Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


(Bez)Mocní - 4. kapitola: Útržky minulosti (1/2)

3. června 2014 v 0:00 | Lucienne |  (BEZ)MOCNÍ
Ahojky! :)
Takže další kapitolka. Nebo teda spíš část kapitolky. Čtvrtou jsem se totiž rozhodla dát na půl a tohle je ta pozvolnější část - opět. Vlastně se tam neděje skoro vůbec nic, protože tohle je ta úvodní. -_- Ale slibuji vám, že příště už se něco stane! :D
V téhle se můžete těšít na Willův pohled, jeho názor na objevení se Sandy, malilinký nepodstatný flashback (:D) a rozhovor s Luc.
Tak... příjemné počtení. :)




Will tomu stále nemohl věřit. Sandy? A tady? Už tak mu připadalo neuvěřitelné, že se vůbec setkali, po tolika letech! A ještě k tomu jsou znovu sousedy! Tomu se prostě opravdu jen těžko věřilo.
Ale bylo to tak. Malá Sandy, jejich kamarádka z dětství, Sandy plná nápadů a inspirací, Sandy, díky které zábava nikdy nevázla, je zpátky.
Will se pro sebe usmál. Tady budou šťastní, cítil to. Tady se stane něco, díky čemu se jejich život nadobro změní. A on věřil, že ta změna bude k lepšímu.
Pak se probral ze zamyšlení a rozhlédl se po místnosti. Pokoj, který si vybral, nebo spíš, který mu děvčata nechala, byl jednoduchý a ne nijak zvlášť velký, ale docela mu vyhovoval. Většinou na něj zbylo něco v podobném stylu po tom, co se Meg a El popraly o ty největší a nejluxusnější pokoje a Luc si zabrala malý pokojík v podkroví nebo úplně na konci chodby.
Willův pokoj byl zařízen do ledově modré barvy. Světlý nábytek byl vyskládán u stěn. Postel, skříň, psací stůl, několik dalších komod… samé praktické vybavení. Přesně to, co potřeboval.
Přešel k oknu a odhrnul modré závěsy. Jak zjistil, měl dobrý výhled na ulici. Silnici, která oddělovala jednu linii domků od druhé, lemovaly stromy. Lípy.
To je ironie, pomyslel si pobaveně Will. Lípy rostly i v jejich ulici, v Londýně ve dvacátém století.
Will se zahleděl na oblohu a spatřil temná mračna, která slibovala déšť. Klenula se na obloze jako nevyslovená hrozba, ale Willovi nepřipadala nijak hrozivá. Naopak, spouštěla mu v hlavě řetězec hřejivých vzpomínek.
"Wille?" zavolala z okna žena s rovnými kaštanovými vlasy spletenými do dlouhého copu, zatímco bílou utěrkou sušila jeden z hromady talířů, které se jí kupily v lavoru. "Wille?" zkusila to znovu.
"Ano, mami?" ozval se z chodby hlas vytáhlého tmavovlasého chlapce, jehož vlasy spadající do čela měly tentýž odstín, jako cop jeho matky. Právě sbíhal po dřevěném schodišti a chystal se vyrazit ven.
"Á, tady jsi," usmála se žena, když Will nakoukl do kuchyně, a v zářivém úsměvu ukázala své bílé zuby. "Poslyš, dostala jsem nápad. Co kdybys dneska pozval Sandy na večeři?" Tvář jedenáctiletého chlapce se po těchto slovech rozzářila.
"Smím?"
"Ale jistě že," zasmála se Willova matka. "Vlastně bys jí to mohl říct hned teď, co říkáš?"
"Tak jo," souhlasil malý Will potěšeně a spěšně vyběhl ze dveří. Jeho matka znovu vykoukla z okna a sledovala synovu postavu, jak míří ke skupince dětí sedících u veliké rozložité lípy. Žena se usmála a znovu se začala věnovat špinavému nádobí.
Will kráčel po zeleném zastřiženém trávníku a mířil přímo k veliké lípě. Pod ní seděla v kroužku tři děvčata. Střapaté hlavy měla skloněné k sobě a o něčem si zapáleně šeptala.
"Já půjdu první," zaslechl Will vysoký hlásek rusovlásky, a blondýnka i brunetka kolem ní souhlasně přikyvovaly. "Až udělám tohle," předvedla cukavý pohyb rukou, jako by někoho vyzívala, aby šel blíž, "půjde další z vás."
"To budu já," ozvala se El rozhodně. Will se pomalu připlížil k děvčatům.
Sandy souhlasně přikývla. "Dobře. Luc půjde jako poslední a bude dávat pozor, jestli za námi někdo nejde." Blondýnka vehementně přikývla.
"A co když za mnou někdo půjde?" zeptala se potom a přešla hlasem do vyděšeného šepotu.
"Tak se musíš rychle schovat!" vyhrkla rusovlasá Sandy.
"Anebo utéct," přizvukovala El. "Hlavně tě nesmí nikdo vidět."
"Co tady děláte?" ozval se konečně Will. Děvčata leknutím nadskočila. Pak si důrazně přitiskla prstíky na rty a věnovala mu významný pohled.
"Pssst!" zasyčela na něj, oči vykulené.
"Nesmí nás nikdo slyšet!"
"Proč?" zajímal se Will.
"Protože jsme špioni," prohlásila Luc s široce rozšířenýma očima.
"Budeme špehovat mojí mamku," vysvětlovala Sandy vážným tónem.
"Tvoji mamku?"
"Chci vědět, kam schovala letošní povidla," prohlásila Sandy nekompromisně.
"Cože?" Will se neubránil smíchu. Sledoval své sestry a Sandy, jak smrtelně vážně plánují špionážní misi. Lucienniné modré oči byly doširoka otevřené a hltaly každé Sandyno slovo, zatímco El horlivě přikyvovala. A to vše kvůli povidlům.
"Chceš se přidat?" zeptala se Sandy Willa.
"Já nevím," zavrtěl Will nerozhodně hlavou.
"Prosím!" přemlouvala ho Sandy a vykulila na něj své oříškové oči v prosebném výrazu. "Budeš náš hlavní bojovník!" Will se usmál.
"Tak dobře," souhlasil nakonec a přisedl si k děvčatům do tureckém sedu.
"Super!"zaplesala Sandy, a pak znovu přimhouřila oči a nasadila vážný výraz. "Tak fajn, teď si rozdělíme hlídky… Moment, kde je Megan?" zeptala se náhle.
"Já pro ni skočím!" vyhrkla Luc, vyskočila na nohy a upalovala k domu.
Sandy začala rozdávat příkazy. Zajímavé na tom bylo, že všechny, včetně Willa, dokázalo Sandyno dětské nadšení naprosto strhnout, a to z nich všech byla společně s Luc jako osmiletá nejmladší. Každopádně, o několik minut později už Will hlídkoval na jedné z lip u Walkinsovic domu.

Na to pozvání na večeři jsem tenkrát nakonec zapomněl, uvědomil si pobaveně Will. Stejně ta špionáž nevyšla, protože než se stačili vloupat do domu, Luc je málem prozradila, když se lekla kočky, a pak, jako by toho nebylo málo, začalo pršet jako z konve.
Otázka ale je, kdy začne pršet tady, problesklo Willovi hlavou, když si uvědomil, že pohledem stále propaluje temná mračna na obloze.
"Wille?" ozval se náhle z chodby známý hlas. Will se odvrátil od okna a spustil modrou záclonku.
"Wille? Nevíš, v jaké krabici jsou zabalené věci z koupelny? Za boha to nemůžu najít." Byla to Luc, která teď už stála ve dveřích Willova pokoje a opírala se o futra.
"To nevím," zavrtěl Will hlavou. "Zkus se zeptat Meg, ta tyhle věci balila… alespoň myslím," řekl a vyloudil na tváři úsměv.
"Je to neuvěřitelné, co?" utrousila Luc, přešla k oknu a vykoukla z něj stejně, jako předtím on sám.
"Co?" nechápal Will.
"Sandy," řekla prostě jeho nejmladší sestra a odvrátila se od temné oblohy, která uvrhla jejich ulici do temného stínu. Will se usmál.
"Vůbec se nezměnila, co?"
"Ani trochu," zavrtěla Luc hlavou a zasmála se. Will věděl, čemu se směje. Ta aura dětské radosti v Sandy nejspíš zůstane, ať roky budou plynout seberychleji. A zvlášť teď, když stejně jako oni ustrnula v čase. "Vůbec jsem nečekala, že by se mohla objevit," pokračovala Luc, tentokrát už vážnějším tónem.
"Mně to povídej," souhlasil Will. "Když zavolala přes ulici moje jméno, myslel jsem, že mě šálí sluch."
"A bydlí jen o několik domů dál…" nepřestávala Luc žasnout. "No nic, asi půjdu najít tu Meg, ať si můžu konečně pořádně vybalit." Pak se otočila k odchodu a už byla ve dveřích, když ji Will ještě zastavil.
"El ještě pořád trucuje?" Luc se po něm vrhla pobavený pohled.
"Ne, už ne," zavrtěla hlavou, až se jí blonďatý culík zahoupal ze strany na stranu. "Meg jí totiž nechala tu největší ložnici. Teď má šatnu a zdá se být spokojená," vysvětlovala a z jejího tónu bylo znát jakési nezúčastněné pobavení.
"A kde vůbec bydlíš ty?" chtěl Will vědět. Ještě totiž nestačil v tomhle domě prozkoumat téměř nic, kromě své ložnice.
"Ten malý pokojík úplně na konci chodby," zatrylkovala Luc a v očích jí zasvítily známé plamínky.
"Že se vůbec ptám, co?" zasmál se Will. Luc jen pokrčila rameny a zmizela ve dveřích. Will se za ní ještě chvíli díval a pak se také dal do vybalování.
Když ten večer uléhal ke spánku, jeho poslední myšlenka patřila zítřejšímu večeru, který stráví se Sandy a Jackem.
Třeba bude vše jako dřív, pomyslel si, než zavřel oči, ačkoli věděl, že něco takového je už téměř nemožné.

Ráno dalšího dne bylo zatažené a pošmourné. Bouřka, kterou Will v noci čekal, nepřišla. Zato se dostavila odpoledne, kdy se zdálo, že si nebe na celém L. A. vylévá zlost.
Během dne se stačili v novém domě celkem slušně zabydlet. Nikdy jim to netrvalo dlouho, jelikož každý z nich měl jen hrstku osobních věcí a oblečení, které s sebou tahali z místa na místo. Hodně toho totiž museli ve svých starých obydlích nechat. Ani jim to nevadilo, protože věděli, že se tam zase jednou vrátí a do té doby tam na ně budou čekat.
I ta hrstka věcí však stačila na to, aby jejich dům vypadal přinejmenším… jakkoli jinak než neobydleně. Police se zaplnily několika knihami a skříně šatstvem, u některých více, než u jiných.
Kolem jedné El prohlásila, že jde prozkoumat okolí. Vrátila se těsně před tím, než začalo pršet a navzdory své včerejší nabručené náladě se zdálo, že se jí město docela zamlouvá.
"Dostala jsem se až do centra města. Je to dost daleko, ale žije to tam! A dokonce jsem našla i nemocnici s krevní bankou. Klidně se hlásím jako dobrovolník k její první návštěvě, až se zase budete hádat, koho vyslat. Pracuje tam totiž takovej pěknej kluk…" někdy v tu chvíli Will přestal poslouchat. Ještě stačil zachytit slova jako "skvělej bar", "barman" a "pozval mě na skleničku", když v tom El vyrušil ze štěbetání domovní zvonek.
Všem čtyřem zasvítily oči.
"Jsou tady!"
Jako na povel se všichni začali cpát ke dveřím, ale byl to Will, komu se podařilo otevřít. Za nimi stáli naprosto promočení Jack se Sandy a choulili se pod stříškou, která zakrývala verandu. Sandy se rusé vlasy lepily k tváři, ale chladná voda nemohla uhasit ohníčky v jejích očích.
Oba se nasoukali do malé předsíňky, ve které bylo už tak slušně narváno. Když sundali mokré bundy a usadili se v obýváku, rozlila Meg víno do šesti sklenic.

"Tak povídejte," vybídla je, když se usadila mezi Willa a Luc. "Chci slyšet všechny detaily."

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Ginny123 Ginny123 | 3. června 2014 v 9:55 | Reagovat

Opět úžasná kapitola,teším se na její druhou část :-)

2 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 3. června 2014 v 17:21 | Reagovat

[1]: Díky, Ginn. :-)

3 Ginny123 Ginny123 | 3. června 2014 v 18:04 | Reagovat

Nemáš zač :-)

4 Eleanor Eleanor | E-mail | Web | 4. června 2014 v 14:46 | Reagovat

IT'S AMAZING:D Luc, fakt úžasná povídka, fakt se těším na pokračování... :)

5 WilliamBloody WilliamBloody | 4. června 2014 v 14:55 | Reagovat

Tato kapitola se mi opět moc líbila a už se těším až se to pořádně rozjede. :-)

6 Scriptie Scriptie | Web | 14. června 2014 v 16:52 | Reagovat

Upřímně, se všemi docela souhlasím. Je to taková neobyčejná náhoda, že se po tolika letech zase setkali, ve stejné ulici se stejnými stromy... ("Chci vědět, kam schovala letošní povidla," - tahle věta mě pobavila. :))
Letím na další.

7 Lucienne Lucienne | 14. června 2014 v 20:09 | Reagovat

[3]:

[4]:

[5]:

[6]: Díky moc :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie