Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


(Bez)Mocní - 14. kapitola: Když se srdce plete rozumu do cesty (2/2)

29. října 2014 v 9:59 | Lucienne |  (BEZ)MOCNÍ

Nazdárek! :)
Tenhle článek je přednastavený... Nevím, co budu v tuhle dobu dělat, pravděpodobně se budeme teprve probouzet s kámoškama po třetí přespávačce (pokud čtete v poledne). Pokud čtete odpoledne, tak asi couráme po městě. :D Ale to není důležité.
Přidávám další kapitolku BM, jak už jste si stačili všimnout. :D Závěr 14. kapitoly... Nejprve docela důležitá událost ohledně Stegan, a potom rodinný rozhovor se sestrami. Enjoy it! :)




Když Stefan s Meg odcházeli z baru, už se stmívalo. Strávili spolu něco přes tři a půl hodiny, ale nezdálo se, že by jim to stačilo. Konverzace nevázla, ani když ji Stefan doprovázel k penzionu paní Flowersové.
Stefan se cítil úžasně. Jako kdyby v Meganiné přítomnosti konečně opadly ty řetězy omotané kolem jeho mysli i těla a on se mohl svobodně nadechnout. Mohl říkat, co chtěl, aniž by svá slova musel předem rozmýšlet. Cítil se volný.
Na pravý důvod, proč vlastně Megan pozval na skleničku, už si ani nevzpomněl. Nechtěl na to myslet. Chtěl si jen užívat svou chvilku svobody.
Natočil hlavu na stranu a koutkem oka pohlédl na Meg. Šla s hlavou skloněnou k zemi a pobaveně se smála. Ke Stefanovým uším doléhal její smích, ale příliš ho nevnímal. To, čemu teď věnoval pozornost, byl fakt, že ho Megan Howerová dokázala doopravdy rozesmát. A on by rád věděl, co to pro něj vlastně znamená.
Megan nejspíš vycítila jeho pohled, protože zdvihla hlavu. Chvíli se na něj dívala s veselím v očích a její úsměv neuvadal.
"Co... co je, proč na mě tak koukáš?" zeptala se pobaveně. "Nemám něco ve vlasech, že ne?" vyděsila se.
Stefan se rozesmál. "Ne. Ne, nemáš. Vypadáš krásně." Megan se taky zasmála. Stefan na okamžik zůstal lapený v jejích očích, když si náhle uvědomil, že se zastavili.
"Tak... a jsme tady," řekl potom, když se ocitli před dveřmi penzionu.
"Jo..." utrousila Megan a stiskla rty k sobě, jako by tím chtěla říct: "Nedá se nic dělat." Zavládla krátká chvíle ticha.
"No... holky už si budu říkat, kde tak dlouho vězím, takže... asi půjdu," dodala potom Megan zdráhavě. Stefan jen mlčky přikývl, ačkoli se mu ještě nechtělo se loučit.
Meg se otočila ke dveřím a z kabelky vytáhla klíče. Než je ale stačila přiblížit k zámku, vyklouzly jí z prstů a spadly na zem. Stefan okamžitě zareagoval a sehnul se pro ně, když v tom si uvědomil, že Megan měla stejný úmysl a oni do sebe v kleče narazili.
"Ou, promiň, nechtěl jsem..."
"Promiň, já... Jsem nešika..." začali se oba naráz omlouvat. Pak na sebe pohlédli a dnes už poněkolikáté se rozesmáli.
Zůstali na sebe v kleče hledět, Meganina tvář byla jen pár centimetrů od té Stefanovy. Náhle jakoby se jim zpomalil dech, i tlukot srdcí, společně s časem, který v tu chvíli neběžel tak, jak by měl. Stefan zůstal lapen v jejím pohledu. Její oči byly rozšířené překvapením a jen na něj užasle hleděly. Cosi v nich vířilo, ale Stefan to nedokázal moc dobře rozeznat. Bylo to snad... poznání?
Oba dva se najednou zvedli ze země, aniž by se od sebe odtáhli. Stefan cítil na tváři její dech. A pak mu oči samovolně sklouzly k jejím rtům. Věděl, co teď má udělat...
Naklonil se k ní ještě blíž a letmo otřel své rty o ty její. Trvalo to jen okamžik, ale i přes to se mu po těle rozlil neuvěřitelně příjemný pocit.
Megan se ani nehnula. Když se od ní odtáhl, aby jí mohl pohlédnout do očí, zjistil, že ho upřeně sleduje. Její dech byl mírně rozechvělý a ona prostě jen stála a oplácela mu pohled svých rozšířených tmavě hnědých očí.
Když se ticho natahovalo, napadlo Stefana, že by se měl asi omluvit, ale Megan mu nedala příležitost.
"Stefane..." špitla a její oči posmutněly. "Já... tohle bychom neměli."
"Proč ne?" zeptal se Stefan. Nechápal to. Nechápal, proč by to neměli dělat, když každá buňka v jeho těle měla pocit, že to správné je.
"Víš, já... slíbila jsem to. Svým sestrám. Nemůžu. Tečka," vysvětlovala Meg a její hlas se lehce zadrhával. "Mrzí mě to," dodala potom a vzhlédla k němu s omluvným pohledem v očích.
"Ne, to je dobrý. Omlouvám se, neměl jsem to dělat. Bylo to ode mě hloupé," řekl, a ačkoli dokázal svůj hlas udržet nevzrušený, něco v něm zklamaně pokleslo. Připadal si náhle podivně prázdný. A zbytečný.
Nastalo krátké napjaté ticho. Stefan měl těch několik okamžiků pocit, jako by ho někdo natahoval na skřipec.
"No, tak... asi abych šel," řekl potom, když se Megan stále k ničemu neměla. Už se otočil k odchodu, když ho Meg ještě zarazila.
"Stefane?" Stefan na ni pohlédl přes rameno. Stála tam u dveří, na zemi ležely její zapomenuté klíče a vypadala opravdu lítostivě. "Jen se na mě prosím nezlob," řekla slabým hláskem, jakoby se bála jeho reakce. Stefan jen semkl rty a chvíli se na ni díval, než přikývl.
"Neboj se."
"Takže všechno při starém?" zeptala se a v očích se jí rozhořel chabý plamínek naděje.
"Všechno při starém," usmál se Stefan, ačkoli úsměv se nedotkl i jeho očí. "Dobrou noc, Megan." A s těmito slovy se jí ztratil z očí.
Když pak kráčel sám po ulici a na cestu mu svítily pouliční lampy, které se právě začaly rozsvěcet, věděl, že tímhle se všechno obrátilo o třistašedesát stupňů.
Stefane Salvatore, pomyslel si, jsi ztracen.
***
Megan vpadla do jejich penzionového pokoje, zabouchla za sebou dveře a zády se o ně opřela. Zaklonila hlavu dozadu a nechala své srdce nabrat zase normální tempo.
Připadala si hrozně. Nejradši by si sama nafackovala, když si vybavila Stefanův prázdný pohled plný hořkého zklamání. Jak to jen mohla nechat zajít tak daleko?
Tohle se nikdy nemělo stát. To ona vymyslela ten nápad se sesterskou přísahou a myslela to vážně. A teď by to měla sama porušit? Jenže Stefan...
Meg přitiskla temeno hlavy ke dveřím. Cítila se provinile a to nejen kvůli svým sestrám a jejich slibu, ale hlavně kvůli Stefanovi. Tohle si nezasloužil.
"Meg?" ozval se náhle z pokoje hlas a v zápětí zpoza dveří do předsíně vykoukla Elina záplava tmavých vlasů. Megan sebou cukla, až se málem praštila o dveře zezadu do hlavy.
"Podívejme se, kdo se taky rozhodl nás navštívit! Co jsi tam venku prosím tě ty čtyři hodiny dělala? To ses snad ještě prošla po naší oblíbené silnici 60 do Richmondu a zase zpátky, ne?" zeptala se Eleanor svým typickým tónem a bokem se opřela o rám dveří.
"No, to víš, chtěla jsem si tak trochu... pročistit hlavu," řekla Meg a prošla kolem El, aniž by jí věnovala jediný pohled. El za ní zůstala chvíli koukat, jakoby čekala, že Meg ještě něco dodá, ale když zjistila, že čeká marně, jen pokrčila rameny a vydala se za ní.
Když Meg vešla do pokoje, jako první si všimla Luc, která seděla na své posteli u notebooku a na něčem usilovně pracovala.
"Tak co?" zeptala se El, obešla Meg a posadila se vedle Lucienne na místo, na němž nejspíš seděla, než Meg dorazila. "Našlo to něco?"
"Nic," zavrtěla Luc sklesle hlavou. "Ale pořád to běží."
"Co běží?" zeptala se Meg a snažila se v sobě vzbudit zájem se to skutečně dozvědět, ačkoli se jí to moc nedařilo. Jediné, co doposud měla v hlavě, byl lehký dotek Stefanových rtů... a jeho zklamaný odtažitý pohled.
Meg se chtěla posadit vedle Luc z druhé strany, aby viděla na obrazovku notebooku, když v tom si všimla naprosto nedotčené složky, která ležela na opačné straně postele, než seděly její sestry. Nemusela ji nijak zvlášť prohlížet, aby ji poznala.
"Vy jste tu složku ještě neprozkoumaly?" divila se Meg. "Čekala bych, že se do ní pustíte hned, jak ji El vytáhne z tašky."
"No zrovna od tebe to sedí, když si celej večer lítáš někde po městě," utrhla se na ni El.
"Hele, já vám to nevyčítám," klidnila ji Meg.
Ještě aby jo, pomyslela si potom. To vy byste mi měly vyčítat.
Přítomnost sester ji dusila. Přála si, aby se teď mohla zavřít do vlastního pokoje, zalézt si pod deku a všechno si srovnat v hlavě. I když tady vlastně nebylo co srovnávat. Prostě to skončí tak, jak ona to teď ukončila. Jinak to být nemůže, i kdyby chtěla.
"El přinesla ještě něco trošku zajímavějšího, než je složka Bonnie Bennettové," vysvětlila Luc s pohledem upřeným na obrazovku počítače.
"Stačilo trošku přemýšlet," poznamenala El se samolibým úsměvem. Bylo více než jasné, že je se sebou naprosto spokojená.
"O čem to vy dvě mluvíte?" zeptala se Meg a tentokrát byl zájem v jejím hlase skutečný.
"Stáhla jsem si tajná data z šerifova počítače na falshku," prohlásila důležitě El.
"Ty jsi… ty jo. Jak to, že mě to nenapadlo?" nechápala Meg a naklonila se blíž k Luc, aby na obrazovku také viděla. "Je tam něco o těch tajných protiupířích organizacích?" zeptala se potom sester.
"No… předpokládáme to," odpověděla El.
"Jak předpokládáte? Já myslela, že to tady celou tu dobu prozkoumáváte?"
"Je to tak trochu zaheslované," poznamenala Luc.
"Samozřejmě, že je to zaheslované," dodala El. "Od čeho je to taky tajné?"
"Ou," utrousila Meg a mírně se zarazila. "To není dobré."
"Zkoušely jsme nějaké kombinace, ale pak nás napadlo něco jiného," navázala Luc.
"Stáhly jsme generátor náhodných čísel - opět můj nápad," prohlásila El.
"No jo, El se dneska činila," řekla Luc a laškovně do sestry strčila.
"Jsem prostě kapacita," prohlásila s úsměvem El a Luc se rozesmála. Obě dvě vypadaly, že měly velice dobrou náladu. Asi se tu dobře bavily, zatímco ona byla se Stefanem v baru.
"Hm, tohle nemá cenu," poznamenala potom Luc a odtáhla se od obrazovky počítače. "To bychom na ty čísílka taky mohly koukat celou noc." Luc složila nohy pod sebe a odstrčila notebook po posteli na její druhou stranu, ke složce Bonnie Bennettové. Pak pohlédla na sestry.
"Zjistily jste na té své tajné misi ještě něco?" zeptala se potom.
"Ani ne," odpověděla Meg a zavrtěla hlavou.
"Ale jo! Bude se tu konat nějaká slavnost. A my na ni jdeme!" zahlaholila El a oči se jí rozsvítily. Luc se zatvářila překvapeně.
"A s kým tam jako půjdeme? Myslela jsem, že jsme si zakázaly kluky," opáčila Luc.
"Vidíš, to je pravda," přikývla El a obrátila se na Meg. "S kým tam jako sakra máme jít, když se nesmíme rozptylovat kluky?"
"Nevím…" pokrčila Meg rameny, ačkoli věděla přesně, s kým by na ples ráda šla.
To byl ale stupidní nápad s tou přísahou, pomyslela si.
"Půjdeme prostě spolu," dodala potom jakoby nic.
"Jasně! Půjdeme jako jedna velká šťastná rodinka," zašveholila El přehnaně nadšeným hlasem a Luc se rozesmála.
Šťastná rodinka... Ta slova jakoby Meg rezonovala v hlavě.
"Zajímalo by mě, jestli má Stefan holku..." dumala El s pohledem upřeným na strop a prstem si přejížděla přes rty.
"Nemá," vyhrkla Meg a až pozdě jí došlo, že to řekla asi trošku moc rychle. El po ní střelila tázavým podezřívavým pohledem.
"Jak to víš?" chtěla vědět a v hlase jí zazněl vyzývavý nelibý podtón, ačkoli nebyl nijak výrazný.
"Říkal mi to…" odpověděla Meg váhavě.
"Vážně? Nezdá se mi, že byste se viděli tolikrát, abyste si už stačili popovídat o svých vztazích," rýpala dál El.
No tak to by ses divila, napadlo Meg a musela se sama pro sebe ušklíbnout. Navenek však nedala nic najevo a jen pokrčila rameny.
"Poslyšte, já vám vlastně taky musím něco říct," vyhrkla náhle Luc, jako by si zrovna na něco vzpomněla. Meg jí byla vděčná, že odvedla téma hovoru od Stefana a kývnutím hlavy jí pobídla k pokračování.
"Musíme si dávat větší pozor," řekla Luc. "Už se o nás ve městě ví."
"Jak to myslíš, že se o nás ví?" zeptala se El.
"Prostě ví," pokrčila Luc rameny.
"No počkej, odněkud to přece musíš vědět, ne?" vložila se do toho Meg.
"Jasně, že to odněkud vím," přisvědčila Luc.
"No tak odkud?" doléhala El. Luc náhle zčervenala jako rajské jablíčko a uhnula pohledem.
"To je jedno. Prostě to vím."
"Moment, moment, to není jedno!" nedala se El. Na tváři jí zahrál rošťácký úsměv a v očích jí zaplály zvědavé ohníčky. "Vyklop to." Luc mlčela.
"No tak, Luc, nenapínej mě!" El evidentně čekala nějakou bombu, nějaký drb, cokoli zajímavého a culila se na ni jako měsíček na hnoji.
"Luc, o co jde?" přidala se Meg.
"Jaj, prostě jsem nakoukla do baru, když jsem vás hledala po městě, a zaslechla jsem tam někoho, jak se bavil o třech nových upírkách ve městě," rozhodila Luc bezmocně rukama.
"Koho?" vyzvídala El.
"Já nevím! Prostě někoho... nějakého kluka... vlastně upíra... Říkal to svému kumpánovi a chtěl si ovlivnit někoho, kdo by nás pro něj špehoval," vysvětlila Luc.
"A povedlo se mu to?"
"Ne," zavrtěla Luc hlavou.
"Proč ne? Sakra, Luc, to to z tebe fakt musím tahat jako z chlupatý deky?" rozčilovala se El.
"Prostě se mu to nepovedlo. Nedokázal ho ovlivnit."
"Takže?" chtěla vědět El.
"Takže nic," pokrčila Luc rameny.
"A to je jako všechno? To s tímhle jsi tu dělala takový tajnosti?" nechápala El a nespokojeně se opřela se zády o stěnu. Novinka evidentně nesplnila její očekávání.
"Ten někdo musel být na sporýši…" pochopila Meg. Luc se na ní podívala a zdráhavě přikývla.
"Možná…" připustila a znovu zčervenala. Meg tomu ale nevěnovala pozornost.
"Takže fajn. Nesmíme tu nikoho moc ovlivňovat, pokud si nebudeme jisté, že v sobě nemá sporýš. A budeme si dávat pozor, o čem před kým mluvíme," shrnula to Meg.
"Přesně," přikývla Luc a zdálo se, že je ráda, že výslech skončil. "Jo a ještě," dodala potom rychle, jako by si na to právě vzpomněla, "ten… ten upír… On zná Katherine." Meg ztuhla.
"Zná Katherine?" zopakovala El překvapeně.
"Jo," přikývla Luc. "Slyšela jsem ho, jak si o tom povídá s tím druhým… Že prý Katherine taky používá ty metody ovlivňování lidí, aby z nich měla špehy."
"No, to měl pravdu. Bylo nám ctí být toho svědkem," utrousila El kysele.
"Stefan taky zná Katherine…" řekla Meg pomalu a málem si neuvědomila, že to řekla nahlas. El zpozorněla.
"A to víš zase jak?"
"Protože mi to řekl?" odpověděla Meg. Už jí ta přestřelka mezi ní a Eleanor docela začínala lézt na nervy. El jí provrtala zkoumavým tvrdým pohledem, ale nic neřekla.
"Všichni tady znají Katherine a ona sem nechce přijít, aby si vlastní záležitosti vyřešila sama? Jsem jediná, komu se to moc nelíbí?" zeptala se Luc.
"Mně se tahle šílenost nelíbí už od začátku," prohlásila El. "Ale nikdo mě neposlouchal."
"Mně se to taky nelíbí. Ale to neznamená, že to nemá smysl," opáčila Meg. El na to nic neřekla a jen se znovu opřela o stěnu.

"Ještě někdo na něco přišel?" zeptala se potom. Nikdo se neozval. "Fajn. Tak zítra budeme pokračovat."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Megan Megan | 29. října 2014 v 14:02 | Reagovat

Obě kapitolky mi vzaly dech! :D Stegan nemusím ani vysvětlovat to bylo prostě WooooW! Sestry jsou o kousek blíže k vyřešení situace.:D Všichni znají Katherine.:DDD

2 Ilía Ilía | E-mail | Web | 30. října 2014 v 20:58 | Reagovat

Jsem zpááááááátky!!!! :D http://fantasy-my-life.blog.cz/

3 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 15. listopadu 2014 v 11:50 | Reagovat

Stegan válí :DD Moc se mi ta kapitolka líbila, už aby byla další...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie