Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Lunabell - Úsvit (3/3)

24. prosince 2013 v 13:44 | Lucienne |  JEDNORÁZOVÉ

Máme tu poslední část pohádky... a dozvíme se, kdo je Lunabell. :)

A mně nezbývá, než vám všem popřát krásné Vánoce, ač bez sněhu, zato ale určitě plné lásky a smíchu. :) Užijte si je jak jen to jde, mějte bohatého Ježíška a při zobání cukroví rozhodně nemyslete na případná nabraná kila! :D
Veselé Vánoce vám přeje
Lucienne. :)

EDIT: NEVÍM, JAK JE MOŽNÉ, ŽE SE MI VE ČLÁNKU PŘEDTÍM NEZOBRAZOVAL TEXT, KAŽDOPÁDNĚ JSEM TO DOPLNILA, TAK UŽ JE TU POHÁDKA CELÁ. :)



Poslední ze tří nocí, ze tří oslav Vánoc, zvána je Úsvitem. Když ustoupí temnota a oblohu prostoupí první jasné sluneční paprsky... obloha zbělá a svět se zahalí do ranních mlh, stejně jako tanečníci, kteří zabarví sál do bledých chladných barev. To je doba, kdy Měsíc opouští parket...

Úsvit přichází,
ten jasný Úsvit s oslavami.
A za tanečníky, tam za nimi,
měsíc zachází.
.
.
Přišel Štědrý den. Všude zavládla vánoční atmosféra, zpěv živého sboru se rozléhal celým sálem a zelené větvičky jako by voněly víc, než kdy jindy. Každý slavil Vánoce s neskrývaným nadšením, ačkoli už všichni málem zapomněli jejich hlavní význam. Dokonce i vánoční stromek v rohu místnosti jako by už nedočkavě čekal na slavnostní rozsvícení.
Nicolas stál u velkých dvoukřídlých dveří. Tentokrát se nestaral o společnost, která se oblékla do bledých ledových kostýmů na počest jasnému Úsvitu, a už vůbec se nestaral o to, že v jeho černém saku mezi nimi vynikal jako černá ovce v bílém stádě. Bylo mu to jedno. Jediné, o co se staral, byla ona.
Věděl, že přijde. Tentokrát to věděl. Musela přijít, protože tohle je jeho poslední šance zjistit, kdo ta dívka je, poznat její jméno a zahlédnout její celou tvář. Musel to dokázat, protože po prvním momentu, kdy jí pohlédl do očí, mu bylo jasné, že už mu pouhá přítomnost hvězd po nocích stačit nebude. Už nikdy...
A pak se opravdu dvoukřídlá dubová brána se zaskřípěním otevřela a místnost se už potřetí rozzářila bílým jasem.
.
A to už vkročila podobná princezně,
co v chladném srdci hluboce líbezně
dokáže milovat navěky bezmezně.
.
Nicolas se připravoval na leccos, ale na tohle připravený nebyl. Při pohledu na jeho milovanou neznámou se mu málem zastavilo srdce.
Říct, že vypadala úchvatně, bylo v tomto případě poněkud slabé vyjádření. Nesla se vznešeně oděná celá ve stříbrné, která ještě znásobovala její jasnou záři. Bohaté nabírané šaty dokonale zvýrazňovaly její uzounký pas, než se začaly rozbíhat do všech stran v širokou sukni hodnou princezny. Vypadala skutečně jako z pohádky. A dlouhé plavé vlasy kopírovaly onu černou škrabošku, kterou si Nicolas tak moc přál strhnout a odhodit.
Přispěchal k ní. Ona se usmála a beze slova mu nabídla hřbet ruky, který on bez váhání políbil. Hleděl jí přitom zpříma do očí a povšiml si, že dnes postrádaly pobavené uličnické jiskřičky. Byly až moc vážné...
"Dneska vás už nenechám utéct. I kdybych vás tu měl držet násilím nebo za vámi běžet až na konec světa," prohlásil sebejistě a nabídl jí rámě.
"To byste musel běžet mnohem dál, než na konec světa, Niku," utrousila neznámá a zavěsila se do jeho paže. Oba automaticky zamířili k parketu.
"Proč mi každý večer mizíte?" zeptal se Nicolas při tanci, aniž by vnímal kroky či hudbu.
"Nemůžu jinak," odvětila dívka. "Můj čas je omezený. A čas je něco, čemu neuteče ani vesmír... ani hvězdy... a ani já," povzdechla si nakonec a k Nicolasovu překvapení si zlehka opřela hlavu o jeho rameno.
Nikolas cítil ve vzduchu smutek a zmocňovala se ho melancholie. Věděl - a nevěděl, jak to ví - že tohle je naposledy, co dívku vidí. Ať udělá cokoli. I kdyby měl zastavit celý svět, nic se nezmění. Protože ona není jen obyčejná dívka. Nemůže být.
"Kdy budete muset odejít?" zeptal se jí potom, náhle podivně smířený. Dívka zdvihla hlavu z jeho ramene a vzhlédla k němu s vážným výrazem ve tváři.
"Uteču s prvními slunečními paprsky," špitla.
Uteču s prvními slunečními paprsky... Se slunečními paprsky... Uteču...
Při těch slovech se v Nicolasovi něco zdvihlo. Něco jako vlna, zprvu slabá a pak stále silnější, která se chtěla prohnat jeho myslí, ale cosi jí v tom zabránilo. Narazila do překážky. Přesto však...
.
Malá holčička od něj utíká pryč, prodírá se závějemi sněhu a spěchá někam daleko, daleko k obzoru. Její záda se pomalu zmenšuj v dáli... Slunce se už přehouplo přes okraj hor a začalo svými paprsky laskat sněhové závěje, které teď odrážejí jeho jas v duhových odlescích. A děvčátko Nicolasovi zmizelo z očí.
.
Nicolas zamrkal a zatřásl hlavou, aby se vzpamatoval.
To byla... to byla vzpomínka! Ale on nevěděl na co. Neměl tušení kdy se to stalo. Třeba to byl jen sen? Neměl nejmenší tušení. Svraštil obočí.
"Jste v pořádku?" zeptala se dívka a pohlédla na něj ustaraným pohledem.
"Jen... jen se mi trochu zamotala hlava," odpověděl vyhýbavě Nicolas a zavrtěl hlavou, aby se plně vrátil do reality.
Pak pohlédl na dívku, jako by si teprve teď znovu uvědomil její přítomnost a dlouze si ji prohlížel.
"Sundejte si tu masku," řekl potom tiše. Dívka zavrtěla hlavou.
"Nemůžu. Nemůžu!" zopakovala naléhavě a uhnula pohledem stranou, jako by si myslela, že na ni Nicolas zapomene, jakmile mu její stříbrné oči zmizí z dohledu.
"Proč ne? Já musím znát vaši tvář."
"Stále nevíte kdo jsem?" zeptala se dívka a z jejího hlasu bylo možná znát malé zklamání. Ale... jen možná.
"Nevím," zavrtěl Nicolas hlavou.
"Sama tam stojí ve sněhu v noci, zahřát její srdce je v mojí moci. Zahřát ji v dlaních či v pevném obětí, než s ránem ode mě jak ptáček odletí," zarecitovala, ale hlas se jí na konci verše zlomil.
Nicolas ji sledoval nevěřícnýma očima pod svraštěným obočím.
"Odkud znáte ty verše?" zeptal se jí. Už byl naprosto zoufalý. To byla jeho báseň, to on ji napsal a pak ztratil kdesi v hlubinách své paměti. Její vynoření teď bylo až téměř bolestné, protože si byl jistý, že se za nimi skrývá něco víc. On jen nevěděl, co...
Když dívka neodpovídala, zastavil se na parketě a vzal ji za ramena.
"Odkud znáte ty verše?" zeptal se naléhavě a hleděl přitom do jejích krásných velkých očí. A pak si uvědomil, že se v nich třpytí slzy...
"Vy pláčete?" zeptal se užasle a vztáhl roztřesenou ruku k její tváři. Zavrtěl hlavou. "Ne... Neplačte," hlesl a ukazováčkem jí jemně vyňal jednu slzu z koutku oka. Tiše k němu vzhlížela a navzdory jeho slovům se jí slané kapky v očích množily a proudem stékaly po tvářích. V jejím pohledu byl smutek, silný smutek, který se zabodával Nicolasovi hluboko do mysli. Náhle si uvědomil, že ten tlak, co cítí v hrudi, je jeho srdce, které se bolestivě stahuje. Nicolas nevěděl, co se to děje, ale když ji tam sledoval stát uprostřed parketu plného tančících dvojic, pochopil, že se stane něco velice nešťastného.
"Niku... vy vůbec netušíte... netušíte co..." soukala ze sebe a hlas měla slabý.
A pak ho objala. Ovinula mu ruce kolem krku a zabořila mu hlavu do ramene. On jí objetí oplatil a snažil se ji utěšit beze slov, ať už ji trápilo cokoli.
"Už nechci být dál sama," zavzlykala.
"Nebudete," zašeptal, aniž by si uvědomil, co vlastně slibuje a přivinul ji k sobě blíž.
.
Kouzla a slzy jdou ruku v ruce,
nejprve potěší, pak zklamou srdce.
Vždy přijde loučení, ač miluješ sebevíce.
.
Chvíli tak bez hnutí stáli uprostřed parketu, když v tom se náhle dívka bez jakéhokoli varování odtáhla, otočila se na podpatku a rozběhla se pryč.
"Ne! Ne, počkejte!" vykřikl a vyrazil za ní. Tentokrát ji nenechá utéct, tentokrát nesmí!
Prodíral se davem a sledoval lem jejích dlouhých šatů, který mu každou chvíli mizel z očí za róbou nějaké z žen. A pak viděl, jak s nadzdvihnutou sukní a sklopenou hlavou vybíhá schody k dubové bráně.
Neváhal ani vteřinu. Doběhl k dvoukřídlým dveřím a vyběhl za ní ven. Okamžitě se do něj zakousl prosincový mráz, který jako nic pronikl jeho sakem, ale on si toho jen pramálo všímal. Jediné, co ho zajímalo, byla dívka ve stříbrných šatech, která po štěrkové cestě pospíchala pryč. Rozednívalo se.
"Prosím, zastav se. Počkej!" Rozběhl se za ní. "Lunabell!"
Dívka se rázem zastavila jako by narazila do zdi a prudce se otočila, až se její plavé vlasy rozlétly na všechny strany. Její stříbrné oči byly rozšířené překvapením a třpytily se v nich užaslé slzy.
"Ty si mě pamatuješ..." špitla nevěřícně.
A náhle Nicolas cítil, jak ta vlna, která se v něm předtím zdvíhala při prvním kratičkém náznaku vzpomínky, nabrala na síle a přelila se přes jeho mysl jako nezkrotné tsunami.
.
Malý desetiletý Nicolas se toulá opuštěnou krajinou. Brodí se sněhem, který mu dnes v noci sahá pomalu do poloviny lýtek, ale on si toho pramálo všímá. Užívá si ticha. Nikdy nebýval příliš společenský, ani jako takhle malý kluk. Každý večer se schovával venku na zahradě a když v noci nemohl spát, potají se vydával na procházky na louky za jejich domem.
Měsíc dnes v noci nesvítí, ale i tak bílý sníh prudce kontrastuje s panující tmou.
Náhle si Nicolas všimne drobné siluety, která postává u osamoceného stromu uprostřed sněhové pustiny. Vydá se k ní a všimne si, že je to dívenka možná o rok mladší, než je on sám.
"Co tady děláš?" zeptá se jí, když se přebrodí až k ní. "Není ti zima?"
Dívka oděná jen v lehkých letních šatech však zavrtí hlavou. "Mně není nikdy zima."
"Ale určitě je," trvá na svém Nicolas, svlékne si bundu a přehodí ji přes její útlá ramena. "Tak, to je lepší, ne?"
Dívka se na něj usměje a přivine si jeho bundu blíž k tělu.
Nicolas si ji zkoumavě prohlíží. "Jak se jmenuješ?" otáže se po chvíli ticha.
"Nevím," odpoví prostě dívka.
"Nepamatuješ si své jméno?" zeptá se překvapeně Nicolas.
"Já nemám jméno." Nicolas ji jen tiše sleduje a pak přejde o několik kroků blíž k ní.
"Tak ti budeme muset nějaké dát," uměje se. Vezme ji dvěmi prsty pod bradou a pohlédne jí do očí. "Máš oči jako měsíc, jako luna. Budu ti říkat... Lunabell."
Dívenka se usměje. "Lunabell..." špitne.
"Na. Podívej," řekne Nicolas a vtiskne jí do zkřehlé dlaně přepůlený kousek papíru. "Nevěděl jsem, o kom to je, ale myslím, že jsem na tom právě přišel."
Dívka ho rozbalí, ale zatímco se její prsty pohybují, ona upřeným stříbrným pohledem sleduje Nicolase. Pak oči sklopí a pohlédne na verše, které jsou na papírku napsané.
"Ztracená v závějích, bloudíš po kolejích. Má bosá jitřenka, skleněná panenka," přečte nahlas a její oči se v záři hvězd dojatě zalesknou. Vzhlédne k chlapci a usměje se. "To je krásné. Ještě nikdy mi nikdo žádnou básničku nenapsal."
"Napíšu ti další. Klidně stovky! Teď pojď ale se mnou, odvedu tě k nám domů. Je tam krb a udělám ti horký čaj. Musíš být úplně promrzlá," navrhne Nicolas. Dívka však k jeho překvapení zavrtí hlavou.
"Nevadí mi zima."
"Ale no tak. Nemáš se čeho bát," přemlouvá ji Nicolas.
"Nebojím se. Ale... radši zůstávám pod širým nebem," řekne děvčátko. Nicolas se na ni se zájmem dívá.
"Máš ráda hvězdy?" zeptá se potom.
"Vlastně jsou mým domovem," odpoví dívka. Nicolas se usměje.
"Taky je mám rád. A podívej," poznamená a ukáže rukou na nebe za dívkou. "Svítá."
Dívka se otočí k obzoru a pohled na oblohu zbarvenou prvními slunečními paprsky ji zdá se vyděsí.
"Musím jít," vyhrkne náhle a stáhne si z ramen Nicolasovu bundu. "Děkuju ti," hlesne a zadívá se mu do očí. Pak se rozběhne směrem k lesu.
"Počkej!" zavolá za ní Nicolas. "Budeš tu zítra? Napíšu ti další básničku!" Dívka se otočí a v její odpovědi je znát úsměv:
"Budu tu čekat celou noc!"
A pak mu zmizí z očí.
.
Nicolas se vzpamatoval a vrátil se do reality. Sledoval dívku před ním, její jasnou záři a moc dobře si uvědomoval, že malá Lunabell, kterou našel před dvanácti lety stát uprostřed prosince pod stromem v závějích, je nyní dospělá, dvaceti - možná jednadvacetiletá žena -, která ho sleduje nevěřícným pohledem. Prohlížel si ji, jako by ji viděl poprvé. Její plavé vlasy a stříbrné oči. A její krásu, kterou před jeho zraky skrývala černá maska. Tolik toužil vidět její tvář...
Neváhal a několika hbitými kroky překonal vzdálenost mezi nimi, vzal škrabošku mezi palce a ukazováčky a stáhl jí ji z očí. Jas jako by se náhle znásobil a on hleděl na kontury tváře, kterou vídal ve snách. Na kontury tváře, pro kterou psával po nocích básničky, aniž by si uvědomoval, že je to ona, komu ve skutečnosti patří.
Vzhlížela k němu skleněnýma očima a slzy, které se jí v nich nahromadily, pomalu stékaly po jejích alabastrových tvářích.
"Naposledy jsi mi básničku nepřinesl," špitla. Stejně, jako na prvním plese vyzařovala sílu, teď vypadala jako bezbranné malé děvčátko. To děvčátko, kterému po čtyři noci potají chodil věnovat básničku.
Nepatrně zavrtěl hlavou "Musel jsem náhle odjet," řekl jemně, vzal její tvář do dlaní a palci jí setřel slzy z tváří. "Tu noc jsem vůbec nebyl ve městě. Ale myslel jsem na tebe. A když jsem potom přijel, už jsi nepřišla."
"Nemohla jsem," vyhrkla. "Už jsem nemohla přijít, smím tu být jen pár nocí jednou za dvanáct let, když je cyklus..." začala, ale větu nedořekla, protože Nicolas zaplnil její ústa vroucným polibkem. Líbal ji vášnivě a naléhavě a ona jeho vášeň opětovala. Jejich rty tančily ve stejném rytmu, jako by k sobě patřily odjakživa. Tohle toužil udělat od první chvíle, kdy ji před třemi dny poprvé viděl vcházet do sálu...
A pak cítil, jak mu najednou pod prsty mizí. Přitáhl si ji blíž, jako by ji mohl silnějším stiskem udržet u sebe, ale nemilosrdné svítání mu ji rvalo z náruče. A ona byla každou chvíli méně a méně hmotná... Naposledy jí pohlédl do očí a přitiskl své rty na její, když mu nakonec zmizela úplně.
Sbohem, sbohem, sbohem... zněl kolem něj její cinkavý hlas, který jako by byl rozptýlen ve vzduchu.
Nicolasovi klesla ruka, kterou předtím držel Lunabellinu tvář a on se s pocitem neuvěřitelné ztráty rozhlédl kolem. Měl pocit, jako by právě přišel o část sebe...
Zahleděl se na oblohu, na které pomalu v jasu prvních slunečních paprsků zanikal už téměř neviditelný měsíční kotouč.
A pak mu to došlo. Ona totiž opravdu nebyla jen obyčejná dívka.
"Ty jsi Měsíc..." vydechl a s pohledem upřeným na nebe zůstal stát sám před velkým honosným domem...
.
Trvá roky, než lásku poznáme,
a pak jen moment, než ji ztratíme.
Však vrátí se zpět, když počkáme?
.
***
.
.
O DVANÁCT LET POZDĚJI
.
.
Čtyřiatřicetiletý Nicolas seděl ve svém vypolstrovaném křesle za recepcí drahého honosného hotelu. Byl natočený zády k velikým pozlaceným dveřím a skláněl se nad svým potrhaným básnickým blokem.
Tak takhle tedy dopadl. Před deseti lety utekl z rodného maloměsta plného luxusních vil a honosných sídel zazobaných měšťanů, které tak nenáviděl, aby skončil tady - v jednom z nejdražších a nejkomfortnějších hotelů široko daleko.
Mělo mu být jasné, že nikdy neměl šanci se z této povrchní společnosti dostat. Jednou se v ní narodil a ona ho pronásledovala jako noční můry. Vliv rodiny mu zajistil skvělou práci, díky čemuž musel každý den trpět mezi falešnými úsměvy a komplimenty, za kterými se skrývá jen lačnost po cizích penězích.
Mladý básník s hlavou v oblacích. Tak ho kdysi někdo označil, ale Nicolasovy vzpomínky na něj byly jen velmi mlhavé. Zdálo se mu to tak dávno...
Každopádně měl ten někdo pravdu. Býval mladý a bláhový, když sníval o tom, že jednou dokáže změnit zkaženou společnost. Teď je mu třicet čtyři, Kristova léta už má za sebou a žije sám, jen se svými básněmi, přičemž den co den musí trávit v téhle obrovské mramorové hale v měkkém pohodlném křesle a dostává hromady peněz za odpornou strojenost, ze které se mu tak akorát zvedal žaludek. Nikomu si nestěžoval, on sám byl však svým životem víc, než jen otráven. Už se i přestal snažit svoje pocity o společnosti jakkoli presentovat. Nemělo to cenu.
Povzdychl si a pokusil se znovu ponořit se do svých veršů, ale nedařilo se mu to. Rušily ho nadšené výkřiky a potlesk, které každou chvíli vycházely z velkých dveří naproti recepci. Hrála odtamtud hlasitá hudba a blikala tam modrá světla, která pronikala prosklenou částí dveří.
Celou noc se mu u recepce střídali další a další návštěvníci oblečeni v nejrůznějších barevných šatech a dožadovali se o vpuštění do sálu, kde probíhala oslava Nového roku. Dalšího svátku, kterého lidé využívají hlavně proto, aby se mohli opít a dobře se bavit. Nicolas si posměšně odfrkl.
Náhle se ozval zvuk otevíraných honosných dveří a v hale se rozlehl klapot dívčích podpatků.
Nicolas otráveně protočil oči a svěsil ramena. Další návštěvník.
Ani se nehnul ze své polohy, zůstal k neznámé osobě otočený zády a čekal, až se sama ozve.
"Ehm," zaslechl za sebou decentní zakašlání. "Mám tady smluvenou schůzku."
Nicolas zabouchl desky svého notýsku a sáhl po záznamové knize.
"Na jméno?" zeptal se a snažil se, aby jeho hlas zněl co nejméně otráveně.
"Lunabell."
Nicolas upustil propisku. Otočil se v křesle čelem k návštěvníkovi a pohlédl na plavé vlasy a laškovný úsměv. Strnul úžasem. Tak dlouho už neviděl její oči...
.
.
Když kouzlo vzklíčí, láska vzplane,
co řeknou hvězdy, to je dané.
A i když ztichne mládí hlas,
láska hoří hluboko v nás.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Meggie Meggie | Web | 27. prosince 2013 v 16:57 | Reagovat

nic tu není :( že by blog.cz zase zlobil? :( netrpělivě čekám na třetí díl :)

2 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 27. prosince 2013 v 17:45 | Reagovat

Páni, díky za upozornění... asi jo, protože bych se vsadila, že jsem to tam kopírovala.

3 Meggie Meggie | Web | 27. prosince 2013 v 19:58 | Reagovat

moc pěkný! :-)

4 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 27. prosince 2013 v 20:08 | Reagovat

[3]: Díky :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie