Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 14. kapitola - Lilly, part IV.

12. ledna 2013 v 23:09 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)





Tak konečně čtvrtá a poslední část 14. kapitoly a s ní i slibovaný Lilliin druhý krok kupředu.
Příjemné počtení přeju. :)







"Jsem doma!" zahlásila jsem, když jsem přišla domů.
"To je dost, že jdeš. Kde jsi byla tak dlouho?" ozval se z obýváku mámin hlas. Nebyl ustaraný ani káravý - mamka obvykle neměla ani tušení o tom, kde zrovna lítám, a nezdálo se, že by jí to dělalo nějaké velké starosti. Považovala mě za zodpovědnou a samostatnou a já jsem věděla, že dokud neprovedu nějaký velký průšvih, bude mě za ni považovat dál. Abych řekla pravdu, naprosto mi to vyhovovalo.
"Byla jsem u Jenn. Dívčí záležitosti," dodala jsem spěšně, abych zabránila máminým zvědavým otázkám. Stejně jsem se ale nedokázala vyhnout několika zkoumavým pohledům, které na mě vrhla, když jsem vcházela do obýváku.
Mamka seděla u kuchyňského stolu, na němž měla postavený notebook, se kterým pracovala.
"Dneska neluštíš?" zeptala jsem se jí ve snaze odvést řeč jinam. Věděla jsem, že mamce tohle prosté a navíc necelé vysvětlení, jak jsem strávila odpoledne, stačit nebude. A měla jsem pravdu. Mamka můj chabý pokus o změnu tématu naprosto ignorovala.
"Celých šest hodin jsi byla u Jennett?" zeptala se, když koukla na hodinky. Povzdechla jsem si.
"Taky jsem řešila pubertální milostné záležitosti, které tebe ale určitě vůbec nezajímají, takže..." nechala jsem větu nedokončenou a chystala se rychle vyklidit místnost. Věděla jsem, že slova "milostné záležitosti" na mamku fungují stejně jako požární poplach. A jakmile se v ní rozhouká výstražný majáček, už je pozdě na jakékoliv výmluvy.
"Milostné záležitosti?" zopakovala zaujatě mamka a vzhlédla od notebooku. V očích jí zajiskřily zvědavé plamínky. No, neříkala jsem to? "Kdo to je?" zeptala se zvědavě. Skutečnost, že jsem se ještě před vteřinou pokoušela zdrhnout, nechala bez povšimnutí. Teď už však na můj únikový plán bylo pozdě. "Že je to ten kluk, co ti pořád nechával v záznamníku ty vzkazy?"
"Ten kluk," povzdychla jsem si, "má jméno - jmenuje se Dave. A ano, shodou okolností je to on." Už jsem se ani nepokoušela se z toho nějak vyvlíknout. Mamka by snad byla schopná i vyrazit dveře od mého pokoje, kdybych se tam zamkla, jen aby se dozvěděla žhavé novinky. Někdy mě napadá, že s historkami o mně se asi musí v práci se sestřičkami nehorázně bavit.
"Už jste se dali dohromady?" Z jejího hlasu nedočkavé nadšení téměř crčelo.
"Jo, mami. Dali. Nemůžeme teď..." Chtěla jsem ji poprosit, aby to už přestala rozebírat, ale ona mě nenechala.
"No, neříkala jsem to? Neříkala jsem, že to nakonec dopadne úplně jinak, než sis myslela?"
"Dobře, fajn. Měla jsi pravdu. Stačí?" Odkývala bych jí teď všechno, jen aby už mi dala konečně pokoj. Mamka se spokojeně usmála a posadila se zpátky na židli, ze které se ve svém nadšení zvedla.
"Je hezkej?" zeptala se rádoby ledabyle a střelila po mně zvědavým pohledem přes obroučky svých obdélníkových brýlí, které si na práci nasadila.
"Je," připustila jsem ostýchavě, když jsem si vzpomněla na Daveovy inkoustově černé oči. Mamka se zatetelila spokojeností a zavrtěla se na židli jako kvočna na snůšce vajec.
"Jednou mi ho budeš muset představit," poznamenala jako by nic.
"Proboha, mami! My přece nejsme zasnoubení!"
"Já vím, že zatím ne, ale..."
"Zatím? Víš co? Radši tuhle debatu ukončíme, ano?" pohlásila jsem a spěšně zmizela ve svém pokoji, jak jsem to měla ostatně udělat už dávno. Cestou jsem ještě vrhla zkoumavý pohled na záhadný květináč na polici. Od posledně už se sice ani nehnul, ale já jsem si nemohla pomoct.
Jakmile jsem otevřela dveře od pokoje, proklouznul mi kolem nohou Columbo, který v něm byl zavřený. Nevšímala jsem si toho a vešla dovnitř.
"Vezmi si toho kocoura k sobě, tady se nedá pracovat!" zaslechla jsem téměř okamžitě z obýváku mamčin křik. Zasmála jsem se. Columbo má velice nepříjemný zvyk - jakmile uslyší vrčení počítače, začne se k němu lísat a nahřívat si o něj kožich. Sebrala jsem se tedy a šla jsem mamky zbavit té koule chlupů, která při kontaktu s notebookem okamžitě začala parodovat sekačku.
Popadla jsem ho zespoda za břicho a zvedla ho z klávesnice, na které se usadil. S velkými obtížemi jsem ho odnesla do svého pokoje - nikdy se nepřestanu divit, jak může být ta kočka tak těžká. Když jsem za sebou zavřela kopnutím dveře, Columbo vyskočil z mé náruče na mou postel a vrhnul na mě nabroušený pohled.
"No, moc se neurážej," napomenula jsem ho a posadila se vedle něj. Chtěla jsem ho podrbat za uchem, ale on vydal jakýsi mručivý zvuk a odpochodoval na druhou stranu postele.
Potom jsem byla nucena vyřídit nadšený telefonát s Jenn, která samozřejmě trvala na veškerých detailech, a mně nezbývalo nic jiného, než jí to vše vypovědět. Popravdě mi to ani tak nevadilo - byla jsem ráda, že se o to mám s kým podělit.
Když jsem po půl hodině radši ukončila hovor (nechci vidět mámin výraz, až zjistí můj účet za telefon) jsem si uvědomila, že můj medailon opět hřeje. Už asi posté jsem ho vzala do dlaně a zamyšleně si ho prohlédla. Kamínky odrážely nažloutlé světlo mé stolní lampy, která osvětlovala pokoj, a třpytily se, až z toho zrak přecházel.
Když Columbo zjistil, co dělám, přešel ke mně blíž a zvědavě mi nahlédl do dlaně. Jakmile spatřil medailon, začal prskat a syčet. Celý se naježil a začal packou útočit na můj šperk.
"Co to děláš? Columbo! Přestaň!" protestovala jsem, když jeho drápy pořádaly další a další nájezdy na můj krk, na kterém se medailonek houpal. "Nech toho!" vykřikla jsem, teď už celkem vyděšená, a odhodila ho stranou. Kocour se na posteli překulil, postavil se rozkročmo na všechny čtyři a se sklopenou hlavou na mě syčel.
Popadla jsem ho a vyhodila ho za dveře, ač se vzpouzel a máchal svými drápy všude kolem, jen aby se dostal co nejdále od toho šperku.
"Ten kocour se zbláznil! Já s ním zavřená v jednom pokoji nebudu!" oznámila jsem, když jsem ho pokládala na zem přede dveře mého pokoje. Columbo stále prskal a probodával můj medailonek zlostným pohledem.
A pak se to stalo. Byl to jen mžik, ale stejně mi připadalo, jako by ta chvilička trvala celou věčnost. Columbo napřáhl svou packu a s hlasitým zuřivým zasyčením přesekl svými ostrými drápy řetízek mého medailonku, který mi nechráněn visel na krku.
Chtěla jsem vykřiknout, ale ten výkřik zastavil šok. Mé tělo ochromila bolest. Projela celým mým tělem jako blesk a já jsem v agónii padla na kolena před svůj práh. Bylo to, jako by mi někdo zabodl nůž do břicha nebo mi jím proklál srdce. Nemohla jsem dýchat. Mé plíce odmítaly nasát vzduch. Před očima se mi míhaly bílé tečky a hlava se mi točila. Absolutně neschopna se pohnout jsem klečela na kolenou a sledovala, jak můj medailon jako ve zpomaleném záběru padá na zem a odráží se od naleštěných parket. Přeseknutý řetízek letěl jako stříbrný závoj za ním.
Celé to trvalo sotva minutu, ale mně to připadalo jako věčnost. Nebyla jsem schopna uvažovat, bylo to, jako by Columbo přesekl mou duši na dvě části.
Až když medailon dopadl na zem a zůstal na ní nehybně ležet, to přestalo. Vděčně jsem nasála do plic vzduch a cítila, jak životadárný kyslík prochází celým mým tělem až do mozku. Hvězdičky zmizely a bolest jako na povel ustala. Až teď jsem si uvědomila, že klečím na kolenou a rukama se opírám o zem. Medailon ležel mezi mými dlaněmi.
Jakmile mi došlo, co se stalo, zaplavila mě další vlna bolesti, tentokrát ale neměla nic společného s agónií, která mě před chvílí ochromila. Tohle byl žal. Ryzí surový žal, který zatřásl mým vědomím tak prudce, že jsem se málem celá svalila na zem. Pohled na přeseknutý řetízek medailonu mě úplně odzbrojil.
Vzala jsem ho do dlaní a stiskla ho prsty, jako bych tím mohla napravit, co se stalo. Roztřeseně jsem se postavila. Celá jsem se chvěla. Zdálo se mi, jako by se se mnou točil svět.
Vběhla jsem do svého pokoje a zhroutila se na postel. Jakmile se za mnou zabouchly dveře, propukla jsem v pláč.
Nechápala jsem to. Nechápala jsem, co se to právě stalo, ani proč se takhle cítím, ale ta vlna emocí mě zaplavila jako tsunami a já jsem před ní nebyla schopna utéct. Z očí se mi lily hektolitry slz lítosti, která otřásla mou myslí i mou duší silou hurikánu. Nebyla to ale jen obyčejná lítost nad ztrátou oblíbeného šperku. Připadalo mi, jako kdyby přinejmenším někdo umřel.
Takže tohle je konec? pomyslela jsem si roztřeseně a mé tělo ovládla další záplava vzlyků. Tímhle to všechno skončí, všechno, co bylo mezi mnou a ním?
Nevěděla jsem, co jsem tím něčím, co bylo mezi námi, myslela, ale dál jsem o tom nepřemýšlela. Ten samotný fakt, že je nejspíš konec, mi nedával možnost přemýšlet nad něčím jiným. Pod náporem nepochopitelného žalu jsem totiž nemohla myslet téměř vůbec.
Znovu jsem medailon stiskla v dlani. Byl těžký a chladný. Mrtvý. Přetržený řetízek z něj jen zplihle visel a vyvolával ve mně čím dál silnější pocit, že vše je ztraceno.
Už teď mi chybělo jeho teplo, které se mi mělo vlít do celého těla, ukonejšit mě a ztišit mé rozbouřené emoce...
A pak se to stalo. Medailon se znovu rozpálil takovou intenzitou, až jsem ho šokem upustila na zem. Tam se jeho kov rozzářil jasným zlatým světlem a když ten jas, který mě dokonale oslepil, zmizel, ležel na zemi šperk tak, jak jsem ho až doposud znala. Krásný, lesklý a jeho řetízek ucelený.
Dívala jsem se na to jako na zázrak. Žal ve mně okamžitě spálil plamen nadšení a neskonalé radosti nad tím neuvěřitelným kouzlem, kterého jsem se stala svědkem.
Zvedla jsem medailon ze země a pozorně jsem si ho prohlédla. Byl spravený. Nebyl na něm ani škrábanec a na jeho řetízku nebylo stopy po přetržení.
Slzy lítosti v mých očích teď vystřídaly slzy radosti. Šťastně jsem si medailon pověsila na krk a okamžitě jsem pocítila zásadní změnu. Celé tělo mi zaplavilo ono známé konejšivé teplo a medailon zaplnil tu tmavou díru, která mě až doteď pálila v hrudi. Cítila jsem, že je vše v pořádku.
Tohle kouzlo mi vlilo do žil nadšení a zapálení. Musela jsem zjistit, co se to tu vlastně děje. Proč pořád kolem sebe vídám věci, které se samy pohybují, ať už mají zachránit od hrozícího úrazu mě, nebo kohokoli jiného. Samovolně se srovnávající knihy na vrcholku skříněk, posunující se obrovské hrnce plné horké polévky, které kuchařka neopatrně položí na kraj pultu, nebo kousky rozbitých dlaždiček, které uhýbají z cesty špičkám bot kolemjdoucích a zabraňují tak, aby o ně zakopli - to všechno se stalo součástí mého každodenního života. Taky jsem chtěla zjistit, co vlastně ten medailon všechno způsobuje, a kdo je ten anděl, který se mi už dvakrát zjevil.
Jedno bylo jasné. Ten šperk je doopravdy kouzlený. Ty pocity, které z něj mám, nejsou jen paranoie, všechno je to pravda. Ta bolest, která se mě zmocnila po tom, co ho Columbo rozbil, byla důkazem, že se medailon stal součástí mně samotné a to ještě ve vetší míře, než jsem očekávala. Určitě má v téhle hře mystických záhad a kouzel velice významnou roli.
Sedla jsem tedy ke stolu a zapnula svůj vlastní notebook. Chystala jsem se zjistit si informace klasickým pozemským způsobem - přes Googole, ač jsem si nebyla jistá, jestli mi to bude v souvislosti s nadpřirozenými věcmi, kterých se v mém světě objevuje stále víc a víc, vůbec k něčemu platné. Doufala jsem ale, že najdu alespoň pár svědectví ostatních lidí, kteří vnímají to, co já. Přece mi neříkejte, že jsem na celém světě jediná, kdo tyhle zcela zřejmé věci vnímá!
Do vyhledávače jsem zadala hesla anděl a šperk. Stiskla jsem enter a napjatě čekala, co se stane.
Google na mě vyplivl plno výsledků - hned několik stran. Zapáleně jsem začala projíždět jednotlivé odkazy.
Nic. Nic. A zase nic.
Když už jsem otevřela asi dvacet výsledků, přestávalo mě to bavit. Takové nesmysly! Celkem znuděně jsem postupně projížděla jeden titul za druhým. Internetové obchody se šperky na motivy andělů, recenze filmů o andělech a miliony a miliony dívčích blogů plných nesmyslů. Copak vážně nikdo, nikdo na celém světě, ještě neviděl anděla? Ač ta otázka zněla naprosto absurdně, nechtělo se mi věřit, že by odpověď na ni mohla být jiná než kladná, zvlášť, když jsem ho já viděla za svůj krátký život už dvakrát.
A pak jsem konečně narazila na něco zajímavého. Stránka nadprirozenafakta.com mě k sobě přilákala podtitulem: Nadpřirozené síly v podobě okřídlených postav - to je každodenní realita!
Rozklikla jsem stránku a začala se prohrabávat jednotlivými sekcemi. Nakonec jsem našla velice zajímavý článek:
Ano, je to tak. Andělé existují. Jejich přítomnost obyčejně nevnímáme, ale několik výjimek se přece jen najde. Já osobně jsem jednou z nich.
Informací o těchto bytostech máme zoufale málo, ale i z té trošky se dá vytvořit celkem kloudný obraz. Předpokládáme, že jde o anděly strážné, tedy o anděly, které mají za úkol nás chránit. Všimli jste si někdy, že před vámi jen tak z ničeho nic uhnul zcela očividně mrtvý předmět? Kámen, klacek, kořen nebo třeba slupka od banánu? Ano? Tak to jste se stali svědky zásahu strážného anděla.
Zaujatě jsem si poposedla na židli. Vše vyjmenované odpovídalo. Znovu jsem se se zájmem začetla do článku.
Zvláštní ovšem je, že většina lidí nedokáže zaregistrovat tento zásah, i když se jim to děje přímo před očima. Nevíme, proč to tak je, ale už několik lidí potvrdilo, že jejich společníci nebyli schopni vidět ani pohyb předmětu, jehož velikost byla naprosto nesrovnatelná s pouhým klackem.
To ovšem není všechno. Jsou lidé, kteří na vlastní oči viděli andělskou bytost, která sestoupila ze své říše na zem. I já jsem před osmi lety zahlédla andělskou dívku, co se zničehonic objevila uprostřed lesa, kterým jsem utíkala před bouřkou, a zachránila mě před padajícím stromem. Vypadala jako člověk. Lidská postava, lidská tvář, lidské oči. Až na obrovská sněhově bílá křídla, která dívce vyrůstala ze zad. Někteří lidé dokonce tvrdí, že jejich anděl měl křídla černá jako havran.
Jsou ale i další důkazy o existenci andělů, pokud vám nestačí očitá svědectví osmi lidí, kteří se veřejně přihlásili, a určitě ještě mnoha dalších, kteří svá odhalení drží v tajnosti. Několik lidí jsou vlastníky kouzelných šperků, které rozhodně nemají původ zde na Zemi. Téměř všichni z nich se dušují, že jejich talismany pochází od andělů, kteří jsou s nimi prostřednictvím tohoto šperku propojeni duší. Vnímají stejné pocity, sdílí myšlenky a názory a obecně se předpokládá, že díky těmto šperkům mají andělé ke svým svěřencům blíž.
Talismany jsou odlišné, ale povětšinou mají podobu šperku. Našly se ale i takové výjimky jako klíčenka nebo mince - všechno to jsou ale drobné předměty z běžného života, které můžeme mít neustále u sebe, aniž bychom vzbudili pozornost svého okolí. A každý z nich zdobí symbol okřídleného erbu s velikým zdobným S uprostřed.
Domníváme se, že prostřednictvím něj se dá s andělem do určité míry dorozumět, ale zatím jsme u těch, kteří se s námi rozhodli spolupracovat, nezaznamenali úspěch.
Pokud zjistím další informace, pohotově vám je poskytnu.

Amanda Lutterová

Takže je to pravda. Nejsem blázen - andělé existují! Ne, počkat, to nejsou andělé - jsou to strážci. Nemohla jsem uvěřit tomu, jak jsou svědectví ostatních tak podobná tomu mému. Všechno to do puntíku sedělo - pohyblivé věci, šperky nebo asi talismany, jak je Amanda Lutterová označila, a i to, že si nikdo z okolí není schopen všimnout nepřirozených změn.
Domníváme se, že prostřednictvím něj se dá s andělem do určité míry dorozumět, vybavila se mi náhle věta z předposledního odstavce. Zvědavě jsem koukla na medailon, který už mi zase spokojeně visel na krku. Vážně bych skrz něj mohla mluvit se svým andělem?
Najednou jsem pocítila zvláštní toužebné zachvění v břiše. Uvědomila jsem si, že si hrozně přeju se s ním spojit. Jakýmkoli způsobem. Přeju si znát jeho jméno, přeju si dozvědět se, jak tohle všechno funguje, a chci zjistit, proč zrovna já. Proč si vybral zrovna mě? Tedy ne, že by mi to vadilo - vždyť už mi zachránil život a to všechno... A taky jsem musela přiznat, že je celkem pěknej. Fajn, je hodně pěknej. Ty jeho smaragdové oči...
Okamžitě jsem se rozhodla. Stiskla jsem medailon v dlani a zkusila se soustředit se na to spojení mezi mnou a tím andělem. Zavřela jsem oči a vnímala teplo, které mi šperk opět vysílal do celého těla. Vyprázdnila jsem svou mysl a pak vyslala myšlenku kamsi pryč. Představila jsem si, jak letí jakýmsi tunelem uvnitř medailonu, až dorazí na jeho konec do bílého světla.
Haló? vydala jsem ze sebe. No potěš pánbůh! Haló? To jako vážně? Nic inteligentnějšího by tam nebylo? V tu chvíli jsem si připadala tak trochu jako idiot.
Jsi tam? zkusila jsem to znovu a snažila se nemyslet na můj předchozí trapný pokus o navázání konverzace. Nastalo krátké ticho. Pak jsem ale zaslechla slabý šum, jako bych měla špatně naladěné rádio.
Ano, ozval se náhle tichý hlas v mé hlavě.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie