Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


(Bez)Mocní - 6. kapitola: Lék léčit nelze (1/2)

16. června 2014 v 0:00 | Lucienne |  (BEZ)MOCNÍ

Ahojky! :D Takže další kapitolka. :) Tentokrát s trochu matoucím názvem, no... :DDD
Tahle kapitolka je dost emoční... Tuhle linku zkrátka nemůžu vynechat. Je tam hlavně Wegan (Will&Megan twins), ale ke konci se připojí i zbytek rodinky... :3
Snad se bude líbit. :)



------
Milý deníčku,
mám pocit, jako by se všechno zbláznilo. Klidný život bez povinností, na který jsem byla po těch sedmdesát let zvyklá, je ten tam. Jistě, upíří život nebyl nikdy pohádka, ale v rámci možností to mělo pořádek. Prokousávali jsme se těmi lety téměř… téměř pokojně. Teď ale jako by se život proměnil v obrovský vír plný otazníků. Já jsem však odhodlaná na všechny ty otazníky najít odpověď.
S Luc, El a Sandy se snažíme zjistit něco víc o vlkodlacích. Prozkoumaly jsme různé archivy v L. A., ale dozvěděly jsme se jen to, že v posledních letech bylo nalezeno několik obětí útoku zvířete. Vyloučily jsme, že by tahle konkrétní napadení mohla být výsledkem řádění upírů, protože většina krve v tělech zůstala. To ovšem stále nic nedokazuje. Neznamená to, že to spáchali vlkodlaci. A tak jsme se přesunuly do Las Vegas a San Francisca. Hledáme na internetu, v knihách, starých svitcích, všude, kde se dá. O vlcích však nikdo nic neví.
Z útržků informací, které jsme stačily zjistit, jsme si poskládaly, že by vlkodlaci rozhodně existovat MOHLI. Nevíme ale nic bližšího. Zítra vyrážíme do San Diega. Propátráme tam, co se dá. Musíme něco zjistit, prostě musíme!
Willovo zranění se nelepší. Rána je pořád otevřená a kůže kolem zčernalá. A rozšiřuje se. Ne moc rychle, ale dostatečně na to, abychom to mohli odpozorovat. A vím, že ačkoli by to Will nepřiznal, bolí ho to. A mě to celé naprosto děsí. Kolik máme ještě času?
Jack byl včera v krevní bance doplnit zásoby, protože Will teď zkonzumuje skoro víc krve, než my všichni dohromady.
Mám hrozný strach. Někdy přemýšlím, jestli vůbec chci znát odpovědi na všechny ty otázky, po kterých pátráme. Děsím se toho, co bychom mohly objevit.
Jak se to všechno vůbec mohlo takhle zkazit?
.
Meg přestala psát a zaklapla červené desky svého deníčku. Už nedovedla napsat víc. Celé ji to tak hrozně děsilo, že místo toho, aby ji psaní uklidňovalo, ji spíš rozrušovalo. Pořád se vracela k té samé otázce. Jak se to mohlo zkazit?
Ale ona to věděla. Věděla, jak se to mohlo všechno zkazit. Ona to zkazila. A ať se snažila, jak chtěla, nedokázala tuhle myšlenku vytěsnit z hlavy. Naopak se jí zdálo, jako by v ní rostla a vzdouvala se a jen přilévala další a další hektolitry viny do poháru, který se plní od doby, kdy se proměnila Luc. Sakra, byla to přeci ona, kdo vyváděl a vyběhl ven na verandu a byla to ona, kdo navrhl, aby šli v noci za úplňku do lesa. Byla to ona, kdo…
Přestaň!
Ta myšlenka jí zazněla v mysli tak hlasitě, až sama málem nadskočila na posteli. Tohle nemá žádný smysl. Nikam to nevede, jen přiléváš olej do plamene.
Věděla, co by jí na to řekl Will, kdyby se mu se svými pocity svěřila. Řekl by jí, že na sebe nemá zbytečně brát vinu za něco, za co nemůže.Protože podle Willa nenesla vinu vůbec za nic. Meg nemohla vypovědět slovy, jak je mu za to vděčná. Nedokázala si představit, kdyby se na ni podíval obviňujícím pohledem a nenávistí v očích. To by prostě nezvládla.
Meg zhluboka vydechla a pak padla po zádech na postel. Sledovala strop, na kterém se míhaly temné stíny větví, jež vypadaly jako kruté zkroucené pařáty. Jak dlouho bude trvat, než je ty stínové pařáty popadnou a ukončí ten šílený cirkus?
Pak ale Meg zavrtěla hlavou a znovu se zvedla. Tohle nemá smysl, dneska v noci už stejně neusne.
.
***
.
Třikrát zaťukala na dveře bratrova pokoje. Pak zlehka vzala za kliku a strčila do nich. Dveře se s typickým zaskřípěním pohnuly. Ten zvuk se ve vládnoucím tichu zdál až moc hlasitý.
"Wille?" zašeptala Meg a pootevřela dveře o trochu víc. Doufala, že Will ještě nespí. Jakmile ale nakoukla dovnitř, zjistila, že její obavy byly zbytečné. Lampička u postele jejího bratra byla rozsvícená a on sám si právě s úsměvem vyndával sluchátka z uší.
"Ahoj, Meg."
"Neruším?" zeptala se Meg a překročila práh místnosti. Stále se ale ještě držela u dveří.
"Ale vůbec ne," zavrtěl hlavou Will. "Taky nemůžeš spát?"
"Ne," přiznala Meg. "Právě že ne. A tak mě napadlo…" začala téměř provinile a místo toho, aby větu dokončila, ukázala láhev vína, kterou vzala s sebou. Will se spiklenecky usmál, vytáhl se na posteli do sedu a poklepal na místo vedle sebe. Meg mu úsměv oplatila, přešla místnost a sedla si k němu.
"Jak ti je?" zeptala se bratra a snažila se pohledem vyhýbat místu na jeho rameni, ačkoli bylo skryté pod obvazy i pod tričkem. V jejím hlase zazněly obavy.
"Už mi bylo i líp," poznamenal Will, ale nebyla v tom ani kapka sebelítosti. Mělo to spíš odlehčit atmosféru, čemuž nasvědčoval krátký záblesk jeho úsměvu. Na Meg to ale nefungovalo. Svraštila obočí a zahleděla se na něj lítostivým pohledem.
"Já mám strach, Wille," špitla a hleděla do jeho očí, které byly přesnou kopií jejích vlastních.
"Nemáš čeho," zavrtěl hlavou Will. "Úplněk už je pryč."
"Ty víš, že jsem nemyslela úplněk," odsekla Meg a vyznělo to trochu příkřeji, než měla v úmyslu. "Mám strach o tebe."
"To bude v pohodě," ujišťoval ji Will a Meg si uvědomila, že povzbudivě tiskne její ruku. "Pro strach není důvod."
"Copak… copak ty se ani trochu nebojíš?" zeptala se a těkala pohledem mezi jeho očima.
"Ne," zavrtěl Will hlavou. "Nebojím."
"Ale…"
"Poslyš, Meg. Já žiju už dost dlouho. Vlastně ne, já už jsem dožil. Tohle byla jen druhá šance. A i ta jednou skončí. Nemá cenu se toho nějak obávat."
"Věčnost by neměla mít konec."
"Ale má. Všechno ho má." Meg na něj jen hleděla a cítila, jak se jí do očí tlačí slzy. On byl její bratr. Její dvojče. Přece nemůže myslet vážně, že by…
Aniž by se obtěžovala si utřít jednu slanou kapku, která ji vyklouzla zpod víčka, vzala láhev vína a napila se. V tiché dohodě beze slov se s Willem shodli na tom, že skleniček nebude třeba. Potom ji podala Willovi a ten ji napodobil.
Červené víno, pomyslela si Meg posměšně, zatímco zatínala pěsti, aby se na místě nezhroutila Willovi do náručí. To se ti zase povedla pěkná ironie. Existuje snad pití, které by víc připomínalo krev?
"Ale tvoje - naše - věčnost ještě neskončí. Teď ne. My něco najdeme. Zjistíme, jak to léčit," vyhrkla náhle, jako by o tom chtěla ujistit spíš sebe, než jeho.
"Já vím," přikývl Will.
"Zítra pojedeme do San Diega. Tam určitě něco bude. Prolezeme, co se dá. Něco najdeme."
"Já vím. Škoda, že nemůžu jet s vámi," povzdychl si Will, zatímco Meg podával láhev. "Mohl bych pomoct."
"Ale vždyť ty můžeš!" vyhrkla náhle Meg, jako kdyby si to teprve teď uvědomila. "Můžeš přece chodit, ne? Když s sebou vezmeme víc krve tak… a stejně celou dobu jen sedíme u knih. Jestli chceš, můžeme tě vzít s sebou."
Meg se na Willa dívala pohledem plným očekávání. Doufala, že bude souhlasit. Věděla totiž, že kdyby viděla, jak se projevuje, jak se zapojuje, jak… funguje, bylo by jí hned mnohem líp. Will jí ale jen oplácel pohled a Meg v té čokoládové hlubině zahlédla pododstín smutku.
"Co je?" Meg rázem znejistěla. "Co se děje, Wille? Wille!" napomenula ho, když stále mlčel.
"Asi se to krapet horší," poznamenal Will výmluvně, jako by byl malý chlapec, který něco provedl.
"Jak, horší?"
"Já... nevím, jak tohle funguje, ale ten... jed, nebo co to je, se nějak rozšiřuje po těle. Mate to organismus, cítím to."
"Co tím myslíš? Jak mate organismus?" dorážela naléhavě Meg.
"Třeba... třeba rovnováhu. Nedokážu udržet rovnováhu. Vždycky, když se pokusím postavit, tak prostě…" Will nechal větu nedokončenou, ale Meg si ji dokázala doplnit sama.
Zůstala na něj jen nevěřícně zírat. Snažila se vstřebat ta slova, ale zdálo se jí, jako by ji někdo přestříhl nervové cestičky od uší k mozku. Pak jenom zamrkala a zhluboka se nadechla. A zase vydechla. Chtěla něco říct, ale prostě nemohla. Nedokázala dostat přes jazyk vůbec nic. A tak jen popadla láhev vína, otočila se k Willovi zády, pevně stiskla víčka a pořádně zhluboka se napila.
Ticho se natahovalo. Meg, která teď už nechala ruku s lahví klesnout do klína, zůstávala k Willovi otočená zády a snažila se přinutit svůj mozek fungovat. A pak si náhle uvědomila něco, co ji překvapilo. Totiž, že pláče.
"Meg?" ozval se opatrně Will, když se Meg pořád k ničemu neměla. "Meg jsi… jsi v pořádku?"
Megan se k němu se slzami v očích obrátila a pak, aniž by si kterýkoli z nich stačil uvědomit, jak se to stalo, se mu vrhla do náruče. Pevně ho objala a zabořila mu obličej do zdravého ramene. Will automaticky ovinul své ruce kolem jejího těla a snažil se ji ukonejšit, zatímco mu plakala v náručí.
"Já se bojím, Wille," zašeptala a bylo jí jedno, že už to dneska jednou řekla. Potřebovala to vykřičet do celého světa a už konečně strhnout hráze v její mysli, které to vše až doteď držely uvnitř. Už to nemohla skrývat jen v těch ubohých větách ve svém deníčku. Hladina přetekla. "Vážně se bojím."
"Ššš," konejšil ji Will a šeptal jí do vlasů něco o tom, že to bude dobrý. A Megan nezáleželo na tom, že možná působí hystericky, bylo jí jedno, že by to právě mělo být naopak, že by ona měla utěšovat jeho a říkat mu, že se vše spraví. Absolutně jí na tom nezáleželo. Potřebovala cítit blízkost, cítit oporu. Potřebovala slyšet - ne, potřebovala vědět -, že to bude dobré. Nic jiného teď nebylo důležité.
Náhle se ozvalo tiché zavrzání dveří. Meg se vyvinula z Willova objetí a otočila se po tom skřípavém zvuku.
"Můžeme se přidat?" Luciennin hlas zněl téměř ostýchavě, když s El postávala ve dveřích a sledovala sourozence skleněnýma očima. Měla na sobě bledě modrou noční košilku po kolena, zatímco El vedle ní stála v dlouhém vytahaném černém tričku.
"Vy jste poslouchaly, že jo?" zeptala se jich Meg, ale její hlas nebyl vyčítavý. Spíš smířený… a mírně pobavený.
"Tak trochu," přiznala Luc.
"Pojďte sem," pokynula jim Meg a věnovala jim uslzený úsměv. "Pojďte sem," zopakovala.
Luc bez rozmyslu přešla pokoj a vrhla se Willovi i Meg do náruče, zatímco je každého z jedné strany objímala. Meg se usmála a stisk jí oplatila.
"El? Ty se nepřidáš do rodinného objetí?" zeptala se Meg z propletence tří těl a šesti rukou Ely, která postávala o kousek dál. Meg věděla, že nikdy na skupinová objetí nebyla. Ale dřív, než El stačila vůbec otevřít pusu se odkudsi vynořila Luciennina ruka a zatáhla El mezi ně tak prudce, až je El všechny málem povalila.
Všichni čtyři se rozesmáli. A Meg plakala a smála se, zatímco objímala ani nevěděla koho. Připadala si, že balancuje na hraně mezi radostí a zoufalstvím, její slzy se vsakovaly do úsměvu.
Teď byli všichni čtyři pohromadě. A to bylo to, na čem jim vždycky nejvíc záleželo. El s Willem se dokonce stali upíry, aby to tak mohlo zůstat. Byli spolu, to je nejdůležitější.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Ginny123 Ginny123 | 16. června 2014 v 10:19 | Reagovat

Wow,tohle byla opravdu dojemná kapitola,až mi z ztoho ukáply slzy.
Už se těším na druhou část :-)

2 Megan Megan | 16. června 2014 v 18:35 | Reagovat

Will je proste amazing. Strasně se mi líbí, jak si ho popsala, protože kdyby měl na krku 3 jepice jako my, rozhodně by se o nás staral. To je rodiná idylka. Už mě ani nezajímá kdy se potkáme s těmi našimi protějšky...Hlavně musíme zachránit Willa. Trochu mi připomíná Angela, jen s tou změnou, že se nenechá mučit démony minulosti, protože ví, že ho sestry potřebují a proto zůstává silný. A koukám, že je to silný bojovník.
V téhle scéně jsem se hned poznala.
El mě mile překvapila...i když jsem nikdy nepochybovala, že má své sourozence ráda.
Jen Luc se mi zdá jako myšička, andělíček....Ale vím, že se rozjede.

3 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 16. června 2014 v 20:53 | Reagovat

[2]: To jsem  ráda, že to všechno vnímáš takhle, protože jsem to přesně takhle chtěla :) A neboj, Luc se rozjede... jen ji musí někdo "aktivovat" :DDD
Nevím sice, jaký je Angel, ale zbytek sedí ;)
Dík :) :3

[1]: Díky, Ginn :)

4 Eliz Eliz | Web | 17. června 2014 v 16:06 | Reagovat

Ahoj, tedy musím uznat, že ti psaní jde a tahle kapitolovka je super (i když upíří deníky nejsou zrovna to moje)
Ale taky bych chtěla lehce upozornit na jednu nesrovnalost. Dlouho jsem se divila, že mě nemáš na seznamu affs (přestože na můj blog chodíš. Dík) a pak jsem vykoumala, že jsi mě zapsala jako Eliza. Někde (možná u mě) se stala chyba, jelikož mám přezdívku Eliz. Je to jenom jedno písmenko, ale já vím o blogu, kde se jeho adminka podepisuje právě Eliza.
Tak jen aby nedošlo k omylům :-D

5 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 17. června 2014 v 16:12 | Reagovat

[4]: Jé, moc se omlouvám, díky za upozornění. Nějak jsem se musela překliknout navíc :D Hned to jdu opravit. :)
Jinak... díky moc za pochvalu :)

6 Ilía Ilía | E-mail | Web | 19. června 2014 v 11:27 | Reagovat

Připadala si, že balancuje na hraně mezi radostí a zoufalstvím, její slzy se vsakovaly do úsměvu.
Nejkrásnější věty z celé povídky vůbec. Skoro jsem brečela. Prosím, že mi Will neumře. Prosím. Prosíím. Hlavně ho nezabíjej, ano?

7 Scriptie Scriptie | Web | 23. června 2014 v 14:00 | Reagovat

Mě je Willa taaaaaaaaak líto! :(( Letím na další kapču. Nebo spíš tedy část. Proto mi prosím promiň délku a strohost komentáře... :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie