Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Štěstí mladé smutné vdovy

12. ledna 2013 v 21:10 | Lucienne |  JEDNORÁZOVÉ

Moje první ne-fanfiction jednorázovka.
Klasická pocitovka. :)
Mladá nevěsta, do teď sužována bolestivými ranami osudu, konečně zažívá štěstí. Život se jí však rozhodl ukázat, jak nepříznivý a krutý dokáže být. Ale štěstí, to si k nám vždycky najde cestu a někdy přichází v podobách, v jakých bychom ho nečekali...



Chladný podzimní vítr se prohnal korunami stromů a unesl z jejich napůl holých větví zčervenalé listí, které se v malých vírech pomalu snášelo jako sněhové vločky až ke dni ztemnělé propasti, kde zlehka dopadlo na hladinu říčky kroutící se v jejích hlubinách. Poklidně se nechávalo unášet proudy její chladivé vody a laskáno drobnými vlnkami odplouvalo kamsi do neznáma, aby po světě rozneslo svým tichým šepotem zprávy o tom, co za svůj krátký život stačilo spatřit.
A tam, mezi pokroucenými kořeny stromů na vrcholku propasti, seděla na podušce z jehličí mladá dívka. Její bílé svatební šaty zářily mezi různorodými odstíny hnědé, protkanými zlatavou nití podzimu. Medové vlasy skryté pod průsvitným závojem jí splývaly až k pasu. Zapletlo se jí do nich množství klacíků a větviček, ale ona tomu nevěnovala žádnou pozornost. Jediné, na co soustředila svou mysl, bylo oranžové světlo zapadajícího slunce, které zbarvilo mraky na nekonečné nebeské klenbě a kouzelně osvítilo stejně nekonečnou propast pod ní.
Byl by to krásný romantický obrázek, nebýt však jejích očí. Ač už v nich dávno vyschly slzy, zanechaly po sobě viditelné stopy. Nevěstin make-up byl rozmazaný po strhané tváři a v jejích očích se zračilo takové množství strachu a lítosti, že by se jimi nedala zaplnit ani ta propast.
Tohle místo už zažilo mnoho jejího trápení. Chodila sem vždy, když se potřebovala vyplakat a nechat všechny své slzy stéct právě do té řeky, která se jí vinula pod nohama. Jen tak měla jistotu, že veškeré její trápení odpluje pryč, stejně jako ty slzy. A dnes tu byla zase. Po čase, kdy byla konečně šťastná, po čase, během kterého si myslela, že ji život už přestal trestat.
Ale on nepřestal. Znovu ji uhodil silnou ranou osudu a jí nezbylo nic, než tu sedět a hledět dolů, pod špičky svých střevíčků, ze kterých jí trochu vyklouzávala pata, jak jí chodidla vysela přes okraj propasti. Smutně se pousmála. Jako malá toužila po tom, aby si ji našel nějaký překrásný princ a jako Popelce jí nazul přesně takový střevíček. A on si ji skutečně našel. A ten střevíček jí nasadil. Jenže teď o ně má přijít. Jak o své střevíčky, tak o svého prince. Život si na ní stále vybíjí svou zlost a ona neměla tušení, proč to dělá.
Větve nad ní se znovu zavlnily pod náporem větru a několik dalších lístků se oddělilo od svých společníků. Dívka sledovala, jak se pomalu snáší ke dnu propasti a při tom pohledu se jí s děsivým mrazením v zádech vybavila vzpomínka na její dnešní svatbu. Na to, jak byla nervózní, na výraz jejího prince, když ji poprvé zahlédl ve svatebním, na jeho tiché "Ano"... A pak i na ten incident, který ji měl zničit život. Opět.
...Smála se. A její nový manžel s ní. Z výšky zámeckého balkónku, na kterém stáli, viděla svatebčany, jak se hromadili v rozlehlé zahradě, hleděli na ně dva a obdivovali je, jak jim to spolu sluší. On v černém... Ona v bílém... Dohromady černobílí jako jing a jang, naprosto dokonale se doplňující. Společně mávali do objektivu fotoaparátu a byli šťastní.
A pak se to stalo. Dívka nevěděla jak, kdy ani proč, vybavovala si jen, jak její milý přepadává přes zábradlí. Pokusila se ho zachytit, ale nestihla to. A on padal a padal. Zděšeně sledovala jeho záda, jak se od ní každou vteřinou vzdalují. A pak uslyšela náraz. Zamotala se jí hlava. Slyšela křik. Nevěděla, jestli byl její vlastní, nebo patřil někomu jinému, ale ten srdceryvný hlas v ní rozdmýchal hysterii. A pak zaslechla zvuk houkající sirény a oči jí oslnila záře blikajícího majáčku sanitky...
Ta vzpomínka v ní spustila další lavinu nervozity a strachu. Celá se chvěla. Měla pocit, že jí nějaká ocelová pěst drtí vnitřnosti a odmítá je pustit, dokud nezjistí, co se děje. Otázka je, jestli ji po tom zjištění pustí, anebo ji rozmačká žalem. Teď jí ale nezbývá nic jiného, než tu jen sedět a žmoulat v ruce svůj mobilní telefon, který ji v pravý čas může ulevit od jejího trápení.
Tak hrozně jí tahle situace připomněla to, co prožívala přibližně před pěti lety. Tenkrát zde vylévala svůj žal ze smrti své matky a novorozeného bratra. Matka zemřela při porodu a děťátko už se doktorům zachránit nepodařilo. Zbyl jí v životě pouze její otec a... a on. Ten, jehož život se houpal na vlásku a záležel pouze na rychlosti a šikovnosti záchranářů.
Měla pocit, že mobil v dlani rozdrtí, ale síla, kterou její prsty vyvíjely, jí od napětí nijak neubírala. Připadala si jako natažená struna. A jediný drobný dotek může způsobit její přetržení.
A pak se to stalo. Vlahý vzduch prořízlo zazvonění telefonu. Přišla jí zpráva.
Je to tady. Teď se konečně po několika hodinách nepřetržitého strachu dozví, na čem je. Roztřesenými prsty přijala esmsku a přečetla si text na jasném displeji telefonu.

Bylo prilis pozde. Je mi lito.

Po přečtení těchto dvou jednoduchých vět měla pocit, jako by se na ni zhroutil svět. Slunce i celé nebe, stromy i skaliska, to všechno ji drtilo svou vahou a ona padala a padala hlouběji do žhavého chřtánu samotné Země.
Mysl ji zastřel takový šok, že si zprvu vůbec nedokázala uvědomit, co to pro ni vlastně znamená. Ale s každou slzou, kterou se postupně zalévaly její oči, ji pomalu naplňovalo poznání. Poznání, které ji svou silou pomalu ničilo.
Emoce, které následovaly, byly nepopsatelné. V nitru jí cosi explodovalo a roztrhalo ji to na kusy, i když její tělo zůstalo neporušené. Měla pocit, jako by něco v ní umřelo, jako by jedna její část byla nenávratně pryč.
Je mrtvý. Bylo příliš pozdě. Nechal mě tady...
Mladá vdova zabořila obličej do dlaní a rozplakala se. Její slzy opět padaly do řeky v hlubinách. Tentokrát jich však bylo tolik, že by je snad proud všechny ani odnést nemohl.
Jakoby počasí dokázalo vyjádřit její pocity, zdvihl se na okraji propasti silný chladný vítr a z nebe se pomalu začaly snášet jako slzičky drobounké a jemné kapičky deště.
Nebyla si jistá, jestli to znovu zvládne. Zase zůstala sama, zase jí život ukázal, jak krutý a nepřejícný dokáže být. Ale proč? To radši nic, než takový život.
V tom jí myslí probleskl nápad. Šílený a strašný, ale přesto schopný přinést spásu. Dívka prudce zdvihla hlavu. Její pohled se zatoulal hluboko pod sebe, do hlubin propasti. Bylo by tak snadné se života zbavit. Stačilo by se jen odrazit...
"Ne!" vykřikla a místo, aby skočila, se rozmáchla a mrštila svým telefonem do propasti. Sledovala, jak rychle padá dolů a z hrdla se jí při tom draly hlasité vzlyky.
Ozvalo se tiché žuchnutí, jak mobil dopadl. Následovalo ho zašustění křídel ptáků, kteří vyděšeně vzlétli ze dna propasti a vyletěli vzhůru. Dívka sledovala, jak se jí ztrácí z dohledu, když v tom si ohromeně uvědomila, že to byly dvě bílé holubice. Stejné, jako byly vypuštěny na jejich svatbě.
Michelle... ozvalo se náhle za ní. Dívka ztuhla. Ten hlas znala. Znala ho až příliš dobře na to, aby mohla pochybovat o tom, komu patří. Ale to přece není možné...
Michelle... zašeptal ten hlas její jméno znovu. Michelle vyskočila na nohy a prudce se otočila. Je tady? Skutečně je naživu? Tolik toužila po odpovědích na své otázky. Už se jí jich však nedostalo.
Ve chvíli, kdy se postavila, jí střevíček na vysokém podpatku sklouzl z okraje propasti dolů a ona začala padat. Dolů a dolů, níž a níž, tiše, jako let sovy. Nekřičela, jen sledovala vzdalující se okraj propasti. Měla totiž pocit, jako kdyby na kratičký moment před svým pádem zahlédla mezi stromy rychlý pohyb.
Michelle, Michelle, Michelle... Slyšela tichý šepot všude kolem sebe a snažila se ho pohltit co nejhlouběji do sebe.
Vlasy jí vlály kolem tváře a ona zavřela oči. Chtěla, aby ten hlas zaplňoval celý svět. Aby v jejích posledních chvílích nic jiného neexistovalo.
Byla šťastná? Ano, myslím, že ano. Vždyť věděla, že za malou chvilku získá zpět vše, co ztratila a kvůli čemu se tak trápila. Vždyť slyšela to, co vždycky toužila slyšet - vyznání lásky...
A tak propast, která už pohltila tolik dívčiných slz, teď pohltila ve svých hlubinách i samotnou dívku. Krásnou nevěstu s potrhaným závojem, krásnou nevěstu s potrhanou duší.
Další a další zlaté a červené listí dopadající na hladinu řeky vedle dívčiného těla se rozběhlo po vodě, aby svým šustivým šepotem předalo zprávy o tom, co za svůj krátký život vidělo. O mladé smutné vdově, která ve svých posledních chvílích zažila opravdové štěstí...
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie