Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 16. kapitola - Lilly

28. března 2013 v 21:25 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)


V pozoru se hlásím s další kapitolkou. Zase vás čeká pohled Lilly, které to všechno pořádně zamotá hlavu. :)
Příjemné počtení přeje Lucienne :)








První věc, kterou jsem vůbec dokázala rozeznat od té nekonečné šedavé mlhy, jenž obklopovala mou mysl, byla bolest. Silná pulzující bolest, která zamlžovala mé uvažování. Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že místo, odkud ta bolest vychází a zaplňuje celý můj svět od obzoru k obzoru, je hlava. Připadalo mi, jako by mi někdo bušil kladivem zevnitř do lebky.
Zvedl se mi žaludek. Cítila jsem horkost, která prostupovala celým mým tělem, od pulzující hlavy až k levému zápěstí, ve kterém jsem snad musela mít zabodané stovky nožů, nic jiného nemohlo tak bolet.
Až později jsem si uvědomila, že pod sebou cítím měkkou matraci postele, a byl to právě tenhle poznatek, co mě přinutilo otevřít oči.
Světlo pronikající lehkými záclonami přetaženými přes okna místnosti mi způsobovalo hotová muka, ale v tu chvílí jsem na něco jako je bolest úplně zapomněla.
Byl tam. Seděl přede mnou na židli přisunuté k mé posteli. Lokty se opíral o její okraj, dlaně sepjaté a prsty propletené. Hlavu měl skloněnou mezi rameny a smaragdové oči sklopené. Když mě teď ty dvě zelené studny nepropalovaly pohledem, mohla jsem si konečně pořádně pohlédnout jeho tvář.
Byl bezpochyby hezký. Jeho ostře řezané rysy zjemňovala smyslně vykrojená ústa a ony zelené oči, které přede mnou teď skrývala víčka s dlouhými řasami. Tmavé vlasy lemovaly jeho ustaranou tvář. Lehce vraštil obočí, jako kdyby se tiše trápil nebo nad něčím usilovně přemýšlel.
Náhle jsem dostala nepochopitelnou chuť natáhnout ruku, vyhladit mu z čela ustarané vrásky a s nimi odlehčit jeho duši od všech starostí. Tak moc jsem se ho chtěla dotknout, jen abych si byla jistá, že tu se mnou doopravdy je. Že jen neblouzním. Bála jsem se ale pohnout, abych nepokazila tuhle kouzelnou chvilku. A tak jsem jen tiše seděla a dívala se na něj.
"Tys přišel," špitla jsem nakonec a ani jsem se nesnažila zakrýt potěšení ve svém hlase.
Will okamžitě zdvihl hlavu a naše oči se opět setkaly. Zdálo se mi, jako by se v těch jeho v tu chvíli rozlilo celé moře úlevy.
"Lilly! Díky bohyně, tolik jsem se bál!" řekl a přisunul si židli blíž ke mně. "Jak se cítíš?" Z jeho hlasu byla znát starost.
"Jako bych měla místo hlavy střep," přiznala jsem. "Co se... co se stalo?" zeptala jsem se, když jsem si konečně uvědomila, že ta místnost, ve které se nacházím, je nemocniční pokoj. Trochu mě to vyděsilo, ale zaboha jsme si nemohla vzpomenout, jak jsem se sem dostala.
"Měla jsi... ehm, měla jsi nehodu," řekl, jako by mu dalo velkou práci dostat ta slova přes jazyk, a sklopil oči. Jakmile to vyslovil, zaplavila mou mysl lavina zmatených obrázků, které každý zvlášť nedávaly žádný smysl, ale dohromady...
"Srazilo mě auto!" vyjekla jsem a trochu prudce jsem se na posteli napřímila. Hlavou mi v tu chvíli projela silná ostrá bolest.
"Jen lež," vybídl mě jemně a zlehka mě zatlačil zpět do polštářů. Když jsem na své kůži pocítila jeho dotek, rozbušilo se mi srdce. Připadala jsem si jako zdrogovaná.
"Co se stalo?" zeptala jsem se znovu, tentokrát o něco naléhavěji. Nedokázala jsem si vybavit, jak se to přihodilo, vzpomínala jsem si jen na šok a bolest. Víc ani ťuk.
"Jela jsi do školy na kole," začal nejistě. "To auto se zničehonic objevilo před tebou a řidič už nestačil zabrzdit. Ty jsi... přeletěla jsi přes řídítka. Běžel jsem rovnou k tobě a zavolali jsme záchranku. Já... nemohl jsem vůbec nic dělat, bylo to tak..." Z jeho úst se náhle spustila celá lavina slov a řinula by se dál, kdybych mu neskočila do řeči.
"Ty jsi tam byl?" To zjištění mě překvapilo.
"Ano. Byl. Ale nemohl jsem udělat vůbec nic. Na Zemi nemůžu používat žádná kouzla. Je mi to líto," odpověděl zahanbeně a tvářil se u toho hrozně lítostivě.
"Ale no tak. Nebyla to přeci tvoje chyba. Ty jsi mě pod kola tomu autu nestrčil. A navíc se ani nic moc nestalo," snažila jsem se ho utěšit. Každou vteřinou se mi lítost v jeho očích vrývala do paměti a já jsem si byla stoprocentně jistá, že ji budu vídat v noci ve snech.
Will vyskočil na nohy. "Nic se nestalo? Lilly, srazilo tě auto!" Překvapila mě náhlá síla jeho hlasu. Myslela jsem, že bude mluvit dál, ale on jen zavřel oči a smutně zavrtěl hlavou.
"Máš otřes mozku a zlomené zápěstí," dodal potom už o něco tišším hlasem. Pohlédla jsem na svou levou ruku, do které jako by se mi stále zařezávaly čepele nožů, a zjistila, že ji mám až po loket v sádře. Hned jsem si ale uvědomila, že podívat se na ni byla chyba, protože mě okamžitě začala pokožka pod sádrou neuvěřitelně svědit. Ovládla jsem touhu servat si ji z ruky a odvrátila od ní pohled.
"Mohlo to být horší," poznamenala jsem. Will si povzdychl a znovu se posadil.
"Ty jsi neuvěřitelná," zavrtěl nade mnou hlavou, ale zlehka se usmál.
"Víš, že ti to nezávidím?" zeptala jsem se, abych trochu odlehčila atmosféru.
"Co?"
"Že si schytal zrovna mě. Větší nemehlo bys pod sluncem nenašel," řekla jsem. Will se na mě chvíli jen pobaveně díval, ale pak se neudržel a upřímně se rozesmál. Při zvuku jeho smíchu jako by začalo tát napětí, které se mezi námi vznášelo ve vzduchu, a mně ta změna udělala neuvěřitelně dobře. Uvědomila jsme si, že i mně ve tváři hraje laškovný úsměv.
"Já toho nelituju," řekl potom. "Naopak, měl jsem štěstí, že mi přidělili zrovna tebe." Usmál se na mě a já jsem mu úsměv oplatila. Připadala jsem si jak čokoláda nad ohněm. S každou vteřinou, kdy se na mě dívaly jeho zelené oči, jsem tála víc a víc.
"Tvá křídla!" vyjekla jsem najednou. "Teprve teď jsem si to uvědomila! Jsou pryč!"
Will se usmál. "Jo," přikývl. "Na chvíli. Ale jakmile se vrátím nahoru, budou zpět."
"Myslela jsem, že nemůžeš chodit na Zem," řeka jsem.
"Taky že ne. Jsou ale jisté... výjimky, kterých jsem využil."
"Budeš jich takhle využívat častěji?" zeptala jsem se a slyšela jsem ve svém vlastním hlase zaznít naději. Will však jen uhnul pohledem a smutně zavrtěl hlavou.
"Ne. Ne po dnešku. Když jich využívám, nemůžu tě chránit. Nemůžu používat kouzla. Lidé si to neuvědomují, ale bez andělů jste strašně... zranitelní. Podívej se na dnešek. Jednou polevím v ostražitosti a už se stane... tohle. Nemůžu si dovolit takhle riskovat. Nechci takhle riskovat."
"A nešlo by to udělat nějak, abys byl tady a zároveň mohl používat kouzla?" Moc dobře jsem si uvědomovala, že ho v duchu prosím, aby řekl ano, ale odmítala jsem si to přiznat. On si však namísto toho povzdechl.
"Já nevím," řekl ztrápeně a znovu se zvedl ze židle, na níž seděl. Otočil se ke mně zády a přejel si rukama po vlasech na zátylku. Všimla jsem si, jak se mu při tom pohybu lehce zavlnily svaly na rukou. "Já bych chtěl. Ani nevíš jak. Ale..."
"Je to proti pravidlům," povzdechla jsem si.
"Není to jen proti pravidlům," řekl a přešel zpět k mé posteli. Neposadil už se však na židli, místo toho si vedle ní klekl na bobek a lokty si opřel o okraj postele. "Je to proti zákonům. A já už jsem je porušil tolikrát, že nevím, jaké následky by měly další přestupky. Je to strašně složité." Na okamžik se odmlčel. "Počkej... Vlastně... asi by to možné bylo," řekl potom zamyšleně a ve mně se rozhořel plamínek naděje. "Ano, dalo by se to dokázat... Bylo by však hodně těžké. Vůbec nevím, jestli by to fungovalo. A pokud ano, nesměl by mě tu nikdo vidět."
"Ani já ne?" Sakra, to byla hloupá otázka. Hodně hloupá otázka, zatraceně hloupá otázka...
Will se usmál. "Ani ty ne. Tedy... neměla bys. Ale proč bych to jinak dělal?" Podívala jsem se mu do očí, ve kterých mu pobaveně a potěšeně jiskřilo.
Nevím, jak dlouho jsme se na sebe dívali, ale každou chvilkou, kdy jsem se topila v těch zelených studnách, se mi zdálo, jako by jeho oči vážněly.
"Slib mi něco, Lilly," řekl potom.
"Neboj, nikomu nic neřeknu," vyhrkla jsem okamžitě. Na jeho tváři se opět usídlil krátký úsměv, když zavrtěl hlavou.
"To jsem nemyslel. Já jen... slib mi, že na sebe budeš dávat větší pozor. A že se tomu místu, kde se to stalo, budeš vyhýbat velkým obloukem. To je už podruhé, co jsi měla nehodu s autem. A pokud si dobře vzpomínám, obě se staly na stejném místě. Tohle se mi nezdá. Je to něco víc, než jen pouhá náhoda."
Páni... Tohle jsem si vůbec neuvědomila. Will měl pravdu, oba ty incidenty se staly na stejném místě a v obou případech na mě útočilo auto. Ale co, sakra, myslel tím, že to není náhoda?
"Co myslíš tím, že v tom musí být něco víc?" zeptala jsem se ho.
"Lilly, musíš pochopit, že lidé vnímají jen opravdu malý střípek světa. To, co je pro ně nemožné, je pro nás normální. Je toho tolik, co si vůbec neuvědomujete. Nevím, co víc by v tom přesně mohlo být, ale jsem si jistý, že to není jen tak. Tobě to nepřipadá zvláštní? Stejná místa, stejné okolnosti..."
"Jo, je to zvláštní," připustila jsem.
"Proto chci, abys mi slíbila, že se od toho místa budeš držet dál."
"Chodím tam tudy každý den do školy," namítla jsem.
"Tak choď jinudy." Sledovala jsem ho, jak mě propaluje pohledem. Pak jsem se ale usmála a řekla:
"Slíbím ti to, když ty slíbíš mně, že se zase hned nevypaříš jako vždycky." Skrývala jsem se za úsměvem, ale v duchu jsem úpěnlivě prosila všechna božstva světa, aby souhlasil. Aby tu se mnou zůstal.
"Já nemůžu, Lilly! Copak to nechápeš? Nemůžu tu s tebou zůstat, protože takhle jsi v neustálém nebezpečí!" vykřikl. Jeho reakce mě trochu vylekala, ale nedala jsem na sobě nic znát, jen jsem zklamaně sklopila oči a trochu odvrátila tvář, abych před ním skryla svou lítost. Will si toho ale nejspíš všiml, protože si povzdychl.
"Lilly, poslouchej mě," řekl teď už tišším hlasem a sevřel mou dlaň v té jeho. Chvíli jsem ulpěla pohledem na našich spojených dlaních, pak jsem ale zvedla pohled a nechala se unášet tím smaragdovým proudem v jeho očích. "Kdybych mohl, trávil bych tu každý den svého... své existence. Nepřeju si nic víc, než moct tu zůstat. Ale musíš pochopit, že jsou věci, které jsou důležitější než to, co bych si já přál. Já teď budu muset odejít."
"Už teď?"
Přikývl.
"Ale přijdeš zase, viď?"
Nastalo krátké ticho. Sledovala jsem jeho pohled, jak sklouzl k našim rukám, a v jeho očích jsem viděla, že nad tím horečně přemýšlí.
"Přijď," požádala jsem ho. "Prosím."
Willova ústa se zvlnila do lehkého úsměvu. "Tak dobře. Přijdu. Slibuju."
"Já taky slibuju, že tam tudy už nebudu chodit."
"Dobře." Stále se usmíval. Atmosféra už náhle nebyla napjatá, naopak se zdálo, jako by na okamžik oplývala harmonií.
"Můžu ti zase zavolat?" zeptala jsem se a ani mi nedošlo, jak hloupě formulace mého dotazu zněla. Will se na mě chvíli jen nechápavě díval, pak jsem ale v jeho očích uviděla záblesk pochopení, a on se znovu rozesmál.
"Jasně. Zavoláme si," řekl a mrkl na mě.
Přála jsem si, aby tenhle okamžik nikdy neskončil. Cítila jsem se v jeho společnosti tak uvolněná, tak v bezpečí, ačkoli mi on sám ještě před chvilkou vtloukal do hlavy, že jeho přítomnost má zcela jiný účinek. Nikdy jsem se nechtěla přestat topit v jeho smaragdových tůních. Nikdy, nikdy, nikdy... Takové štěstí jsem ale mít neměla.
"Lilly? Zlato?" ozvalo se náhle z chodby, když vtom se objevil na prahu pokoje Dave. Zarazil se však uprostřed kroku a zůstal zírat na naše spojené ruce.
Až teď jsme si uvědomila, že má dlaň stále spočívá v té Willově. Polila mě horkost. Provinilostí se mi sevřel žaludek a já jsem se okamžitě vyprostila z Willova sevření. Cítila jsem, jak mi na tvářích naskakují rudé skvrny, a rychle jsem uhnula pohledem z Daveovy tváře.
Atmosféra v místnosti během vteřiny zhoustla tak, že by se dala krájet. Drtila mě svou vahou a já jsem cítila, jak se mi na srdci usazuje obrovský kámen.
Will a Dave se provrtávali pohledem tak vražedným, že jsem myslela, že začnou vrhat nože. Pak se Will zničehonic zvedl a rychlým krokem opustil místnost. Když ve dveřích míjel Davea, vyměnili si poslední zlostný pohled, a pak mi můj anděl zmizel z očí.
Nastalo ticho. Dave na mě nevěřícně zíral a já jsem nevěděla, kam s očima. Měla jsem pocit, že mi provinilost rozdrtí vnitřnosti.
"Kdo to byl?" zeptal se pak.
"Ten kluk, co mi pomohl," odpověděla jsem a připadala si neuvěřitelně trapně. Podívala jsem se do jeho tmavých zmatených očí a snažila se je silou vůle uklidnit, ale bylo mi jasné, že takhle to nefunguje.
"Ty ho znáš?"
"Ne," zavrtěla jsem hlavou.
"Mně to tak nepřipadalo. Drželi jste se za ruku," podotkl, stále postávajíc u dveří pokoje. Jeho hlas zněl nepřirozeně mdle a každým jeho dalším slovem jsem si připadala víc a víc jako mrcha. Ačkoli jsem vlastně neměla pořádný důvod.
"Ne, tak to nebylo. On držel za ruku mě," snažila jsem se mu to vymluvit. Když dlouho nic neříkal, dodala jsem: "Ale no tak. Neboj se." Mile jsem se na něj usmála a odstranila při tom vzpomínku na Willovy oči. Je tu jen Dave. Můj kluk. Ten, kterého miluju.
Dave ještě chvíli nerozhodně stál u dveří, pak si ale povzdychl a přešel těch pár kroků, co nás od sebe dělilo.
"Věřím ti," řekl, položil na noční stolek nějaký předmět, který doteď svíral v ruce a kterému jsme ani jeden nestačili věnovat pozornost, a posadil se na okraj mé postele. Pootočila jsem hlavu na polštáři a pohlédla na noční stolek.
Ležela na něm jedna jediná růže převázaná červenou stužkou, která ladila s jejím krvavým poupětem.
On mi přinesl květinu, uvědomila jsem si užasle. A já tu mezitím vzdychám po jiném...
"Jak se cítíš?" zeptal se Dave.
Mizerně. "Už je to lepší."
"Co se... co se vůbec stalo? O té nehodě jsem se dozvěděl až teď. Přišel jsem hned, jak jsem mohl, ale nikdo mi nebyl schopen říct, jak k tomu došlo."
"Jela jsem do školy na kole a srazilo mě auto," řekla jsem možná až moc lhostejně. Dave ztrápeně svraštil obočí a sklopil své temné tůně.
"Je to moje chyba, měl jsem tě ráno odvézt," řekl tiše a z jeho hlasu čišela lítost. Proč si všichni berou za vinu to, že se neumím vyhnout autu, které jede přímo proti mně?
Zavrtěla jsem hlavou a vzala ho za ruku. "Ne, nebyla. Ty jsi mě přeci tomu autu pod kola nestrčil. Měla jsem se vyhnout," pokoušela jsem se ho utěšit. Stejnými slovy, jako jsem se snažila uklidnit Willa, uvědomila jsem si náhle a provinile jsem se ošila. Dave si toho ale naštěstí vůbec nevšiml.
"Lilly, tolik jsem se o tebe bál," hlesl potom a věnoval mi jeden ze svých upřímných pohledů. Nechala jsem se obklopit černí jeho očí a překvapilo mě množství starosti a lásky, které jsem v nich našla. Dave stiskl mou zdravou ruku, přitáhl si ji k ústům a vtiskl na ni polibek. Když se jeho rty dotkly mé kůže, projela mi tělem známá šimravá elektřina a srdce se mi okamžitě splašilo.
"Tohle už mi nikdy nedělej," zašeptal, s mou rukou stále u úst.

Tak, šestnáctá kapitolka za námi a já už si jen lámu hlavu nad další. :) Vůbec totiž nemám ponětí, jak příběh uspořádat dál. Držte mi palečky, ať se mi to povede. :D
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Livv Livv | 30. března 2013 v 15:32 | Reagovat

Nádherná kapitola! :)

2 Chocolatin Chocolatin | 31. března 2013 v 20:53 | Reagovat

Jéééé...to je roztomilý:) ale Lilly patří k Willovi!!!:) :-P

3 Lusta Lusta | 5. června 2015 v 1:34 | Reagovat

??? Nelíbí se mi, že není strážný anděl náhradník, když jiný jde na dovolenou.:(  Taková šance být s ní jako člověk čtyři dny a on utíká pryč. Nevymlouvám ti to, je to tvá povídka ;-), mě to prostě jen strašně žere. :-D :-D :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie