Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Nepochopená...

14. února 2013 v 20:51 | Lucienne |  DRABBLY




Tohle je můj první výtvor, který vyšel z mého pera na základě vlastních emocí. Také máte někdy pocit, že vás nikdo nechápe...?






"Maminko, koukni!" chlubí se děvčátko obrázkem, který nakreslilo. Bylo na sebe pyšné, jak se mu povedl.
Maminka se ale mračí. "Proč ta holčička pláče?" ptá se ho.
"A proč tomu medvídkovi chybí oko?" přidávají se ostatní.
"Proč jsi to nakreslila? Nechci, abys malovala takovéhle věci!"
Dívčince se zalijí očka slzami. Jim se její obrázek nelíbí...
Vytrhne ho mamince a s pláčem vyběhne ze dveří. Nikdo ji nechápe...
Běží daleko. Zastaví se až u staré vrby, pod kterou se posadí a utře si slzičky. Pak zkřehlými prstíky začne kreslit...
Namaluje děvčátko pod vrbou, která mu rozumí lépe, než celá jeho rodina...

----------------------------------------------------------------
Nevím, jestli dokážete pochopit pointu drabblu a jestli to ve vás vůbec něco zanechá. Jde spíš o to, že jsem se potřebovala vypsat, vyjádřit. Vzniklo to vlastně jen v kratičkém momentě, v jedné jediné chvíli z náhlého popudu.

Taky máte někdy takový pocit? Že vás nikdo nechápe? Kolikrát se mi stává, že někomu ukážu něco ze svého šuplíku a jediné, co z nich vypadne, jsou otázky. Hloupé. Otravné. Nesmyslné. Zbytečné. A všechni se ptají na to samé:
"Proč je to tak smutné?" "A proč je to tak depresivní?" "Proč jsi to napsala?" "Ty se takhle cítíš?"
A to je jejich jediné vyjádření.
Nečekám, že mě budou chválit, nebo mé dílko opěvovat, zvlášť, když sama vím, že si to obvykle nezaslouží, ale čekala bych hodnocení. Inteligentní a konstruktivní kritiku. Vytknout, co je dobré a co je špatné. A ne se ptát, proč je to tak a tak.
Není to přeci jedno? Není jedno, proč jsem to napsala? Důležité je jen to, co tím chci říct. To, co má text ve čtenáři zanechat. Jaké myšlenky vyvolat.
Vím, nepíšu zrovna o veselých věcech. Ale to přeci neznamená, že je mi samotné mizerně. A neustálé otázky, proč jsem to napsala a co mě k tomu vedlo mi tím pádem strašně lezou na nervy. Vše je to jen a jen o vciťování. O tom, dokázat si představit situaci. Nic víc...
Ptáte se, proč píšu depresivní povídky? Protože psát o štěstí už mě nebaví. Já sama se můžu označit za šťastného člověka. Mám střechu nad hlavou, mám rodinu, mám přátele. Nechybí mi nic zásadního. Veselé věci kolem sebe vidím denně. A psaní o nich už ve mě nevyvolává takové pocity, jako když píšu něco smutného.
Víte, proč mám psaní tak ráda? Právě proto, že můžu zažít a cítit to, co normálně nepociťuji. Když píšu, uvědomuji si věci, které bych si normálně neuvědomila. A cílem mého psaní je ty pocity vyvolat i ve svých čtenářích. Když napíšu povídku plnou duhy, zelené trávy a krásných jednorožců, všichni na to řeknou jen "Hm," a už si na to ani nevzpomenou. Když ale napíšu něco depresivního, něco, co člověka donutí se zamyslet nad tím, co přečetl, pak teprve mi připadá, že je dílko dobré. Pokud na něj člověk po zavření článku zase hned nezapomene. A to dokáží jedině věci, které ohromí silou. Tím, že si člověk uvědomí, co všechno se může stát. Jak silné můžou být city, ať ty kladné, nebo záporné. A jak silné rány život dává.

Jejich otázky mě hrozně mrzí. Mrzí mě to, že je nezajímá nic jiného, než důvod, proč jsem to napsala. Kde se to ve mě vzalo. A když jednou odpovím, stejně se příště zeptají znovu, protože mě znají jako střelenou veselou holku, která denně řeší jen obyčejné puberťácké problémy, a do které by to v životě neřekli. Když se takhle ptají znovu a znovu, a pořád na to samé, začínám si připadat přehlížená. Jako kdyby mé odpovědi vůbec nevnímali. A pak se nedivte, že svá dílka skoro nikomu neukazuji, a že je zveřejňuji pouze anonymně na internetu...

Ano, připadám si jako ta malá holčička z drabblu. A moje vrbička jsou mí čtenáři na internetu a moji přátelé.
Tímto bych jim taky chtěla všem poděkovat, zvlášť mé kamarádce Bee23, která je sama spisovatelka a ve psaní mě hodně podporuje. :) Takže díky za to, Bee. :)

Pokud tohle čte někdo, kdo mě zná, někdo, koho se to týká, berte to jako vzkaz. Přestaňte se ptát mě. Ptejte se sebe. Až jednou zase budete číst něco z mé dílny, zkuste se nad tím zamyslet. Neptejte se proč jsem to napsala, ptejte se, co jsem tím chtěla říct.
Tak zní má odpověď.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Amia Amia | Web | 15. února 2013 v 14:19 | Reagovat

Doprovodný text delší než dílko :D

Jo, znám. Mě teda skoro vyděsilo, když jsem dala mamce přečíst nějaké plky protože jsem ji potřebovala, aby mi zkontrolovala jestli tam nemám gramatické hrubky. Tak mi to poslala zpátky opravené a pak se, po čase když jsme se viděly naživo, tak se zeptala jestli mi něco nechybí :-D
Postupně jsme se dobraly k tomu, že to ukázala i příteli který se zeptal, jestli nejsem v depresi.

Pak mě to potěšilo. Bylo to po dlouhé době poprvé, co někdo projevil zájem.
Projevují zájem, ptaním se proč.

2 Adéla Adéla | 16. února 2013 v 12:44 | Reagovat

Lůca znám tě a do opravdy bych to do tebe neřekla,ale taky mam takové svoje pocity. Něco někam napišeš ať to vidi všichni a hned milion otazek proč a jak ja vim je to děsne. Jedině do toho co napišeš se mužeš schovat.

3 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 16. února 2013 v 16:13 | Reagovat

[1]: Jasně, já vím, že mají starost. A já jsem za to ráda. Ale je to pořád stejné. Nevadilo mi to, když se ptali poprvé. Nevadilo mi to podruhé, potřetí... Když už se ale dotaz opakoval po poněkolikáté, začala jsem si připadat naopak jaksi... nevím, přehlížená? Jakoby neposlouchali, co říkám. Nezajímali se o to, CO jsem vlastně  napsala, jen proč... Je to... divný :-) Prostě takový nepříjemný sklíčený pocit... :)
PS: Jo, napsat doprovodný text delší než drabble není zas až tak těžké :-D Původně jsem to ani nechtěla psát tak dlouhé, ale ono se to nějak napsalo samo :D

[2]: Ahojky, Adél :) Jo, vím, že by to do mě nikdo neřekl. Ale o to právě jde, ne? Šokovat, překvapit, zarýt se do mysli. Heleď, abych ti řekla pravdu, tak když jsem něco takového depresivnějšího napsala poprvé, překvapila jsem sama sebe :D
Já to mám naopak. Pokud to dám někam, kde to všichni vidí, na internet například, reakce jsou v pohodě. Když to ale ukážu někomu z ruky do ruky, připadám si hrozně divně a ty otázky "Proč všechno, co napíšeš, skončí špatně?" mi fakt lezou na nervy. Tak zaprvé hlavně proto, že to není pravda. Tak třeba tak kapitolovka, co teď píšu - Pod křídly Strážného anděla - není vůbec depresivní. A druhý důvod už jsem zmiňovala. Když jim třikrát řeknu, že jsem v pohodě, myslela bych, že se ptát přestanou. Ale zjevně ne... Pfff 8-O  :-P
Jinak, oběma vám děkuju za komentář, holky :-D

4 Livv Livv | Web | 17. února 2013 v 10:22 | Reagovat

Taky ráda píšu hodně o emocích :)

5 Bee23 Bee23 | E-mail | 5. listopadu 2013 v 20:46 | Reagovat

Teda, osobně to považuju za svou šílenou ostudu, že tento článek čtu až takhle pozdě, když už je tu takovou dobu. Moc dobře to celé chápu, už jen ten drabble mi připomněl mé mizerné vzpomínky, když se mě všichni ptají proč? A následující doprovdoný text (mno, z té růžové mi není moc dobře :-P O_O  ) jsem přelouskala jak nic, přišlo mi, jako bych četla svá vlastní slova. A pak na konci to poděkování a já myslela, že mě omyjí. Je to až děsivé jak si navzájem rozumíme a zároveň jsme obě tak odlišné. Ale to je na přátelství ta největší bomba! Vždycky tě budu v tom co děláš podporovat, protože vím, že to co děláš, děláš fakt dobře a vždy je mi radostí si přečíst cokoli z tvé tvorby, protože ať je to veselé či smutné, já tě chápu. Někdy až moc dobře, jako třeba v tomto drabblu. Pokračuj v tom co děláš a neboj se to ukázat světu! Věř mi, že si z toho jednou c elý svět sedne za zadek! :-)

Mám tě ráda. A děkuju moc...

6 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 5. listopadu 2013 v 20:57 | Reagovat

[5]: Jéé, stará přezdívka... :)
Taky tě mám ráda. :-* Teď jsem se zase rozlila po klávesnici jak rozteklá čokoláda, strašně moc děkuju... tohle mi snad ještě nikdo neřekl, respektive nenapsal. :,) Jsem teď totálně dojatá... Fakt děkuju. :D
Jo, naše přátelství je zvláštní, co? :) Jsme stejné, ale naprosto odlišné. A ty naše debaty! :-D Ty se jen tak s nikým vést nedají :D A já jsem za to ráda. Měly jsme štěstí, že jsme na sebe natrefily... Co bych si bez tebe počala? :D Jo, jen tak mimochodem, už dlouho jsme nešly naší debatu za slepými uličkami! Když ta naše škola je tak nelogicky postavená... :D
Ještě jednou moc děkuju...
PS: Mě se ta růžová náhodou líbí! :DDD

7 Lucienne Lucienne | E-mail | Web | 5. listopadu 2013 v 21:02 | Reagovat

*cestu za slepými uličkami :D jsem z toho tak na měkko, že ani neumím psát :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie