Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 17. kapitola - Will, part I.

12. dubna 2013 v 9:00 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)





Tak se hlásím s další kapitolkou, tentokrát zase z Willova pohledu. Přeneseme se teď o jeden měsíc dál... Jak to asi na úřadě Strážců za těch třicet dní probíhalo a co se děje mezi Willem a Lilly? A co hádka Willa a Annie?
Za komentáře budu vděčná. :)
Příjemné počtení přeje Lucienne :)






Tak to se vážně nepovedlo, pomyslel jsem si ztrápeně, když jsem na úřadě Strážců vylézal ze svého Portu. Hlídač tam na mě nečekal - evidentně nepředpokládal, že budu zpátky tak brzy.
Se skloněnou hlavou jsem se vydal po dlouhé pěšině směrem k bráně, kde jsem hodlal nahlásit svůj návrat, a kopal špičkami bot do všech kamínků, na které jsem narazil.
Mísilo se ve mně šílené množství pocitů. Strach, zlost, starost a lítost, to všechno se prolínalo a vířilo mi v hlavě jako hejna ptáků, která se chystají odletět na jih. Naneštěstí to ale nevypadalo, že by měly tyto pocity v plánu v nejbližší době odletět, naopak. Zdálo se, jako by si v mém nitru stavěly hnízdo a chystaly se v něm trvale usadit. A taky že ano.

Čas na úřadě Strážců běžel jako voda, ale pocity ve mně ne a ne odtéct. Během posledního měsíce se mě zmocňovala podivná otupělost, která víc než cokoli jiného byla obranná reakce na skutečnosti, které mě zarmucovaly tak, jako už dlouho nic.
Říká se, že nevědomost je horší než odmítnutí. A já jsem s tím tvrzením až do teď souhlasil. Během posledního měsíce jsem ale stačil zjistit, že to není tak úplně pravda. Když celé dny a noci trávím nad obrazovkou vigilateru a sleduji Lilly, jak se skvěle baví a užívá si života, jak vyráží s přáteli za zábavou a jak je šťastná s Davem, šíří se mým nitrem prapodivná prázdnota. A stále častěji se v tom prázdnu ozývají pleskat o chladnou zem kapky smutku, jak si postupně uvědomuji, že ve všem tom štěstí na mě Lilly dokázala velmi rychle zapomenout. Dřív jsem ji často vídával sedávat na okenním parapetu a pohrávat si se svým amuletem stejně, jako jsem to tolikrát dělával i já. Teď se ho však ani nedotkne.
Její nedůtklivost sice moc a funkci amuletu nijak neovlivní, ale poslední dny bych si přál, aby to tak bylo. Když mi přes chladný kov proudí do těla její radost z času stráveného s Davem, začínám si připadat podivně ztracený. Zbytečný. Méněcenný. Připadám si odmítnutý, a to vědomí mě ničí, ačkoli jsem byl vlastně už od začátku smířený s tím, že to nemůže dopadnout jinak.
Tolikrát jsem se s Lilly pokoušel po nocích spojit. Toužil jsem zase slyšet její hlas tak, jako snad nikdy předtím. Zdá se mi, že každá chvíle strávená s ní je pro mě jako droga a s každou další dávkou se moje závislost zvyšuje. Jenže Lilly mi další dávku evidentně nechce dopřát. Všechny pokusy o spojení s ní skončily hlasitým šumem, který jakoby nikdy neměl přestat. Lilly mi mé "telefonáty", jak je sama v nemocnici označila, zásadně odmítá brát. Jsem si jistý, že ví o tom, že se s ní pokouším spojit. Ví to, ale nereaguje. Naopak mě celkem úspěšně ignoruje. Zdá se, jako by se mě úmyslně pokoušela vypustit ze svého života.
Nemohl jsem jí to mít za zlé. Už tak mi připadalo neuvěřitelné, že na mou přítomnost na Zemi reagovala tak potěšeně. Nedalo se ale říct, že by mě tohle všechno nemrzelo.
Když jsem celé noci trávil převalováním se na posteli a čekáním na Lilliin telefonát, přemýšlel jsem, jestli má tohle vůbec cenu. Jestli má cenu se takhle trápit něčím, o čem jsem už od začátku věděl, že to nemůže dopadnout dobře. A ačkoli jsem věděl, že to cenu nemá, nedokázal jsem si představit, že bych se měl vzdát toho malého plamínku naděje, který Lilliina nedůtklivost a nevšímavost zatím nedokázala uhasit.
Když jsem se zrovna nesnažil se prací zaměstnat natolik, abych na Lilly dokázal alespoň na chvíli zapomenout, bloudíval jsem křížem krážem úřadem Strážců a nechával se poddávat proudu melancholie, který mé myšlenky unášel daleko od úřadu Strážců, daleko od povinností. A ačkoli jsem se tomu pokaždé pokoušel zabránit, vždycky je odnesl až na Zem, přímo k Lilly. Po večerech jsem si navykl sedávat na střeše hlavní budovy úřadu a při západu slunce sledovat na obrazovce vigilatru Lilliin úsměv.
A tak se z mého života stával pomalu, ale jistě, nekonečný kolotoč plný zklamání, lítosti a melancholie. Neměl jsem se pro co nadchnout. Neměl jsem nic, čím bych vyplnil svůj volný čas. Nic kromě Lilly.
Pomalu jsem si začínal uvědomovat, že se začínám chovat stejně, jako před dvěmi lety, když jsme sem přišli. Jenže tenkrát jsem měl Annie, která se mě snažila za každou cenu dostat do společnosti. Tenkrát jsem ji měl. Teď ale s Annie navzájem předstíráme, že neexistujeme. Vzájemná ignorace je totiž nejlepší způsob, jak předejít zbytečným konfliktům, o tom jsme se dostatečně stačili přesvědčit už za našeho lidského života.
Annie se mnou pořád nemluví. A já nemluvím s ní. Naše hrdost je totiž jedna z věcí, kterou máme jako dvojčata společnou. A to je taky hlavní kámen úrazu při našich hádkách. Ani jeden z nás se nepřijde omluvit jako první.
Při svých toulkách úřadem ji často vídávám sedět v parku, v knihovně nebo v bistru se dvěma dalšími dívkami, ve kterých jsem poznal Olívii a Miu, Anniiny sousedky na ubytovně. Já osobně jsem nechápal, jak je možné, že se s nimi dokázala teď tak spřátelit, když se dřív sotva zdravily, ale abych řekl pravdu, bylo mi to jedno. Nedá se ovšem říct, že bych jí to nezáviděl. Pokaždé, když jsem je viděl se společně smát, zavrtal se do mého nitra červík smutku. Nevěděl jsem přesně, proč, ale jeden důvod mi byl naprosto zřejmý. Závidím jí tu možnost se smát. Závidím jí bezstarostnost, se kterou může přistupovat k andělskému životu.
Chris byl z nás dvou na prášky. Neustále přebíhal od jednoho k druhému, a pokoušel se nám domluvit, ale bylo to úplně zbytečné snažení. Ale i přes to, že nechtěl zanedbávat své přátelství s Ann, trávil více času se mnou, protože, přeci jenom, Annie měla své kamarádky. A tak si nemohl nevšimnout mých náhlých sklonů k samotářství. Přirozeně si myslel, že mé melancholické stavy jsou dílem mého odloučení od Annie, protože o svých pravých důvodech jsem před ním prozatím mlčel. Věděl jsem, že bych mu to říct mohl. Mohl bych, ale nechci. Když o tom tak přemýšlím, Chris nás vlastně s Annie nikdy neviděl rozhádané. Od té doby, co jsme na úřadě Strážců, jsme se od sebe nikdy takhle neodloučili. Možná mu to připadá nepřirozené. A možná proto má pocit, že mě to tak vzalo.

"Bohyně! Tak za ní prostě běž a usmiř se s ní! Vždyť už se na vás dva nedá koukat," stěžoval si Chris a přitáhl si nohy blíž k sobě, aby se mu v tureckém sedu na mém pracovním stole lépe sedělo.
"Ne, díky. Dovolíš?" řekl jsem a vytáhl jsem spod jeho nohy jeden teď už celkem zmuchlaný dokument. Položil jsem si ho před sebe a začal porovnávat údaje, které na nich byly natištěné.
"Prosím tě, řekni mi, že to veliký tlustý, co máš před sebou otevřený, není záznamový arch," zakňoural.
"Bohužel tě musím zklamat. Přesně ten to totiž je."
"Děláš taky někdy něco jiného, než že pracuješ?"
"Jasně," odpověděl jsem.
"Kromě toulání se bůh ví kde," doplnil svou předchozí otázku a protočil oči. Nastalo ticho, během kterého jsem jen dál klouzal očima po řádcích dokumentu.
"Poslední dobou s tebou vážně není řeč," řekl otráveně, když mu došlo, že se mé odpovědi asi nedočká. "Proč se jí prostě neomluvíš?"
"Proč bych měl? To ona reagovala absolutně přemrštěně," zopakoval jsem oficiální argument, který používám při každé naší debatě o Annie.
"No promiň, ale ty ses taky nechoval zrovna jako svatoušek."
"Neříkám, že jo."
"Tak vidíš!"
"Co mám vidět?" zeptal jsem se, teď už trochu nazlobeně, upustil jsem dokument na stůl, a vzhlédl k Chrisovi.
"Že by ses jí měl omluvit!"
"Ani nápad," zavrtěl jsem hlavou.
Chris zničeně vyfoukl vzduch z tváří. "Já už si nikdy, nikdy, nevyberu za nejlepší kamarády dvojčata."
"To je dobrá rada do života," přikývl jsem a vrátil se zase k archům. "Asi jsme tě měli varovat."
"Tak a dost," řekl rázně Chris a prudce mi zabouchl arch před nosem. "Ta tvoje lhostejnost mi vážně začíná lézt krkem. Nutně potřebuješ nějakou zábavu. Nevíš, kdy Charlie pořádá další večírek?"
"Nevím, kdy Charlie pořádá večírek, ale upřímně řečeno, je mi to jedno. Na žádný večírek nejdu," řekl jsem trucovitě a znovu jsem si otevřel arch.
"No tak, nebuď otrávenej. A co holky z desítky?"
"Co s nimi?"
"Párty. Dneska. V deset. U nich na ubytovně."
"Ne."
"Ale no tak! Jsou to kočky!" řekl a žďuchl mě do ramene.
"Chrisi, mě nezajímá, jestli to jsou kočky, nebo ne, já prostě nikam nejdu!"


"Fajn. Ale jenom na chvíli," řekl jsem a vytrhl svou ruku z Chrisova sevření, díky kterému mě táhl celou cestu od mé kanceláře až k dívčí ubytovně.
Chris po mě střelil zářivým laškovný úsměvem. "Vidíš, jak to jde."
Na desítce bylo plno. Ellen a Suzan - dívky které tady bydlely - měly pokoje propojené dveřmi, které teď byly otevřené dokořán a poskytovaly mi pohled i do druhé místnosti, jenž byla stejně jako tato přeplněná k prasknutí. Okna téměř vibrovala pod náporem bubnů, bas a kytar, které zněly z velikých reproduktorů a všichni se tu evidentně dobře bavili.
"Ahoj, kluci!" zavolala na nás blondýnka s vlasy spletenými do volného copu, ve které jsem poznal Ellen, a přispěchala k nám. "Kde máte Annie?" zeptala se a přejela svýma brčálovýma očima ze mě na Chrise a zpět. "Myslela jsem, že přijde s vámi."
"Annie je tady?" zeptal jsem se překvapeně a můj žaludek náhle předvedl parádní kotrmelec.
"Zatím ne, ale slibovala mi, že přijde," odpověděla. Zkoumavě jsem se podíval na Chrise, jestli o tom náhodou něco neví, ale on uhnul pohledem.
"Stalo se něco?" zeptala se Ellen, když si všimla mého pohledu.
"Ne. Vůbec nic," zalhal jsem a pokusil jsem se o milý úsměv. Ellen se taky usmála a řekla: "Tak snad se jí ještě dočkáme." Pak pohodila svým dlouhým copem a se slovy "Jako doma, hoši!" odtančila pryč.
"Jasně," řekl jsem znechuceně směrem k Chrisovi a možná to znělo víc naštvaně, než jsem měl v úmyslu, ale bylo mi to jedno. Na místě jsem se otočil a chystal se odejít.
"Počkej!"Chris mě popadl za paži a donutil mě otočit se k němu čelem. "Přece teď neodejdeš!"
"Chceš se vsadit?" odsekl jsem.
"Ale no tak!"
"Věděl jsi, že tady bude?" Chris neodpověděl. "Věděl jsi, že tady bude?" zeptal jsem se s větším důrazem.
"Jo," řekl popuzeně. "Doufal jsem, že se zase usmíříte, když tu na sebe narazíte."
"Říkal jsme ti přece, že se s nikým usmiřovat nehodlám."
"Jo, to jsi mi říkal. A já ti zase říkal, že se na vás takhle nedá dívat. Chováte se oba jako totální pitomci."
"Tak to díky," řekl jsem a chystal se k odchodu. Chris mě ale zase zastavil. "Počkej, tak promiň. Ale tohle už je na jednoho vážně trochu moc. Přece mě tu nenecháš samotného."
"Bude tu moje sestřička."
"Ta jde s Olívií a Miou. Nechci se jim vnucovat."
Zhluboka jsem se nadechl a zase vydechl, abych se uklidnil. "Fajn. Ale jenom chvíli. Pak se seberu a jdu."
"Platí," přikývl s úsměvem a už mě táhl k míse s punčem.

Párty byla v plném proudu. Všichni se dobře bavili a já jsem musel uznat, že se mi mezi lidmi opravdu trochu zvedla nálada. Chris byl ve svém živlu a lítal po parketě jako blázen, pokaždé s někým jiným. Musel jsem se smát, když jsem ho viděl, jak se dobře baví. Ale nejlepší na tom všem bylo, že jsem ve změti těl kolem sebe zatím nikde nespatřil Annie. Neměl jsem nemenší chuť se s ní vidět.
Dal jsem se do řeči s tolika lidmi, že už jsem ze změti všech těch jmen měl v hlavě guláš. Mezi ta příjemnější setkání bych mohl započítat pozdrav s Charliem, který do sebe během našeho krátkého rozhovoru dokázal vyklopit dvě skleničky bůh ví čeho, a byl ve velice dobré náladě. Mezi ta méně příjemná patří stoprocentně setkání s Joshem, který seděl u jednoho ze stolů s několika nevábnými přáteli, ze kterých, stejně jako z Joshe samotného, táhl alkohol, a něčemu se společně přihlouple pochechtávali. Při pohledu na něj mě začaly svrbět klouby prstů, které jsem náhle tiskl do pěstí, a měl jsem chuť vrazit mu je přímo do té jeho rozesmáté držky. Pak jsem si ale vzpomněl, kvůli komu jsem se s ním naposledy porval, a ta bublina zlosti a napjetí, která se nafukovala v mé hrudi, náhle splaskla. Naposledy jsem po něm šlehl zlostným pohledem a byl jsem v tu chvíli doopravdy rád, že neví o tom, že ho pozoruji. Neměl jsem zrovna náladu na další konflikt. Přinutil jsem se zhluboka nadechnout a na moment zavřít oči, abych se úplně uklidnil. Pak jsem se k Joshovi jen strnule otočil zády a odešel. Josh nic neřekl, ale vsadil bych boty na to, že mě v tu chvíli začal propalovat posměšným pohledem. Já jsem ale jen šel dál a vší silou jsem se nutil neotočit se, protože jsem věděl, že by to nedopadlo dobře.
Jakl bylo vidět, ani Gabriella si tuhle událost nenechala ujít. Opírala se o jeden ze stolů a s úsměvem hleděla někam do davu. Neváhal jsem a zamířil k ní.
"Ahoj," pozdravil jsem a opřel se o desku stolu vedle ní.
"Jé, ahoj!" odpověděla překvapeně. "Ráda tě vidím. Už je to dlouho, co jsme se naposledy potkali."
"No, na to, jaké štěstí na sebe obvykle máme, asi ano. Jak že je to dlouho - měsíc?" zeptal jsem se.
"Jo, myslím, že jo. Naposledy když... ehm," zarazila se a sklopila oči, jakoby nevěděla, jestli to může vyslovit nahlas. Polila mě krátká vlna studu, když jsem si uvědomil, že mě vlastně musela z mrákot křísit holka. V tu chvíli jsem byl upřímně rád, že nemám tendence se červenat.
"Jo," řekl jsem, abych nějak zaplnil tu trapnou chvíli ticha, zatímco jsem očima rejdil někde v davu, jen abych se vyhnul jejímu pohledu.
"A... jak se teď máš?" zeptala se.
Ani se neptej. "Dobře," odpověděl jsem místo toho, i když jsem se musel hodně přemáhat, abych se mi to povedlo. "Asi to vážně bylo jen ze stresu. To víš, ta moje zkouška a Jarní úklid..." pokrčil jsem rameny.
"Ještě, že už to máme za sebou.
Přikývl jsem. "Ještě že tak."
Nastala krátká odmlka, během které jsme jen oba pokyvovali hlavou do rytmu hudby a sledovali tu směsici těl, jak se kroutí a užívá si dobré zábavy se svými přáteli. Oba jsme byli zticha, ale nezdálo se mi, že by bylo třeba cokoli říkat. V Gabriellině přítomnosti jsem si připadal neuvěřitelně uvolněně a přirozeně. Nakonec jsem to byl ale já, kdo prolomil ticho.
"Docela to tu žije, co?" Gabrielle se po tváři rozlil samolibý úsměv.
"Ještě aby ne. Vždyť jsem to tu holkám pomáhala připravit."
"Vážně?" zeptal jsem se překvapeně.
"Jasně," přikývla.
"Stejně by mě zajímalo, jak je možné, že už se sem dávno nepřiřítil naštvaný Barnes a nezatrhnul to tady. Vždyť ten randál je slyšet ještě o dva bloky ubytovny dál," podivil jsem se. Za normálních okolností správce naší ubytovny totiž jakékoli pokusy o uspořádání velkého mejdanu bez jakýchkoli řečí maří a ze slibované megapárty nakonec nic není.
"Ne, že by se o to nesnažil," připustila a rychle pokračovala: "Ale s děvčaty jsme ho trochu... zpacifikovaly," utrousila a pohodila přitom hlavou k jednomu opuštěnému stolku zastrčeného úplně v rohu tak, že si ho jen málokdo všiml. K mému nepopsatelnému úžasu u něj seděl Barnes s hlavou opřenou o desku stolu a evidentně o sobě nevěděl. Vedle něj se válela nedopitá láhev. Vytřeštil jsem oči.
"Jak se vám to, u Nutiny svaté hvězdy, povedlo?" zeptal jsem se vyjeveně. Každý věděl, že alkohol byl Barnesův nejlepší přítel a společník o osamocených večerech a jen málokdy byl úplně střízlivý, ale ještě nikdy v historii naší ubytovny se nikdy nikomu nepodařilo ho takhle... zpacifikovat, jak to Gabriella sama nazvala, když se měl konat mejdan.
"Nebylo to zas až tak těžký. Přihnal se sem sotva deset minut po tom, co jsme pustili muziku, a začal nadávat, jak to má ve zvyku. A tak jsme mu slíbily, že to tu sbalíme, ale poprosily jsme ho, jestli by si s námi ještě předtím, než všechno to pití sklidíme, nedal skleničku. A znáš ho, u jedné to nikdy neskončí," pokrčila rameny, ale bylo na ní znát, že je na sebe za ten výkon hrdá.
"Klobouk dolů," řekl jsem uznale a stále žasl nad tím, že se jim ho podařilo takhle zřídit. Když chtějí, umějí být děvčata prostě ďábelská. "Asi si na tebe budu muset dávat větší pozor," zavtipkoval jsem a sledoval, jak se úsměv na Gabriellině tváři ještě rozšířil.
"Pozor, abych tě neukousla." Rozesmál jsem se.
"A s kým tu jsi? Se sestrou? Často vás vídám spolu," utrousila potom. V mém nitru náhle jakoby něco ztvrdlo, ztěžklo, a má veselá uvolněná nálada byla rázem ta tam.
"Ne, s Annie ne. S Chrisem," odpověděl jsem a doufal, že na mě změna nálady nebyla moc poznat. "A co ty? Jsi tu s Jimem? Nikde ho tu nevidím," řekl jsem a rozhlédl se kolem, jestli ho někde nezahlédnu. Doufal jsem, že to její pozornost dostatečně odvede ode mé osoby.
"Jo, jsem tu s ním. Šel támhle pro něco k pití," řekla a ukázala směrem, kterým se dívala, když jsem jí tu poprvé uviděl.
"Aha," přikývl jsem a napadlo mě, jak je možné, že si při každé zmínce o jejím klukovi připadám jako idiot.
"A hele, už se vrací," poznamenala a kývla bradou k andělovi se dvěma plastovými kelímky v ruce, který se k nám blížil. Znovu jsem se podivil, jak je možné, že je mi tak neuvěřitelně povědomý, ačkoli jsem si byl jistý, že jsem ho až donedávna ještě nikdy neviděl. Ačkoli se Jim snažil, aby jeho tvář byla uvolněná a klidná, nedokázal jsem si nevšimnout, že mě jeho ocelově šedé oči provrtávají tvrdým pohledem.
Když k nám došel, nastalo dlouhé trapné ticho. Jeho přítomnost ve mně vzbuzovala nepříjemnou předtuchu a já jsem se jí nedokázal zbavit. Jakoby se mi při pohledu na něj nějaký netvor zakousl do žaludku a odmítal se pustit. Zdálo se mi, že mi to ticho tlačí ušní bubínky a fakt, že mě Jim stále probodává pohledem, mé spokojenosti nijak zvlášť nepřidával.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie