Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 7. kapitola - Will

6. ledna 2013 v 19:16 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)

Tak se hlásím s další kapitolkou. Dostáváme se k jednomu z vrcholných okamžiků příběhu, na němž jsem vlastně stavěla celé pokračování. Snad se bude líbit.
Pěkné počtení přeje Lucienne.



Proč zrovna já? Proč zrovna moje chráněnka musí být nejen tak nemotorná - na to už jsem si stačil zvyknout - ale taky tak paličatá, všímavá a dost chytrá na to, aby si dokázala spojit dvě a dvě dohromady? Jestli na něco přijde, budu mít průšvih, a to pořádný. Pravidlo o utajování je ve Starodávném zákoníku číslem jedna. Chráněnec se nesmí o Strážcích dozvědět - tento přestupek je trestán svržením.
Měl bych napsat dopis Strážci Lilliiny mámy a pak ještě té její kamarádky… jak-jen-se-jmenuje… Emmily Mitchellové. Příště si musí dávat větší pozor na to, jak moc okatě své svěřence chrání, jinak by to mohlo dopadnout katastrofou jak pro mě, tak pro ně, pokud se prokáže, že také nesli vinu.
Celá tahle situace mi ale připadala naprosto neuvěřitelná. Jak je možné, že Lilly si našeho zásahu všimla? Případů, kdy si člověk všimne manipulace shora je jen velmi málo, přibližně jednou, dvakrát za desetiletí. Obyčejně tyto věci smrtelníci nemůžou postřehnout - jejich mozek zahalí jakási... dalo by se říci mlha, která doprovází zásah naší vůle na pozemské dění. I když to má člověk přímo před očima, nevidí to, ani kdyby mu někdo řekl, že se to děje přímo před ním. Tak to zkrátka je. Lidé jsou moc přízemní a úzkoprsí na to, aby si připustili něco tak očividného, i když pro ně nadpřirozeného a neuvěřitelného, jako zásah Strážného anděla. A když už se někde náhodou vyskytne výjimka a člověk něco zaregistruje, rozhodně to není hned čtyřikrát za den.
Najednou mě zavalila vlna sympatií a obdivu k Lilly. Nikdy jsem neslyšel o někom, kdo by nás tak hladce prohlédl a hned tolikrát během jediného dne. Ani já jsem za svého lidského života nikdy nic nezaregistroval.
Zároveň však s touto vlnou se mě zmocnila nelibost a vztek. Co je to za nápady, riskovat takhle pro nic, za nic svůj život? Musel jsem něco udělat. Nemohl jsem ji přece nechat, aby se rozmázla o kámen jako moucha na čelním skle auta. Ať to bylo jakkoli nápadné, nemohl jsem ji nechat, aby si ublížila. Nechtěl jsem ji nechat, aby si ublížila. Ano, to je ono. Já jsem nechtěl. Cítil jsem se za ni odpovědný. Tím větší však byla moje zlost. Co si myslí? Že si jen tak najede na kámen s myšlenkou: hele, já se teď tady pokusím rozmašírovat a schválně, co se stane? Bylo mi jasné, že si té větve všimne, zvlášť když se měla na pozoru. Ale copak jsem měl na vybranou?
Lilly začala něco tušit, tím jsem si byl jistý. A právě proto jsem nemohl zasáhnout dnesvečer u ní v pokoji. Co ji to jenom popadlo, že si jen tak z legrace hodí na ruku skleněnou kouli, která jí klidně mohla rozdrtit ruku? To se to bude v záznamových arších o rozhodnutích vyjímat:
15. března 2012, 18:32 - Položeno rozhodnutí o úmyslném hození si na ruku skleněné těžítko pod záminkou výzkumu nadpřirozených úkazů v okolí v podobě samovolně se pohybujících věcí.
Kontroloři se utlučou smíchy, až to budou číst. Nebo spíš utlučou mě hned po tom, co mě pošlou na kobereček.
Nelíbilo se mi, že jsem musel Lilly nechat, aby si způsobila bolest. Ale jinak to zkrátka nešlo. Už takhle si začíná uvědomovat víc, než je zdrávo. Kdybych něco udělal, mohl jsem riskovat odhalení celého úřadu a za to by mě nejenom svrhli, ale poslali by mně rovnou pod zem, do Království ztracených duší. Nut, za co mě trestáš?!
Lilly naposledy zkontrolovala, zda má správně nařízené všechny budíky a zhasla lampičku. Zachumlala se pod deku a během několika minut usnula.
Po chvíli jsem si uvědomil, že si se zasněným výrazem ve tváři prohlížím její chvějící se víčka s dlouhými řasami, její vlasy, rozhozené po polštáři jako svatozář a její jemně vykrojené rty, jež ze spaní sem tam něco zamumlaly dětským hláskem. Tohle se mi stává často. Už několikrát jsem se přistihl, jak se toužím prohrabávat v jejích dlouhých lesklých vlasech a nechat si je protékat mezi prsty jako zlatavý něžný pramen, jak se nechávám unášet myšlenkou, že ji hladím po tváři, konejším ji a zaháním veškeré zlé sny, které by mohly narušit její spánek.
Toužím se jí dotknout. To je však věc, o které jsem věděl, že aby se uskutečnila, museli by při mně stát všichni svatí v čele s Nut, protože získat povolení na návštěvu Země je něco, co získá jen opravdu velmi málo vyvolených. A mezi těmi já nikdy nebudu.
Se zachmuřeným výrazem ve tváři jsem se zabořil do svého křesla a s pohledem upřeným na spící Lilly jsem se nechal unášet svou vlastní fantazií.
"Už zase sedíš u vigilateru?" zeptal se pohoršeně Chris, který právě bez vyzvání vstoupil do mé kanceláře.
"Už zase si zapomněl zaklepat?" oplatil jsem mu a neochotně jsem odtrhl oči od své chráněnky. Chris mou poznámku přešel bez povšimnutí.
"Poslyš, Charlie pořádá mejdan v tom opuštěném baráku."
"No a?"
"Budou tam všichni."
"No a?" zopakoval jsem a znovu jsem se otočil k obrazovce. Lilly se právě přetočila na druhý bok a tím pohybem obnažila své pravé rameno, na němž se rýsovala dlouhá hluboká jizva, která se jí táhla až pod lopatku. Už jsem si jí všiml dřív, ale zatím jsem nepřišel na to, od čeho ji má. V záznamech o nějakém podobném zranění nebyla ani čárka.
"No tak, přestaň. Prostě se seber a běž tam!" nařídil mi Chris.
"Nemůžu. Musím hlídat Lilly."
"Musím hlídat Lilly," napodoboval mě. "Poslední dobou nemluvíš o ničem jiném než o Lilly. Uvolni se trochu! Máš přece tu svojí vychvalovanou kapesní chůvičku, nemusíš ji pořád hlídat!"
"Přece víš, jaká je," řekl jsem a otočil se v křesle zpět k němu. Popravdě řečeno se mi na tu Charlieho oslavu vůbec nechtělo. Chtěl jsem být tady a - bože, nikdy bych si nepomyslel, že tohle někdy řeknu - dělat svou práci. Chtěl jsem tu být s ní - to mi ke spokojenosti bohatě stačilo.
"Vím, jaká je. Ale, svatá Nut, vždyť spí! Přece mi neříkej, že bude náměsíčná a vypadne z okna zrovna tuhle noc, kdy se budeš trochu bavit. Prostě si to vezmi s sebou a pojď!" přikázal mi, vrazil mi do ruky můj kapesní vigilater, který jsem nedávno vydoloval od Simonse, popadl mé křeslo za opěrku a odtlačil mě ke dveřím. Pak mě z nich doslova vyhodil a zabouchl za mnou dveře.
"Tak fajn," řekl jsem a asi to znělo trošku víc uštěpačně, než jsem měl v úmyslu. "Ale jestli se něco stane, je to na tvou hlavu." Chris pokrčil rameny.
"Hlavně už běž, Annie na nás čeká."
Vyšli jsme ven z budovy sektoru 5B a pokračovali takovým malým parčíkem, kde často sedávají zejména andělé kategorie F, jelikož jejich stařečkové nepotřebují celodenní ostrahu. I já jsem sem často chodíval. Teď už jsem tu ale nebyl… no vlastně od doby, co mi přidělili Lilly. Radši jsem vysedával u sebe v kanceláři a sledoval její krásnou roztomilost na velké obrazovce. Sešli jsme po dlouhých schodech, které oddělovaly celý sektor B od sektoru C. Za tímto blokem budov se nacházely trosky stavby, která dřív sloužila jako archív. Jedna skupinka andělů z Gangsterů, kteří tam měli za trest pět let pracovat za výtržnictví, ho ještě před svým svržením vypálila. Nikdo ho nikdy neopravil a místo toho postavili novou budovu poblíž soudní síně. Téhle si nikdo nevšímal, a proto se stala skvělým místem na tajné večírky, které tu Charlie pořádá téměř každý měsíc.
Vešli jsme dovnitř. Namísto paprsků teď už vycházejícího slunce osvětlovala velikou místnost barevná blikající světla, která tančila po zaprášených stěnách. Někteří z přítomných andělů se je snažili napodobit a vlnili se na parketě se svými partnery. Většina jich ale postávala v hloučcích kolem a bavila se.
Chris si to zamířil přímo ke stolu s občerstvením, u kterého postávala osamocená postava. Annie třímala v ruce bílý plastový kelímek a smála se na nás.
"Konečně jste tu," utrousila a napila se červené tekutiny ve svém kelímku.
"Ty piješ?" zeptal jsem se překvapeně. Obvykle se mnou zastávala názor, že nejlepší je alkoholu se obloukem vyhýbat. Ne každý s tím souhlasí, ale taky ne každý kvůli němu přišel o život.
"Jen punč," odpověděla a vrazila mi do ruky jeden z mnoha takových kelímků, které byly vyskládané na stole. Nepřesvědčeně jsem ho přijal, ale víc jsem to nekomentoval. Chris si taky jeden vzal a vyprázdnil ho na ex.
Večírek probíhal stejně, jako pokaždé. Panovala příjemná atmosféra a všichni se zdáli být dobře naložení. Jídla a pití bylo dost pro každého, což jen podtrhovalo dobrou náladu.
Asi po patnácti minutách se k nám připojil Charlie, pořadatel téhle celé akce, s širokým úsměvem na tváři a sklenkou zlatavého nápoje, nepochybně obsahující alkohol, v ruce. Nevěděl jsem, co to je, a nijak jsem se o to nezajímal. Já jsem byl rád, že jsem zvládal odmítat jeden kelímek za druhým, který mi vnucoval Chris.
"Bavíte se?" zeptal se jednadvacetiletý Charlie, když došel k nám. Cítil jsem z něj alkohol - nejspíš už měl slušně upito, ostatně stejně jako většina jeho hostů.
"Teď už jo, když je tu i Will. Málem jsem ho musel odlepovat od židle - už téměř olizoval obrazovku vigilateru," oznámil Chris a jeho poznámku následoval smích všech jeho společníků.
"Nech si toho," řekl jsem a žďuchl jsem ho žeber, až se málem polil červeným nápojem ve svém kelímku.
"Slyšel jsem, že tě vzali ke zkoušce," utrousil Charlie a upřel na mě svůj modrý pohled.
"Jo," přitakal jsem pokývnutím stejně, jako dnes už asi posté na jednu a tu samou otázku. Charlie se usmál a pozvedl svou sklenici.
"Tak to gratuluji."
"Díky," poděkoval jsem a přál si, aby někdo změnil téma hovoru. Jako na zavolanou jsem pocítil zaklepání na rameno. Otočil jsem se a uviděl nejspíš sedmnáctiletou tmavookou dívku s dlouhými černými vlasy, které kopírovali její srdcový obličej.
"Můžu prosit o tanec?" zeptala se. Ani jsem si nevšiml, že začala nová písnička.
"Jasně," souhlasil jsem a odložil svůj téměř plný kelímek punče na stůl. Ještě než jsem odešel od mých přátel, jsem si všiml, jak Chrisovi zahrál na tváři pobavený úšklebek a hned na to se chopil mého odloženého kelímku a vyprázdnil ho úplně stejně, jako asi už deset před ním.
Dívka mě odvedla na parket, kde jsme se začali pohupovat v táhlých tónech písničky, která právě ovládala parket. Zamyslel jsem se a uvědomil si, že tohle je od mé smrti nejspíš poprvé, co mě někdo vyzval tančit. Pokud ovšem nepočítáte Anniiny pokusy mě rozveselit po naší smrti.
"Ty jsi Gabriella, že jo?" chtěl jsem se ujistit, aby později nedošlo k nějakému nedorozumění. Tmavovláska přikývla.
"A ty jsi Will. Ten, o jehož přijmutí ke zkoušce teď mluví půlka úřadu." Trpce jsem se usmál.
"Jo, to jsem já."
"Už jsi slyšel tu novinu, co se tu přenáší ze sektoru na sektor rychlostí blesku?" zeptala se.
"Jakou novinu?"
"O té holce, co nás během jediného dne pokoukla hned čtyřikrát." Zděšeně jsem se zarazil. Tak oni už ví o Lilly? To není dobré. To vážně není dobré. Jestli zjistí, že Lilly je moje chráněnka, bude to průšvih, a to pořádný. Nejspíš bude nejlepší, když budu dělat hlupáka.
"Cože? Čtyřikrát? To je nesmysl. Nikdo náš zásah nezaregistroval víckrát než dvakrát za život, natož čtyřikrát za den!"
"Je to tak," ujistila mě.
"Kdo je ta holka?" zeptal jsem se. Zavrtěla hlavou.
"To nevím, nepamatuji si její jméno. Asi Linda nebo Lisa nebo tak nějak. Ale jejímu Strážci teda rozhodně nezávidím."
"To já taky ne," souhlasil jsem a myslel jsem to zatraceně upřímně. Jestli to někdo zjistí, je se mnou konec. Alespoň, že se veřejně nezná Lilliino jméno. Linda i Lisa je od Lilly ještě dost daleko.
"Jsi tu sama?" zeptal jsem se náhle, protože jsem chtěl změnit téma. Věděl jsem, že bych se od Gabrielly mohl dozvědět ještě víc, ale nebyl jsem si jistý, jestli to chci vědět. "Je zvláštní, že by tak pěkná holka neměla žádný doprovod." Můj pokus o lichotku se nejspíš zdařil, protože se její tváře na krátký okamžik zabarvily lehce do růžova.
"Ne," zavrtěla hlavou. "Mám tu přítele, Jima. Ten je teď ale bůh ví kde, takže…" řekla a nechala větu vyznít do ztracena v pouhém pokrčení ramen. Chvíli jsme tančili mlčky.
"Mimochodem, gratuluji k postupu do zkoušky," řekla a přidala tím jen další klas do už beztak přeplněné sýpky.
"Díky, ale není to žádný med, jak si plno lidí myslí."
"Jak to?"
"No… řekněme, že moje chráněnka je pěkně tvrdý oříšek." Zasmála se.
"Tak dej pozor, ať se ti někam nezakutálí dřív, než se ti povede ho rozlousknout. To oko, co máš na ruce, tam nemáš jen tak. Rozmysli si všechno, co uděláš. Jinak bys toho mohl pěkně litovat," poradila mi a povedlo se jí tím mě dokonale znejistět. Pokusil jsem se to ale nedat najevo.
"Máš nějak moc velké zkušenosti na anděla z F-ka." Gabriella pokrčila rameny.
"Jen papouškuji to, co slyším z okolí. Mí přátelé by ti o tom mohli vyprávět." Trpce jsem se zasmál. To teda nejsou jediní, pomyslel jsem si přesně ve chvíli, kdy písnička skončila.
"Můžu ti přebrat tanečnici?" ozval se vedle nás podivně odměřený hlas, jehož majitel se ale evidentně snažil onu odměřenost překrýt záclonou ze sladké cukrové vaty. Podíval jsem se na onoho anděla a zjistil, že má blonďaté krátké vlasy a modré oči, které jako bych už někde viděl. I tvar jeho brady mi připadal nějak zvláštně povědomý.
"Jime!" vykřikla nadšeně Gabriella a spustila ruce, které měla položené na mém krku.
"Jasně," odpověděl jsem klidným a milým hlasem, ale i já jsem se musel přemáhat. Ten kluk mi připadal zvláštní. Pokynul jsem rukama k jeho holce na znamení, že je jeho, usmál se na Gabriellu a zmizel.
Ztracený v myšlenkách jsem došel k místu, kde při mém odchodu postávali Chris, Annie a Charlie a dobře se bavili. Nyní tam ale stál pouze Chris obklopený hloučkem uhyhňaných holek.
"Čau," pozdravil jsem ho. "Nevíš, kde je Annie?" Ať jsem se rozhlížel, jak chtěl, nikde jsem ji nemohl najít.
"No, těžko říct. Před malou chviličkou odešla s Joshem."
"S Joshem? Jakože je mezi nimi zase všechno v pohodě?" zeptal jsem se překvapeně. Dnešní večer na nečekané novinky tedy rozhodně chudý není. Chris jen pokrčil rameny.
"To teda fakt nevím. Ale nevypadalo to, že by na ní hodlal být zlý."
"Potřebuji s ní mluvit. Nevíš, kam šli?"
"Do té staré kanceláře Fischera naproti dívčím záchodům. Ale být tebou, tak bych tam k nim nelez. Nikdy nevíš, co můžeš vidět," poradil mi, mrkl na mě a zase se začal věnovat svým půvabným společnicím. Pobaveně jsem zavrtěl hlavou, nicméně jeho radu jsem uposlechl.
Vešel jsem do chodby, která ještě nebyla jako jedna z mála zasypaná sutinami, zabočil doleva a vyletěl schody nahoru do druhého patra. Normálně bych je vyšel po svých, ale nechtěl jsem riskovat, že by se pode mnou jeden z těch ztrouchnivělých schodů propadl. Chodba, do které jsem se dostal, byla napůl zaházena troskami, nicméně tři z místností, do nichž vedly potlučené dveře kolem mě, byly nepoškozené. Jednou z nich byl nějaký sklad, který se ani za dobu funkčnosti tohoto archívu téměř nepoužíval, další byly dívčí záchodky a tou poslední byla právě ona kancelář pana Fischera, který tomu tady kdysi šéfoval.
Posadil jsem se na zaprášenou sedačku naproti jeho kanceláři, až se všude kolem zvedl prach a já se rozkašlal. Nevěděl jsem, jestli to je zrovna nejlepší nápad tady na Annie čekat, ale chtěl jsem si být jistý, že mi někam neuteče. Nutně jsem s ní potřeboval mluvit o tom všem, co jsem se dozvěděl od Gabrielly. Po chvíli tichého čekání jsem vytáhl svůj kapesní vigilater. Nikdo tu nebyl, takže mi ani nikdo nemohl nadávat, že se chovám jako závislák. Po celývečer ve mně ale hryzala potřeba a touha zkontrolovat Lilly, byť jen na sebekratší vteřinu.
Moje malá Lilly pořád ještě spala. Její spánek se zdál klidný a to i přes to, že na okno jejího pokoje bubnovaly kapky deště. Podle času, který ukazovaly ručičky jejího budíku na nočním stolku, už ale neměla spát dlouho. Do deseti minut ji ze snění vytrhne protivné zvonění a jí nebude zbývat nic jiného, než vstát a začít se připravovat do školy. Pak se Lilly se zavrtěla a přikrývka jí sklouzla až k pasu.
"Stragulum movere," zašeptal jsem a peřina poslušně přikryla Lilliino tělo až po ramena. Lilly se lehce zachvěla a spala dál.
Pousmál jsem se při pohledu na to snící ptáče a schoval vigilater zpět do kapsy. V tu chvíli se ozvala rána, jak třískly dveře Fischerovy bývalé kanceláře a z nich se vyřítil Josh, zapínaje si při chůzi košili.
"Umbras ire int latentes," zamumlal jsem. Díky těmto slovům jsem se dokázal skrýt ve stínech chodby a zmást mysl přítomných natolik, že mě neuvidí, i kdyby se snažili sebevíc.
"Joshi, počkej!" uslyšel jsem dívčí zoufalý výkřik a vzápětí vyběhla z kanceláře Annie, nahoře jen v podprsence.
"Už mě nezajímáš," oznámil suše Josh a otočil se k Annie čelem. "Nestojím o tebe." V tu chvíli jsem dostal takovou chuť udělat cokoli, cokoli, byť zakázaného, abych mu ublížil minimálně tak, jak on ubližoval mé sestře. Pak Josh sletěl schody dolů a zmizel nám z dohledu.
"Annie!" oslovil jsem ji a sejmul ze sebe krytí stínů. Annie stála na místě a po tvářích jí stékaly slzy.
"Wille," vzlykla a padla mi do náručí.
"Co se stalo, Annie? Ublížil ti?" ptal jsem se a jemně ji vyvinul ze svého obětí, abych jí viděl do očí naplněných slzami. "Co se stalo, Annie?" zopakoval jsem. Znal jsem odpověď na mou otázku. Znal jsem ji, ale potřeboval jsem ji slyšet od ní.
"On, Wille, já…" vzlykala dál, neschopna dát dohromady souvislou větu. Vztek se ve mně stupňoval každou vteřinu a právě se přelil přes hranici.
"Já mu ukážu," řekl jsem rozhodně a pustil Annie. Rozběhl jsem se chodbou a roztáhl křídla k letu.
"Ne, Wille!" křičela za mnou Annie, ale já ji neposlouchal. Má horká hlava zvítězila nad rozumem a já už jsem prolétával chodbami v prvním patře a hledal tu jedinou osobu s bílými křídly protkanými černými pery.
Konečně jsem ji spatřil, jak vychází ze starého archívu.
"Hej, ty!" zakřičel jsem na něj a vyletěl za ním ven. Když nereagoval, ozval jsem se znovu: "Joshi!" Tentokrát už se otočil a já se snesl k zemi těsně před ním.
"Ale! To je přece Anniin malý bráška!" houkl rádoby mile Josh "Copak bys rád?"
"Necháš Annie na pokoji. Nebudeš se jí plést do života a přestaneš jí dál ubližovat!" řekl jsem výhružně a z mého hlasu kapal jed stejně, jako z toho jeho před chvílí med.
"Nebo?" zeptal se provokativně Josh a už se chtěl otočit s výrazem "ty mi stejně nestojíš ani za pohled", když mě náhle polil zuřivý vztek a poprvé za svůj posmrtný život jsem byl rád za svá černá křídla. Jedině ona mě teď totiž mohla ospravedlnit za to, co jsem se chystal udělat. Napřáhl jsem ruku a vrazil Joshovi pěstí do obličeje. Mé tělo naplnil adrenalin, takže jsem ani nevnímal bolest, co mi vystřelila do ruky, kterou jsem svého protivníka praštil.
Josh ke mně vzhlédl se žhavým vztekem v černých očích. Setřel si krev z koutku úst a úplně nečekaně se po mě nadpřirozenou rychlostí anděla vrhl. Popadl mě za límec košile a přimáčkl mě ke stěně takovou silou, až z ní opadala omítka mě přímo do vlasů a do očí.
"Tak ty si budeš dovolovat, jo?" řekl výhružně a stále přitisknutého ke zdi mě zdvihl do výšky. "Nehraj si s ohněm, chlapče - mohl bys toho vážně litovat."
Veškerou silou, kterou jsem v sobě našel, jsem stiskl jeho paži a donutil ho uvolnit její sevření. Skácel jsem se k zemi. Byli jsme vyrovnaní soupeři, ale i přes to měl Josh převahu. Byl starší a zkušenější. S vypětím všech sil jsem se postavil.
Chvíli jsme na sebe nevraživě hleděli a čekali, co ten druhý udělá. Nebezpečný záblesk v jeho černých očích ho prozradil a jen díky tomuto rychlému postřehu jsem dokázal odvrátit jeho ruku, která měla v úmyslu mi z obličeje udělat rajskou. Josh zaútočil znovu a tentokrát se trefil přímo do mého nosu. Ucítil jsem v něm hlasité křupnutí, jak mi ho zlomil. Nedělal jsem si s tím však velkou hlavu, věděl jsem, že do deseti minut bude zase v pořádku. Místo toho jsem využil krátkou chvíli Joshovi nepozornosti a vrazil mu loket do břicha. Josh zaútočil rychle jako kobra a já jeho obě ruce vymrštěné do vzduchu nadpřirozenou silou zadržel ve vzduchu.
"Dost!" ozval se za námi rázný dívčí hlas. Patřil Annie, teď už oblečené, která se k nám hnala z archívu. "Přestaňte, hned!" Oba dva jsme naráz spustili ruce, ale pohled jsme nechali stále přišpendlený na tom druhém.
"Budeš litovat," zasyčel Josh, ale už se k ničemu neměl.
"Vypadni, Joshi," nařídila Annie jedovatě a upřela na něj svůj smaragdový pohled plný nenávisti. "Už mě nezajímáš." Josh na ni upřel nevraživý pohled, pak si odplivl na zem k našim nohám, beze slova se otočil a odešel.
Chvíli jsme stáli v tichosti, než nám zmizel z dohledu, a sledovali jeho siluetu, jak se ztrácí v rudém svitu vycházejícího slunce.
"Zbláznil ses? Co tě to proboha popadlo!? Byl by klidně schopný tě zabít, Wille!" začala vyvádět Annie a otočila se ke mně čelem.
"Ten? A zabít mě?"
"Nehraj si na drsňáka, prosím tě!" V kapse mi začal náhle vibrovat vigilater s oznámením, že Lilly je v kuchyni. Vyndal jsem ho z kapsy a odhodil na zem. Zrovna teď jsem na řešení svých povinností neměl náladu.
"Ale vždyť co by mi mohl udělat? Stejně už jsem mrtvý!" bránil jsem se.
"Neměl jsi za ním vůbec chodit!" vřískala Annie a křídla se jí zlostně roztáhla.
"No tak to se velice omlouvám! Myslíš, že by bylo lepší, kdybych ho nechal, aby si s tebou hrál jako s loutkou? Fajn, příště se do toho nebudu plést!" Annie si povzdychla a spustila křídla. Podívala se na mě lítostivým pohledem. "Nelíbí se mi, jak s tebou zachází, Annie," řekl jsem už tišším a konejšivějším hlasem.
"Já vím, Wille. A jsem za to ráda. Ale nechci, aby ses do něčeho kvůli mně zapletl."
"Stejně ti to dlužím," řekl jsem a hořce se zasmál. "Porvat se kvůli tobě je to nejmenší, co můžu udělat. Zabil jsem tě, Annie."
"To není pravda," vrtěla hlavou Annie. "To auto se dostalo do smyku, nemohl jsi za to."
"Ale já jsem to auto do toho smyku dostal. Navíc jsem byl nasáklý alkoholem jako houba. Nic z toho by se nemuselo stát, kdybych neřídil pod vlivem. To já jsem tě přiměl, abys do toho auta nasedla."
"Už jsem ti to říkala několikrát, Wille, a řeknu ti to znovu: Nebyla to tvoje vina. Nic z toho. Byl to jenom souhrn nešťastných náhod," řekla Ann hlasem, kterým jasně dávala najevo, že si to nenechá vymluvit.
"Kdyby to byl jen souhrn náhod, měl bych přinejmenším křídla jako ty. Nebo ještě líp, byly bychom teď někde dál, na konci jedné z těch několika cest, ze kterých jsme dostali na výběr, někde, kde bychom si nemuseli hrát na hlídací psy a pachtit se se záznamovými archy. Má křídla jsou důkazem, Annie! Na to není žádný argument!"
"Přestaň s tím, Wille. Přestaň s tím a hned! Tohle nehodlám dál poslouchat!" rozhořčila se má sestra znovu. "Nemůžeš za to a tečka. Nic ti nevyčítám, tak se tím laskavě přestaň dál užírat!" S povzdechem jsem zavrtěl hlavou a otočil se k ní zády. Přejel jsem si prsty po vlasech v zátylku a snažil se uklidnit. Nepovedlo se.
"Ty to nechápeš, Annie," začal jsem znovu a otočil se k ní opět čelem. Stála pořád na stejném místě a oči měla lesklé od slz. "Jak by ti bylo, kdybys věděla, že můžeš za mou smrt? Na to nestačí pouze odpuštění, jestli se to dá vůbec odpustit!"
"Wille, já…" zašeptala a teď už se jí po tvářích skutečně koulely slzy jako stříbrné perly. Už, už otevřela pusu, aby něco řekla, když tu se najednou ozvalo výhružné zvonění, které prořízlo tichý vzduch rozbřesku. Při tom zvuku mi naběhla husí kůže a po zádech mi přeběhl mráz. Ten zvuk vycházel z mého odhozeného vigilateru. Moc dobře jsem věděl, co to znamená, ale nechtěl jsem tomu vůbec věřit. Lilly byla v přímém ohrožení života.
Rychle jsem přeběhl k přístroji a sebral ho ze země. Na jeho monitoru jsem viděl Lilly, jak něco křičí na toho otravu Davea. Ten kluk mi už začínal dost slušně lézt na nervy, jak se pořád motal kolem mé chráněnky. Zasloužil by si pěkný výchovný políček. Lilly se k němu otočila zády a udělala na něj gesto, ať jde pryč, že ji nezajímá. Vstoupila do silnice a měla v úmyslu ji přejít, když se najednou zpoza rohu vyřítilo auto. Jeho řidič nezvládl řízení a dostal ho do smyku. Po kluzké silnici, na kterou se v nekonečných provazcích snášel déšť, nemohl téměř nic dělat.
Zamžilo se mi před očima. Až příliš dobře jsem věděl, jaké to je. Pokoušíte se to vytočit, ale auto vás neposlouchá. Brzda nechce fungovat a volant jako by si dělal, co chce. A pak už jenom sedíte a čekáte na náraz s vědomím, že za chvíli nejspíš zemřete…
"Lilly!" zakřičel Dave a bylo vidět, že má sto chutí vběhnout na silnici a zaštítit Lilly vlastním tělem. Věděl ale, že by to byla sebevražda. Auto se nezastavitelně řítilo na tu drobnou dívku s vlasy deštěm přilepenými k obličeji a jediné, co jsem dokázal vnímat, bylo, že Lilly tam nesmí zemřít.
"Currus prohibere!" přikázal jsem a vložil jsem veškerou svou vůli do zastavení toho auta. Na čele mi vyvstal pot. Neměl jsem na to dost velké síly. Zastavit něco tak velkého a těžkého jako je automobil, ještě k tomu řítící se obrovskou rychlostí po kluzkém povrchu, to je něco, co by dokázali možná tak andělé kategorie C a to by byli ještě rádi.
Podíval jsem se na toho zoufalce, co řídil auto. Poznal jsem ty tmavé vlasy a ostré rysy. Byl to Paul, ten, kterého měla na starost má sestra.
"Annie!" zakřičel jsem na ni zoufale. Během vteřiny byla vedle mě a zhodnotila situaci. "Zastav ho!" řekl jsem.
"Jak?" vykřikla zděšeně. Pak začala mumlat něco, čemu jsem nerozuměl. "Nejde to, Wille! Nedokážu zastavit auto!"
"Tak ho ovlivni!" To byla poslední možnost. Nenapadalo mě nic jiného, co bychom mohli udělat.
"Nemůžu ho ovlivnit! Je to proti zákonům! Nesmíme ovlivňovat lidi!"
"Annie, prosím! On ji zabije! Tohle je jediná možnost! Lilly nesmí zemřít!" žadonil jsem a při mých slovech jsem vůbec nemyslel na to, co by se mnou udělala rada, kdyby zemřela. Zkrátka jsem věděl, že jestli se to stane, bude všemu konec. Annie se na mě podívala zoufalým pohledem, jako by se ptala "Vážně musím?"
"Prosím, Annie!" zaprosil jsem znovu. Až teď jsem si uvědomil, že mi po tvářích stékají slzy. A právě ty nejspíš Annie dokázaly přesvědčit. Zavřela oči a začala mumlat slova jako sapiunt, alumnus, sentire, petentibus, facere a mutare - mysl, chráněnec, cítit, žádost, dělat a změna. Ještě jich tam bylo plno dalších, ale ty jsem nedokázal rozeznat.
Anniino dokonale vytrhané obočí se stáhlo a ona začala mumlat víc nahlas. Těkal jsem pohledem mezi ní a vigilatrem a byl jsem rád, že dokážeme myslet, rozhodovat se a pracovat mnohem rychleji než obyčejní smrtelníci. Aniž bychom si to uvědomili, jsme s Annie přepnuli na andělskou super-rychlost, takže auto, řítící se na Lilly, jsem teď vnímal jako ve zpomaleném záběru.
"Nejde to, Wille! Už je příliš pozdě! I kdyby Paul věděl, jak na to, nedokázal by už nic udělat. Nestihl by to!"
"Ale takhle zemře! On ji zabije!" naříkal jsem a na jediný mizivý okamžik mi myslí projel obrázek mě a Lilly. Já jsem ji svíral v náručí a prohrabával se jejími zlatými vlasy, které jí spadaly na skvostně bělostná křídla, jež prudce kontrastovala s mými havraními… Ne! Tahle myšlenka jakoby mě vytrhla ze snu a já se ocitl opět v realitě, ve které šlo Lilly každou sekundou o život. "Ona nesmí zemřít," řekl jsem rázně a vystřelil jako šíp pryč.
"Wille!" slyšel jsem za sebou Anniino volání, ale já ho ignoroval. Letěl jsem tou největší rychlostí, jakou jsem ze svých křídel dokázal vymáčknout. Během několika vteřin jsem byl u Velké brány. Rozrazil jsem její zlaté mříže a ignoroval pobouřené volání hlídače, který měl dnes ráno službu. Jakmile jsem se ocitl mimo říši andělů, začal jsem se řítit dolů.
Přitiskl jsem křídla blíž k tělu a jako obrovská dešťová kapka jsem padal k Zemi. Už jsem tam skoro byl, už jenom kousek! Najednou se mraky rozestoupily a já jsem před sebou spatřil stejnou scénu, jakou mi ukazoval můj vigilater. Nepochyboval jsem, že veškeré moje počínání teď na něm Annie pozoruje. Auto už bylo od Lilly jen několik metů. Ona stála na místě, neschopna se pohnout. Přeletěl jsem vzdálenost, která nás od sebe dělila, a strhl Lilly stranou. Přivinul jsem ji k sobě, zaštítil svými černými křídly a přál si, aby ji mohly ochránit před veškerým nebezpečím celého krutého světa.
Auto se kolem nás prořítilo jako vystřelená kulka a skrylo nás tak zvědavým očím Davea. Paul s autem naboural do pouliční lampy, která se před ním ocitla přesně v poslední chvíli, než stačil auto rozmlátit o zeď. Annie mu tímto manévrem nepochybně zachránila život.
Naposledy jsem se podíval do Lilliiných modrých očí, ve kterých se rozlévaly snad celé oceány úžasu a zmatení, a zmizel jsem stejně náhle, jako jsem se objevil.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie