Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 6. kapitola - Lilly

6. ledna 2013 v 19:13 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)

Tak se zase hlásím a přináším s sebou další kapitolku o Lilly a o její další pro Willa nepříliš dobré vlastonsti - o všímavosti. Příjemné počtení přeje Lucienne. :)



Všechno se postupně vrátilo do normálu. Lidé ve škole už tolik nezírali a dokonce si i přestávali špitat nově získané novinky o mé maličkosti od "důvěryhodného zdroje," jímž většinou bývala skupinka největších drben na škole. Byla jsem ráda, že jsem se vrátila do Santa Nelly. Tady byl můj pravý domov, i když vzpomínky na události, které bych nejradši úplně vymazala ze svého života, se vracely, kam jsem se jenom podívala. Nebylo snadné si stále vymýšlet nějaké výmluvy na zvědavé otázky, které se týkaly mého bratra. Každým dnem jich ale bylo méně a méně a já jsem věděla, že to nějak zvládnu.
Samozřejmě, že to ve škole nebylo zas až tak úplně bez problémů, ať už je způsobovali nepříjemní spolužáci nebo nevrlí učitelé. Ať tak či tak, mým největším problémem, snad kromě utajování pravdy o Jimovi, zůstával Dave. Nikdy jsem si nemyslela, že někdo může být tak vlezlý. Říkám vám, ten kluk za mnou bude za chvíli chodit i na záchod. Nemůžu ale říct, že není milý. I když si to nerada přiznávám, musím uznat, že umí být vážně fajn, když chce a nehraje si gantlemena, který se snaží dobýt mé srdce. Někdy s ním je opravdu sranda. To ale nemění noc na tom, že pokud to jde, zdrhám před ním, jak nejrychleji umím. Snad bych s ním v patách dokázala uběhnout i maratón, jen abych se mu schovala (a to do téhle představy počítám i mé ne příliš šikovné nohy). No jo, s chlapy je to někdy (nebo spíš skoro vždycky) těžké. I když Jann by vám o tom mohla říct víc, díky Phillovi (který se mimochodem pořád ještě neozval) má bohaté zkušenosti.
"Ahoj, zlato," pozdravila mě mamka, když jsem za sebou zabouchla domovní dveře, a vzhlédla od křížovek, které právě luštila. "Jak bylo ve škole?"
"V pohodě," odpověděla jsem jí a hodila jsem školní tašku do kouta. Najednou jsem ucítila, jak se mi něco otírá o holeně. "Nazdár, Columbo," utrousila jsem a podrbala jsem našeho tlustého šedivého kocoura, který byl zdrojem toho otírání, za uchem. Columbo začal jako na povel příst jak sekačka. Naposledy jsem přejela ukazováčkem kocourovi pod bradou a pak jsem se napřímila, překročila onu předoucí kouli chlupů a opustila předsíň. Columbo nespokojeně zamručel a následoval mě až do kuchyně v naději, že se moje ruka vrátí zpět za jeho ucho.
"Žádný průšvih?" pokračovala mamka ve svém výslechu.
"Na to se zeptej Schneiderové."
"Zase ta její Kniha hříchů?" zeptala se a znovu se začala věnovat luštění.
"Jo. Nelíbilo se jí, že jsem použila v písemce fialovou propisku místo klasické modré," vysvětlila jsem bezstarostně a ignorovala Columba, který se lísáním snažil upoutat mou pozornost. Otevřela jsem ledničku a vytáhla z ní velkou dózu zmrzliny. Mamka jen zavrtěla hlavou.
"Ta ženská by se měla jít léčit," řekla a pohlédla na Columba, kterému nejspíš došlo, že ode mě se žádného dalšího hlazení nedočká, takže se přesunul na gauč vedle mamky a začal ji ducat temenem hlavy do ruky, ve které držela propisku, takže nemohla psát. Mamka se usmála a podrbala kocoura pod bradou. Columbo začal okamžitě parodovat motorovou pilu. To je ale manipulátor!, pomyslela jsem si, vzala z příborníku lžičku a vydala se do svého pokoje. "Kampak s tím jdeš, mladá dámo?" zeptala se mě mamka, která volnou rukou opět začala luštit.
"Nikam," odpověděla jsem a schovala zmrzlinu za zády.
"Tak fajn, mě to je jedno. Ale až si v tom nikde zamažeš tou zmrzlinou koberec, tak já už ti ho znovu čistit nebudu." Usmála jsem se a už jsem se otočila, že půjdu, když mamka dodala: "A ještě než zmizíš ve svém pokoji, zalij mi, prosím tě, kytky." Svěsila jsem ramena a krk zvrátila dozadu v otráveném gestu.
"Proč?" zaúpěla jsem.
"Já mám práci."
"Jo? A v čem nemocnici pomůžeš tím, že vyluštíš Květy? Nebo je to snad Svět ženy?" rýpla jsem si.
"Pojď to udělat, nebo ti tu zmrzlinu seberu!" A sakra. Ona věděla jak na mě. Každopádně jsem popadla konvičku a udělala, co mi řekla. Nechtěla jsem riskovat ztrátu své nejmilejší a jediné drogy. Řeknu vám, nic neuklidní pocuchané nervy lépe, než pořádná porce karamelové zmrzliny.
V tichosti jsem lila vodu do jednoho květináče za druhým a v duchu proklínala mamčinu zálibu v květinách.
"A sakra," zamumlala mamka s nosem zabořeným do novin. "Tady mi to nějak nesedí. V tajence mi vyšlo Musíme omezit krigmaltutu v zemi." Zasmála jsem se.
"Krigmaltutu? To je nějaké nové slovo?" zeptala jsem se, když jsem si stoupala na pohovku vedle mamky a natahovala se po květináči, který stál na polici nad ní. Mamka se jen ušklíbla a luštila dál.
"Nevíš, jak se řekne španělsky voda?" zeptala se. Sestoupila jsem z pohovky a otočila se k ní, abych jí odpověděla, když v tom jsem si všimla, že květináč, jehož květinu jsem právě zalila, a který jsem evidentně špatně uložila, se teď naklání na hraně police a chystá se spadnout přímo na mamku, která byla tak zabraná do svých mřížek a písmenek, že si ho vůbec nevšimla. Columbo byl ale evidentně všímavější, protože začal syčet a prskat na naklánějící se květináč.
"Mami, pozor!" vykřikla jsem a přikrčila se, abych se uchránila před zvukem tříštící se keramiky a jejích střepů, které by se rozletěly všude kolem, když jsem si najednou uvědomila, že květináč už vůbec nemá v úmyslu spadnout a rozbít se na kousky. Místo toho se vyvážil, srovnal se a sám od sebe se zasunul do police až úplně ke stěně.
"Co je?" ptala se mě mamka zmateně a dívala se na polici, na kterou jsem já upírala nechápavý pohled.
"Viděla jsi to?" zeptala jsem se užasle a znovu vystoupila na sedačku, abych květináč zkontrolovala. Stál na svém místě, přiražený úplně u zdi a choval se jako normální květináč.
"Co jsem měla vidět?"
"Ten květináč... on se..." koktala jsem nechápavě. Když jsem ale uviděla mamky výraz, zavrtěla jsem hlavou, abych si ji trochu pročistila. "To nic. Asi se mi jen něco zdálo," řekla jsem už normálním hlasem. V tu chvíli k nám dolehly z mého pokoje zvuky zvonícího telefonu. "Půjdu to zvednout," oznámila jsem mamce, věnovala květináči poslední zkoumavý pohled a zmizela z obýváku.
I přes to, co jsem před chvílí řekla mamce, jsem si ale nemyslela, že se mi to jenom zdálo. Ten květináč se pohnul, sám od sebe, aniž by se ho někdo dotýkal. Viděla jsem to. Jo, já vím, že to celé zní dost nepravděpodobně. Určitě pro to bude nějaké rozumné vysvětlení, šeptalo mi moje rozumnější a přízemnější já. Jenže ani to na téhle situaci nedokázalo najít nic normálního a vysvětlitelného. Toho květináče se vážně nikdo ani nedotknul. Ani nebyla v pokoji otevřená žádná okna a i kdyby byla, bylo dost nepravděpodobné, že by průvan z venku mohl pohnout keramickým květináčem plným hlíny. Ale já přece vím, co jsem viděla!
"Lilly?" ozval se z telefonu známý hlas.
"Ahoj, Jann," pozdravila jsem ji.
"Ahoj! Heleď, za pár minut vyrážíme s Emmily na brusle. Nechceš se přidat?" nabídla mi.
"Poslyš, Jann, já si nemyslím, že je to moc dobrý nápad," řekla jsem se a posadila se na postel. "Vzpomínáš, co se stalo, když jsem si naposledy obula kolečka?" Jann se zasmála.
"Jo vzpomínám. Ale neboj, dneska na pohotovost určitě nepojedeš. Podívej se ven. Je tam hezky, to je dobré znamení." Neřekla jsem to nahlas, ale bylo mi jasné, že hezké počasí není moc dobré znamení. Zaprvé - v parku bude plno lidí a za druhé - problémy vždycky přijdou ve chvíli, kdy je nejméně čekám.
"Tak fajn, půjdu s vámi," souhlasila jsem proti svému přesvědčení a snažila se ignorovat pud sebezáchovy, který při zmínce o bruslích spustil poplašný alarm. "Ale upozorňuji tě, že jestli se mi něco stane, bude to na tebe."
"Paráda, to beru," zajásala do telefonu. "Za patnáct minut u nás."
"Ok, budu tam. A nezapomeň, máš mě na svědomí," dodala jsem a těsně před tím, než jsem zavěsila jsem v telefonu zaslechla Jannetino tlumené zasmání.
S myšlenkou, že jsem se asi zbláznila, jsem se začala shánět po nutném vybavení v podobě helmy a chráničů. A když už o tom bláznovství tak uvažuji, napadá mě, že asi nebudu jediná - já bych si sama sebe na triko teda rozhodně nevzala.
O pět minut později jsem s helmou na hlavě, bruslemi v ruce a batohem plným chráničů na zádech mohla odcházet z domu. Ještě jsem se zastavila v kuchyni, abych si naplnila láhev vodou.
"Co to děláš?" zeptala se mě mamka a její hlava vykoukla zpoza opěrky gauče, jak přejížděla očima mezi mnou a starými kolečkovými bruslemi, které jsem měla opřené o nohy.
"Vyrážíme s holkami na brusle," prohodila jsem rádoby bezstarostně, setřela utěrkou z lahve kapky vody a strčila si ji do báglu.
"Vážně? A jsi si tím jistá?" chtěla vědět a podezřívavě se podívala na ty zrádné kolečkové boty.
"Ne," uznala jsem a pousmála jsem se. Mamka mě napodobila a pak ještě dodala:
"Tak na sebe hlavně dávej pozor."
"Neboj."
"Bojím," oponovala mi. Samozřejmě, ona znala moje zrádné nohy stejně dobře jako já. Vždyť to byla ona, kdo se mnou proseděl většinu z těch nocí strávených na pohotovosti.
"Jo, to já taky," přiznala jsem a přešla jsem do předsíně, kde jsem si začala oblékat bundu. I když jsem se hodně snažila, zkrátka jsem se nedokázala ubránit jednomu kradmému pohledu na onen záhadný květináč, který pořád předstíral, že je normální květináč. Jen počkej! Však já si na tebe jednou počíhám a přistihnu tě při činu! No... asi mi už začíná slušně harašit.
S holkami jsem se sešla včas na smluveném místě (a to bylo co říct, že jsem přišla včas, protože bych to nebyla já, kdybych se nemusela vracet pro ty brusle domů).
V parku byla samozřejmě hromada lidí (jako bych to nepředpokládala, že?) a počasí se od rána vážně vybralo, takže jsem dokonce mohla odložit mikinu. Zprvu jsem jezdila jako postižená - jako vždy, než se trošku rozjezdím. Ale ani potom jsem nejezdila nijak jistě. Jak by se taky mohl někdo s mýma nohama cítit jistě na osmi kolečkách v lajně za sebou? Leda tak hazardující cvok. I když, tím už asi taky jsem, když jsem se odhodlala ty zrádné brusle vůbec obout.
Jann i Emmily se mi kvůli mé jízdě smály a za to ode mě schytaly pořádnou perdu mým báglíkem. Celéodpoledneprobíhalo v atmosféře přátelského vtipkování a já jsem se vážně bavila. Samozřejmě se to neobešlo bez několika pádů a já jsem zalitovala, že jsem nechala doma ten polštář, kterým bych si mohla vycpat kalhoty. Budu tam mít plno modřin. To se to bude ve škole sedět!
Ale jistě, já jsem zapomněla, že jedno z těch tří děvčat, které se tak skvěle baví, jsem já, takže to nemůže být zas až tak úplně bez komplikací. A taky že nebylo...
"Viděly jste to?" zeptala jsem se a horko těžko zastavila své rozjeté brusle. Proč jenom nemůžou mít in-liny nějakou snazší brzdu? Třeba ruční?
"Co je, Lilly?" otočila se na mě Jann a překvapeně sledovala, jak zkoumám jednu z větví břízy, která stála přímo u cesty a jejíž větve do ní zasahovaly. Emmily se také zastavila a dohromady jsme představovaly celkem slušnou barikádu jak pro chodce, tak pro ty, co jednou na bruslích nebo na kole. Pustila jsem větev a sledovala, jak se švihem vrátila na své původní místo.
"Tohle bylo divný," zamumlala jsem a přemýšlela nad tím, co jsem viděla. Když totiž Emmily jela přímo proti té větvi, větev sama od sebe uhnula stranou a přitiskla se až téměř ke kmeni stromu, takže Emmily mohla v klidu projet. Jakmile byla Emmily z dosahu, větev se zase vrátila zpět.
"Co bylo divný?" zajímala se Emmily.
"Ta větev - uhnula ti z cesty! Ty jsi to neviděla?"
"Ne," zavrtěla hlavou udiveně Emmily.
"Já taky ne," přidala se Jann. "Nejspíš s ní pohnul vítr," pokoušela se mi domluvit.
"To nebyl žádný vítr! Vždyť ani vůbec nefouká," odporovala jsem a zdvihla ruce k nebi, jako bych tím mohla dokázat, že je opravdu bezvětří. "Říkám vám, ta větev se vážně pohnula! Viděla jsem to!" Jann a Emmily se na sebe podívaly, jako kdyby uvažovaly, jestli nejsem náhodou blázen. Copak jsou obě dvě úplně slepé? Vždyť to bylo úplně jasně vidět! Stalo se to přímo před jejich očima! A pak jsem si náhle vzpomněla na ten zrádný květináč u nás v obýváku. Tohle bylo úplně stejné, předmět (v tomto případě větev břízy) se sám od sebe pohnul a i když to bylo naprosto zřetelné, nikdo nic neviděl. Oba ty případy ale mají ještě jednu spojitost, uvědomila jsem si náhle. Pokaždé se pohybem toho předmětu zabránilo nějaké nehodě, ať už za to mohlo, co chtělo. Jako by nám to zabraňovalo si ublížit. Tohle musím prubnout.
Postavila jsem se přímo proti velkému kameni, který stál vedle chodníku a rozjela se plnou rychlostí k němu.
"Lilly, co to děláš?" ptala se zděšeně Jann, když si uvědomila, co mám v úmyslu. Já jsem ale jenom přidala na rychlosti. Teď už jsem byla hodně blízko. Tak blízko, že už bych nedokázala zastavit, kdybych musela. Najednou mě napadlo, že to asi nebyl úplně nejlepší nápad. Přivřela jsem oči a připravila se na náraz, když v tom se z ničeho nic vedle mě objevila silná větev. Pud sebezáchovy zareagoval okamžitě a já jsem hmátla po své jediné záchraně. Zavěsila jsem se rukama na větev, jenže jsem to nějak nevyvážila, takže se mi protočila zadní kolečka a já dnes už asi po páté spadla na zadek.
"Lilly, jsi v pořádku?" strachovaly se holky a přispěchaly mi na pomoc. Postavily mě na nohy a očistily od trávy.
"Jsi v pohodě?" vyptávala se Emmily.
"Jo, asi... asi se mi s tou větví jenom něco zdálo. Oslnilo mě sluníčko nebo něco."
"Jo, asi jo," souhlasily obě a v jejich hlase bylo znát, jak se jim ulevilo, když jsem přestala "plácat hlouposti". Ale já jsem to viděla a budu si za tím stát. Ohlédla jsem se po větvi, která mě zachránila. Patřila další bříze, která stála opodál onoho kamene, se kterým jsem se chtěla seznámit zblízka. Už byla na svém původním místě a i přes to, že jsem před chvílí měla plnou hlavu toho, jak si zlomit co nejméně kostí při nárazu, jsem mohla stoprocentně říct, že když mě zachránila, byla o několik metrů dál - nepřirozeně vytrčená do strany, abych se mohla snáz zachytit. Tohle je vážně divný...
Do večera jsme už o větvích se svou vlastní vůlí nemluvily, ale já jsem pečlivě sledovala každý pohyb kolem sebe i mých kamarádek a mohla bych s určitostí říct, že jednomu z malých fotbalistů, kteří se proháněli po trávníku, se sama od sebe zavázala tkanička u boty těsně před tím, než se o ni stačil zabít. Co se to děje?
Když jsem přišla v sedm hodin domů, byla jsem tak zabraná do svých úvah o samovolně se pohybujících věcech, že jsem si ani neuvědomila, že Columbo už zase okupuje moje nohy, což doprovázel svou oblíbenou sekačkou. Nepřítomně jsem ho podrbala za uchem a odporoučela se do obýváku.
"Ale, ale, kdopak se nám to ukázal? Jsi celá?"
"Ahoj mami," pozdravila jsem a znovu zabodla pohled na květináč na polici, který se ani nehnul. Ta potvora má ale výdrž.
Zahnula jsem rovnou do kuchyně, kde jsem dnes už podruhé sáhla po zmrzlině. Tentokrát ji budu vážně potřebovat.
"Máš v záznamníku vzkaz od nějakého kluka," informovala mě mamka.
"Ale ne!" zanaříkala jsem potichu a přešourala se k telefonu, který stál vedle kuchyňské linky. Zatraceně mě po těch bruslích bolely nohy. Pustila jsem si vzkaz a z telefonu se ozval Daveův (a koho taky jiného?) hlas:
"Ahoj, Lilly, tady Dave. Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli jdeš zítra na klavír. Nechceš se někde sejít? Co takhle v půl čtvrté před školou? Máme to po cestě. Tak jo, já už budu končit tak... Budu se těšit. Ahoj zítra," řekl a zavěsil. Obrátila jsem oči v sloup a otočila se k telefonu zády.
"Přijdeš tam?" zeptala se mě mamka s předstíranou lhostejností.
"Ne," řekla jsem okamžitě.
"Proč? Zněl docela mile."
"Je milý. A taky pěkně dotěrný," oznámila jsem.
"Bude z toho něco?" zeptala se mamka a ledabyle otočila stránku v dalším časopise, který četla. Že by to tentokrát byla Vlasta?
"To radši skočím pod vlak," zamumlala jsem. I když ten vlak by mi nejspíš na poslední chvíli uhnul z cesty nebo by mě přinejmenším popadl za nohu nějaký kořen a stáhl mě z kolejí. Je ale fakt, že mít jistotu, že už se mi nic nestane, protože věci náhle ožijí a uhnou přede mnou, to není zas až tak špatná vyhlídka. Zajímalo by mě, jestli by mi mohly i samy od sebe ožít nohy.
"Takže je ještě moc brzy. No, ono to nakonec určitě skončí úplně jinak, než si teď myslíš."
"To určitě."
"Však ty si na mě ještě vzpomeneš," řekla důležitě s výrazem člověka který tomu zatraceně dobře rozumí, zatímco vy jste úplný idiot. Znovu jsem protočila panenky a i se zmrzlinou jsem zmizela ve svém pokoji.
Seděla jsem na posteli, strkala jsem do pusy jednu lžíci zmrzliny za druhou a přemýšlela. Asi po půl hodině jsem došla k jasnému závěru: ty věci se pohnuly, aby nás ochránily. I mně se to stalo. Jak je to ale možné? A jak dlouho to funguje? Je jen jediný způsob jak to zjistit.
Zvedla jsem se z postele a přešla ke stolu. Tohle těžítko je dost těžké na to, aby mi mohlo při pádu na ruku něco udělat, pomyslela jsem si. Vzala jsem ho do dlaně a potěžkala ho. Uznale jsem pokývala hlavou a připravila se na svůj experiment. Položila jsem ruku na stůl dlaní dolů a druhou, ve které jsem třímala těžítko jsem zdvihla vysoko nad hlavu. Pak jsem se odhodlala a pustila ho. Pečlivě jsem tu skleněnou kouli sledovala při pádu a čekala, že uhne ze své trasy. Místo toho jsem ale překvapeně zamrkala, když jsem na ruce ucítila palčivou bolest, jak těžítko dopadlo přesně tam, kam mělo.
"Au! Sakra!" zaklela jsem, sevřela bolavou ruku v té druhé, skrčila jsem se a obě je zabořila do břicha v bolestné grimase, jako by ten tlak mohl zmírnit bolest. Vyháněla jsem z očí slzy a v duchu proklínala to proklaté těžítko. Jakože už to nefunguje!? Mělo to fungovat! Nebo už jsem vyčerpala svoje denní možnosti? Možná to funguje jenom v jednu určitou hodinu. Budu tomu muset přijít na kloub!


 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie