Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Lunabell - Půlnoc (2/3)

23. prosince 2013 v 12:37 | Lucienne |  JEDNORÁZOVÉ


Je tu dvacátý třetí prosinec a tento den s sebou přináší i druhou část Lunabell... :)
Co k tomu říct? Snad jenom, že vám přeji co nejméně hektický předvánoční den a nějakou tu chvilku pro sebe... Já u už teď lítám s hadrem po pokoji a ještě někdy po obědě budu muset vyrazit na poslední nákupy... ne že by se mi chtělo. :)

Příjemné počtení. ;)





Druhá ze tří oslav Vánoc, ze tří maškarád, zvána je Půlnocí. Když temná noční obloha nás obklopí… stejně tak sál se zaplní tmavými róbami, na nichž stříbrné šperky jak hvězdy na nebi září. Druhý ze tří večerů, obestřený tajemstvími. A Měsíc je tajemným společníkem…

Půlnoc přichází,
ta temná Půlnoc s oslavami.
Tam mezi tančícími dvojicemi,
měsíc neschází.


Nicolas seděl v rohu místnosti, na stejném místě, jako včera. Tentokrát ke společnosti svým oděvem výjimečně ladil, ač neúmyslně. Své černé sako si nechal, ostatní návštěvníci však vyměnili pestré šaty z včerejšího Soumraku za tmavé velkolepé róby sladěné do černé, temně modré nebo fialové. Chlubili se svými šperky s černými onyxy, které se ženám houpaly na uších či ve výstřihu, zatímco muži si jimi nechali posázet masivní prsteny a zdobné kapesní hodinky.
Nicolas na sobě žádný z těchto kamenů neměl a nijak mu to nechybělo. Nepotřeboval být součástí dnešní tajemné atmosféry - jediné tajemství, které ho zajímalo, byla dívka ze včerejšího večera. Její šedé oči mu nedaly spát. Nebyly totiž šedé, byly... téměř stříbrné. A on se nemohl zbavit dojmu, že už je někde viděl.
Vzal si od kolemjdoucího číšníka jednu ze sklenic červeného vína, které nesl na stříbrném podnose a napil se.
Červené víno, pomyslel si Nicolas posměšně. Samozřejmě. Jedině krvavá červená může dokonale ladit s dnešní Půlnoční temnotou. Ale hlavně, že se slaví v kouzlo Vánoc. Lidská společnost dokáže být někdy až neuvěřitelně ironická.
Nicolas odtrhl pohled ze sklenky a zahleděl se ke dveřím. Ona dneska nepřijde. Měl na ni tolik otázek, tolik toho zůstalo nezodpovězeno, ale nedokázal se zbavit pocitu, že už se nevrátí. Že svou šanci promarnil. Když ona ale odešla tak náhle...
"Mám pocit, že vám dlužím ještě jeden tanec," ozval se najednou přímo za ním cinkavý melodický hlas. Okamžitě vyskočil na nohy a otočil se.

Záře je zpět, on jasem je omráčen,
pohledem jejím navždycky označen.
A zase topí se, ve stříbře ponořen.

Stála před ním a na tváři se jí zračil laškovný úsměv. Z jejích očí na něj mrkaly pobavené jiskřičky.
Nicolas zůstal stát jako u vytržení. Dívka vypadla jako z jiného světa, byla ztělesněný kontrast. Její plavé vlasy a světlá pleť se prudce bily s černočernou látkou saténových šatů, které jí pevně obepínaly boky a výrazně se rozšiřovaly od kolen směrem dolů. Její záře se tak zdála ještě výraznější.
Vypadala, jako by byla oděná do mračen noční oblohy. Ostatní ženy by takové šaty s nadšením doplnily hromadou stříbra, ale ona na sobě neměla ani jediný šperk. Nepotřebovala ho. Sama se zdála být ozdobou večera.
Dlouhé plavé, téměř bílé vlasy jí tentokrát spadaly volně po zádech a vytvořily na černém podkladu šatů něco neuvěřitelného.
Vypadala úchvatně. Jako siréna, která si na mořském útesu za měsíčního svitu češe prameny vlasů... Tvář měla ale opět skrytou za stejnou škraboškou jako včera. A za ní si ho její veliké stříbrné oči se zájmem prohlížely.
"Vy jste se vrátila," vydechl Nicolas a snažil se zachovat si klidnou hlavu, zatímco její záře pomalu ale jistě obepínala jeho mysl jako vlákna mlhy.
"Jistě, že jsem se vrátila. Dlužím vám tanec. A já své dluhy splácím," odvětila dívka s úsměvem.
Nicolas k ní natáhl ruku. "Můžeme tedy?"
Dívka se mu lehce uklonila a vložila svou dlaň v černé rukavičce do té jeho. Nicolas ji odvedl na parket a zaujal se svou tanečnicí základní postoj.
"Prozradíte mi dnes své jméno nebo zase utečete dřív, než začne hrát další písnička?" zeptal se Nicolas na oko ledabyle, když se spustila hudba a oni se začali točit po parketě.
"Noc je ještě mladá," poznamenala dívka. "Máme hromadu času."
"Takže tentokrát zůstanete až do konce?" zeptal se Nicolas s nadějí v hlase.
"Zůstanu tak dlouho, jak to jen bude možné," odpověděla dívka vyhýbavě. Pak se usmála svým tajemným uličnickým úsměvem. "Dnes je Půlnoc. O půlnoci se dějí kouzla."
"Myslím, že s jedním kouzlem právě tančím," poznamenal Nicolas a dívka se rozesmála.
"Mladý básník s hlavou v oblacích," protáhla potom. "Tolik toho ještě neznáte. Čeká na vás celý svět!"
"Svět počká," řekl Nicolas. "Ale je tady jedna věc, kterou stále neznám, a kterou bych velice rád poznal. Minule jste mi neodpověděla... Jak zní vaše jméno?" zeptal se a snažil se z jejích stříbřitých očí vyčíst nějakou odpověď. Ty ale jen vířily v neškodném škodolibém zadostiučinění, nic neprozradily.
"Včera jsem vám řekla, abyste se zeptal svých básní," odpověděla neznámá.
"Těch jsem se ptal," přisvědčil Nicolas.
"A co vám prozradily?"
"Nic," povzdychl si. "Nechtěly mluvit. Stále nevím, kdo jste."
"Ztracená v závějích, bloudí po kolejích. Má bosá jitřenka, skleněná panenka," zarecitovala svým znělým hláskem a potutelným úsměvem ve tváři.
Nicolas se zarazil na místě.
"To jsem... to jsem napsal já!" vybavil si náhle. Opravdu, ty verše byly jeho, ale neměl vůbec tušení, kdy je složil, komu nebo o kom, nevěděl, kde teď jsou, nevěděl o nich nic. Zdálo se, jako by se prostě náhle vynořily z temnoty společně s vědomím, že vyšly z jeho vlastního pera.
"Jak... jak jste se k nim dostala?" vyptával se naléhavě. "Odkud je znáte?"
"A odkud je znáte vy?"
"Já jsem... já jsem je složil, ale... nevím kdy a nevím proč, já..." Dívka se k němu naklonila tak blízko, že cítil její chladný dech na tváři.
"Zamyslete se..." zašeptala mu do ucha a Nicolas cítil příjemné mrazení po celém těle. Hudba už přestala hrát, ale oni zůstali stát nehybně na parketě. Nicolas přerývaně dýchal a sledoval oči za černou krajkovou maskou, které se do něho vpíjely a způsobovaly, že nemohl myslet na nic jiného, než na měsíční svit odrážející se od vodní klidné hladiny...
Pak náhle zamrkal a to napětí mezi nimi zmizelo. Srdce mu však stále bilo jako o život. Když se rozhlédl, zjistil, že zůstali na parketě sami.
"Já... dojdu pro něco k pití," navrhl, když už to ticho začalo být k nevydržení. Otočil se k číšníkovi, který kolem právě procházel a už podruhé za dnešní večer sáhl po červeném víně. Pak se obrátil zpět k dívce a zvedl ruku s nabízenou sklenkou, ale ta mu v zápětí zase zklamaně poklesla. Dívka byla pryč.

Ztracená v závějích,
bloudí po kolejích,
ta bosá jitřenka,
skleněná panenka.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie