Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 15. kapitola - Will, part II.

9. března 2013 v 10:33 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)


Ahojky :)
Přidávám další kapitolku Strážného anděla. Většina z vás se dozví odpovědi na své otázky, které vyvolala minulá kapitola. A taky se možná dočkáte toho, na co všichni, včetně mě, čekáme už od třetí části 14. kapitoly. :)
Přeju příjemné počtení. :)






Temnota se na mě tlačila ze všech stran. Padala na mě, mačkala mě a drtila svou vahou. Bránila mi se nadechnout.
Potom mi ale došlo, že se nemůžu nadechnout. Já už přece nemám plíce. Nemám tělo. A postupně se v téhle prapodivné nicotě ztratím i já sám. Má duše se rozplyne a stane se tmou.
Ještě před chvílí jsem se snažil s tmou bojovat. Zmítal jsem se v její nekonečné hlubině a snažil se dostat pryč. Teď už jsem se jí ale nevzpíral. Čím déle jsem tu byl, tím více mi začalo docházet, že to nemá cenu. Odsud není úniku.
Nechal jsem se ukolébat tmou a podvolil se jejímu tlaku. Jen jsem klidně čekal, až se pomalu rozpustím. Až zmizím...
A pak mi došlo, že jsem vlastně spokojený. Už mě nic nebolelo. Nic mě netížilo. Stačilo jen usnout...
Najednou však proťal tmu jasný bílý záblesk. Jeho záře se bolestivě zařízla do zornic mých neexistujících očí a já jsem měl chuť vykřiknout, jenže jsem neměl ústa, ze kterých by výkřik vyšel.
Počkat... zařízla se bolestivě? Myslel jsem, že už nemohu cítit bolest! Náhle mě zaplavila vlna strachu.
Ne... další bolest ne... Ta už přece měla být dávno pryč! Nechci, aby se vrátila...
A pak jsem postupně začal cítit intenzivní teplo, které jakoby se rozlévalo z jednoho jediného bodu a zaplavilo celou tu nicotu.
Cítím ho... Já ho cítím! uvědomil jsem si překvapeně.
Poddal jsem se mu a nechal mé skomírající vědomí topit se v jeho nekonečné hlubině. Připadalo mi, jako by se to teplo vsáklo do mě, přímo do mé roztroušené mysli.
Náhle se temnotou rozlehl hlas. Byl hodně tichý a vzdálený, ale v tom nicotném tichu zazněl jako výstřel z děla.
Jak je možné, že ho slyším? podivil jsem se. Nemám přece uši, kterými bych mohl vnímat zvuky. Nebo mám halucinace? napadlo mě. Hned jsem tu myšlenku ale zavrhl. Ten hlas byl opravdový. Nerozuměl jsem tomu, co říká, ale s každým dalším slovem byla tma světlejší a světlejší.
"Wille. Wille!" Dívčí hlas. A volá moje jméno. Měl bych odpovědět? Ale já nemůžu...
Kdo je ta dívka? Ten hlas znám, ale nevím odkud. Nevím, kdo to je. Neznám ji. A nebo ano?
"Wille, prober se! Vstávej!"
Dlouhé tmavé vlasy. A mandlové oči. Ano, vím, kdo to je. Ale jak se jmenuje?
"Wille!"
A najednou, aniž bych si uvědomil, jak se to vlastně stalo, jsem letěl. Prolétával jsem tou temnotou, která se zdála být každou vteřinou světlejší, až jsem náhle vlétl do záblesku bílého světla.

Zhluboka jsem se sípavě nadechl a prudce se posadil.
"Díky bohyně, žiješ," zaslechl jsem hlas prosycený úlevou těsně u mého ucha.
Stále jsem ještě zhluboka přerývaně dýchal a snažil se přinutit oči přivyknout na to jasné světlo.
"Co-co se stalo?" dostal jsem ze sebe.
"Na to jsem se chtěla zeptat já tebe," odpověděla Gabriella, která klečela na zemi vedle mě. "Procházela jsem zrovna kolem tvé kanceláře, když jsem zaslechla výkřik. Když jsem sem přišla, už jsi tu ležel v bezvědomí."
Dělal jsem oživovací kouzlo, uvědomil jsem si náhle. Ale, jak to, že žiju? Měl jsem přece zemřít absolutní smrtí...
Amulet! Rychle jsem si sáhl na hruď, odkud se mi do těla rozlévalo ono příjemné teplo.
Byl tam. Visel na mém krku, zcela nepoškozený. Chtěl jsem ho pořádně stisknout a nechat ho do sebe vsáknout, nasytit se jeho energií. Místo toho jsem ale ruku zase rychle stáhl a vrhl zkoumavý pohled po Gabrielle. Ta si toho nejspíš všimla, protože mi můj pohled oplatila tím svým čokoládovým. Nezračilo se v nich ale nic podezřívavého, jen pouhá starost.
"Ležel na zemi vedle tebe, tak jsem..." řekla a pokrčila rameny.
Ona mi ho pověsila na krk, došlo mi okamžitě. Pověsila mi ho na krk a on mě dostal zpátky do těla. To ale znamená, že se mi kouzlo povedlo! A že mi Gabriella zachránila život...
Zaplavila mě silná vlna vděčnosti k té dívce s upřímnýma mandlovýma očima, které byly ještě před chvílí plné starosti. Kdyby mě tu nenašla... Kdyby se jí nepovedlo pověsit mi amulet na krk včas...
"Díky," dostal jsem ze sebe a snažil se vyrovnat s faktem, že jsem právě přežil svou smrt. Vlastně už druhou.
Gabriella se usmála. "Nemáš za co," řekla a postavila se. S trochou námahy jsem jí napodobil. "Probral jsi se vlastně sám."
Podíval jsem se na ni zkoumavým pohledem. Kolik si toho asi domyslela? Ví vůbec něco o Defenziva bullas? Gabriella se ale jen dál mile usmívala a nevypadala, že by mě z něčeho podezřívala. Oplatil jsem jí pohled.
"A co... co se tady vlastně stalo, žes tu sebou takhle švihnul?" zeptala se. Na chvíli jsem zauvažoval, kolik jí toho můžu říct.
"Nevím. Nějak se mi... Zamotala se mi hlava. Asi přepracování, nebo tak," zalhal jsem nakonec.
"Jo..." přikývla Gabriella a rozhostilo se mezi námi krátké ticho.
"Zdá se, že na sebe pořád narážíme," poznamenal jsem, abych trochu odlehčil atmosféru. Gabriella se usmála.
"Šla jsem si zrovna pro kafe do toho automatu za rohem, když jsem tě zaslechla."
"Tak to jsem měl teda štěstí," konstatoval jsem. Obrovské štěstí. Zatraceně neuvěřitelně obrovské štěstí.
Usmála se.
"No... a nechceš si to kafe dát tady se mnou?" navrhl jsem po chvilce. Cítil jsem nutnou potřebu se jí alespoň malilinko odvděčit. A trošku si s ní popovídat.
"Je to lákavá nabídka, ale musím odmítnout," odpověděla se smíchem. "Jim na mě venku čeká," vysvětlila potom.
"Aha, Jim... tvůj kluk," vykoktal jsem inteligentně.
"Jo, ten... Takže... já asi budu muset jít. A ty si běž lehnout a pořádně si odpočiň. Jsi bledý jak stěna."
"Půjdu," slíbil jsem.
Gabriella jen přikývla a chystala se odejít z místnosti. Ve dveřích se ale ještě zastavila.
"A Wille? Příště si dávej větší pozor. Už to tak nepřeháněj," varovala mě a pak její ladná postava vyklouzla z mé kanceláře.
Až potom mi došel dvojsmysl jejích slov. "Gabriello, počkej!" zavolal jsem za ní a vyběhl ze dveří. "Jak jsi to... myslela?" dořekl jsem otázku do prázdné chodby. Gabriella už totiž byla pryč.

Mé myšlenky se honily sem a tam jako stádo ovcí. Ať jsem dělal, co jsem chtěl, nedokázal jsem z hlavy vytěsnit vzpomínky na dnešní den. Událo se toho tolik... A já měl zase o čem přemýšlet.
S jednou rukou složenou za hlavou jsem ležel ve své posteli a pohledem provrtával strop svého pokoje. Když jsem popustil uzdu svých myšlenek, rozběhly se do všech koutů mé mysli a mermomocí se snažily zařadit se na své místo do toho správného šuplíčku. Ani jedna však nevěděla, kam patří. Tolik věcí nedávalo smysl...
Řetízek mého amuletu se přetrhl. Byl jsem si ale stoprocentně jistý, že já sám jsem ho nepoškodil. Celou dobu ležel v bezpečí zastrčený pod mým tričkem.
Muselo se stát něco jiného. Ale... co?
Jaká tajemství přede mnou ještě skrýváš? ptal jsem se v duchu amuletu, se kterým jsem si volnou rukou pohrával. Jeho řetízek se přeléval přes mé prsty jako stříbrný potok a proklouzával mezi nimi jako had.
Byl spravený. Bez nejmenšího náznaku o tom, že by se někdy poškodil.
Dokázal jsem to. Tahle myšlenka mě náhle zaplavila jako hřejivá vlna a vynesla mé sebevědomí do výšin. Doopravdy jsem nevěřil tomu, že se mi to povede. Ale já to dokázal.
Ještě stále jsem nemohl věřit svému štěstí. Povedlo se mi spravit amulet a on mě následně vtáhl zpět do mého těla.
Zachvěl jsem se, když jsem si uvědomil, co by se stalo, kdyby nebyla Gabriella poblíž. A kdyby mi nepověsila amulet včas na krk. Při vzpomínce na tu všudypřítomnou a všeobjímající prázdnotu se mě zmocňovala závrať. Zatočila se mi hlava a já musel zavřít oči, abych ty vzpomínky zaplašil.
Bylo to jen o chlup, pomyslel jsem si a zaplavila mě další vlna úžasu nad mým štěstím.
Díky, vyslal jsem vděčně směrem k nebesům a doufal, že Nut mou myšlenku zachytila. Díky, že jsi stála při mně.
Gabriella vlastně asi ani nejspíš neví, že jí vděčím za život, uvědomil jsem si náhle. Doufám, že to neví.
Palčivá vlna nejistoty projela celým mým tělem, když jsem si vzpomněl na její poslední slova, než odešla z mé kanceláře.
"Příště si dávej větší pozor. Už to tak nepřeháněj." Co tím myslela? Mluvila jen o přepracování, kterým jsem zdůvodnil své mdloby, nebo přeci jen něco tuší? Co když měla na mysli kouzla? Co když mluvila o tom, abych to příště tak nepřeháněl s kouzlením?
Ale ne, to není možné. Nemohlo jí to dojít jen pro to, že vedle mě našla ležet šperk a já se probudil chvíli po tom, co mi ho pověsila na krk.
Mohla. Šeptal mi škodolibý posměšný hlásek v mé mysli. Pokud zná Defenziva bullas, mohla.
Zakázal jsem si nad tím přemýšlet. Gabriella měla pravdu, potřebuji spát. Dnešní kouzlení mě vyčerpalo.
Ještě dřív, než jsem stačil zavřít oči, se ale něco stalo. Vzduch jakoby se zachvěl a můj amulet se rozpálil tak, až mi leknutím vypadl z prstů. Rychle jsem si ho pověsil na krk a automaticky sáhl na noční stolek pro kapesní vigilater. Lilly seděla u svého notebooku a nezdálo se, že by měla nějaké potíže. Vzduch však jiskřil dál a amulet celý žnul.
A pak jsem zaslechl šum. Rozhlédl jsem se kolem a hledal původce toho nepříjemného zvuku, ale nic jsem nenašel. Šum sílil a slábnul v nepravidelných vlnách a narážel do mých spánků. Zněl totiž... zněl totiž jen v mé hlavě.
To uvědomění mě překvapilo. Amulet pálil jako právě vytažený z ohně, ale jakýsi náhlý popud mě přinutil vzít ho do dlaně a pevně ho stisknout. Místo toho, aby mě popálil, se však jeho teplo vsáklo do mé kůže a spolu s krví kolovalo přes paži až k srdci.
Haló? ozvalo se náhle v mé hlavě, až jsem překvapením prudce ucukl. Znal jsem ten hlas. Až moc dobře...
Znovu jsem sáhl po vigilateru a pohlédl na jeho obrazovku. Lilly stále seděla u svého notebooku. Až teď jsem si ale všiml, co svírá v dlani. Byl to její medailon.
V hlavě mi vybuchl ohňostroj emocí. Jí se podařilo navázat spojení! Ještě víc než tenhle fakt mě ale potěšila jiná myšlenka: Ona se se mnou chtěla spojit...
Už už jsem se chystal vyslat odpověď skrz nově otevřený tunel mezi amulety, ale najednou jsem se zarazil. V hlavě se mi vybavila vzpomínka, kterou nedávné události týkající se amuletu zahnaly. Kterou jsem chtěl navždycky pohřbít někde hluboko v sobě a už nikdy jí nedovolit se vrátit zpět. Zapomenout na ni. Ale ono to nešlo...
Lilly a Dave, ležící v trávě. Zahradou zní jejich hlasitý smích a pak se k němu Lilly nakloní a...
Otřásl jsem se. Náhle jsem si připadal nesvůj a nejistý. Tak dlouho jsem čekal na okamžik, kdy budu moci s Lilly mluvit, aniž bych při tom musel proletět Velkou branou jako šílenec. A teď je to tady. A já si náhle nejsem jistý, jestli bych měl odpovídat.
Jsi tam? ozval se Lilliin hlas znovu, naléhavěji, ale nejistota stále ovládala mou mysl a já jsem neměl tušení, co mám dělat.
Co jí mám říct? Mám se chovat jako kamarád? Jako její Strážce? Mám jí vůbec odpovídat, když má teď...
Běž za svým srdcem... ozvala se mi v hlavě náhle bohynina slova, kterými ke mně promluvila v chrámu. Nebyl jsem si jistý, jestli to byla jen pouhá náhodná vzpomínka, nebo něco víc, ale dodalo mi to odvahy. Zhluboka jsem se nadechl a vypustil všechno kolem sebe, kromě vlákna, které spojovalo mou a Lilliinu mysl.
Ano, odpověděl jsem jí a náhle mě zaplavilo příjemné teplo amuletu.
Páni, ozvalo se překvapeně a obdivně zároveň. Já tě... slyším!
Usmál jsem se. Ahoj, pozdravil jsem ji.
Ahoj, odpověděla a rozhostilo se krátké trapné ticho. Spojení stále fungovalo, ale nikdo nevěděl, co říct. Tunelem mezi námi se právě šířilo nepříjemné napětí. Připadalo mi to naprosto absurdní. Po tolika probdělých nocích strávených nad fantazírováním ohledně našeho prvního rozhovoru jsem ze sebe nebyl schopen vydat jediné kloudné slovo.
Kdo jsi? prolomila Lilly konečně ticho.
Myslím, že už to víš.
Jsi anděl, konstatovala. Překvapilo mě, jak pevně a jistě zněl její hlas.
Ano. Jsem tvůj Strážný anděl. Jmenuju se Will, představil jsem se.
Lilly, odpověděla. Ale to už asi víš... Následovala krátká odmlka. Říkal jsi můj Strážný anděl? Má každý svého anděla? zeptala se. Přes amulet jsem při slovech "můj strážný anděl" pocítil mírné zachvění jejího těla, ale nebyl jsem si jistý, jestli je to dobrá zpráva, nebo ne.
Ano... řekl jsem po chvíli váhání. Ale o tom se nesmí nikdo dozvědět. Ani ty bys o mně neměla vědět, neměli jsme se nikdy potkat. Ve vašem světě my nesmíme existovat.
A co ten... ten amulet?
Ani ten bys neměla mít. Porušil jsem veškerá pravidla, když jsem ti ho předal. Na okamžik jsem si vybavil tu kratičkou chvíli, když se naše oči setkaly u Lilly v kuchyni a já spěšně upustil amulet na její kuchyňský stůl. A pak ten dotek její dlaně na mé paži... Vycítil jsem, že Lilly si na ten okamžik vzpomněla taky. Potřepal jsme hlavou a přinutil se vrátit do přítomnosti. Hodně riskuju, když s tebou teď mluvím, dodal jsem.
Ale proč? Proč to riskuješ? zeptala se. Všiml jsem si lehkého záchvěvu jejího hlasu.
Zavládlo rozpačité ticho. Ošil jsem se, a ačkoli mě Lilly nemohla vidět, najednou jsem nevěděl, kam s očima. Neměl jsem tušení, co mám říct. Toužil jsem jí povědět o tom, co k ní cítím, ale něco ve mně mě zastavilo. Nedokázal jsem to říct, ne teď. Pohlédl jsem na ni na obrazovce vigilateru, jak napjatě čeká na odpověď.
Aby sis ty nehty neukousala, zamluvil jsem to nakonec a vyslal se slovy skrz amulet pokus o široký rošťácký úsměv, který byl za mého starého života má pravá ruka.
Nekoušu si nehty! popřela to poplašeně a okamžitě odtáhla ruce od úst. Ty mě vidíš?
Ano, odpověděl jsem a musel jsem se smát, když se začala udiveně rozhlížet kolem.
Sleduješ mě takhle často?
Jak je potřeba... řekl jsem a sledoval, jak na jejích tvářích vykvétá růžový ruměnec. Když se červenala, vypadala ještě roztomileji, než obvykle.
Jak často je potřeba? vyhrkla.
Neboj se, máš soukromí, ujistil jsem ji a bylo vidět, že se jí trochu ulevilo.
Jak mě můžeš vidět? zeptala se se zájmem.
Jsem Strážný anděl, to je dostatečný důvod, zamluvil jsem skutečnou odpověď. Už tak věděla víc, než je zdrávo.
Pak mi ale přišla na mysl jedna otázka, na kterou jsem nutně potřeboval znát odpověď.
Lilly, oslovil jsem ji a pocítil při tom zvláštní zachvění, o kterém jsem si ale byl jistý, že nepatřilo mě. Usmál jsem se a pokračoval: Nestalo se dneska něco s tvým amuletem? Necítila jsi něco... zvláštního?
Lilly se provinile zavrtěla. Jo... Přetrhl se mi řetízek, přiznala s výrazem dítěte, které provedlo nějakou lumpárnu. Už jsem si myslela, že je po všem...
To já taky, souhlasil jsem s povzdechem.
Ty jsi to... taky cítil?
Ano, cítil. Ten amulet nás nějak zvláštně propojuje, a ani já sám přesně nevím, jak moc. Musíš na něj dávat větší pozor. Způsobilo to... jisté komplikace. Málem už se mi ho nepodařilo spravit.
To jsi byl ty? zeptala se užasle.
Kdo jiný? odvětil jsem s úsměvem. Nastalo krátké ticho, které prolomil až její tichý hlas.
Díky, špitla rozpačitě. Budu si dávat větší pozor.
Oba si budeme dávat větší pozor, doplnil jsem ji a chvíli sledoval její tvář, kterou skláněla k amuletu, jenž tiskla v dlani. Ví toho hodně. Víc, než by měla. Je to nebezpečné, ale já jsem byl rád, že to ví. Protože teď už ví, že existuji. Svět mi náhle připadal barevnější.
Lilly, potřebuji, abys mi něco slíbila. Je to hodně důležité.
Poslouchám, řekla.
To, co o mě víš, se nesmí nikdo dozvědět. Nesmíš o tom nikomu říct, ani mámě, ani Jennett. Nikomu. Pokud bys to udělala, byly by z toho veliké potíže.
Jaké potíže? zeptala se.
Veliké, zopakoval jsem. Prosím, slib mi to.
Chvíli upřeně sledovala stříbrný šperk v její dlani, jako by to zvažovala. Napjatě jsem čekal na její odpověď.
Slibuju, přikývla nakonec a mě se ulevilo. Věřil jsem tomu, že slib neporuší.
Díky, poděkoval jsem, tentokrát já jí.
A jak to... začala, ale najednou její hlas začal slábnout, až ho náhle přerušilo hlasité šumění, které mě dokonale ohlušilo.
Lilly? Lilly! volal jsem na ni a snažil se malými zbytky svých sil obnovit spojení. Byl jsem ale příliš vyčerpaný...
Wi... já tě... jsi tam? Její hlas zněl slabě a jakoby z velké dálky.
Spojení slábne, řekl jsem rychle. Slyšíš mě ještě?
V hlasitém šumu jsem zaslechl ozvěnu jejího hlasu, jak se ptá: Uvidíme se ještě někdy?
Zaváhal jsem. Nevěděl jsem, jak mám odpovědět. Nebyl jsem si totiž odpovědí jistý. Věděl jsem, že já ji zítra uvidím, ale nevěděl jsem, jestli se odhodlám ukázat já jí. Nebo jestli se naskytne vhodná příležitost...
Wille? Překvapila mě naléhavost jejího hlasu. Věděl jsem, že musím odpovědět dřív, než se spojení přeruší. Teď nebo nikdy. Ano nebo ne?
Ano, řekl jsem ještě, když najednou šumění zesílilo tak, až jsem měl pocit, že se mi pod jeho náporem rozskočí hlava. Rychle jsem přeťal naše komunikační vlákno a vyčerpaný padl na postel. Netušil jsem, kolik takové spojení sebere sil.
Ještě před tím, než jsem zavřel oči, jsem stačil zahlédnout Lilliin letmý úsměv na obrazovce vigilateru. Pak jsem se konečně propadl do říše snů.
-------------------------------------------------------------------------------------
Tak, a je to za námi. :) Doufám, že se líbilo, a že jsem moc nezklamala. Důležité scény, na které včichni čekají, se mi totiž většinou nakonec nepovedou udělat tak, jak bych si představovala... Byla bych ráda, kdybyste mi napsali, jestli se mi tentokrát tahle alespoň trošičku povedla. :)
Příště se můžete těšit opět na Willa, už ve třetí, a také poslední, části patnácté kapitoly. Ještě prozradím, že vás čeká jedna podobně důležitá scéna. :)
Lucienne :)
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Livv Livv | Web | 11. března 2013 v 18:31 | Reagovat

Tak tomuhle se říká dlouhá kapitola a já se můžu jít zahrabat :-D
Jinak, ty jsi chtěla, abych ti dala vědět, když přijde nová kapitola. Už přišla 3. a 4., akorát jsem trošku zapomněla ;)

2 Lusta Lusta | 4. června 2015 v 21:47 | Reagovat

Jak já se těšila, až se spolu spojí v myšlenkách. Napsala jsi to napínavě. Skoro, jako bych tam byla s Willem. :) Úžasná kapitola, díky ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie