Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Tajemný posel (1. část)

21. dubna 2017 v 12:00 | Lucienne |  JEDNORÁZOVÉ


Zdravím všechny. :)
Dnes pro vás mám trošku něco jiného, než co vám mohly nabídnout články z posledních dvou týdnů. :) Místo poezie vám totiž přináším prózu.

Jedná se o povídku, kterou jsem napsala ve čtvrťáku na gymplu, když se nás naše učitelka češtiny snažila za každou cenu pořádně připravit na maturitní slohovou práci. Jako jedno ze cvičných zadání na doma jsme dostali téma z maturity minulých ročníků - Tajemný posel, vyprávění. Celý ročník jsem trpěla nedostatkem času na psaní a tohle zadání pro mě bylo jako dar z nebe… Mohla jsem psát a bylo to do školy! :D …A paní učitelku následně čekala desetistránková slohová práce, kdyby se doma nudila. :D Celkem teď vzpomínám na ty časy… :D
Měla to být jednorázovou povídka, ale bohužel - kvůli nesmyslnému omezení slov v článku, za které bych pokaždé u přidávání povídek vraždila - jsem ji musela rozdělit na čtyři části. Dnes vydávám první dvě z nich a zítra přidám další dvě. Nedělá mi radost povídku takhle rozsekávat, zvlášť když ani není nijak dlouhá, ale nedá se nic dělat.

Je to příběh z historického prostředí jisté fiktivní reality. Vévodkyni Amélii Gabrielu Rottilskou navštíví tajemný posel a nese jí zprávy o jejím milovaném manželu Vilémovi, který před rokem a půl odešel do války…

Doufám, že se bude líbit. :)




Hradní paní, vévodkyně Amélie Gabriela Rottilská, byla dcerou krále Edgara Věčného a zároveň jeho jediným legitimním potomkem. Žila v sídle svého manžela vévody Viléma z Tallesbury. Pevnost stála na Natonu, nejvyšším bodě Tallesburského hornatého cípu, takže byla neustále vystavena silným nárazům větru, jenž se proháněl hradbami a děsivě kvílel v kamenných chodbách - a zvlášť v těchto podzimních měsících. Od toho také vzešel její název - Větrná tvrz.
Tento říjnový večer trávila dvacetiletá vévodkyně o samotě ve svých komnatách. Ostatně jako všechny večery předcházející. Někdy vyplňovala prázdnotu svých komnat tesknou hudbou zlaté harfy, někdy zas škrábáním brku na svitky, které se jí vršily na stole. Vpisovala svou duši do básní, jejichž nit jako by nikdy neměla skončit - pořád měla další a další slova, která zvěčnit.
Není divu, že studnice její inspirace byla nevyčerpatelná. Psala o smutku a osamělosti, kterou cítila ve zdech svého domova. Její manžel, vévoda Vilém, kterého z celého srdce milovala, před rokem a půl odjel s jejím otcem do války bojovat do proti králi Silivorského království kvůli sporům o Koretský záliv. Už dva měsíce od něj neměla žádné zprávy a hluboce se strachovala o jeho život.
Svíčka stojící vedle jejího kalamáře už téměř dohořela, když na dveře jejích komnat rázně zaklepal sluha. Vpadl do místnosti celý uřícený a zadýchaně své paní oznámil příchod neznámého muže, který se dožaduje okamžitého přijetí.
Amélie Gabriela překvapeně vzhlédla od svého napůl popsaného svitku a věnovala sluhovi udivený pohled.
"Teď? V tuhle hodinu?" zeptala se užasle. Sluha jen přikývl.
"Čeká před hradní branou. Když jsem ho tam nechával s hradní stráží, vypadal dost netrpělivě," vysoukal ze sebe.
"Pošli ho pryč," požádala Amélie unaveně. "Řekni, že ho ráda přijmu zítra ráno."
"On neodejde," zavrtěl hlavou sluha. "Snažili jsme se ho odmítnout, ale byl skutečně neodbytný."
V tu chvíli se z chodby ozval zvuk podrážek dvou párů bot, které zuřivě klapaly po kamenné podlaze. Rozhořčený mužský hlas se rozlehl chodbou vedoucí k Améliiným komnatám: "Ne, tam nemůžete! Tohle jsou soukromé prostory vévodkyně Rottilské! Stůjte!"
Nedlouho na to do sluhy stojícího ve dveřích vrazila něčí ramenatá postava. Odstrčila jej stranou, až zavrávoral, když její neznámý majitel vpadl do místnosti. Jakmile si všiml vévodkyně, okamžitě se zarazil, sklopil tvář a věnoval jí poklonu - svůj široký klobouk při tom však z hlavy nesejmul.
Amélie Gabriela prudce vstala od stolu. Rychle se zakryla cípy sametového županu, který měla přehozený přes ramena, jelikož už byla ustrojena ke spaní, a šokovaným pohledem si cizince změřila. Jeho náhlý a neskonale neslušný příchod ji poněkud vyvedl z míry - tohle nejsou způsoby, se kterými by očekávala, že se bude jednat s vévodkyní a dcerou krále.
"Moje paní," ozvalo se z chodby a o vteřinu později už se na prahu objevil zadýchaný hradní strážný. "Omlouvám se, on… nenechal se zastavit, prostě se mezi námi prostrkal a… nedal si říct…"
Amélie Gabriela jen mávla rukou, čímž ukončila nit jeho zmateného vysvětlování a obrátila se na nově příchozího, který stále spočíval v drobné úkloně.
"Buďte pozdravena, Amélie Gabrielo," řekl prazvláštně chraptivým hlasem, a až pak se narovnal. Hlavu však stále držel natolik skloněnou, aby jeho klobouk s širokou krempou dostatečně skrýval ve stínu jeho tvář. Jediný rys, který z něj byla vévodkyně schopna rozpoznat, byla dlouhá škaredá jizva, která se mu táhla napříč levou lící až k uchu.
Choval se podivně. Když s ní lidé mluvili, oslovovali ji vždycky jen "vévodkyně", nebo "má paní", ale rozhodně si nikdy nedovolili říct jí přímo jménem, zvlášť pokud ji nikdy neviděli. Nijak si na tom však nezakládala, proto se proti jeho chování neohradila, a jen zaraženě odpověděla:
"Buď pozdraven i ty, cizinče."
"Omlouvám se, že jsem sem tak vpadl bez ohlášení, ale přijíždím z daleka kvůli jedné předůležité záležitosti, jež nesnese odkladu," oznámil.
"Dobrá. Vyslechnu si tvé zprávy, když už jsi tady," řekla. "Tohle jsou ovšem mé soukromé komnaty a hosty zde zpravidla nepřijímám. Poprosím tě tedy, aby ses se mnou přesunul do salonku nahoře." Host však zavrtěl hlavou.
"Nezdržím se tak dlouho. Spěchám. Mám vám jen předat tohle," oznámil jí a z koženého váčku zavěšeného na opasku vytáhl několikrát přehnutý podlouhlý svitek zaopatřený temně zelenou pečetí. Když jí listinu v natažené ruce podával, znovu jí přitom pokynul hlavou.
Amélie si od něj svitek převzala a přelétla jej pohledem. Nemusela se na něj však dívat dlouho, aby poznala, od koho vzkaz je, a jak cenný předmět svému srdci právě drží v dlani. V pečeť, jíž byl svitek zabezpečen, byl vtisknut erb jejího drahého muže.
"To je od Viléma," zamumlala nevěřícně a užasle vzhlédla k poslově tváři utopené ve stínu jeho klobouku. Okamžitě pokynula sluhovi a stráži, ať se vytratí, že už jich tu nebude potřeba, a ve chvíli, kdy se za nimi zabouchly dveře, zasypala neznámého lavinou otázek.
"To je vzkaz od mého muže, od vévody Viléma z Tallesbury. Viděl jsi ho? Setkal ses s ním? Jak se mu daří, je v pořádku?" Její hlas zaplňovala až nereprezentativní naléhavost, ale jí na tom nepříliš záleželo. Měla v rukou vzkaz od svého manžela, to bylo to jediné, na co se dokázala soustředit.
"Nemám o něm s vámi mluvit," odvětil posel a jeho hlas zněl stále tak nepřirozeně chraplavě. "Přečtěte si jeho vzkaz a dozvíte se všechno, co potřebujete vědět."
Amélie se bez dalšího vyzývání jala netrpělivě lámat pečeť, div u toho svitek nepoškodila. Pak ho rozložila a dala se do čtení.

Má nejdražší Amélie, stálo na první řádce.
Pokud čteš tento dopis, jsem již pravděpodobně mrtvý, anebo jsem upadl v silivorské zajetí. Domů se tedy nejspíš nevrátím. Pověřil jsem věrného sluhu, který stojí před tebou, aby Ti donesl tento dopis.
Důvod, proč ti jej píšu, je prostý. Chci se rozloučit a sdělit Ti zde své poslední přání. Zemřu jistě v pevné víře v tebe a v to, že jej naplníš.
Přeji si, abys nezůstala dlouho vdovou a vzala si krále vedlejšího království, Wulfreda Caryskova, a uzavřela tak politicky výhodný sňatek. Ten spojí obě království a stvrdí tak nástupnickou smlouvu, kterou s ním tvůj otec v posledních letech projednával, a podle které ten rod, jenž jako první nebude mít vhodného nástupce, odevzdá své země pod správu rodu druhého. Přeji si, abys mu byla dobrou ženou, jako jsi byla mně, skromnou, laskavou a něžnou, a snad mu dáš ve svém mládí i zdravého krásného syna. Najdi v tomto sňatku oporu ve svém žalu a mysli na blaho své vlasti.
Vzpomínej na mě v dobrém a s jistotou, že jsem tě, Amálko má drahá, miloval do posledního úderu svého srdce. Žij dlouho a spokojeně.
S láskou i ve svém nejposlednějším výdechu,
navždy tvůj
Vilém

Amélie Gabriele se tak prudce rozechvěla ruka, až jí málem dělalo problém konec dopisu dočíst. Měla pocit, že její srdce šokem vynechalo několik tepů a plíce zapomněly, jak se dýchá. Přečetla si dopis v panice ještě jednou, a pak znovu a znovu a hledala v něm něco, co by napovídalo o jeho falešnosti. Přes slzy už však nedokázala pořádně číst.
"To není pravda," řekla tiše a vzhlédla k tajemnému poslovi. Slzy jí tiše stékaly po tvářích a ona cítila, jak se v ní zdvíhá vlna popření.
"Tohle není pravda, ten dopis je podvrh!" rozkřikla se náhle a zamávala mu svitkem před obličejem. "Kde jsi to vzal? Proč jsi tady?!" křičela. Popadla posla za krempu jeho kabátce a jala se jím cloumat. Hysterie, která čišela z jejího hlasu, mu dodávala naprosto zoufalý ráz. "Proč jsi mi to přinesl?!"
"Vévodkyně, uklidněte se. Amélie Gabrielo Rottilská!" zvedl i on hlas, vzal ji pevně za ramena a odstrčil ji od sebe. Jeho přístup a chování k ní ji tak šokovalo, že najednou zapomněla vzlykat a jen se na něj překvapeně dívala. "Ujišťuji vás, že ten dopis je od vašeho manžela, sám mi ho předával. Jistě poznáte jeho rukopis," dodal. Tato slova však jen spustila další záplavu slz, které se Amélii spustily z očí. Měl pravdu, poznala rukopis svého manžela. "A pro případ, že byste mi stále nevěřila, dal mi i tohle," řekl posel a vytáhl z vnitřní kapsy kabátce masivní zlatý rodový prsten, který Vilém prakticky nestahoval z prstu. Když jí ho vložil do dlaně, ona jen pevně stiskla víčka k sobě v bolestném uvědomění a snažila se nevnímat ten předmět, jehož kov ji chladil na kůži. Dokazoval totiž něco naprosto hrůzného.
Chvilku bylo ticho, zatímco se Amélie jen snažila přinutit svůj mozek začít alespoň trošku fungovat a co nejvíce oddálit ten moment, kdy ji emoce srazí na kolena. Potom k cizinci vzhlédla a špitla:
"Jak?"
"Zemřel v bitvě. Vedl si velice statečně. Řekli mi to vojáci, kteří z jeho pluku přežili."
Mladá vévodkyně dopadla do křesla a skryla si tvář v dlaních.
"Má paní? Paní!" ozvalo se náhle z chodby společně se spěšným klapotem bot. Do dveří náhle vpadli dva sluhové a zmateně se rozhlíželi po místnosti. "Slyšeli jsme křik. Jste v pořádku?"
"Ano, ano…" vypravila ze sebe Amélie tak normálním hlasem, jakého jen byla schopna. Přesto však nedokázala, aby se jí netřásl. "Vyprovoďte prosím tady pana…"
"Felixe," doplnil ji posel. Amélie se nepídila po jeho jméně dál, a tak pokračovala:
"Vyprovoďte tady pana Felixe ven, myslím, že už vím všechno, co jsem potřebovala. A zavolejte mi Marii," dodala potom. Posel jí pokynul a otočil se k odchodu, ale ještě na prahu se zastavil.

"A ještě něco," řekl náhle. "Vzpomínám si, že mi váš manžel říkal něco o tom, že ten hodinový strojek, který vám dal k osmnáctým narozeninám, ten, který je vystavený u paty schodiště, by se mohl za ty měsíce, co je pryč, zanést prachem a přestat fungovat. Asi byste ho měla nechat vyčistit. Doporučuji vám podívat se na něj hned zítra k ránu." Amélie k němu po tomhle nesmyslném upozornění ani nevzhlédla, aby zjistila, proč něco tak zcestného vlastně řekl. Bylo jí to jedno. Nakonec už jí bylo jedno úplně všechno. Prostě jen tiše nechala neznámého muže odejít.



 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie