Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


(Bez)Mocní - 4. kapitola: Útržky minulosti (2/2)

5. června 2014 v 0:00 | Lucienne |  (BEZ)MOCNÍ

Ahojky! :) Takže překvapivě zase další kapitolka. :D Jak jsem slibovala, tahle už snad bude poutavější. :D
Stále pohled Willa, dozvíte se něco o Sandy a i něco málo o historii sourozenců... ale nemůžu přece všechn prozradit hned, že jo. :D
I hope you'll like it. :)




Oba se nasoukali do malé předsíňky, ve které bylo už tak slušně narváno. Když sundali mokré bundy a usadili se v obýváku, rozlila Meg víno do šesti sklenic.
"Tak povídejte," vybídla je, když se usadila mezi Willa a Luc. "Chci slyšet všechny detaily."
A tak se Sandy rozpovídala. Nedělalo jí to žádné problémy, odjakživa měla upovídanou pusu, ale teď… teď to bylo jiné. Jako by musela přemýšlet o tom, jak to podat, a co všechno říct. Ne jako obvykle, když jí slova proudila bez rozmyslu z pusy.
Pověděla jim prakticky všechno, co Will už vyslechl, jen s množstvím detailů, přesně, jak si Meg přála.
"Zřítil se na mě strop," řekla Sandy. "Nevím, kde byli moji rodiče, když se to stalo, rozhodně nebyli ve stejné místnosti… A pak… Všude byl prach a nic jsem neviděla. Myslím, že jsem omdlela z nedostatku kyslíku. Když jsem se probudila, byla jsem už v procesu přeměny. Povedlo se mi vyhrabat z trosek, ale v celé ulici byla panika."
El přikývla. "Jo, to si pamatuju. My jsme se schovávali v lese, ale neměli jsme ponětí, co se děje ve městě. Vyšli jsme ven až k ránu, když jsme přestali slyšet rány."
"Já jsem věděla, že musím utéct," pokračovala Sandy. "Nevěděla jsem, jak to vím, ale něco mi říkalo, že musím zmizet. Všechno bylo naruby a mně bylo strašně špatně. Mrzí mě, že jsem se s vámi ani nemohla rozloučit," řekla a vrhla lítostivý pohled po Willovi. Will polkl a přikývl. Atmosféra v místnosti byla plná napětí a očekávání a to všechno v něm vzbuzovalo nepříjemně známé pocity. Pocity, které sám ochutnal, když se sourozenci prožíval to období mezi koncem jeho lidského života a začátkem toho nového, toho temného. Rychle se napil ze skleničky vína, aby se nemusel dívat do těch nezvykle smutných oříškových očí. Když se ticho prodlužovalo, pokynul Sandy rukou, aby pokračovala.
"Když jsem utíkala, zakopla jsem o tělo. O lidské tělo. A byla tam krev. Byl to… byl to…" Sandy se zarazila. Nebylo zvykem, že by se v řeči zadrhávala. Jack stiskl její ruku a ona mu věnovala odevzdaný vděčný pohled. Ale nepřitiskla se k němu, jak by to obvykle udělala. Místo toho vrhla letmý pohled na Willa, než pokračovala. Will se lehce ošil.
"Byl to Kevin," vysoukala ze sebe jméno mladšího bratra jedné z jejich kamarádek a hlas se jí zlomil. "A já jsem musela…" Oči se jí naplnily slzami. Will náhle dostal zvláštní nutkání vzít ji za volnou ruku. Jen málokdy viděl Sandy takhle. Viděl ji plakat, viděl ji se smát. Viděl ji smutnou i v rozpacích, ale nikdy ne takhle. A skutečnost, že se za to necelé století téměř nezměnila, že stále zůstávala tou malou křehkou Sandy z jeho minulosti, mu zrovna dvakrát nepomáhala.
"Napila ses," dořekla za ní El netrpělivě.
"Pak jsem utekla. Hrozně jsem se bála, nevěděla jsem, co se děje, ani proč toužím zabíjet. Ale nedokázala jsem se ovládat."
"Našel jsem ji několik kilometrů od Londýna ve starém zchátralém domě jednoho penzionu. Schovávala se tam," přidal se Jack a Sandy přikývla. Zhluboka se nadechla a zdálo se, že tu nejhorší část vyprávění už má za sebou. Will nepochyboval, že za chvíli se bude zase smát, tak jako vždycky. Ale mluvit o své přeměně většinou bývá citlivé… alespoň pro ty normální upíry. Jeho vlastní vzpomínky na tyhle události jsou poněkud zkreslené. Nebyl na to sám a věděl, co ho čeká a mohl se na to připravit. Nikdy si neprožil to, co jiní. To co Sandy. A přesto to bylo v jejich rodině citlivé téma. Zvláště kvůli Meg.
"Bála jsem se," pokračovala Sandy. "Vůbec jsem nevěděla, proč a co se děje, ale nedokázala jsem odolat touze zabíjet. A tak jsem se schovávala. Když mě našel Jack, všechno se to tisíckrát zlepšilo," řekla a podívala se na Jacka se sladkým úsměvem na rtech.
"Ukázal jsem jí, jak má lovit a jak se ovládat," dodal Jack.
"Jack je o století starší," vysvětlila Sandy. "Potom jsme začali cestovat. Chtěla jsem vypadnout z Londýna a odejít od všeho, co jsem tam ztratila. Jeli jsme do Belgie, Francie, Německa, Španělska… hodně z toho zajímavého z Evropy už jsme viděli, ale nikde jsme se nezdrželi moc dlouho. Nakonec jsme odcestovali do Floridu a odtamtud sem, k L. A. V životě by mě nenapadlo, že bych vás tu mohla potkat," zavrtěla Sandy svou střapatou hlavou. Teď už byla zase veselejší. Bylo to poznat na celé místnosti, ve tvářích všech přítomných. Sandy byla ten typ člověka, který svou náladou nakazí všechny okolo. Byla panenkou, nad jejíž roztomilostí se každý usměje a nad jejímiž problémy každému ukápne slza. A Will doteď její vyprávění poslouchal se zaujetím a s jakousi vnitřní rozpolceností. Bylo to všechno tak známé…
Pohlédl na své sestry. Luc poslouchala Sandy se skleněnýma očima, které se teď už však také usmívaly. Megan se ale neusmívala vůbec. Will si domyslel, co se děje a povzbudivě stiskl její dlaň. Nikdy si to nepřestane vyčítat…
Jako poslední pohlédl na El, která seděla v křesle naproti němu. Provrtávala ho zkoumavým pohledem, zatímco těkala mezi ním a Sandy. V jejích očích byl známý výraz. Stejný, jako když se sestrami probírala nejnovější drby. Will si uvědomil, že se na něj musí už takhle dívat dlouho. Proč jen z něj nespustí ten upřený zamyšlený pohled?
Místo toho uhnul očima on. Rejdil jimi všude kolem, až ulpěly na Jackových a Sandyných spojených rukou. Rychle se napil ze své sklenky.
"A co kluci?" ozvala se náhle dychtivě El. Všichni na ni vrhli překvapený pohled. "Tedy myslím, kromě Jacka. Nechodili jste snad spolu celou tu dobu, ne?"
"El!" napomenula ji Meg, ale Luc se rozesmála. Will věděl, čemu se směje a i jeho rty se zkroutily v úsměvu. Typická El.
"A co ty, El? Co ty a kluci?" obrátila Sandy pohotově téma proti Eleanor.
"No, pár jich bylo…" nadhodila El. "Ale bohužel, nikdy to za moc nestálo. Žádný z nich nevydržel na živu moc dlouho…" dodala jako by nic a kroužila v ruce se svou sklenkou vína. Jack i Sandy na ni vytřeštili oči.
"To byl jen vtip. Jen vtip!" vysvětlovala El, když se k nim přidali i pohledy jejích sourozenců. Sandy se rozesmála, a aniž by si kdokoli z nich uvědomil, jak se to stalo, najednou se smáli všichni. Ta zvláštní napjatá atmosféra byla náhle ta tam.
Náhle začaly vzduchem létat vtipy ze strany na stranu a společně vzpomínali na staré časy. Dokonce padla zmínka i o té špionážní misi za povidly, na kterou si Will včera večer vzpomněl.
"Zasyčel na mě. Ten kocour na mě zasyčel!" bránila se Luc, když jí El vyčetla, že je málem prozradila kvůli blbý kočce. "Byl to kocour starýho Guentsyho. Tý opelichaný příšery se tenkrát báli všichni." Na to znovu všichni vyprskli smíchy.
Dozvěděli se taky něco o Jackově minulosti. O době, která byla ještě století předtím, než se vůbec narodili.
"Moment, moment, moment, moment," ozvala se Sandy do náhlého výbuchu smíchu. "O nás už víte dost. Teď ale vyprávějte vy! Co se v Londýně dělo, když jsem odešla? Jak jste se vy přeměnili?"
Náhle v pokoji zavládlo tíživé ticho. Pohledy Howrových sourozenců se okamžitě stočily k Meg, která znejistěla. Will se snažil po hmatu najít její dlaň, ale nepodařilo se mu to. Meg těkala pohledem ze strany na stranu a nevěděla, co dělat. Zdálo se, jako by se snažila se pod tíhou těch všech pohledů ztratit. Ty pohledy jí pokládali jednu jedinou otázku: Smíme?
"Děje se něco?" zeptala se Sandy, která nejistotu mezi sourozenci samozřejmě vycítila.
"Nic, já jen… já… musím na vzduch. Omluvte mě," řekla roztřeseně Megan a vyběhla z místnosti. Will se okamžitě zvednul a následoval jí.
"Vždyť tam prší!" zavolala za nimi Sandy. Pak se otočila k El a Luc, které s ní zůstaly v místnosti. "Řekla jsem něco špatně?" Ale to už Will procházel domovními dveřmi ven, do deště.
Megan se opírala o zábradlí verandy a zhluboka dýchala. Voda jí vytékala z vlasů na tvář, ale ona si toho nevšímala. Bylo jí jedno, že stojí sama a v dešti v noci venku. Hleděla přes zábradlí dolů, dolů do tmy a chtěla se v té tmě alespoň na okamžik ztratit. Zuřivě mrkala řasami, aby zahnala výjevy z její minulosti, které se nyní draly na povrch.
Stál tam. Stál tam a probodával ji zlostným pohledem. Byl rozrušený, ztracený a rozzlobený. Zuřivý. Nikdy předtím ho takhle neviděla. Sledovala, jak držel drobnou blondýnku ve své těsné blízkosti a jak byly její modré oči vyděšené k smrti. Prosily Meg, aby něco udělala. Cokoli…
"Můžeš si za to sama. Byla to tvoje volba." A pak jediným plynulým pohybem trhnul rukama. Její blonďaté vlasy se rozlétly kolem, když jí…
Ne!
"Meg? Jsi… jsi v pořádku?"
Za Meg se ozvaly kroky a světlo na verandě se rozsvítilo.
"Ano. Ano, asi bych měla být," odpověděla vyhýbavě. Měla bych, ale nejsem, dodal tichý hlásek v její hlavě.
"Nikdo z nás ti nic nevyčítá," řekl Will konejšivým hlasem a přešel k ní blíž. Stál těsně za ní, tak blízko, že ho téměř mohla cítit. A jéje, pomyslela si Meg. Další rozhovor na tohle téma. Nikdy se při nich nikam nedostali. Jen se zbytečně hádali. Ale i přes to, že by Meg nejradši okamžitě tuhle debatu ukončila, řekla:
"Ale to byste měli. Připravila jsem vás o všechno."
"Ne, o všechno nás připravil ten požár," oponoval jí Will. "A to přece nebyla tvoje chyba."
"Ne, ale moje chyba byla, že jste přišli o lidský život."
"Ale nebyla."
"Byla."
"Nebyla."
"Ale byla, sakra! Kdybych nebyla hloupá a nevěřila mu, nic z toho by se nestalo!" vykřikla a prudce se k němu otočila čelem. Musela se obrnit, aby mu mohla pohlédnout do upřímných očí, protože jinak už by musela dávno provinile uhnout pohledem. Cítila, jak ji v krku pálí slzy. Nevěděla, jestli to jsou slzy zlosti nebo lítosti, ale zdálo se jí, jako by se jimi měla zadusit.
"Nemohla jsi to vědět. A navíc, já jsem to chtěl. Ne, poslouchej mě!" řekl důrazně, když Meg bezmocně rozhodila rukama, a uchopil ji za ramena. "Já jsem to chtěl," zopakoval tišším hlasem, ale zřetelně.
"Za jiných podmínek bys to nechtěl," zavrtěla Meg hlavou. "Ani já bych to nechtěla, kdyby nebylo jeho. A Luc, Luc…" začala, ale hlas se jí zadrhl a ona zalapala po dechu. Cítila, jak se její oči plní slzami, když si znovu vybavila ten jediný škubavý pohyb rukama. "Ta o tom vůbec nevěděla! On jí prostě… prostě jí…"
"Ššš," konejšil ji Will a přitiskl ji k sobě. Ovinul kolem ní své paže a ona mu zabořila hlavu do ramene. Cítila, jak se chvěje a tiše mu vzlykala v náručí. Nevěděla, proč zase brečí, nevěděla, proč na to vůbec myslí, když už si tolikrát se sourozenci řekli, že tohle téma pro ně bude tabu, a když to všichni dokázali dodržet. Všichni až na ni. Prostě nedokázala zapomenout… Škub. Hlasitý výkřik, když se blonďaté vlasy rozlétly do stran. "Byla to tvoje volba…"
"Dobrý?" zeptal se Will, když se vyvinula z jeho objetí a odhrnul jí pramen mokrých vlasů z tváře. Meg spolkla další vzlyky a utřela si z tváří slzy, které se mísily s dešťovými kapkami. Úplně stačila zapomenout na to, že prší. Teď si ale byla naprosto vědoma, že s Willem stojí sami na verandě a kolem nich se z nebe snáší celé provazce studené vody, která se snažila ještě víc smočit jejich už tak dost promočené vlasy a oblečení.
"Dobrý," přikývla a s tím přikývnutím jako by sama sebe utvrdila. Bude to dobrý. Nejistě se na něj usmála a on jí úsměv oplatil.
"Chceš se vrátit dovnitř?" zeptal se potom. Meg zavrtěla hlavou.
"Ne, nechci. Ehm… nechtěl by ses radši projít?"
"Teď?" podivil se Will. "Vždyť prší."
"Ještě před chvilkou se nezdálo, že by ti to vadilo, když si vyběhl za mnou ven," rýpla si Meg s úsměvem.
"Tak… tak jo. Dobře," usmál se Will. "Půjdeme se projít." Will jí ovinul svou ruku kolem ramen a společně sešli po schodech z verandy.
Mlčky se vydali směrem k lesu. Listí jim šustilo pod nohama a jemné kapičky deště vytvářely spolu s tichým vrzáním větví hotový lesní koncert. Koruny stromů nad jejich hlavami trochu tišily déšť, takže na ně už nepršelo tolik, jako na verandě.
Ani jeden z nich nic neřekl. Megan byla zabraná do svých vlastních úvah. Řekly Luc a El Sandy o tom, jak se z nich stalo to, čím jsou? Jak z nich ona udělala to, čím jsou? Doufala, že ano. Sandy měla právo to vědět, zvlášť po tom, co jim ona svůj příběh řekla i přes slzy v očích. Bála se ale, jak by se na ni mohly potom Sandyny dobře známé oříškové oči dívat.
I přes tyhle myšlenky se však cítila o mnoho lépe, než před několika okamžiky. Dokázala je snadno zahnat. Sama pro sebe se usmála. Byla tu s Willem sama, sama v lese. Dřív by se té představy bála, ale teď jí připadala uklidňující. Natočila hlavu na stranu a pohlédla na Willa. Sledovala jeho profil osvícený stříbrným měsíčním úplňkem, který les uvrhal do hry bílého světla a temného stínu. Will nejspíš její pohled vycítil a podíval se na ni.
"Co je? Proč… proč se na mě tak díváš?" zeptal se a v hlase mu byl znát úsměv.
"Nic. Vůbec nic," řekla téměř vesele. Čerstvý vzduch vlhký od deště a zvuky lesa dělají divy, pomyslela si. Zaposlouchala se do nich a usmála se, když zjistila, jak les i navzdory dešti žije. Nad nimi veverka zachrastila zásobami na horší časy a o něco dál zasvištěla křídla sovy, která na zemi hledala něco k večeři. Kdyby jen přiletěla o kousek blíž, zjistila by, že jim kolem nohou pod listím pobíhá zatoulaná myška. Meg se usmála a zhluboka se nadechla. Měla chuť běžet a neohlížet se zpátky. Prostě jen utíkat, nechat vše za sebou a užívat si radost z rychlosti.
Pak se najednou zarazila a na tváři se jí objevil šibalský úsměv.
"Slyšíš to?" zeptala se bratra.
"Co?" nechápal Will a zaposlouchal se do zvuků lesa.
"Liška," zašeptala Meg do ticha. Will jí oplatil úsměv.
"Chceš si zalovit?"
"Dáme si závod," prohlásila Meg.
"To se ti ale nějak rychle zlepšila nálada. Jestli na to stačí jen procházka lesem, měli bychom to dělat častěji," poznamenal Will.
"Ty se jenom bojíš, že prohraješ."
"Tak to ani omylem!"
"Aby ses ještě nedivil," řekla, věnovala mu poslední pohled přimhouřených očí a rozběhla se za pachem lišky. Vítr jí rozevlál vlasy a ona přidala na rychlosti. Slyšela za sebou Willovy spěšné kroky a volání, ale byla odhodlaná zvítězit. Její cíl se blížil.
"Meg? Meg!" slyšela za sebou Willa ale ani se neohlédla. "Meg!" Něco v jeho hlase ji donutilo se otočit.
"Co je?" zavolala za ním.
"Stůj! Poslouchej." Meg se jen neochotně zastavila a zaposlouchala se. Kromě dešťových kapek ale nezaslechla nic.
"Wille, co se děje?" zeptala se, teď už značně netrpělivě.
"Něco slyším," řekl a upíří rychlostí přeběhl ten kousek k ní. Když už už otevírala pusu, aby něco řekla, přitiskl si jeden prst na rty. To jeho náhlé tajnůstkářství ji začalo rozčilovat a zamračila se na něj. Pak ale znovu nastražila uši.
Tentokrát to zaslechla. Bylo to tiché našlapování zvířecích tlap.
"Jsou tu další zvířata," poznamenala. "Že by znovu liška?"
"Tohle nebude liška," zavrtěl Will nesouhlasně hlavou. Z jeho hlasu bylo znát znepokojení.
"Ale no tak," prohodila Meg laškovně. "Přece se nebudeme bát lesních zvířátek?" A věnovala mu jeden šťouchanec do žeber. Will jí ho však neoplatil.
"Lesních zvířátek ne." Meg z něj vycítila napětí, jak se neustále rozhlížel kolem a těkal očima mezi stromy. "Ale něco tu je špatně. Copak ty to necítíš?"
Megan si povzdechla a znovu se zkusila zaposlouchat do zvuků lesa. Tentokrát se ale doopravdy soustředila. Opět uslyšela ty zvířecí kroky. Stále se přibližovaly. Ale teď společně s nimi ucítila něco nového. Bylo to, jako by se v ní probudil nějaký nový vnitřní instinkt, který na ni něco křičel, ale ona jeho slovům nerozuměla. Chloupky vzadu na krku se jí naježily a ona bojovala s touhou utéct i s vlastní přirozeností, která ji nabádala k boji.
Teď už pochopila Willova slova. Něco je tu opravdu hodně, ale hodně špatně.
"Co se to sakra děje?" zeptala se a ucítila ve svém hlase závan strachu. Jako upír nebyla zvyklá na nepříjemná překvapení. A už vůbec ne na to, aby jí nějaký instinkt napomínal k úprku. Nyní ale každičká její buňka křičela: Uteč!
"Nevím," zavrtěl Will hlavou. "Ale něco tu je. A nelíbí se mi to. Měli bychom zmizet."
"Jo," souhlasila Meg. "Vypadneme."
Will ji popadl za ruku a společně se chtěli rozběhnout zpět k domu, když v tom se zarazili. Meg přejel po zádech mráz. Zůstala stát jako přikovaná a vyděšeně hleděla do stínů mezi stromy.
Pak k jejím uším dolehlo hrdelní zavrčení.



Doufám, že mě za ten konec nezaškrtíte, protože kamarádka to málem udělala. :D Ráda bych ještě chvíli přežila... :D
Jinak, zase jsem přemýšlela o tom dělení... Vím, že už jsem to tady řešila předtím, ale... těm kapitolám to vážně neprospívá, když je rozsekám, a tak se ptám: Nevadilo by vám číst celou tuhle kapitolu najednou? Popřípadě i o něco delší? Vím, že na blogu delší kapitoly nejsou moc zvykem, takže proto se ptám. :D
Těším se na vaše komentáře. :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Eleanor Eleanor | E-mail | 5. června 2014 v 13:16 | Reagovat

Ten konec je náhodou dobrej, jen kdybych věděla o co go... :D Že by se Meg a Will báli vlčka, nebo tak něčeho? :D Nebo si tam nasadila nějakýho temnýho mystickýho tvora, Luc? :D Jinak další povedená kapitola. ;) :D No, je to sice dlouhý, mě to ňák zvlášť nevadí, ale spíš to nech takhle na části, i tak je to fajn :)

2 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 5. června 2014 v 16:49 | Reagovat

[1]: No, o to právě jde, že nevíš, o co go :D když jsem to takhle dala kámošce a řekla jí, že další kapča bude tak za 14. dní, tak mě málem zabila. :D

3 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 5. června 2014 v 16:53 | Reagovat

[1]: Jinak díky :)

4 Megan Megan | 5. června 2014 v 19:23 | Reagovat

Z toho konce se mi uplne naskocila husina..je to dost dobry, jen jestli spravne hadam,tak Will nas vsechny promenil? Ja tomu moc nerozumim.
Strasne se mi libi Wegan vztah...a celkove doufam, ze budeme mit jako sourozenck vice scen..myslim komplet vsichni Howeri. Uz pomalu vidim, jak se nase charaktery muzou vyvijet a jsem zvedava, na kterou cestu si nas jednotlive hodila. Ale troufam si hadat, ze Luc vedla Damona bude zivelnatet. Jsemnnapnupta na dalsi cast...uz at ne utery!
Jinak...ty mas v planu dat dohromady Willa s Katherine ze?

5 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 5. června 2014 v 19:33 | Reagovat

[4]: Ono té minulosti ještě ani tak moc rozumět nemáš, to, co ses z toho zatím měla dozvědět, bylo, že Megan v jejich přeměně hraje důležitou roli a Luc byla zabita, neproměnila se dobrovolně, kdežto Will ano. Ale proč a jak to tak bylo, to je ještě tajemství. Ale ne, neproměnil nás Will. :-)
Jsem ráda, že se Wegan líbí :-) A s Luc máš naprostou pravdu. :-D
Ne v této sérii, tam by se mi tam Witherine nevešla. Ale v dalších, pokud budou, to v plánu mám :-D
No, myslela jsem, že asi dny vydávání změním na pondělí a čtvrtek. V pátek to moc nestíhám, takže to bude lepší takhle. Takže další v pondělí :D
Jsem ráda, že se líbí :)

6 WilliamBloody WilliamBloody | 5. června 2014 v 22:52 | Reagovat

Luc musím tě pochválit to napětí je neuvěřitelné a hrozně rád bych se dozvěděl další informace o minulosti našich hrdinů. Tato kapitola skončila v tom nejlepším okamžiku ale já osobně bych neměl vůbec nic proti tomu kdyby si je sem dávala celé ale to záleží na tobě. :-)

7 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 5. června 2014 v 23:03 | Reagovat

[6]: No, další kapitolku jsem si už přednastavila, mám ji rozdělenou. Ale u té by to snad myslím nemělo vadit, není tam ten nudný úvod :-D
Jinak, jsem moc ráda, že se líbí, a že je z toho cítit napětí. :-) O naší minulosti se samozřejmě dozvíte všechno, jen se mi to nechtělo prozrazovat všechno na začátku.. znáte to :-D
Díky :-)

8 Scriptie Scriptie | Web | 14. června 2014 v 17:01 | Reagovat

Jé, tahle povídka je prostě úžasná. *.* Přemýšlím, že možná změním názor na Sandy a Willa, přestože nemám tušení, co pro nás plánuješ. Každopádně, jsem hrozně zvědavá, kdo (nebo co) v tom lese objevili (nebo co objevilo je?), takže rychle běžím k další kapitole. :)

9 Ilía Ilía | E-mail | Web | 19. června 2014 v 10:45 | Reagovat

Will a Meg... nějak je vidím spolu v páru... a ne v sourozeneckým páru :DD Nejspíš jsem divná :D
A ten konec!!!!! OMG! Je to vlkodlak? Že je to vlkodlak! Tyler :DDDD Ehm... už nic neříkám a jdu číst dál.

10 C.V.O.K. C.V.O.K. | E-mail | Web | 19. října 2014 v 16:21 | Reagovat

*žiary ako jadrová elektráreň po výbuchu reaktoru* tak ale toto je FAKT božské!
1. Will je taký úžasný! milý, múdry, rozumný a podľa opisov aj neskutočne sexi... Sandy má vo mne silnú konkurenciu! :3 och...
2. To nie je fér! Veď sme sa skoro nič nedozvedeli! Si horšia ako televízne reklamy. Načrtneš čo sa stalo ale to hlavné, to čo všetkých zaujíma čo im berie dych a oni sa trasú nedočkavosťou - nepovieš. Predhodíš nám iba náznaky. Do čerta s tebou! :D Spolieham sa na to že tých kapitol už máš napísaných dosť, tak snáď na vysvetlenie nebudem musieť dlho čakať. Lebo záležistosť s Megan je vážne... Zaujímavá.
3. Nedá mi to a opäť musím pochváliť štýl písania! Miestami som sa zabudla, nebolo to ako keby som čítala ale skôr ako keby som sedela v kine s 3D okuliarmi na nose a pozerala sa na streštenú rodinku upírov, s tajomnou, bolestivou minulosťou. Bravo! Skladám klobúk šéfe ;)
4. zavrčanie? bude to nejaký chlpáčik? vlkodlak? ou jeeee! tak sa nám to teda krásne komplikuje! :3 okamžite idem na pokračovanie....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie