Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 14. kapitola - Lilly, part III.

12. ledna 2013 v 23:05 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)




Tohle měla být poslední část 14. kapitoly, ovšem opět mi ve vydání celé kapitoly brání omezení délky článku, takže vás čeká ještě jedna část. :)
Tentokrát měla Lilly udělat dva veliké kroky vpřed, ale vešel se mi sem jen ten jeden. :)
Příjemné počtení přeje Lucienne






S rukama v kapsách jsem pomalým krokem procházela jedním blokem za druhým a jenom jsem se hrozila, co se stane, až dorazím k cíli své cesty.
Na Santa Nellu pomalu, ale jistě padala tma. Byl teplý vlahý večer protkaný lehkým vánkem, který mi svou jemnou dlaní čechral vlasy a hladil mě po tvářích. Všude vládlo ticho až na veselý smích mladého páru, který právě zmizel mezi stromy, lemujícími cestu.
Ten běžný zvuk mě překvapivě zneklidnil. Vlil mi do hlavy spoustu dalších pocitů a nezodpovězených otázek, které bych nejradši zmuchlala a hodila do koše.
Budeme se taky s Davem takhle sami toulat po večerech venku? Vždycky jsem si přála mít někoho, s kým bych se mohla smát a dělat nesmysly, aniž bych se za to musela stydět. Samozřejmě, měla jsem Jenn, ale to nebylo ono. Jak jen je možné, že jsem si neuvědomila dřív, že takového člověka vídám den co den už půl roku?
Pořád jsem nevěřila tomu, co se to vlastně chystám udělat. Je to naprosto šílené! Co když mi Dave řekne, že už je pozdě? Na tu možnost jsem nechtěla ani pomyslet. Ale jak tomu tak s obavami obvykle bývá, ani tahle nechtěla opustit mou mysl jen tak bez boje. Naopak se snažila ovládnout celé mé tělo a vědomí, a přinutit mě otočit se a utéct dřív, než bude pozdě.
Zhluboka jsem se nadechla a zase vydechla. S vypětím všech sil jsem vytěsnila tu nevítanou myšlenku z mysli a soustředila se na to, jak bych asi zareagovala já. Co bych mu řekla, kdyby za mnou přišel? No, on za mnu vlastně přišel už několikrát a já jsem ho pokaždé odmítla. A to byla ta největší chyba.
Na druhou stranu jsem byla ráda, že mi Jenn otevřela oči. Pousmála jsem se. Jennett a její tři otázky. Už nám pomohly vyřešit tolik problémů!
Kráčela jsem dál a pomalu, ale jistě jsem se blížila k Daveovu domu. Když jsem před něj došla, znejistěla jsem. Pak jsem si ale vzpomněla, co by udělala Jenn, kdyby mě tu viděla takhle nečinně postávat. Popadla by mě za rukáv a vlastnoručně by mě dotáhla před jeho dveře.
A tak jsem se sebrala a vyšla těch několik schodů na verandu. Jennett má pravdu, není se čeho bát. Dodala jsem si odvahy a zazvonila.
Ač jsem se jí ze všech sil bránila, nervozita byla silný soupeř. Naplnila mě od hlavy až po špičky mých prstů, jak jsem čekala, než mi někdo přijde otevřít.
Třeba nikdo není doma, napadlo mě a celé mé nitro zaplavila planá naděje, že bych se z toho mohla nějak vyvléknout.
Potom jsem ale zevnitř domu zaslechla tlumné kroky, které se blížily ke dveřím. Tiché klapnutí západky a pak...
"Lilly..." vydechl Dave, který se náhle objevil v otevřených dveřích. V tu chvíli jsem dostala hroznou chuť se sebrat a utéct.
"Ahoj, Dave," špitla jsem. Rozhostilo se trapné ticho. "Mohla bych jít dovnitř?" zeptala jsem se, když už to nebylo k vydržení. Dave jen ustoupil stranou a mlčky pokynul rukou do útrob domu. Vešla jsem dovnitř.
Dave byl doma sám. Zavedl mě do obýváku a vybídl mě, abych se posadila na pohovku. Choval se při tom zvláštně odtažitě a vyhýbal se mi pohledem. To mi rozhodně na odvaze nijak nepřidalo.
"Tak. Co se děje?" zeptal se, když se usadil do křesla naproti mně. Už jen ta skutečnost, že se neposadil vedle mě, jak by to udělal normálně, ale do křesla tak vzdáleného od mého místa, naznačovala, že je něco špatně. Tohle rozhodně nebyl ten Dave, který se mě už bůh ví jak dlouho snažil sbalit.
"Přišla jsem si promluvit," oznámila jsem mu a dávala jsem si veliký pozor, aby můj hlas zněl klidně a vyrovnaně.
Dave mě jen mlčky sledoval a čekal, co bude dál. Po chvíli jsem pochopila, že mi na to nic neřekne, a tak jsem pokračovala.
"Říkám ano," prohlásila jsem a snažila jsem se na sobě nedát najevo, jak moc jsem nervózní. Daveovo obočí při mých slovech vyletělo vzhůru v nechápavé grimase.
"Říkáš ano na co?" zeptal se.
"Na tvou otázku. Pokud stále ještě platí," dodala jsem rychle. Když z Daveova obličeje nezmizel nechápavý výraz, znovu se mě zmocnila chuť vzít nohy na ramena. Já jsem se ale donutila sedět na zadku a zůstat alespoň na povrchu klidná. "Chtěla bych s tebou začít chodit, Dave."
Daveovy oči se rozšířily překvapením a zaplály v nich nové radostné ohníčky, které jsem v nich už dlouho neviděla. Takové, které svým teplem zapudily ty nepříjemné barikády a rozehřály až doteď chladné hlubiny toho nekonečného vesmíru, který se v nich zrcadlil.
"Myslíš to vážně?" zeptal se s nadějí hlase. Usmála jsem se.
"Smrtelně."
Daveovi zahrál na tváři široký úsměv a ve vteřině byl u mě. Vytáhl mě ze sedačky a zatočil se mnou po místnosti. Neudržela jsem se a musela se nahlas rozesmát.
"Pusť mě, ty blázne!" vykřikla jsem pobaveně a Dave mě okamžitě poslechl. "Tak tomu říkám nadšená reakce," zasmála jsem se.
"Takže... teď..." nechal Dave vyznít větu do ztracena.
"Teď jsme pár. Jestli o to teda ještě pořád stojíš," odpověděla jsem s nově nabitou vyrovnaností. Skutečnost, že se mi Dave nevysmál, mě znovu postavila na nohy a zažehla ve mně radostný oheň. Stejný, jaký jsem zahlédla v Davových očích. Jeho nadšení bylo zkrátka nakažlivé.
"Samozřejmě, že ano! Ale že ti to trvalo," řekl potom s hranou dotčeností.
"Holt si musíš zvykat na to, že vždycky nedostaneš všechno hned," rýpla jsem si. Dave se ušklíbl.
Nastalo krátké ticho. Tentokrát ale nebylo ani trapné, ani nepříjemné. Bylo to ticho toho typu, které uklidní rozbouřené emoce a vlije do atmosféry vítanou harmonii.
Vzhlédla jsem ke svému novému klukovi a trochu zvážněla. Když si Dave všiml mého výrazu, jemně svraštil obočí.
"Dave, já... já se ti musím omluvit." Chtěla jsem mluvit dál, ale Dave mě nenechal. Jen mi položil svůj ukazováček na rty a zavrtěl hlavou.
"Nic neříkej," zašeptal. Vzala jsem jeho ruku do své dlaně a sundala si ji ze rtů.
"Ale já musím. Jinak nebudu v noci klidně spát." Dave se jen pousmál a zlehka přikývl.
"Chovala jsem se jako pitomec. Neměla jsem tě od sebe pořád odhánět, měla jsem si to uvědomit dřív. Byla jsem na tebe vážně protivná." Povzdechla jsem si a pohlédla Daveovi do očí. "Promiň," dodala jsem potom a hledala v těch jeho černých studních alespoň kapičku odsuzování nebo zlosti, která by splnila moje obavy.
"Vždyť já jsem ti to prominul už dávno. Vlastně hned vteřinu po tom, co jsi pokaždé otevřela pusu," řekl a ušklíbl se.
"Ale..." začala jsem. Nechápala jsem, jak k tomu může přistupovat s takovou lehkostí. To se na mě za to vážně ani trochu nezlobí?
Dave jen zavrtěl hlavou a zastavil tak další lavinu slov, která se mi chystala vysypat na rty. "Hlavně, že to dobře dopadlo, ne?" Nejistě jsem se usmála. Nevěděla jsem, co na to říct.
Pak Dave naklonil hlavu na stranu a na jeho tváři se rozlil lišácký úsměv.
"No... Ale teď mi něco dlužíš, ne?" zeptal se a začal se ke mně přibližovat.
"Jo? A za co?"
"Za to, že jsi mě nechala tak dlouho čekat," odpověděl a stále se přibližoval. Začala jsem před ním laškovně couvat. Nevěděla jsem, kde se ve mně bere tolik dětského nadšení a radosti, ale byla to rozhodně vítaná změna.
"A copak by sis představoval?" zeptala jsem se. Daveovi šibalsky zajiskřilo v očích. Potom se jen usmál a místo odpovědi se ke mně nahnul a našpulil pusu.
Rozesmála jsem se a odstrčila ho od sebe.
"Tak to bys mě musel nejdřív chytit!" vykřikla jsem a vyběhla z domu.
Venku už byla celkem tma, ale já jsem si toho skoro ani nevšimla. Oběhla jsem dům a cestou se ohlížela, jestli mě pronásleduje.
Obyčejně by mi naše počínání připadalo poněkud dětinské, ale teď mi to bylo úplně jedno. Běžela jsem dál a hledala mezi stromy za sebou Daveovu postavu.
"A mám tě!" Dave přede mnou zničehonic vyskočil zpoza rohu a já zapištěla, jak jsem se ho hrozně lekla. Otočila jsem se, abych mu znovu utekla, ale on mě popadl a shodil mě na zem, kde jsem se neudržela a začala se svíjet smíchy. Připadala jsem si jak na drogách.
"Tak," začal Dave a jemně mě přitiskl rameny k chladné zemi. Tráva, která v té tmě vypadala jako temná hlubina oceánu, mě šimrala na tvářích. "Splatíš mi teď svůj dluh?"
"No, to ještě nevím..." řekla jsem a podívala se na něj.
Smál se. Ale ne jen na povrchu. Smály se i jeho oči. Tak, jak už jsem ho dlouho neviděla se smát. Najednou jsem si uvědomila, že jsem doopravdy šťastná, že to takhle dopadlo. Byli jsme oba jako vyměnění, zproštěni od veškerých problémů. Alespoň tedy na chvíli. Bylo to jako vystřižené z nějakého romantickém filmu.
Můj pohled sjel bezděky k jeho rtům. Srdce se mi rozbušilo a amulet na mém krku se rozpálil a vysílal mi do těla příjemné hřejivé teplo.
A pak jsem ho náhle, aniž bych si uvědomila, kdy jsem se pro to vlastně rozhodla, políbila. Byl to jen krátký lehký polibek, ale i za tu chviličku mi stačil projet celým tělem elektrický proud. Připadalo mi, jako by v tu chvíli jiskřil i vzduch.
Odtáhla jsem se od něj a zahleděla se do jeho tváře. Rozlil se mu na ní blažený úsměv.
"Trpělivost růže přináší. A to doslova," dodal a zasmál se. Opětovala jsem jeho úsměv a zase se položila do trávy. Doufala jsem, že v té tmě není vidět, jak se červenám.
Nemohla jsem tomu uvěřit. Dokázala jsem to!
Nasála jsem vlahý jarní vzduch a zavřela oči. Všechno to vypadalo dokonale. Lehký vánek chladil mou rozpálenou kůži, tráva laskala mé tělo, medailon na krku hřál a Dave ležel vedle mě...
Nechtělo se mi domů. Ale věděla jsem, že musím. Mamka dneska neměla noční, takže mě už jistojistě čekala.
Nezbývalo mi tedy nic jiného, než se, ač nerada, rozloučit s Davem a domluvit se s ním, že mě ráno vyzvedne a pojedeme spolu do školy. Musela jsem mu ale slíbit, že mu tentokrát dveřmi před obličejem neprásknu. Se smíchem jsem souhlasila.


 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie