Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 14. kapitola - Lilly, part II.

12. ledna 2013 v 22:58 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)



Tak vám přináším další část kapitolky o Lilly.
Někdy bývá těžké přiznat si, co nám říká srdce. Ještě těžší ale je, jít za ním. Protože jeho cesty bývají často nevyzpytatelné. A jen ti nejodvážnější z nás to dokáží...
Příjemné počtení přeje Lucienne :)






Prodírala jsem se mezi studenty, kteří si odkládali své věci na věšáky rozestavené podél stěn, a snažila jsem se v té změti tváří a hlasů najít toho kluka, který mi svými řečmi dokázal úplně pomotat hlavu. Dave mezi nimi ale nebyl.
Naposledy jsem přejela pohledem místnost a pak jsem se rozběhla prázdnou chodbou, na kterou se šatna u jídelny pojila. Cestou jsem narazila jen na pár studentů, ale po Daveovi jako by se slehla zem. Rozhodla jsem se podívat ještě do kantýny a do šaten, ale ani tam nebyl.
Už jsem začínala ztrácet naději, že ho tady najdu. Ale představa, že ta chvíle v jídelně měla být tou poslední příležitostí, abych s ním mohla dneska mluvit, se mi ani v nejmenším nezamlouvala. Ne, ona se mi víc než nezamlouvala, ale silnější slovo jsem si už kvůli sobě samé netroufala použít.
Když už jsem nevěděla, kam dál, zamířila jsem směrem k hlavnímu východu ze školy. Nepočítala jsem s tím, že bych tam měla mít větší štěstí než kdekoli jinde - kdyby se Dave rozhodl odejít, už dávno by to udělal - ale bylo to lepší než dál bezcílně bloudit po škole.
Pomalu a sklesle jsem scházela po velikých kamenných schodech vedoucích do vstupní haly. Kam bych asi šla, být na jeho místě? Snažila jsem se vžít do jeho situace, ale nebylo mi to k ničemu. Mohl jít absolutně kamkoliv.
A pak jsem ho spatřila - tmavovlasého kluka v černé kožené bundě, který právě vycházel z výklenku s automaty a mířil k východu. V mém nitru se rozhořela surová naděje.
"Dave!" vykřikla jsem a zrychlila svůj krok.
"Dave!" zavolala jsem na něj znovu, ale on se neohlédl. To už jsem brala schody po třech a za pár vteřin jsem byla u něj.
"Dave - Dave, počkej," požádala jsem ho a za loket ho otočila k sobě. Jakmile jsem ale pohlédla klukovi do ledově modrých očí tvrdých jako kámen, zůstala jsem stát na místě jako přimrazená. To nebyly oči, do kterých jsem se tolik chtěla dívat. Protože tohle nebyl Dave. Byl to kluk ze čtvrťáku, který se teď na mě mračil a z jeho tváře s ostře řezanými rysy čišel chlad.
Zůstala jsem na něj zírat, jako by právě spadl z Měsíce, a jen jsem němě otvírala a zavírala pusu, neschopna se ze svého šoku vzpamatovat.
"Co na mě tak vejráš?" obořil se na mě.
"J- já... promiň. S někým jsem si tě spletla," vykoktala jsem.
"Jo, všiml jsem si," zabručel a otočil se k odchodu.
"Počkej!" zavolala jsem ještě za ním. Otočil se ke mně s otráveným výrazem ve tváři. "Ehm... neviděl jsi tu náhodou někde černovlasého kluka asi takhle vysokého? Je ze druháku a má stejnou bundu jako ty."
"Ne, to jsem teda fakt neviděl," odsekl nabroušeně a prošel vchodovými dveřmi.
No, paráda. Takže Davea jsem nenašla a navrch si ještě udělala pořádný trapas. Vážně paráda.
Povzdechla jsem si a posadila se na první schod velikého schodiště. Co teď? Měla bych se asi vrátit do jídelny, ale představa, že bych se měla znovu setkat se svými kamarádkami, nadšenými pro každý drb, se mi z duše příčila.
Zůstala jsem tedy sedět na schodech v tiché hale a mé neposlušné myšlenky se opět stočily k Daveovi. Zkoušela jsem si vybavit, jestli má dnes odpolku, ale tuhle informaci jsem nějak nebyla schopná z mého už tak city pomateného mozku vydolovat. To on byl ten, kdo se učil můj rozvrh nazpaměť, ne já.
Nad touhle myšlenkou jsem se musela hořce usmát. Je to jen pár týdnů zpátky, co se kolem mě začal motat, ale náš vztah se za ten krátký čas stačil překvapivě hodně vyvinout.
Vytáhla jsem z kapsy džín mobil a vytočila Daveovo číslo. Nečekala jsem od toho nic velikého, ale za pokus nic nedám.
"Volané číslo není dostupné," ozval se z telefonu ženský hlas a já zklamaně ukončila hovor. Samozřejmě. Zrovna, když ho potřebuju, je nedostupný. Promnula jsem si prsty obličej a pak se znovu chopila mobilu.

Ahoj, mohla bych se dneska odpoledne u tebe zastavit? napsala jsem do ještě před chvílí prázdného textového pole a poslala tu zprávu Jenn. Věděla jsem, že ona mi dokáže pomoct.
Samozřejmě, odpověděla Jennett obratem. Stalo se něco?
Pak ti to všechno řeknu, slíbila jsem další esemeskou a zvedla se ze schodů. Pojedu domů, rozhodla jsem se okamžitě. Nemá cenu tady jen nečinně vysedávat.
Prošla jsem hlavními vchodovými dveřmi a zamířila na parkoviště. Asi v půli cesty mi v ruce ještě naposledy zavibroval mobil s Jennettinou odpovědí:
Dobře, budu tě čekat.
Usmála jsem se, vděčná Jennett za její úžasnou chápavou povahu. Ještě jsem jí chtěla poslední odpovědí poděkovat, když vtom jsem do někoho vrazila. Úplně jsem ztratila rovnováhu a zcela jistě bych upadla, kdyby mě nezachytila něčí silná paže. Vzhlédla jsem ke svému zachránci a dnes již podruhé ztuhla překvapením.
Nebyl to nikdo jiný než Dave.
"Dave! Ahoj!" zahlaholila jsem jak naprostej pitomec a nejradši bych si za to hned vrazila pár facek.
"Lilly..." řekl Dave nejistě a najednou se zdálo, jako by nevěděl, kam s očima. Napadlo mě, jestli kluci taky nemají něco jako své dny. Copak je tohle normální? Ráno se choval jako nesnesitelný frajírek a teď? Já bych vážně potřebovala něco jako encyklopedii "Jak se vyznat v klucích". Popřípadě "Kluci na 1000 způsobů". I když... asi bych se nejdřív měla naučit vyznat se sama v sobě, než řešit kluky. Pokud to ovšem není jedno a to samé.
"To jsem ráda, že jsem tě potkala. Hledala jsem tě," řekla jsem mu a snažila se zachytit jeho pohled.
"Vážně?" zeptal se a v očích mu zablesklo.
"Ano," přikývla jsem. "Dave, musíme si promluvit. Pojď, pojedem k nám domů, dáme si pizzu a probereme to. Co říkáš?"
"Už něco mám. Spěchám," oznámil mi tvrdým hlasem.
"Aha... Tak... Co kdybychom se jenom svezli mým autem domů? Můžeme mluvit po cestě," navrhla jsem a v hrudi mi zaplál malý plamínek naděje, když Dave upřel své černočerné oči do těch mých. Jeho následující slova pro mě ale byla jako rána do břicha.
"Mám vlastní auto," prohlásil, otočil se ke mně zády a bez jediného dalšího slova přešel ke svému autu. Během chvíle už opouštěl školní parkoviště a já jsem poprvé poznala, jak se asi musel cítit, když jsem ho tolikrát nechávala sledovat, jak mu mizím z dohledu.
No, Lilly, s kluky to tedy doopravdy umíš.
Celý zbytek dne proběhl v jednotném toku zmateného zklamání. Překvapilo mě, jak moc se mě Daveovo odmítnutí dotklo. Když jsem se doma v posteli ládovala karamelovou zmrzlinou, uvažovala jsem, co se vlastně dneškem změní. Znamená to konec? Moment. Konec čeho? Nic přeci nezačalo. Je tohle ta chyba?
Hledala jsem odpovědi na své otázky, ale evidentně trucovaly a odmítaly vylézt ven na světlo. A tak mi nezbylo nic jiného, než si dál strkat do pusy další a další vrchovaté lžíce zmrzliny.
Jedním z mála světlých bodů v odpudivé šedivé mlze dnešního dne byla návštěva u Jennett.
Když jsem za ní přišla, už mě čekala. Zavřely jsme se v jejím pokoji, usadily se na postel a Jenn mezi nás postavila misku arašídů v cukru - už ze zkušenosti jsme věděly, že cukr je nutnou součástí vážných rozhovorů, zvlášť když šlo o kluky.
"Tak povídej," vyzvala mě a zkřížila nohy do tureckého sedu. Když jsem se k ničemu neměla, zeptala se: "Jde o Davea, že jo? Těch vašich pohledů při obědě si nešlo nevšimnout."
Pousmála jsem se a zavrtěla nad ní hlavou. Kdyby ona za mě řešila mé problémy s kluky, nikdy bych je neměla. "Jo," povzdychla jsem si. "Jde o Davea."
"Našla jsi ho?" Zavrtěla jsem hlavou.
"Proč si vůbec nesedl při obědě k nám? Obvykle tě pronásleduje, kam může," podivila se Jann.
"A ještě ráno se o to snažil. Jenže já jsem řekla hroznou pitomost." Vzala jsem si z misky jeden z mnoha arašídů a začala vyprávět. O tom, co jsem vždycky cítila při jeho doteku, a o tom, jak jsem ho pokaždé odbyla. O našem nedávném incidentu po hodině klavíru a o mé scéně dneska ráno. Celé jsem to ukončila jeho odmítnutím na školním parkovišti. Jenn celou dobu jen mlčky seděla a sledovala mě zkoumavým pohledem. "Chtěla jsem se mu omluvit, ale po tom dnešku... nějak nevím, kudy kam. Bojím se mu podívat do očí."
"Ale tady není problém v tom, že by ses bála, co v jeho očích uvidíš. Ty se bojíš hlavně toho, co pak ucítíš - není to tak?" zeptala se mě potom. Chvíli jsem se musela zamyslet, než jsem odpověděla.
"Asi ano... možná," připustila jsem.
"Protože jsi už na začátku zaujala odmítavý postoj a teď to nechceš vzít zpět. Tvá hrdost ti to nedovolí."
"Takže mám dělat co?"
"Já nevím, co máš dělat. To musíš vědět ty sama," opáčila Jenn a také si vzala jeden arašíd. "Znáš přece pravidla, ne? Zaprvé - odpověz si na tři základní otázky. Miluješ-nemiluješ, chceš-nechceš-"
"Dokážeš-nedokážeš," skočila jsem jí do řeči. "Jenže to je právě vždycky to nejtěžší." Jenn se jen pousmála a naklonila se ke mně přes misku arašídů.
"Miluješ Davea, Lilly?" zeptala se vážně. Vyhnula jsem se jejímu pohledu.
"Tohle je ujetý. Připadám si tu jako při výslechu."
"Odpověz. Ne mně, ale sobě. Jinak se dál nepohneš. Tak miluješ ho?"
Povzdychla jsem si. Miluju ho? Ta otázka byla divná. Zněla, jako by byla vystřižená z nějakého románu. Jak sakra poznám, jestli někoho miluju?
Jennett se soucitně dívala, jak se s tou otázkou peru. Pak se mě s povzdechem zeptala: "Chceš se s ním usmířit?"
"Ano," odpověděla jsem bez váhání.
"Proč?"
"Protože mi ho je líto. Udělala jsem chybu. Takhle to být prostě nemá," odpověděla jsem pevným hlasem. Jennett se zablesklo v očích.
"Jak to být nemá?" zeptala se.
Zaváhala jsem. "No... prostě takhle. Neměl by se kvůli mně trápit."
"Vadí ti, že se kvůli tobě trápí?"
"Samozřejmě, že ano."
"A cítíš se provinile?"
"Ano..." odpověděla jsem váhavě. Začala jsem si totiž uvědomovat, kam její otázky vedou.
"A proč? Pokud ho nemiluješ, nemáš se přece proč cítit provinile. Jenom jsi mu řekla pravdu. Byla jsi upřímná. Nebo ne?" Na Jennettině tváři už pohrával laškovný úsměv. Zahnala mě do kouta. A věděla to.
Sklopila jsem pohled a začala si kousat spodní ret. Připadalo mi, jako by v mém nitru probíhala druhá světová.
Když jsem dlouho nic neříkala, znovu se ke mně nahnula. "Miluješ ho, že ano?" zašeptala a v očích jí jiskřily potěšené plamínky.
"Dobře, tak asi ano," připustila jsem neochotně a rozhodila kolem rukama. Když jsem to vyslovila, rozlilo se mi po těle příjemné teplo, ač jsem měla pocit, že mi v hlavě vybuchla přinejmenším atomovka. Takový jsem v ní měla nepořádek. Celou dobu jsem tvrdila, že k němu nic necítím. Jak by se to mohlo tak rychle změnit?
Pak jsem si ale uvědomila, že se mezi námi něco změnilo už dřív.
Po té nehodě, při které mě zachránil ten anděl, uvědomila jsem si náhle. Jakmile jsem si ale vybavila toho anděla, teplo z těla zmizelo a vystřídal ho sevřený žaludek a sžíravý pocit provinilosti. Otřásla jsem se a rozhodla se na to nemyslet. Stejně jsem tomu ani v nejmenším nerozuměla.
"Já jsem to věděla!" zajásala Jenn a věnovala mi šťastný úsměv. Alespoň někdo je tu spokojený, pomyslela jsem si a místo toho, abych jí její úsměv oplatila, jsem si nabrala plnou hrst arašídů. Teď vážně potřebuju cukr. Hodně cukru.
"Tak to by bylo," prohlásila potom Jennett. "Otázka číslo dvě - chceš nebo nechceš?" zeptala se mě a její zvědavý pohled se mi propaloval až do duše.
"Já nevím! Jak to mám vědět?"
"No já to vím ještě méně, než ty," prohlásila. "Chceš s ním být nebo ne? Je to jednoduchá otázka, zvlášť, když už sis dokázala odpovědět na tu předchozí."
"Tak... asi jo," připustila jsem znovu. Milovat někoho a nebýt s ním? Člověk by řekl, že je to pěkná blbost. I já jsem si to myslela. Ale tohle... to je tak trochu jiná situace. Co bych asi jako měla dělat? Naklusat za ním po tom, co jsem ho už asi stokrát odmítla, a říct: "Čau, Dave, heleď, odedneška jsi můj kluk."? Jo, to by bylo vážně bezva.
Ale zase na druhou stranu... Co jiného bych měla dělat, než mu o tom říct? Nemůžu to celé dál držet v tajnosti, zvlášť před ním ne.
Vzhlédla jsem od špiček svých ponožek, které jsem až do teď provrtávala zadumaným pohledem, a zjistila, že mě Jannett už hodnou chvíli zkoumavě pozoruje.
"Takže odpověď je kladná? Chceš?"
"Ano," odpověděla jsem, teď už o něco jistěji.
"Výborně! Teď už jen poslední otázka-"
"Nedokážu," odpověděla jsem, aniž bych ji nechala domluvit. Jennett na mě zůstala nevěřícně zírat.
"Počkej - jak nedokážeš? To přece nemůžeš myslet vážně!"
"Prostě nedokážu. Nevím, jak bych mu o tom měla říct. Já vlastně nevím, co vůbec mu mám teď říct!"
"Začala bych omluvou," poradila mi Jenn.
"Bezva, díky za radu! A to se mu mám jako omluvit a pak mu říct, že ho miluju?"
"Jo," odpověděla. Zůstala jsem na ni nevěřícně zírat.
"Celé dva měsíce ho odmítám. Už v Santa Anně jsem mu naznačovala, ať se nesnaží. Jak mu mám asi vysvětlit, že jsem prostě ze dne na den - co ze dne na den! Z hodiny na hodinu! - změnila názor?" vybuchla jsem. Moje nervy dávaly jasně najevo, že už toho na ně dneska bylo dost.
Jennett na mě soucitně pohlédla a posunula se po posteli blíž ke mně. "Poslyš. Dave je do tebe blázen! Sleduju ho od tý doby, co si k nám poprvé přisedl na obědě ten den, co jsi přijela. On ti to odpustí - jestli už to tedy neudělal," přesvědčovala mě chlácholivým hlasem.
"To sotva. Měla jsi ho dneska vidět. Nechtěl se mnou ani mluvit."
"Protože jsi ho vykolejila! Kluci jako on nemají rádi překvapení."
"Jo, a proto za ním mám naklusat a vybafnout na něj tu skvělou novinou," zabručela jsem.
"Chápu tě. Ale v tvém případě si myslím, že jsou obavy zbytečné. On by pro tebe skočil do ohně. V tom mi věř." Už už jsem otvírala pusu, abych jí skočila do řeči, ale ona mě předběhla. "Jestli ho opravdu máš ráda, a já vsadím boty, že máš, tak za ním půjdeš."
Podívala jsem se na ni, ale v jejích oříškových očích jsem viděla jen hromadu upřímnosti. Dnes už asi posté jsem si povzdychla.
"Asi máš pravdu. Já jen... prostě mám strach z odmítnutí." Usmála se.
"Vím, jak ti je. Ale vzpomeň si na mě a na Philla. Taky jsem se bála za ním jít, když jsme se pohádali. A ty jsi mě popadla, dotáhla mě před jeho dveře a donutila mě, abych si to s ním vyříkala," usmála jsem se nad tou vzpomínkou.
"Jo, a povedlo se," řekla jsem taktéž s úsměvem.
"Vidíš! A to jsme byli v mnohem horší situaci než jste vy dva."
Chvíli jsem jen hleděla z okna, jak se venku stmívá, a uvažovala nad jejími slovy. Otázka dokážu-nedokážu byla pro mě v tu chvíli osudovou. Když jsem ale pomyslela na to, jak jdu za Davem s tím, že s ním chci chodit, stáhl se mi žaludek a tělem mi prošel třas. Bála jsem se, to jsem nepopírala. Ale... na druhou stranu, Jenn má pravdu. Když s tím nepohnu já, nemuselo už by to nikdy dopadnout tak, jak to dopadnout může, když za ním půjdu. Co když mě ale odmítne...?
A dost! Ta myšlenka prošla barikádou mých úvah až k srdci a já jsem se vzchopila. Nahnula jsem se k misce a nasypala si do pusy celou hrst cukrovinek na posilněnou. Vážně je teď budu potřebovat. Pak jsem se zvedla z postele a začala si oblékat mikinu, kterou jsem si při svém příchodu přehodila přes židli. Nevěděla jsem, kde se ve mně najednou vzalo tolik kuráže, ale radši jsem nad tím moc nepřemýšlela. Jennett mě celou dobu jen zvědavě pozorovala.
"Co to děláš?" zeptala se mě potom.
"Jdu za Davem," odpověděla jsem jí a sáhla po své kabelce.
"Hned teď?" podivila se.
"Jo. Čím dřív to budu mít za sebou, tím líp." Jenn se na mě zakřenila.
"Tak se mi líbíš! Nechceš tam hodit autem?"
"Ne, to je dobrý. Stejně si cestou ještě musím rozmyslet, co mu řeknu, abych tam pak před ním nestála a nekoktala jako blázen."
"Dobře," pokrčila Jennett rameny, evidentně naprosto spokojená.
Pak mě doprovodila ke dveřím. Ještě než jsem odešla, pevně jsem ji objala.
"Díky," poděkovala jsem jí - však si to taky zasloužila. Nebýt jí, asi bych ještě ležela doma v posteli a ládovala se zmrzlinou, neschopna hnout se z místa.
"Nemáš za co. Jsem ráda, že ses konečně vzpamatovala. Budete úžasný pár!"
"Hele, nestahuj kalhoty, když brod je ještě daleko," napomenula jsem ji s úsměvem.
"Už zas tak daleko ne. Jen šest bloků odsud," řekla laškovně. Zašklebila jsem se a vyšla ven.
"Měj se," řekla jsem.
"Ahoj. A večer mi brnkni, jak to dopadlo!" zavolala ještě za mnou.
"Neboj!" Potom jsem se otočila a rychlým krokem vyrazila rovnou k Daveovu domu. O tom, jestli jdu na smrt nebo ne, jsem si radši zakázala přemýšlet.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie