ho…
A nejhorší na tom bylo, že necítila jen bolest ze ztráty své životní lásky, ačkoli už ta byla sama o sobě nesnesitelná. Cítila i obrovské zklamání a zradu kvůli slovům, která jí Vilém zaslal po svém poslovi v dopise. Nikdy by nevěřila, že on, který ji měl milovat, by ji okamžitě po své smrti tlačil do sňatku s někým jiným. Sice ta svatba dávala smysl, věděla o té nástupnické smlouvě jejího otce a krále Wulfreda Caryscova a asi by to manželstvím s ním nakonec stejně dopadlo, jenže… takhle to vypadalo, jakoby na ní Vilémovi vůbec nezáleželo.
Navíc nikdy nepředpokládala, že by to mohla být ona, kdo se přivdá do caryscovského rodu. Ještě před tím, než její otec začal jednat s Wulfredem, totiž vydal majestát o tom, že na jeho trůn může nastoupit i jeho nejstarší dcera - tedy Amélie, jelikož mu bylo jasné, že se mu v jeho požehnaném věku už nepovede zplodit mužského potomka. Dcera se smí stát nástupkyní v případě, že se provdá za vysoko postaveného šlechtice, kterého stávající panovník uzná za hodného kralovat. Volba Améliina otce Edgara Věčného padla právě na Viléma z Tallesbury a byla to opravdu šťastná volba, protože se s Amélií do sebe několik měsíců po svatbě hluboce zamilovali. Svatbou se z nich tedy stal nástupnický pár, který se měl chopit vlády po Edgarově smrti. Všichni předpokládali, že smlouva s Wulfredem Caryscovem o nástupnictví se bude týkat daleké budoucnosti. Vlastně byla jen dodatkem k několika mírovým smlouvám, díky kterým teď Wulfredovi vojáci bojují po boku vojska jejího otce. A teď by se měla stát ona manželkou o tolik let staršího caryscovského krále, když doteď měla šťastné manželství s mužem, kterého milovala nadevše? Bylo toho na ni najednou trochu moc.
Když tu noc uléhala ke spánku, cítila se jako větrem zmítaná panenka. Kdyby jí v tu chvíli řekli, že přišel konec světa, přijala by to s pokrčením ramen. Měla zkrátka pocit, že všechno na světě ztratilo smysl. Její život skončil dnešním dnem.
Těsně před tím, než usnula, si však ještě vzpomněla na poslední poslova slova. O tom hodinovém stroji u paty schodiště. Proč jí řekl zrovna o tomhle? A vůbec byl ten posel zvláštní. Tak podivně mluvil, vyhýbal se jejímu pohledu a skrýval se ve stínu klobouku. Byla si jistá, že ten strojek stále šlape doslova jak hodinky, ale usmyslela si, že se na něj ráno podívá.
.
Další den se probudila velice brzy. Sotva otevřela oči, projely jí jako šíp myslí vzpomínky na včerejší události a ona měla pocit, že pod tíhou bolesti, jež jí náhle sedla na prsa, se snad nedokáže ani nadechnout. Nehýbala se, jen ležela a bez hnutí zírala na bílo-zlatá nebesa své postele. Horké bolestné slzy nechala tiše stékat na sametový polštář.
Dřív, než však stačila propadnout absolutnímu zoufalství a znovu se stočit do klubíčka jako včera v noci, se posadila a stáhla ze sebe těžké teplé duchny. V tu ránu jí celou prostoupil ranní chlad, který se každý den plížil Větrnou tvrzí, a ona se mohla trochu probrat. Věděla, že jestli se bude myšlenkami až příliš zdržovat ve svém nitru, neunese to. Musí se věnovat nějaké aktivní činnosti. Myslet jen a jen na přítomnost, na každý jednotlivý krok, který udělá, a nikam se v myšlenkách neohlížet. Necítila se připravená čelit znovu svému žalu.
Podívala se z okna. Teprve svítalo.
Amélie Gabriela se zabalila do několika vrstev oblečení a zadala si první úkol. Zjistit, proč ten divný muž včera v noci mluvil o jejím hodinovém strojku. Vydala se tedy prázdným hradem ke schodišti a myslela přitom jen na to, jak její podpatky klapou po podlaze a jak se ten zvuk se rozléhá po vylidněných chodbách.
Když došla k onomu strojku, prohlédla si ho. Vypadal stejně, jako vždycky - malý, stříbrný, tiše cvakal postavený na zdobeném dřevěném stolku. Po chvíli ho vzala do ruky, ale neobjevila na něm nic zvláštního, špinavý nebyl a fungoval přesně. Když ho však chtěla vrátit na místo, náhle pochopila poslovu poznámku. Na stolku ležel přehnutý kus svitku, který byl až doteď skrytý oním stříbrným strojkem.
Odložila strojek stranou a třesoucí se rukou sáhla po svitku. Rozhlédla se po chodbě, jestli není nikdo na blízku, a když se ujistila, že je sama, dala se do čtení.
.
Jistě máš ještě mnoho otázek na tajemného posla. Nepochybuji o tom, že si sňatek s caryscovským králem nepřeješ. Přijď dnes po setmění sama do zahrad za kapli svatého Alexandra a dostaneš víc informací. Musíš znát pravdu.
.
A úplně dole, v pravém rohu, bylo místo podpisu jen zdobné písmeno V.
Amélii zaplavila vlna obrovského vzrušení. Ten rukopis (stejný jako ve včerejším dopise)… a písmeno V… to všechno odkazovalo k jedinému. Její Vilém musí být na živu. Její Vilém je na živu!

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie