Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 15. kapitola - Will, part III.

11. března 2013 v 12:05 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)




Přináším vám další kapitolku. :) Jak jsem slibovala, čeká nás jedna z těch důležitějších scén.
Willova dovolená a ke konci jeden menší šok. :)
Příjemné počtení přeje Lucienne.




Když jsem ráno otevřel oči, byla ještě tma. Zamžoural jsem na zelené číslice zářící na displeji mého budíku a zaklel. Byly čtyři hodiny ráno.
Zanořil jsem hlavu zpět do polštáře a zavřel oči. Pokoušel jsem se znovu usnout, ale jakási nadpřirozená síla mi nedovolila se uvolnit. V hlavě mi tepalo z nedostatku spánku. Včera jsem to s těmi kouzly asi vážně trochu přehnal. Potřeboval jsem spát, ale ať jsem ležel s očima semknutýma sebedéle, nepovedlo se mi to.
Asi po půl hodině marného převalování se ze strany na stranu jsem zasténal a těžkopádně se posadil. Promnul jsem si oči a zamžoural k oknu. Začínalo svítat.
Paráda, pomyslel jsem si. Fakt paráda.
Vyhrabal jsem se na nohy a první, po čem jsem sáhnul, byla rychlovarná konvice. Potřebuju kofein. Hodně kofeinu.
Zatímco jsem bosý postával u linky a čekal, až se uvaří voda, vzpomínal jsem na včerejšek. Nemyslel jsem na svůj záchvat žárlivosti, když jsem viděl Lilly s Davem. Nemyslel jsem ani na temnotu, která se mě zmocnila, když jsem se pokusil spravit amulet. Myslel jsem jen na Lilliin hlas, který mi díky našemu spojení zněl v hlavě. Na výraz v její tváři. A na její poslední slova: Uvidíme se ještě někdy?
Dneska, pomyslel jsem si. Dneska se uvidíme.
Usmál jsem se a zalil si kávu horkou vodou. V osm čtyřicet mám být připravený u Velké brány. Do té doby mám ještě přes tři hodiny času.
Když jsem se nasnídal, zabouchl jsem se v koupelně a kriticky pohlédl do zrcadla. Nebyl jsem zrovna typ, který by zíráním na svůj odraz strávil přes polovinu svého života, ale dneska, řekl jsem si, dneska se musím dát do kupy.
Jsi blázen, posmíval se mi v hlavě střízlivý hlásek, když jsem bral do ruky kolínskou. A já jsem s ním v duchu souhlasil.

Ty tři hodiny uběhly dřív, než jsem čekal. Není divu, celkem dost času jsem strávil sledováním Lilly, jak ráno klábosí se svou kamarádkou Jennett po telefonu a o něčem s ní zapáleně diskutuje. Nikdy jsem nepochopil, proč si holky musí volat, když se mají za půl hodiny potkat ve škole. Nepochopil jsem to za svého lidského života, nechápu to ani teď, a dost pochybuji, že to budu chápat někdy potom. Samozřejmě přišla řada i na telefonát s Davem, který se jí mezi hromadou sladkých řečiček omlouval, že ji dnes z jakéhosi důvodu nemůže odvézt do školy. A následovala hádka s matkou o tom, kde jsou klíče od Lilliina vlastního auta.
Až po cestě k bráně mi došlo, co vlastně ztráta Lilliiných klíčů znamená. Když totiž nemůže jet svým autem a neodveze ji ani Dave, bude muset jít pěšky. A pokud znám její denní režim dobře, a jako že znám, měla by do pěti minut vycházet z domu. A není nic snazšího, než ji zastihnout po cestě. Vždyť její trasu už jsem znal taky nazpaměť.
Na tváři mi zazářil šťastný úsměv. Dnešek bude skvělý den, pomyslel jsem si, když jsem spěchal k Velké bráně.
Hlídač tam na mě už čekal. K mé i jeho nelibosti to byl ten samý, kterému jsem před několika týdny rozrazil bránu přímo před nosem.
"Ale, ale, kohopak to tu máme?"
"Zdravím," pokusil jsem se zdvořilý pozdrav.
"Tak to ty seš ten Walker?" zeptal se poněkud trpce.
"Už to tak bude."
"Seš na ten život dole nějakej žhavej, nemyslíš? Akorát mi tím zase přiděláš práci," zabručel.
"Mám k tomu své důvody," řekl jsem jen a byl jsem rád, že hlídač už v konverzaci na toto téma nepokračuje. Věnoval mi několik odměřených pohledů a pak řekl:
"Fajn. Tak poď za mnou."
Vedl mě pryč od Velké brány a já jsem neměl tušení, kam jdeme. Radši jsem ale nic neříkal a jen jsem následoval hlídačovy kroky.
V téhle části úřadu Strážců jsem snad nikdy nebyl. Rozhlížel jsem se kolem a sledoval, jak budovy řídnou. Cesta však vedla dál, jako by jí nezáleželo na tom, kam nás zavede. Zanedlouho kolem nebylo nic než tráva.
Po chvíli chůze mi ale pomalu začínalo docházet, kam to jdeme, a má myšlenka se potvrdila, jakmile jsem na konci cesty zahlédl šest bílých sloupů, které jako by vyrůstaly ze země a svým rozestavením do oblouku vytvářely slepou uličku.
Znám tohle místo. To tudy se mrtvé duše dostávají sem, na úřad Strážců. Těch šest útvarů totiž nebyly sloupy, jak by se mohlo z dálky zdát. Byly vyrobené z kovu a fungovaly podobně jako teleportační zařízení.
Portus, vybavil jsem si náhle jejich název. V překladu to znamená přístav.
Hlídač se zastavil přímo uprostřed polokružnice, kterou Porty vytvářely, a s rukama zkříženýma na prsou se na mě otočil.
"Takže, teď mě dobře poslouchej, mladej. Za chvíli tě přenesu na Zem, kde budeš moct strávit maximálně čtyři dny, na kterejch ses domluvil se svym nadřízenym. Odpovídá to?"
Přikývl jsem.
"Co se stane, když se do tý doby nevrátíš, taky víš?"
Znovu jsem přikývl.
"Fajn. Tam dole nebudeš moct kouzlit ani používat křídla, ale to ti, myslim, brzo dojde. Budeš mít jen obyčejný lidský tělo bez schopností Strážce. Po dobu dovolený se nesmíš setkat ani kontaktovat s nikým, kdo měl v tvým lidským životě jakýkoli, byť sebemenší, místo. Rozumíš?"
Další přikývnutí.
"Pak potřebuju magickými slovy stvrdit, že s tim souhlasíš."
"Dies in memoriis conditionibus adsentior. Souhlasím s podmínkami Dnů ve vzpomínkách," řekl jsem okamžitě a použil při tom pravý název dovolené. Počítal jsem s něčím takovým. Na Zemi se podepisují smlouvy, my se zavazujeme magií.
"Výborně. Teď tě ještě musim prohlídnout, jestli s sebou nepašuješ nějakej kouzelnej předmět, kterej dolu nepatří," prohlásil a začal mi prohledávat kapsy. Vyděsil jsem se.
"J-jak, jestli s sebou nepa..."
"Prostě tě musim prohlídnout."
"Nemám s sebou nic nezákonného," ohradil jsem se.
"Já přece netvrdim, že máš," odbyl mě stroze. "Ale prohlídnout tě prostě musim."
Sevřel se mi žaludek. Amulet se na mém krku mou vlastní nervozitou tak rozpálil, až jsem se divil, že hlídač to teplo necítí. Jestli si ho všimne a pozná v něm Ochranný amulet, bude to parádní průšvih. Nenápadně jsem si schoval šperk pod tričko, zatímco mi hlídač prohledával bundu. U kapes naštěstí skončil.
"Dobrý," prohlásil a postavil se. Měl jsem chuť si nahlas oddychnout, ale ovládl jsem se.
Hlídač by si toho ale asi stejně nevšiml, protože už ke mně stál zády a právě otevíral nenápadná dvířka jednoho z Portů označeného římskou číslicí jedna.
"Prosim," naznačil mi rukou, ať vstoupím dovnitř. Poslechl jsem ho.
V Portu nebylo moc místa, sotva pro jednu osobu. Kdybych se pokusil upažit, narazil bych rukama do jeho polstrovaných stěn. Otočil jsem se zpět k hlídači, který mě sledoval znuděným pohledem.
"Až zavřu ty dveře," řekl kývl k jejich rámu, "začnu odříkávat kouzlo, který tě přenese na Zem. Bude ti připadat, že seš tam dole, ale tvoje tělo i tak zůstane tady."
"Takže budu na dvou místech zároveň?" zeptal jsem se se zájmem. Nikdy jsem se o takové podrobnosti nezajímal.
"Vlastně jo. Jde o to, že Nut ti propůjčí na určitou krátkou dobu tvoje starý lidský tělo, pokud ovšem uzná za vhodný to udělat. Tvý součastný tělo bude celou dobu tady, ale ty budeš svojí myslí ovládat to lidský."
"Dobře..." přikývl jsem.
"Fajn. Jseš připravenej?" zeptal se hlídač.
"Jsem."
Hlídač jen kývl a začal zavírat dvířka portu.
"Jo, málem bych zapomněl," zarazil se náhle. "Až se budeš chtít vrátit, požádej Nut, aby ti umožnila vstup do její říše. Tu formuli jsi už jednou použil, když ses naposled vracel, takže zopakovat ji, předpokládam, nepotřebuješ."
"Ne, znám ji."
"Fajn. Ještě ti můžu doporučit, abys zavřel voči," řekl a s tichým klapnutím jeho tvář zmizela za dvířky Portu.
Ocitl jsem se v naprosté tmě. Neviděl jsem vůbec nic a jediné, co jsem slyšel, byl můj vlastní dech a tlukot srdce. Nevěděl jsem, jestli hlídač už začal s kouzlením, a tak jsem pevně stiskl víčka radši už teď.
Tohle byl ale šílený nápad, pomyslel jsem si, jak jsem postával v tom stísněném prostoru a čekal, co se bude dít dál.
A pak jsem najednou ucítil, jak mě něco táhne pryč. Připadalo mi, jako kdyby mě vtahoval nějaký obří vír a já mu nedokázal vzdorovat. A tak jsem letěl. Padal jsem nicotou, nekonečnou tmou, dál a dál. Pryč od říše andělů...

Když jsem otevřel oči, zavrávoral jsem. Oslnilo mě jasné sluneční světlo, které se nepříjemně zařízlo do mých zornic, a já si před jeho jasem musel zastínit tvář.
Rozhlédl jsem se. Nacházel jsem se na obyčejné pozemské ulici, která byla teď, navzdory tomu, že lidé v tuto dobu chodívají do práce, prázdná. Usmál jsem se.
Povedlo se!
Pak jsem si ale uvědomil, že je něco jinak. Zdálo se, jako by mi něco chybělo. Něco velice podstatného...
A pak mi to došlo. Musel jsem se nahlas rozesmát, když jsem si to uvědomil.
Chyběla mi křída. Ta záplava černých per, která mi obvykle vyrůstala ze zad, byla náhle pryč. Připadal jsem si bez nich zvláštně nevyvážený.
Jde o to, že Nut ti propůjčí na určitou krátkou dobu tvoje starý lidský tělo, vzpomněl jsem si na hlídačova slova.
Tak takové to je... být člověkem. Už jsem na to za ty roky strávené na úřadě Strážců zapomněl.
Když jsem přestal zkoumat svoje tělo, znovu jsem se rozhlédl kolem. Tohle místo mi připadalo povědomé. Ano, už jsem tady někdy byl!
Lavina vzpomínek mě náhle zaplavila jako obří přílivová vlna a zasáhla mě takovou silou, až jsem na okamžik zapomněl dýchat.
Tady se to stalo. Před dvěma lety jsem se prořítil touto ulicí a zahnul za roh, kde došlo k té havárii. Zavřel jsem oči a odvrátil hlavu od toho rohu. Nechtěl jsem se tam dívat. Nechtěl jsem na to vzpomínat.
Najdu Lilly, rozhodl jsem se. To bude lepší, než se zaobírat minulostí. Pak mi ale došlo, že to bude celkem problém, protože právě tou ulicí za rohem Lilly chodívala denně do školy. Za několik minut by tam tudy měla procházet.
Vzedmuly se ve mně protichůdné emoce. Touha vydat se přímo za ní a strach z toho, že bych se na tom místě měl octnout znovu.
Smím být na Zemi čtyři dny. Mám dost času, nemusím za ní jít přeci hned. Ale... kam jinam bych šel? To je detail, který jsem nedomyslel.
A dost! Nevymýšlej si nesmysly, prostě se seber a běž za ní! Proto jsi tady, ne? Co se stalo, stalo se. Teď už to nezměníš.
Síla a autorita mého vnitřního hlasu mě vyburcovala a přinutila přestat vzpomínat. Je jen tady a teď. Jsem Lilly nadosah, stačí jen zahnout za jednu zatáčku.
Rozběhl jsem se. Mířil jsem přímo k tomu rohu a chystal se ho oběhnout, ale těsně před ním jsem se zarazil. Přitiskl jsem se zády ke stěně a zhluboka oddechoval.
Měl jsem strach a cítil jsme se nejistý. Bál jsem se, co bych tam mohl vidět. A bál jsem se, co se stane, až se s Lilly střetnu. Co bych měl dělat? Mám do ní nenápadně vrazit, jako bych šel jen tak náhodou kolem?
Jo, jasně, a jinak jsi v pořádku? pomyslel jsem si jízlivě a protočil sám nad sebou oči. Ale přece na ní nemůžu jen tak začít řvát přes celou ulici!
Pozná mě vůbec? Viděli jsme se jen dvakrát a pokaždé to byl pouze mžik, než jsem se vypařil. Měl bych se připomenout?
Pfff, nikdy by mě nenapadlo, že by něco takového mohlo být tak těžké.
A taky že není, promluvil znovu ten autoritativní hlas. Prostě se s ní dáš do řeči jako včera večer. Není, proč kolem toho dělat cirkus.
A tak jsem se zhlubka nadechl a vykročil za roh. To, co jsem v tu chvíli uviděl, mě však šokem přimrazilo na místo.
Měl jsem pocit, jako by mnou projel elektrický proud. Každičký sval v těle se napjal v křeči a já jsem nedokázal nic, než jen strnule stát se zatajeným dechem.
Lilly nešla dnes do školy pěšky. Jela na kole. Nevěděl jsem, kdy nebo jak se to stalo, ale najednou se před ní zničehonic objevilo auto, které jelo příliš rychle, než aby stačilo zabrzdit. A Lilly jela přímo proti němu.
Mé srdce vynechalo jeden úder, když se ozval hlasitý náraz a Lilly jako hadrová panenka přelétla přes řídítka svého kola. Dopadla na kapotu auta, z níž se svezla nehybně k zemi.
Vzplál ve mně tak mocný a surový oheň, až jsem měl pocit, že ten žár snad ani nemůžu snést.
"Lilly!" vykřikl jsem, div jsem si nevyřval plíce, a rozběhl jsem se k ní tak rychle, že bych nikdy neřekl, že se dá z obyčejného lidského těla taková rychlost vůbec vymáčknout.
Padl jsem před Lilly na kolena a těkal očima po jejím bezvládném těle.
Má helmu, utěšoval jsem se. Má helmu, bude to v pořádku. Má helmu, má helmu...
Při pohledu na krev, od které byla zamazaná její tvář, jsem však měl pocit, že mi nějaká obří pěst rozmačká žaludek.
"Lilly, prober se. No tak, prosím, vstávej!" opakoval jsem stále dokola a snažil se přijít na to, co dělat. Hysterie mi úplně zamlžila mysl, nebyl jsem schopen racionálně uvažovat.
Krev, všude tolik krve. Její krve...
"Pomoc!" rozkřikl jsem se po prázdné ulici, zatímco jsem se snažil vylovit z hlavy cokoli, co jsem si ve škole uráčil zapamatovat o první pomoci. "Pomozte mi někdo!"
Řidič, který Lilly srazil, se konečně vyhrabal z auta a rychle přispěchal ke mně.
"Pane bože. Pane bože, pane bože," slyšel jsem, jak šeptá, když se se mnou sklonil nad Lilliiným tělem. Evidentně byl pořád ještě v šoku, ale mně byl popravdě jeho šok úplně ukradenej.
"Rychle, zavolejte sanitku!" vykřikl jsme na něj přes knedlík v krku a silou vůle zatlačil slzy zpět hluboko do očí.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Meggie Meggie | Web | 23. března 2013 v 22:18 | Reagovat

Určitě jsem ti podvědomě poslala zprávu:D:D a jo máš pravdu, spánek je taky závislost, asi bude v druhém díle ;-) nemuzu se dockat pátku a dalsího repete:D

2 Chocolatin Chocolatin | 31. března 2013 v 20:38 | Reagovat

Ježiši chudák Lily!!!! O_O

3 Fedor Fedor | 20. června 2013 v 17:38 | Reagovat

Nic se mi z toho nelíbí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie