Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 17. kapitola - Will, part II.

12. dubna 2013 v 16:00 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)





Takže druhá část. :) Příjemné počtení. :)









"No, tak... já už půjdu. Chris na mě čeká. Snad se ještě někdy uvidíme," řekl jsme směrem ke Gabrielle a rychle vyklidil pole. Nijak zvlášť jsem netoužil zůstávat v Jimově přítomnosti déle, než bylo nezbytně nutné.
Rozhodl jsem se, že bych mohl doopravdy jít najít Chrise. Naposledy jsem ho zahlédl, jak zmizel s Ellen v těsném závěsu někde v té záplavě tancujících andělů na malém parketě.
Chvíli mi trvalo ho v přeplněných pokojích najít, ale nakonec jsem ho přece jen zahlédl bavit se v hloučku děvčat, v němž jsem rozeznal i dlouhý blonďatý cop Ellen a černou buřinku s flitry, kterou měla na kadeřavých havraních vlasech posazenou Suzan, Ellenina nejlepší kamarádka. Vydal jsem se za nimi.
"Chrisi! Tady jsi, už jsem myslel, že tě tu nenajdu..." začal jsem, když jsem se náhle zarazil uprostřed kroku. Zdálo se mi, jako bych zkameněl překvapením. Až teď jsem si totiž všiml ještě jedné postavy, která se do teď skrývala před mýma očima mezi děvčaty v hloučku. Její vlasy barvy tmavé čokolády jí rádoby ledabyle vyklouzávaly z volného drdolu a lemovaly její obličej, v němž zářily zelené oči. Annie.
Zůstal jsme stát jako přikovaný a náhle neměl tušení, co dělat. Zapomněl jsem, jak se hýbe a jak se dýchá, prostě jsem jen zčásti tvrdě a zčásti překvapeně opětoval sestřin pohled. Ona vypadala, že je na tom stejně, protože i její ústa se zastavila uprostřed hovoru a její nedokončená věta zůstala viset ve vzduchu.
Nevím, jak dlouho jsme se takhle propalovali pohledem, ale troufám si říct, že to nebyl zrovna nejpříjemnější okamžik večera. Chris, Susan i Ellen na nás jen němě zírali a děvčata se zjevně snažila pochopit, co je zdrojem té náhlé tíživé atmosféry, která nad našimi hlavami během vteřiny zhoustla natolik, až jsem myslel, že mě snad udusí.
"No tak už si, pro nebesa naší Bohyně, konečně něco řekněte! Na tohle už vážně nemám nervy," ozval se náhle naprosto zoufalý Chris a snažil se nás pohledem přimět otevřít pusu a něco z ní vypustit, byť by to byla absolutní kravina. Annie mu jeho přání vzápětí splnila, ačkoli její slova nebyla zrovna taková, jaká by si je Chris přál:
"To já taky ne," řekla kousavě, otočila se na podpatku a zmizela nám z očí. Všiml jsem si, jak ještě střelila vražedným pohledem směrem k mému krku, na kterém visel pod tričkem schovaný Defenziva bullas.
"Annie!" zavolal na ni Chris a už už za ní chtěl vyrazit, když v tom si všiml, že já následuji Anniině příkladu a také dlouhými kroky odcházím.
"Wille!" otočil se ke mně, ale já jsem nehnul ani brvou. "No tak!" zavolal na nás oba zoufale, ovšem bez jakýchkoli výsledků.
Slyšel jsem, jak si Susan a Ellen zmateně a poplašeně šuškají:
"Co se stalo?"
"Nevím, asi se pohádali." Dokázal jsem si živě představit, jak okamžitě daly hlavy dohromady a dál si o nás špitaly, ale odmítal jsem se otočit, abych se o tom přesvědčil. Nasupeně jsem šel dál a nechával tam Chrise stát samotného a bezmocně sledujícího naše záda mizící v davu.

Vyřítil jsem se ven na čerstvý vzduch. Vztek ve mně bublal a vřel a já jsem měl chuť nakopnout všechno, co se nacházelo v mém dosahu. Pevně jsem tiskl čelisti k sobě a pěsti jsem svíral tak pevně, až jsem měl pocit, že v nich snad rozdrtím na prach i vzduch. Měl jsem co dělat, abych nevybuchl. Nechápal jsem, jak je možné, že mě takové krátké setkání se svou sestrou tolik pobouřilo, ale bylo mi to jedno. Měl jsem chuť se sebrat a uletět, zmizet odsud pryč, protože celý tento život stál za houby.
Ani jsem si uvědomil, kdy jsem se k tomu vůbec rozhodl, ale najednou má černá křídla vířila vzduch nad úřadem Strážců a unášela mě pryč od naší andělské ubytovny.

Temná noční obloha. Nebe a hvězdy. To je jediná věc, která se nikdy nezmění, ať už budu kdekoli. Dokonce ani po smrti nevypadá jinak. Pořád tak tajemná. Tak konejšivá. A nekonečná...
Myšlenky mi líně proplouvaly hlavou stejně, jako ta temná mračna na obloze, když jsem o několik minut později ležel na místě, které jsem v poslední době navštěvoval úplně nejčastěji. Na střeše.
Tvrdý beton mě studil na kůži, jak jsem tam tak s roztaženýma rukama nehybně ležel a přemýšlel o tom, co by se stalo, kdybych se tady nahoře prostě rozplynul a vsákl se do toho inkoustu rozlitého na nebeské klenbě nade mnou.
Nevím, jak dlouho jsem tam ležel, když jsem náhle zaslechl známý hlas:
"Tak sem poslední dobou pokaždé mizíš." Tiché zašustění křídel mě upozornilo, že si je majitel toho hlasu právě složil na zádech. Natočil jsem hlavu na stranu a spatřil Chrise, který kráčel po střeše přímo ke mně.
"Vítej ve světe nekonečné melancholie a nesplněných přání," řekl jsem a opsal rukama ve vzduchu oblouk, jako bych jimi chtěl přejet po linii nebeské báně nade mnou. Stejně nekonečné, jako náhlá naprostá smířlivost s čímkoli, která se mě zde pokaždé zmocní.
"Co tady děláš?" zeptal se Chris a posadil se do tureckého sedu vedle mě.
"Řekněme, že se snažím se rozplynout," odpověděl jsem a otočil hlavu tak, abych mu viděl do tváře. "Co tady děláš ty?"
"Přišel jsem za tebou. Všude jsem tě hledal," vysvětlil jakoby mimochodem.
"Proč jsi nešel za Annie?"
"Víš, Annie nemá poslední dobou tendence chodit se rozplývat na střechu." Trepce jsem se usmál.
"Ne, to asi ne." Nastala krátká odmlka, během které jsem klouzal pohledem od jedné hvězdy ke druhé.
"Jak se má?" prolomil jsem potom ticho. "Annie."
"Dobře," řekl vyhýbavě Chris. "Poslouchej, proč si to s ní prostě nejdeš vyříkat?" zeptal se po krátkém zaváhání.
"A proč si to se mnou nejde vyříkat ona?"
"Protože Annie je... eh, protože jste oba stejní!" postěžoval si a rozhodil kolem sebe bezradně rukama. "Copak tě to ani trochu nemrzí?"
"Ne," odpověděl jsem automaticky. Když jsem zachytil Chrisův pochybovačný pohled, dodal jsem: "Fajn, tak asi trochu jo. Trochu..."
"Víc," dopověděl Chris ze mě.
"Jo," povzdychl jsem si. "Trochu víc."
"Ale to není jediný problém, že ne? Je v tom něco víc. Vyklop to. Co tě ještě trápí?" zeptal se. Odfrkl jsem si a přejel si rukama po obličeji.
"Lilly," odpověděl jsem se zavřenýma očima. Bylo zvláštní, jak to jméno znělo, když jsem ho po takové době vyslovil nahlas.
"A jéje," prohodil Chris. "Mělo mě napadnout, že je v tom holka. Takže co se děje?"
"Má kluka," řekl jsem a překvapilo mě, jak snadno mi ta slova vyklouzla z úst. Na jejich váze, která mi tížila srdce jako kámen, to ale bohužel nijak neubralo.
"A cos čekal? Že na tebe bude čekat, až se jednou zjevíš a odletíš s ní v náručí v západu slunce?" uchechtl se. Po tváři mi po dlouhé době přejel pobavený úsměv.
"Ne, to ne. Jenom jsem nevěděl, že to bude tak nesnesitelné."
"Tomu se říká žárlivost, kamaráde," poznamenal Chris.
"Ne, tomu se říká šílenství," opravil jsem ho trpce.
"Vztahy bývají šílené."
"Mně o tom povídej."
"A co hodláš udělat?" zeptal se potom. Překvapeně jsem se na něj podíval.
"Co bych měl jako dělat? Prostě žije, já jsem mrtvý. S tím se nic dělat nedá."
"Takže tu budeš takhle navždycky ležet a snažit se rozplynout?"
"Ne, to asi ne," uznal jsem a povzdychl si. "Ale co bych měl podle tebe dělat?"
"Bojovat!" řekl zapáleně Chris a praštil si pěstí do dlaně.
"To zní jak z nějakého uhozeného dívčího románu," poznamenal jsem.
"Ty jsi taky román. Přece mu ji nenecháš bez boje?"
"A co mám jako dělat? Sletět dolů a dát Daveovi pěstí mezi oči? Tím bych si ji vážně získal všemi deseti," utrousil jsem sarkasticky. Nedá se ale říct, že by mě ta představa nelákala.
"Ty taky hned vidíš všechno černě," řekl Chris popuzeně. "Nemusíš přece nic dělat jemu, ale jí!" Vytřeštil jsem oči.
"Lilly!? Zbláznil ses?"
"Ne jako jí ublížit, ty troubo. Musíš jí okouzlit." Zůstal jsem na něj zírat, jako by mi uletěly včely.
"O-okouzlit?" dostal jsem ze sebe v naprostém šoku, protože jsem zkrátka nemohl uvěřit, že by mi zrovna Chris radil, abych se někoho snažil okouzlit. A pak jsem se, ani jsem nevěděl, jak se to vlastně stalo, najednou nahlas rozesmál. Už vážně hodně dlouho mě nic takhle úžasně nepobavilo.
"Jasně! Musíš jí donutit, aby jí došlo, že ty jsi lepší, než on. S tou tvojí pěknou tvářičkou to nebude nic těžkého. A nesměj se pořád!" řekl a praštil mě pěstí do ramene.
"Promiň, Chrisi," vysoukal jsem ze sebe, jakmile jsem se trochu uklidnil, a pořád jsem se potichu pochechtával, "ale na něco jsi v té své růžové vizi zapomněl. Ona je na Zemi, já jsem tady. A mám pocit, že po Skypu to asi nepůjde."
"Máš přece tu svojí všemocnou hračku," řekl Chris, jakoby se divil, jak jsem na to mohl zapomenout, a kývl směrem k mémuamuletu.
"No jo, máš pravdu,"uvědomil jsem si náhle a vytáhl zpod trička Defenziva bullas. "Minule to fungovalo." I můj vlastní rozum zůstával stát nad tím, jak je možné, že jsem si na něj nevzpomněl dřív. Ještě v nemocnici jsem na to přeci myslel. "Ano, dalo by se to dokázat... Bylo by však hodně těžké. Vůbec nevím, jestli by to fungovalo. A pokud ano, nesměl by mě tu nikdo vidět." Tohle jsem Lilly tenkrát řekl. Jenže ona tehdy ještě měla zájem o to, abych ji navštívil. Teď se ale zdá, jako bych pro ni byl jen vzduch.
Znovu jsem zaváhal. Je tohle opravdu dobrý nápad?
"Co když mě nebude chtít vidět?" zeptal jsem se nejistě s pohledem přišpendleným na jemně vyrytém S na amuletu.
"Pak máš dvě možnosti. Buď jí necháš být, a nebo ne. Je to jednoduché," pokrčil rameny. Hm, to se lehko řekne, pomyslel jsem si, ale trpká nálada, která mě poslední dlouhý měsíc opanovala, byla rázem tatam. Zmocnilo se mě naopak lehké vzrušení, když jsem pomyslel na svou další cestu na Zem.
Nastalo mezi námi dlouhé ticho, které mé myšlenky využily jako signál k tomu, aby se konečně po dlouhé době začaly rovnat na svá místa.
"Na co myslíš?" zeptal se mě Chris a já jsem si uvědomil, že mě už hodnou chvíli sleduje zkoumavým pohledem. "Celou dobu na ten amulet zíráš, jako bys ho chtěl přinejmenším zhypnotizovat."
Odlepil jsem pohled od šperku, podíval se na Chrise a usmál se. "Přemýšlím o tom, co Lilly řeknu, až budu na Zemi." Chris mi odpověděl zářivým úsměvem.
"Tak se mi líbíš!" zajásal a laškovně mi bouchl pěstí do ramene. "No, tak myslím, že svůj úkol jsem splnil, takže zase můžu jít," řekl naoko důležitě a začal se zvedat.
"Počkej ještě," zarazil jsem ho náhle a posadil se. "Já... chci se ti omluvit. Vážně jsem se poslední dobou choval jako hroznej pitomec," začal jsem a doufal jsem, že nebudu muset říkat víc. A nemusel jsem.
"To je v pohodě," mávl rukou Chris. "Ženský s námi dovedou dělat divy. A pokud dobře počítám, ty máš problémy rovnou se dvěma," řekl a laškovně se ušklíbl. Usmál jsem se. Měl pravdu, kdyby se proti mně Annie a Lilly spolčily, dokázaly by mě dovést k šílenství.
"Poslyš, vracím se na párty. Nechceš jít taky?" zeptal se, zatímco si oprašoval kalhoty.
"Ne, myslím, že zůstanu tady."
"Nebudeš už doufám přemýšlet o tom, jak se rozplynout, že ne?" ujišťoval se.
"Neboj se. Mám teď moc práce s plánováním, než abych stihnul ještě něco jiného."
Chris se zasmál a otočil se k odchodu.
"Užij si to!" zavolal jsem ještě na něj. Pak jsem znovu upřel pohled na amulet a usmál se. Konečně nějaký plán!
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Livv Livv | Web | 12. dubna 2013 v 16:48 | Reagovat

Po přečtení obou částí 17. kapitoly mi začíná klesat sebevědomí... :O

2 Meggie Meggie | Web | 13. dubna 2013 v 11:45 | Reagovat

děkuji za komentář:) už si musím udělat čas na toho anděla konečně, abych mohla taky chválit!:D

3 Anďa Anďa | Web | 13. dubna 2013 v 19:37 | Reagovat

Máš naprosto úžasnej blog :)
Skvělej design a super povídky O_O  ;-)  :-)

4 Lusta Lusta | 5. června 2015 v 2:05 | Reagovat

Výbornej rozhovor na střeše. :-D Fakt jsem se zasmála.

5 Lusta Lusta | 5. června 2015 v 3:01 | Reagovat

toužím po pokračování :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie