Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Z porcelánu panenka, co tak krásně hrála

30. července 2016 v 11:59 | Lucienne |  PROZAICKÉ DROBNOSTI
Nazdárek, lidičky. :)
Dneska vám konečně přináším trochu prózy. Je to taková kratičká povídka, ale je krapet jiná, než moje běžná prozaická tvorba. Vytvořila jsem ji tak trochu spíš jako pohádku, chtěla jsem se z něčeho rychle vypsat a neplánovala jsem to zveřejňova.

V povídce je alegotricky vyjádřen můj vlastní pocit z jedné hádky, kterou jsem si prošla s osobou,na které mi hodně záleželo. Měla to být zkrátka vypisovačka. Vtělila jsem se do malé porcelánové panenky, která jen toužila být milována...
Přeju příjemné počtení. :)



Před několika lety bydlel v jednom malém mokrém městečku student. Mladík plný představ a ideálů, který žil svou vlastní pravdou a zásadami, jež pro něj znamenaly svět.
Jeho dušička se krapet lišila od ostatních duší ve městě, vždycky vnímal, že je trošku jiný. Za dvě desetiletí svého života už něco stačil prožít. Poznal útrapy a zklamání, ztrátu a osamění, tmu a mlhu, ale pokaždé nakonec přišlo i to pozvolné svítání. I přes to, že mu život tak rád a tak často házel klacky pod nohy, vždycky se dokázal zase zvednout a jít dál, dál k obzoru, za nadějí a za svými touhami, které ovládaly každý jeho krok.
Často sedával venku ve tmě u řeky, cítil, jak mu chlad zalézá pod kabát, a s pohledem upřeným do té černé proudící hlubiny přemýšlel o tom, jestli někdy ta svá přání naplní. Jestli se v celém tom široširém světě najde někdo jako on, někdo, kdo by mu dal to, co tak potřebuje, po čem tak touží. Toužil po lásce, po důvěře, po věrnosti. Po pocitu, že k někomu patří. Nechtěl toho moc. Ale i přes to zatím nepoznal nikoho, kdo by mu to mohl dát…
Jednoho dne, když se zase takhle procházel kolem řeky, zahlédl dívku. Byla to krásná drobná blondýnka s roztomilým úsměvem a dolíčky ve tvářích, která seděla na jednom z velikých kamenů a četla si knížku. Nebe mladíkova světa se náhle rozzářilo.
Když si přisedl na kámen vedle ní a začal si s ní nenuceně povídat, věděl, že je to právě její hvězda, která mu náhle vložila do života světlo a prozářila jeho duši.
Netrvalo dlouho a mladík se do dívky hluboce zamiloval. Cítil, že je to ona, že to ji tak dlouho hledal. Každý večer se spolu scházeli na tom samém místě, u kamene, u nějž se poprvé setkali. Tulili se k sobě, on objímal její útlou postavu, tiskl ji k sobě a hřál ji, užíval si doteku jejích hebkých vlasů na své tváři. Víc ke štěstí nepotřeboval.
Jednoho dne, když se vracel od řeky domů, si všiml v záhonku pod jedním oknem něčeho zvláštního. Leželo to v květinách, které byly polámané jako by tu věc někdo vyhodil z okna, a bílá barva toho předmětu na tmavém podkladu hlíny jasně zářila.
Mladík si k záhonku přidřepl, odhrnul poničené květiny, ještě stále mokré od posledního deště, a zvedl ten předmět ze země.
Byla to porcelánová skříňka. Malá, s oblými rohy a zdobená drobnými zlacenými kvítky. Na víku skříňky se vyjímala jako překrásná ozdoba malá porcelánová baletka. Byla to nádherná precizní ruční práce, panenčina blankytně modrá sukénka, růžová líčka, modré oči a něžný výraz ve tváři, jíž upínala k pošmourné obloze, mladíkovi učarovaly. Přejel po skříňce prsty, aby ji očistil od mazlavé hlíny a bláta a setřel z ní dešťové kapky.
Jak mohl někdo vyhodit něco tak krásného? pomyslel si nechápavě.
Znovu si skříňku prohlédl. Zlacení bylo už sice trošku oprýskané a na jednom rohu byla malá prohlubeň po odštípnutém kousku porcelánu, ale jinak byla naprosto v pořádku.
Rozhodl se, že skříňku s panenkou vezme s sebou. Třeba ji jednou dá své lásce, napadlo ho s úsměvem a i se skříňkou v ruce se vydal domů.
Jak brzy zjistil, byla to zároveň hrací skříňka. Uvnitř ní byl skrytý klíček, který stačilo vložit do dírky v zadní části pokladničky, a ona začala hrát. Byla to zvláštní hudba, cinkavá, teskná, avšak kouzelná, vyvolávající na tváři dojatý úsměv. Panenka na víku se při těch tónech otáčela dokolečka, se stejně něžným výrazem ve tváři jako vždycky.
Skříňku s panenkou postavil student na poličku se svými knihami. Zůstala tam dlouho stát a mladík si po čase uvědomil, že se jí ani nechce vzdát. Ukládal do ní všechny vzpomínky na sovu milovanou dívku, kterou mu panenka tak moc připomínala.
Ta hrací skříňka mladíkovi zkrátka přirostla k srdci.
Dny plynuly a plynuly. A jak to tak bývá, všechno krásné jednou končí. Naneštěstí skončila i hluboká láska mladého studenta a dívky s roztomilými dolíčky ve tvářích.
Když si mladík toho osudného dne po rozhovoru se svou dívkou uvědomil, že jejich lásku už zachránit nedokáže, vřítil do svého pokoje, zbrkle popadl skříňku s porcelánovou baletkou a začal její obsah bez rozmyslu házet do ohně. Fotky, dopisy, všechno, i to, co nehoří, prostě jen potřeboval vidět všechny ty předměty způsobující bolest bojovat s ničivými plameny. A nakonec, když už byla skříňka prázdná, se rozpřáhl a chystal se jí také mrštit do krbu, chtěl vidět, jak se rozbije o šedavý mramor a spadne dolů, do trosek všeho, co kdysi představovalo to, co mu bylo nejdražší.
Náhle ale skříňka začala hrát.
Mladík se zarazil, uvolnil napřaženou ruku a užasle na skříňku pohlédl. Panenka se na jejím víku otáčela stejně pokojně jako vždycky, ale tentokrát z její hudby cítil ještě něco jiného. Něco… nového.
Ztěžka dosedl na postel, uchopil skříňku oběma rukama a jen panenku s bolestně staženým obočím sledoval. Cítil, jak se mu zklidnil dech, ztišil se tlukot srdce a jeho nitrem se rozlil dlouho nepoznaný klid. Ta hudba ho konejšila. Tišila jeho bolest. Každičký její tón mu sice dál připomínal jeho ztracenou lásku, ale náhle necítil tu zoufalství a bezmoc, ani palčivou bolest zlomeného srdce. Zavřel oči. Cítil, jak mu porcelánová panenka svou chladnou drobnou dlaní přejíždí po rozpálených tvářích a hladí bolavé srdce, zatímco se stále otáčela na víku pokladničky, jíž střežila, a dál pouštěla k jeho uším tu úžasnou kouzelnou cinkavou melodii.
Náhle nedokázal uvěřit tomu, že svou malou baletkou chtěl mrštit do krbu.
Od té doby už skříňku nenechával na zaprášené poličce s knihami. Nyní stála na jeho nočním stolku. Každý večer před spaním si pouštěl její magickou ukolébavku a sledoval baletčinu drobnou siluetu proti oknu, jak se otáčí a konejší ho svou písničkou.
Mladík začal mít pocit, že ona, tahle malá porcelánová panenka - že jen ona jediná na celém světě mu může rozumět. Svou melodií brnkala na jeho srdce a ta hudba byla o něm, o jeho nitru a jeho duši. Ta ukolébavka patřila jemu.
Kolik hodin strávil představami o tom, co by se stalo, kdyby jeho porcelánová baletka byla skutečná. Kdyby ožila. Co by jen dal za to, kdyby se její chladné srdíčko naplnilo krví a naučilo se milovat, co by dal za to, aby se na jejích bílých tvářích objevil rozkošný ruměnec, aby se její oči rozjasnily životem, aby mu po pokoji začala doopravdy tančit v rytmu jeho vlastního srdce, které by patřilo jen jí.
Jaké by to asi muselo být prohrabávat se jejími vlasy, které nyní byly jen jednolitým kusem pozlaceného porcelánu… každou noc usínat s ní v náručí a cítit na kůži její dech, tak nevyvratitelný důkaz života.
Mladý student miloval svou porcelánovou baletku, která tu pro něj se svou písničkou vždy byla, když ji potřeboval. Ale věděl, že ačkoli ona jediná by mohla splnit jeho touhy, nikdy to nebude možné. Protože je jen z porcelánu.
Jednoho dne se však něco stalo. Skříňka přestala hrát. Mladík točil klíčkem v dírce, jak chtěl, ale kouzelné tóny jeho ukolébavky se neozývaly. Panenka se vždycky jen se zoufalým tichounkým zaúpěním, které znělo spíš jako bezmocný povzdech, na víčku malinko posunula, ale pak se zasekla a zůstala jen tiše stát. Rozbila se.
Mladíkovi se nahrnuly slzy do očí. Znovu a znovu zoufale točil klíčkem, bouchal si jí o dlaně, ale bez výsledku.
"Prosím, prosím!" naříkal zoufale. "Hraj!" Ale panenka ze sebe nedokázala dostat ani tón.
Mladíkovi se zatmělo před očima. Vzepjala se v něm vlna všech těch emocí, které v sobě utopil po odchodu své první dívky, a ta zlost a bolest mu zastřela mysl. A pak náhle z ničeho nic, ve chvíli největších zoufalství, popadl skříňku se svou porcelánovou baletkou a vší silou jí mrštil z okna. Bez její léčivé kouzelné ukolébavky pro něj stejně neměla žádnou cenu. A to bylo naposledy, kdy se baletky dotkly mladíkovy něžné prsty.
Tak takhle dopadla malá porcelánová panenka. Zase opuštěná, pohozená venku pod oknem… Chtěla tu pro něj být napořád. Chtěla by ho stále těšit svou cinkavou hudbou, jejího studenta. Ale on se jí zbavil hned v první chvíli, kdy toho nebyla schopná.
Ubohá panenka. Nemohla nic dělat. Kdyby to uměla, prosila by. Kdyby to uměla, plakala by. Ale ona to nedokázala. Porcelán přeci nepláče.
Přesto však nadále toužila. Toužila po lásce, po důvěře, po věrnosti… po pocitu, že k někomu patří. Nechtěla toho moc. Ale přesto zatím nepoznala nikoho, kdo jí to mohl dát.
A mladý student? Kde je tomu konec. Odešel z malého deštivého městečka krátce na to a svou baletku nechal ležet v blátě. Ani ta už tam ale není. Možná si ji k sobě vzal nějaký další kolemjdoucí… Jediná známka po její bývalé přítomnosti je kousíček modrého porcelánu ztraceného v hlíně, který se odlomil, když ji mladík prohodil oknem. Cíp jejích blankytně modrých šatů…


Tehnle příběh končí nešťastně. Ale skutečná událost, která mě k příběhu inspirovala, nakonec dopadla o moc lépe. Student se totiž ve skutečnosti pro malou porcelánovou panenku vrátil, protože si uvědomil, že se mu po ní stýská, a že k tomu, aby zase fungovala, možná potřebuje jen trošku péče. Sebral ji ze země, očistil ji od hlíny a vzal ji do svého nového domova ve městě, kde pro ni měl připravené krásné místečko na parapetu.
Dalšího dne ji vzal k hodináři, který ji vyčistil. Ukázalo se, že byl strojek jen zanesený prachem, proto se kolečka nemohla otáčet. Doma panenka studentovi poděkovala svou cinkavou písničkou, kterou měla určenou jen a jen pro něj, a od té doby si užívala krásného hřejivého sluníčka na parapetu studentova okna a tančila v záři odlesků zlatých květin na povrchu pokladničky. A studentovi jeho porcelánovou panenku už nikdy nikdo nesebral. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 ┼Lady de Vampire Victoria┼ ┼Lady de Vampire Victoria┼ | Web | 11. srpna 2016 v 14:14 | Reagovat

Pěkné

2 Anna Elizabeth Potter Anna Elizabeth Potter | Web | 28. srpna 2016 v 22:20 | Reagovat

Ahoj. Promiň, že tento komentář nebude mít nic společného s článkem. Chci jenom oznámit, že ruším SB. Na tvůj blog se budu snažit chodit i dál, ale už prostě nemám tolik času a obecně mi přijde, že systém SB už teď moc nefunguje. Kdo na můj blog chce chodit, tak na něj chodit bude :)
Ještě jednou se omlouvám.

3 Hanka Hanka | Web | 30. srpna 2016 v 7:45 | Reagovat

Moc pěkný

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie