Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


(Bez)Mocní - 15. kapitola: Co si vzaly plameny (1/2)

17. listopadu 2014 v 9:59 | Lucienne |  (BEZ)MOCNÍ

Ahojky. :) Tak dneska zase po čtrnácti dnech přidávám BM. Je to strašný, jak ten čas letí, a přitom není chvíle volna... teda až na dnešek, samozřejmě, ale jeden den není nic světoborného. Ale alespoň to. :D
Dnešní akpitolka bude trošku jiná, než ty ostatní. Je to prakticky celé flashback. Je tu někdo zvědavý na historii Howerových? :D Nezjistíte všechno, ale tahle kapitolka vám odkrývá začátek. První z těch hrozných věcí, kterými si nebozí bezmocní sourozenci museli projít. Doufám, že se vám to bude líbit, já mám osobně tuhle kapitolku hodně ráda. Možná trošku poznáte i sourozence před proměnou, protože samozřejmě byli ještě trošku jiní, než jak je známe z přítomnosti.



Meg ležela v trávě. Cítila šimrání jednotlivých stébel na kůži a užívala si hřejivých dotek slunečních paprsků, které prozářily nedělní lenivé odpoledne.
Zlehka zafoukal vítr a nahrnul jí pár vlasů do obličeje. Kousek od sebe uslyšela zašumění listí mladé jabloně, pod níž společně se sourozenci seděli.
Usmála se a otevřela oči. Zastínila si je před sluníčkem a otočila hlavu na stranu, tak, aby přes stébla trávy viděla přímo na El ležící vedle ní. Měla zavřené oči, dlaně volně položené na zemi a na tváři se jí zračil uvolněný výraz.
Luc seděla opřená zády o jabloň o kousek dál a mezi prsty svírala kopretinu. Pomalu z ní zamyšlně otrhávala jednotlivé okvětní lístky, zatímco vlasy, které se jí uvolnily z copu, jí povlávaly kolem tváře ve svěžím letním vánku. Will byl usazený nahoře ve větvích, zády se opíral o kmen stromu a jedna jeho noha visela volně dolů. V ruce držel nakousané červené jablko.
Když si Will všiml Meganiného pohledu, krátce jí ho oplatil, a pak se pobaveně ušklíbl a kývl k El, která si slunečné lenivé letní odpoledne evidentně velice užívala. Na tváři měla tak uvolněný a zasněný výraz, že by se Meg nedivila, kdyby usnula. Will mrkl na Meg a utrhl ze stromu jedno menší, zatím nedozrálé jablko. Na tváři mu zahrál šibalský úsměv, když namířil a jednou rukou ho hodil po ležící El. Nebyla to nijak velká rána, jablko se mu jen pomalu skutálelo z prstů, ale když El praštilo do ramene, vyletěla do vzduchu jako čertík z krabičky s vlasy divoce rozježenými na všechny strany.
"Hej!" vyjekla nazlobeně a otočila se na Willa sedícího na větvi.
"Dobré ráno, Šípková Růženko," usmál se sladce Will a jen tak tak stačil uhnout jablku, které po něm El mrštila zpět. Will, Meg i Luc se museli zasmát. To, co bylo na škádlení El tak zábavné, bylo, že si to nikdy nenechala líbit.
Když El zjistila, že minula, věnovala Willovi přimhouřený pohled svých hnědých očí. On se ale jen mile usmál a natáhl se pro další jablko, tentokrát velké a červené.
"Chytej," řekl a hodil jí ho přímo do dlaní.
El ho oběma rukama chytila a se zdviženým obočím k němu tázavě vzhlédla. Pak se ale taky usmála a zakousla se do něj. Will utrhl ještě další dvě a hodil ho svým zbývajícím sestrám.
Meg mu místo díků jen zlehka pokývla a také jablko ochutnala. Usmála se, bylo sladké. Plody z tohoto stromu byly vždycky sladké. Rádi sem se sourozenci chodili trávit letní odpoledne, jako bylo tohle. Nikdo sem kromě nich nechodil, byl tu klid.
"Kde je vlastně Sandy?" zeptala se potom Luc. "Celý den jsem ji neviděla."
"Přesně takhle se mě včera ptala ona na tebe," utrousila El a znovu se natáhla do trávy.
"Sháněla se po mě?" zajímala se Luc. "Co chtěla?"
"Nevím," pokrčila El rameny. "Ale když už jsme u toho... kde že jsi to vlastně včera celý den byla?"
"S Meggie… dole u řeky," odpověděla Luc. El otočila hlavu na stranu, aby mohla na Luc ze země vrhnout otrávený výraz.
"Už zase?"
"Proč, vadí ti to?" nechápala Luc.
"Ne. Ale poslední dobou jsi s ní pořád," zabručela El a znovu položila hlavu temenem do trávy.
"El žárlí," rýpla si Meg a s úsměvem šťouchla El do žeber.
"Nežárlím," bránila se El. "Ale zdá se mi, že poslední dobou jsme nějak málo spolu, oproti dřívějšku."
"A to ti my s Meg nestačíme?" houkl Will a spustil dolů z větve i druhou nohu, když změnil polohu sedu. Na tváři se mu zračil pobavený úsměv.
"Ale vždyť vy dva taky pořád někde lítáte. A co tady já pak sama?"
"Máš tu Sandy," prohodila Meg.
"Jo, to je fakt... Víte ale, jak mi někdy umí slušně lézt na nervy."
"To je zvláštní," poznamenala Meg. "Dřív jste bývaly nerozlučná dvojka."
"Jo, ale 'dřív' mi bylo devět. Teď je mi šestnáct."
"Ó, pozor, velká dáma," utrousil Will s úsměvem od ucha k uchu.
"Haha, moc vtipné," zabručela El.
"Hele, lidi," ozvala se náhle Luc, čímž přerušila jejich sourozenecké pošťuchování. Zvedla se ze sedu. "Co je to támhle?" Její hlas zněl zaujatě a okamžitě upoutal pozornost jejích tří sourozenců. Luc obešla El i Meg ležící v trávě a rukou ukázala k obzoru.
Meg se posadila a z vršku, na kterém se všichni čtyři nacházeli, shlédla dolů na město. A v místech, kam Luc ukazovala, si všimla něčeho zvláštního. Postavila se a stoupla si vedle sestry.
"To je... to je kouř?" zeptala se nejistě. To už i Will seskočil ze stromu a přidal se k nim, zatímco El se postavila vedle Megan.
Opravdu, byl to kouř. Někde tam muselo hořet.
"Panebože," vydechl náhle Will a Meg v tu ránu pochopila, že je něco hodně, ale hodně špatně. "To je v naší ulici!"
Všichni čtyři sourozenci se na sebe poplašeně podívali, a aniž by řekli jediné slovo, rozběhli se. Zběsile sbíhali po pahorku dolů, jeden vedle druhého a vládu v jejich myslích pomalu ale jistě přebíral strach. Z lenivého letního odpoledne se náhle stal boj s časem. Megan se zmocnila děsivá předtucha.
Sourozenci vběhli do čtvrti, ve které bydleli, a zdálo se, že tam panoval zmatek. Museli se vyhnout několika lidem, kteří běželi v protisměru, a z jednotlivých ulic se ozývaly poplašené výkřiky, kterým Megan nerozuměla. Běželi dál... už jen jedna odbočka...
Ale jakmile Meg zatočila za poslední roh, prudce se zarazila. Zůstala stát jako přimražená na místě a na okamžik jí vůbec nedošlo, co vidí. Zmocnila se jí nepopsatelná hrůza. Cítila, jak do ní její sourozenci zezadu narazili, jak to nestačili ubrzdit, ale Meg si toho nevšímala. Jediné, na co dokázala vnímat, byly...
Plameny. Vysoké plameny, šlehající k nebi, nenasytně olizující stěny... Stěny jejich domu. Už dosáhly pomalu až na střechu. Meg chtěla začít křičet, ale nedokázala to. Zdálo se jí, jako by jí mozek vypověděl službu, nedokázala ovládat, co dělá. Nad jejím tělem měl kontrolu někdo jiný. Aniž by si to uvědomovala, přitiskla si ruce a ústa a couvla mírně dozadu, zatímco se jí do očí tlačily slzy. A nevěděla, jestli to způsoboval strach, šok nebo zoufalství. Jediné, co dokázala, bylo sledovat ty oranžové jazyky, které měnily dům ve spáleniště.
A tak tam jen stála obklopená svými třemi sourozenci, bezmocnými, zoufalými a vystrašenými, a společně bez hnutí sledovali, jak nenasytné plameny ničí jediné místo, které mohli nazývat domovem.
"Proboha," vyhrkl Will a Meg pochopila, že tohle ještě není konec. "Naši rodiče... kde... kde jsou? Megan, kde jsou naši?"
Meg se zatmělo před očima. Pohlédla na Willa a zahlédla v jeho očích panický strach, který se zmocňoval každého kousku i její mysli. Oba dva moc dobře věděli, kde jejich rodiče jsou. Protože kdyby tam nebyli, už by tu stáli u nich a snažili se je utěšit.
Meg se staženým obočím začala vrtět hlavou, jak si to odmítala přiznat. Když ale sledovala Willův obličej, náhle si uvědomila, že se v jeho očích zablýsklo odhodlání. Věděla, co má Will v plánu ještě dřív, než vyrazil k domu.
"Počkej, Wille, ne!" vykřikla Meg a zachytila jeho ruku. Will se k ní otočil a věnoval jí pevný pohled.
"Musím tam jít, Meg."
"Nemůžeš... Nemůžeš!" Megan se po tvářích kutálely slzy jako hrachy a ona se mu pouhým pohledem snažila vymluvit jeho úmysl. Měla strach, takový strach...
"Musím!" vykřikl Will. Vzal její tvář do dlaní a podíval se jí zpříma do očí. "Poslouchej mě, Meg. Já budu v pořádku. Zůstaň tu se sestrami. Zůstaňte tady, rozumíš mi? Já se vrátím. Vrátím se, dobře?" Meg polkla a jen mlčky přikývla. Will ji krátce, avšak pevně stiskl v náručí, a pak ji pustil a rozběhl se k hořícímu domu. Meg se vrátila zpět k sestrám, a aniž by se některá z nich zmohla na jediné slovo, chytily se za ruce a přitiskly se k sobě. Stály tak blizoučko vedle sebe, že Megan mohla cítit, jak se oběma sestrám rychle a nepravidelně zdvihá hrudník. Všechny tři plakaly. Ale jediné, co mohly, bylo tiše sledovat záda svého bratra, jak jim mizí z očí.
Bylo to jako věčnost. Megan stála se sestrami na rohu ulice a bez hnutí sledovala plameny, které šlehaly vzhůru k blankytnému nebi. Během vteřiny proměnily pěkný letní den v obraz pekel.
Bála se. Vůbec nevěděla, co teď bude. Byla si ale jistá, že se Will vrátí i s rodiči. Věděla to, protože oni se musejí vrátit. Musejí! Jelikož kdyby se nevrátili, zůstali by tu úplně sami. Bez střechy nad hlavou. Beze všeho. Opuštění. Oni se musejí vrátit.
Meg cítila, jak se sestry vedle ní třesou. Nevěděla, jestli strachy, hrůzou a nebo vzlyky, které je ovládaly, ale jedno věděla jistě. Nic už nebude jako dřív. Přitiskla si dívky z obou stran blíž k tělu a snažila se jejich přítomností zapudit vlastní děs, který ovládal její mysl do poslední myšlenky.
Už to trvalo příliš dlouho. Meg věděla, že už tu čekají déle, než by měly a byla si jistá, že jestli něco neudělá, dopadne to všechno naprostou katastrofou. Její dech se zrychlil. Musela se rozhodnout. Hned. Hleděla do plamenů, které trávily její domov, a náhle se zdálo, jako by zabíraly celé její zorné pole.
Pak pustila své sestry a otočila se k nim čelem.
"Jdu za Willem." Děvčata vytřeštila své uslzené oči.
"Ne, to nemůžeš!" vyjekla El. "Nesmíš tam jít i ty!"
"El…" začala Meg, ale Luc ji přerušila.
"Ne… Ne!" Luc divoce vrtěla hlavou ze strany na stranu a její dech byl zrychlený. Tvář měla stejně jako její sestra celou od slz a v očích se jí zračil strach. Takový, že ho Meg nedokázala ani popsat, natož si ho připustit.
"Holky, poslouchejte mě!" řekla rázně a obě sestry na ni okamžitě pohlédly. "Já musím pomoct našemu bratrovi."
"Meg… prosím!"
"Bude to dobré. Vrátím se. Všichni se vrátíme," ujišťovala je Meg a uvědomila si, že použila stejná slova, jako předtím Will. A také, že možná nejsou úplně pravdivá.
"Zůstaňte tady, počkejte na nás. El, máš to tu nepovel. Ani se nehněte!" Pak je obě najednou objala a cítila, jak jí objetí sestry z obou stran silným stiskem oplatily. "Mám vás ráda." Když se od sebe odtáhly, Meg se na ně naposled podívala, a pak se rozběhla k hořícímu domu. Luc i El se k sobě přimkly jako by se už nikdy neměly pustit a sledovaly již druhého sourozence mizet v pekelném ohni.
Megan vběhla do domu. Měla pocit, jako by se náhle ocitla v jícnu sopky. Její zorné pole zaplnila jen červená, oranžová a žlutá, které se v divokých skvrnách míhaly všude kolem ní. Byl to tanec ohně, který si bral vše, co dřív bývalo jejich.
Meg se nadechla a chtěla zavolat bratrovo jméno, ale vdechla množství popela, který se vznášel ve vzduchu, a rozkašlala se.
"Wille!" dostala ze sebe potom. "Wille!" zavolala ještě o něco silnějším hlasem.
"Megan!" ozval se jí v odpověď hlas jejího dvojčete tlumený hlasitým praskotem plamenů. Megan by nikdy nevěřila, že něco jako oheň může být tak hlasité, ale ohnivé jazyky kolem ní vydávaly hlasitý hřmot, který nemilosrdně útočil na její ušní bubínky.
Rozběhla se za tím hlasem. Málem ani nenašla cestu - oheň z domu, který předtím tak dobře znala, udělal hotové bludiště. Přelézala různé hromady dřeva, které bylo natolik strávené plameny, že se na něm oheň už více neudržel, a vyhýbala se ohnivým jazykům, které tančily kolem ní. Bylo tam strašné horko, Meg se zdálo, že ten teplý vzduch plný prachu ani nejde dýchat.
A v tom ho uviděla. Will se hrbil u nějakého obrovského dřevěného trámu, který musel spadnout z té části stropu, která už nevydržela a propadla se. Will ho svíral oběma rukama a vší silou se vzpíral, jak se ho snažil nadzdvihnout.
"Wille!"
"Megan, pomoz mi!" Willova tvář byla celá mokrá od potu, špinavá od sazí a zkřivená v zoufalé grimase.
"Wille, co-" Jakmile ale Meg dorazila až k němu, zarazila se na místě. Šok ji spálil jako blesk a ona dokázala jen stát jako solný sloup a zírat na podlahu. Měla pocit, jako by se jí žaludek propadl až někam hluboko do země. Nikdy nezažila větší hrůzu.
Přitiskla si ruku na ústa a nevědomky o kousek couvla dozadu.
"Ne…"
Zpod té hromady suti vykukoval dlouhý oříškově hnědý cop a jedna ruka, na níž se v oranžových odlescích plamenů třpytil jemný stříbrný prsten. Matčin prsten.
"Meg, pomoz mi!" zvolal znovu zoufale Will, jak se snažil nadzdvihnout těžký trám. Megan už neváhala, přiskočila k němu a snažila se s trámem pohnout, ale marně. Dřevo bylo příliš těžké.
Meg nevěděla, jak dlouho se tam s Willem snažila vysvobodit rodiče z hrobu popela a suti. Dál napínala všechny svaly v těle, ale ničeho nedosáhla. A ten rozumný racionální hlásek, který se konečně protlačil přes závoj paniky, jí našeptával, že už to stejně nejspíš nemá cenu. Že už je stejně pozdě. Meg ho ale odmítala poslouchat. Nesmí být příliš pozdě - jsou to jejich rodiče, kterým musejí pomoct, které musejí zachránit, kteří musejí žít!
Tahala, co jí síly stačily, svírala trám tak pevně, až jí bělely klouby na rukou a zarývala si do kůže desítky třísek, ale jí to bylo jedno. Každou chvilkou byl však ten hlas silnější.
Už je příliš pozdě… Ten trám nezvednete, a i kdyby, stejně už je pozdě… Nemohli přežít…
A v tu chvíli to Meg pochopila. A bylo zvláštní, jak málo jí tohle uvědomění zasáhlo. Možná už byla od vší té hrůzy a šoku tolik otupělá, že tu bolest necítila. Že její nervy už byly natolik pocuchané, že to nedokázala vnímat. Věděla, že to později přijde a srazí ji to na kolena. Teď ale necítila nic. Byl to snad šok, co ji uchránilo před okamžitým zhroucením a co jí pročistilo hlavu… což bylo zvláštní, ale jí se opravdu zdálo, jako by náhle měla naprosto čistou mysl. A věděla, že její rodiče už jsou mrtví.
Odstoupila od trámu a rozhlédla se. Uviděla to peklo kolem a připadalo jí, jako by tady snad ani doopravdy nebyla. Jako by byla jen nezúčastěný divák v kině. A najednou si uvědomila, jak děsně hloupé ty postavičky na plátně byly, když sem bez rozmyšlení vběhly a myslely si, že něco zmůžou…
Najednou uslyšela děsivé zapraštění. Pohlédla vzhůru. Shora na ni spadlo trochu popela, jak zbylé trámy stropu přestávaly být pod vlivem plamenů schopny nést váhu vrchního patra. A pak se ozval hrozivý hřmot.
"Wille, pozor!" Megan skočila po Willovi a strhla ho na stranu právě včas, aby ho uchránila před padajícími troskami. Během vteřiny byla na místě, kde předtím stál, další kupa suti, popela a dřeva.
"Musíme odsud okamžitě vypadnout," řekla Meg a postavila se na nohy.
"Ne," prohlásil Will nekompromisně a začal odhrabávat novou vrstvu trosek z už tak velké hromady, kterou se předtím snažili odházet. Byl jako smyslů zbavený. "Nemůžeme je tu nechat!"
"Wille, už je pozdě. Musíme zmizet!"
"Ne!" Will se na ni ani nepodíval, jen se dál snažil zachránit rodiče. Rodiče, kteří... Na Meg to začalo znovu doléhat. Všechen ten tlak, všechna ta panika, všechen ten děs, který ještě víc umocňovaly plameny kolem nich. Věděla ale, že tu nemůžou už déle zůstávat.
"Wille!" Meg ho popadla za rameno a prudce ho otočila k sobě. Will se třásl vzlyky a po tvářích mu stékaly potoky slz a smývaly z nich nános špíny a sazí. "Musíme odsud okamžitě vypadnout!"
"Ale matka a..." začal Will a chtěl se znovu pustit do práce, ale Meg ho nenechala.
"Nemá to cenu, Wille!" Náhle se ozvalo další zapraštění celým domem. Všechno se tu začalo propadávat, stěny se měly za okamžik zřítit. Přestávala to být sranda. Megan popadla Will za ramena a pohlédla mu zpříma do očí.
"Jestli tu zůstaneme, zemřeme. Je pozdě, chápeš?" Cítila, jak se i její hlas chvěje a jak se celého jejího těla zmocňuje pláč, ale ona věděla, že mu nesmí podlehnout. Ani bolesti, a ani zoufalství.
Will začal zuřivě vrtět hlavou. "Ne!"
"Je pozdě…" zašeptala Meg. Pak vzala bratrovu tvář do dlaní a snažila se ho pohledem přinutit, aby si to přiznal. Protože věděla, že bez něj neodejde. "Poslouchej mě, naše sestry nás potřebují. My tady nemůžeme zůstat. Rozumíš?"
Will ji sledoval s obličejem staženým do bolestné grimasy. Megan věděla, že se v jeho hlavě válčí a ona se mu pokusila pouhým pohledem dodat sílu, kterou ovšem sama téměř neměla. Náhle se nad nimi ozvalo další zapraskání a oni si oba dva stačili jen přikrčit a rukama si zakrýt hlavu, ale naštěstí se jim do vlasů sesypalo jen něco prachu a třísek. Megan věděla, že strop už dlouho nevydrží. Pohlédla na Willa, který jen na sucho polkl a pak s pohledem upřeným do jejích očí mlčky přikývl.
A tak se oba rozběhli. Podpírali se navzájem, jak už oba kašlali z přílišného množství vdechnutého popela. Megan se začala podlamovat kolena vyčerpáním. Už ani nevěděla, kudy je východ. Viděla všechno rozmazaně. Celý svět se skládal ze žluté, červené a oranžové...
A náhle se na ně z té stěny plamenů cosi vyřítilo. Bylo to veliké a černé, mohutné přední nohy ve skoku natažené, drápy vytasené.
Obrovský černý vlk.

Megan se s trhnutím probudila. Prudce se napřímila na posteli a zhluboka dýchala. Celé její tělo se třáslo.
Rozhlédla se, a když kolem sebe spatřila jejich pokoj v penzionu paní Flowersové, dopadla na ni neskonalá úleva. Byl to jen sen…
Obě její sestry ještě spaly. Pohlédla nejdřív na El a pak na Luc, jak spokojeně dřímaly a hrudníky se jim zdvíhaly v klidném rytmu. Meg úlevně zavřela oči a znovu se položila na polštář.
Takové sny se jí teď zdávaly každou noc. Nejsilnější zážitky z její minulosti se ve spánku tlačily na povrch její mysli. A obzvlášť zážitky z tohoto zprvu normálního letního dne. Kdo z nich však tenkrát tušil, že se pro ně tímto dnem všechno změní?
Ten sen byl tak živý... Byl naprosto shodný s jejími vzpomínkami, Meg měla pocit, jako kdyby to všechno snad zažila znovu. Až na ten konec. Na toho vlka.
Megan zhluboka vydechla a zavřela oči. Na mysl se jí tlačily další vzpomínky přímo navazující na onen sen. Na to, jak se Willem vyběhli z hořícího domu právě včas, než jeho vchod zatarasily hromady sutin, na to, jak k nim jejich sestry vystrašeně přiběhly a na naději v jejich očích, jako by snad čekaly, že se za nimi jejich rodiče vynoří, živí a zdraví, a že je všechny stisknou v náručí. Na výraz v jejich tvářích, když Will vytáhl z kapsy onen jemný stříbrný prstýnek, který matce stáhl z ruky. Jak mu ho El vytrhla a nevěřícně ho obracela v prstech, než mu věnovala naprosto zoufalý pohled. Než klesla na kolena... A na to, jak o vteřinu později všichni klečeli na zemi, objímali se a plakali. Tenkrát všichni ovinuli své ruce kolem té Eliné, v níž spočíval matčin prsten, a beze slov si slíbili, že spolu zůstanou navždy. Že se nikdy nerozdělí.
Tohle byl den, kdy to všechno skončilo. Kdy skončil jejich šťastný život, kdy umřely jejich veškeré naděje, sny a plány do budoucnosti, kdy se z nich stali sirotci a děti ulice. Kdy přišli o všechno, co měli. O všechno, kromě sebe samých.
Meg a Willovi bylo tenkrát teprve sedmnáct. A Luc byla dokonce ještě o dva roky mladší. Ale od toho dne byli odkázáni jen sami na sebe, na vlastní vůli přežít. A dvojčata se musela postarat o své dvě mladší sestry.
A tak začala nová éra jejich života. Éra, kdy se bosi toulali po nábřežích, budili se při východu slunce a společně sledovali jeho západ. Kdy bydleli na ploché střeše jednoho z domů, kde je před deštěm chránila jen látková plachta přichycená na dvou dřevěných tyčích a prádelní šňůře. Každý den bojovali o přežití, kradli drobnosti, které jim zachraňovaly život, a snažili se splašit jídlo, kde se dalo. A to byla taky doba, kdy se ukázalo jejich blízké přátelství se Sandy, která jim potají z domova nosila jídlo. Trávila s nimi na ulici pomalu více času, než doma. Rodiče jí nakonec zakázali se s nimi stýkat, ale ani to ji neodradilo. Utíkal za nimi z domu. Tohle byla právě doba, kdy se s ní sblížili nejvíc. Dlužili jí opravdu hodně…
Po roce je jeden farmář přistihl krást ovoce ve svém sadě, ale k jejich překvapení je nepotrestal. Slitoval se nad nimi a dal jim práci. Očesávali pro něj stromy a on jim za to dával jídlo a oblečení. Všechno začalo zase vypadat dobře. Pak se ale objevil on. A jakmile se postavil Megan do cesty, všechno se zase pokazilo. Ještě hůř, než kdy dřív.
Megan se převalila na druhý bok a přeťala linii svých myšlenek. Nechtěla vzpomínat dál, měla to zakázané. Dál to bylo příliš bolestivé.
Místo toho se jí opět vloudily obrazy domu v plamenech. A výraz Willovy tváře, když ho přemlouvala, aby odtamtud utekli. Ten strach v jeho očích…
Meg sklouzla pohledem k telefonu, který ležel na jejím nočním stolku. Jak teď Willovi asi je? Měla by zavolat domů.
Už už se natahovala k nočnímu stolku, ale náhle se zarazila. Uvědomila si, že má strach. Bojí se, co by všechno mohla slyšet. Zůstala chvíli s rukou nataženou k telefonu, a pak ji zase stáhla. Teď ne. Teď je příliš brzy ráno a... a...
Meg jen zavrtěla hlavou. Nemělo cenu hledat další výmluvy. Teď na to prostě nemá. Zavolá později. Do té doby by ale měla začít něco dělat. Stále jim ubíhá čas, zatímco ona tady leží a vzpomíná. Meg se posadila na posteli a sáhla po složce Bonnie Bennettové, která jaksi zůstala od včerejška nedotčená. Během minuty v ní našla ten nejdůležitější údaj, který hledala. Místo bydliště. Přepsala si adresu na papírek, který si strčila do tašky a začala se oblékat.
Během několika minut byla připravená vyrazit. Ještě naposledy vzala do ruky tužku a napsala svým sestrám vzkaz, že se sejdou za hodinu, tedy v půl deváté, v parčíku pár ulic od náměstí, kterého si všimla, když kolem něj první den se Stefanem procházela. Dneska se společně vydají za Bonnií Bennettovou. Ona si ale ještě předtím potřebovala něco zařídit.
Naposledy se ohlédla po spících sestrách a potichu za sebou zavřela dveře. Měla jasný cíl.

Stefan.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Eliz Eliz | Web | 19. listopadu 2014 v 15:17 | Reagovat

Ráda bych ti oznámila, že jsem tě nominovala do TAGU, více zde: http://history-fantasy-blog.webnode.cz/projekty/liebster-award-tag/
A kapitola je moc pěkná, ale na mě celkem dlouhá :-P

2 Megan Megan | 21. listopadu 2014 v 10:15 | Reagovat

Ten flashback byl krasný, lépe řečeno muj sen.:D A taky velmi smutný, El a Luc mi bylo fakt líto...chudinky holky, ale vytáhly se.
Ale napínáš mě!:D "On":D
Jsem zvědavá, co Meg pujde se Stefanem řešit.:D

3 Ilía Ilía | E-mail | Web | 2. prosince 2014 v 22:09 | Reagovat

Uff, všechno dočteno. :-)
Ten flashback byl naprosto dokonale napsaný. Měla jsem slzy v očích. Chudáčci. :'(
A ten konec? Copak budou Stef s Meg dělat? Konečně se vykašle na tu pitomou přísahu a skočí mu do náruče? Prosím, ať to tak je :-D

4 Ela Ela | E-mail | 15. ledna 2015 v 12:54 | Reagovat

Omg, ten flashback byl úžasnej! :O Hned jdu číst další kapitolku :DD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie