Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 14. kapitola - Lilly, part I.

12. ledna 2013 v 22:55 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)



Tak se hlásím s další kapitolkou. :) Tentokrát Lilly...
Co je silnější? Pocity, nebo vlastní přesvědčení?
Příjemné počtení přeje Lucienne :)







Ta osoba, která na mě ze zrcadla upírala svůj zkoumavý pohled, vypadala unaveně. Nevyspalost jí pod očima vykreslila temné kruhy a ty v její bledé tváři vystupovaly ještě výrazněji, než obvykle.
Ano, připadala jsem si unavená. Posledních několik dní jsem se moc nevyspala. V noci se mi zdávaly znepokojivé sny o nehodě, při které Jim... no, o tom incidentu, který se odehrál před dvěmi lety. Budívala jsem se uprostřed noci zpocená a vyděšená a pak mi dělalo problémy znovu usnout. Scény z mého snění se mi zas a znovu přehrávaly pod zavřenými víčky a já je nemohla dostat z hlavy.
To ale nebylo všechno. Sny o mě a o Jimovy střídaly ještě jiné sny. Řídila jsem v nich auto. Na sedačce spolujezdce seděla tmavovlasá dívka a v autě ještě doznívala příjemná a rozjařená atmosféra, kterou v nás rozdmýchal večírek, z nějž jsme odjížděli. Užívala jsem si rychlost, kterou se mé auto řítilo po silnici, a pak... Nedokázala jsem ho ovládat, dělalo si, co chtělo. Srazilo se s jiným autem, které jelo naproti němu a potom všechno potemnělo.
Oba ty sny byly odlišné, ale přece si byly velice podobné. Běhal mi z toho máz po zádech. Opakovaly se každou noc a mě nedaly spát. Zvláštní bylo, že na konci obou snů jsem slyšela tu melodii - nadpozemskou ukolébavku, kterou jsem před několika dny začala hrát na hodině klavíru.
Povzdychla jsem si a chopila se make-upu. Musím si ty kruhy pod očima alespoň trochu zamaskovat, pokud nechci dneska ve škole vypadat jako chodící mrtvola. Potom jsem sáhla po hřebenu a pokusila se stáhnout si své neposlušné vlasy do vysokého culíku. Při tom pohybu jsem prsty zavadila o řetízek, který se mi houpal na krku.
Medailonek.
Pohlédla jsem na něj a stejně, jako vždy, jsem pocítila něco zvláštního. Něco.... magického. Nadpozemského. Zdálo se mi, že v mém životě začíná být nadpozemských věcí až příliš mnoho. Ale úvahy o tom, jestli se mi to zdá, nebo jestli jsem blázen, musely jít stranou. Teď už jsem nepochybovala o tom, že to všechno, co kolem sebe vidím a vnímám, je skutečné. A jak bych taky mohla? Vždyť už mám o tom, že ten můj anděl je skutečný, dokonce důkaz, uvědomila jsem si a pohlédla na veliké černé pero, které jsem nedávno našla na podlaze v kuchyni, a které teď leželo na poličce nad mou postelí.
Takže... co je ten medailon vlastně zač? Bylo mi jasné, že to nemůže být jen tak nějaký šperk. Vždyť mi ho, zaprvé, přinesl krásný kluk s havraními křídly, který následně uletěl oknem, a zadruhé... Co je vlastně za druhé? Sama nevím. S tím šperkem je něco zvláštního, neuvěřitelného. Jako kdyby jím proudily pocity, jako bych prostřednictvím něj byla ve spojení s něčím. Ale to něco nebylo nic, co bych si mohla jen tak vymyslet, protože bych na sebe chtěla poutat pozornost druhých nebo proto, abych byla zajímavá. Ne. Tohle něco absolutně přesahovalo hranice mé představivosti.
Nikomu jsem o tom neřekla, dokonce ani Jennett ne. Mysleli by si, že jsem se zbláznila, protože... protože tohle opravdu není normální. A ten pocit, který ve mně mé spojení s tím čímsi vyvolává, je... nevím, jak bych to měla popsat. Připadá mi, jako bych nikdy neměla být sama, jako by se mnou pořád někdo byl.
V tom mě něco napadlo. Už jsem stačila odpozorovat, že ten medailon dokáže vysílat pocity ke mně. Funguje to spojení i obráceně? Rozhodla jsem se, že ho dneska večer pořádně prozkoumám.
Stáhla jsem si vlasy a vyrazila dolů do kuchyně, kde jsem popadla z misky na ovoce jedno z mnoha červených jablek, která v ní byla vyskládána. Rychle jsem si ho hodila do tašky a pak jsem vběhla do předsíně a začala se obouvat.
"Nebudeš snídat?" zeptala se mamka, jejíž hlava právě vykoukla ze dveří koupelny.
"Ne, to už nestíhám," odpověděla jsem a spěšně sáhla po bundě.
"Ale vždyť máš ještě patnáct minut," podivila se, když koukla na hodinky na jejím zápěstí.
"Já vím, ale chtěla jsem se dneska projít. Něco si koupím," slíbila jsem.
"Jak chceš," pokrčila rameny a zase zmizela v koupelně.
"Ahoj!" rozloučila jsem se a popadla z botníku klíče.
"Aoj," ozvalo se z koupelny nezřetelně, z čehož jsem usoudila, že si mamka při zkrášlování vzala na pomoc její oblíbenou třešňovou rtěnku. Pousmála jsem se a otevřela dveře.
Vtom jsem se ale zarazila. Na prahu kdosi stál s rukou nataženou ve vzduchu, aby zaklepal na teď již otevřené dveře. Jakmile jsem na něj pohlédla, můj úsměv poněkud povadl. Na jeho tváři ale zářil dál, jako by nikoho neviděl radši, než mě.
Byl to Dave. Na nose značkové sluneční brýle a přes ramena přehozenou černou koženou bundu. Zůstala jsem na něj zírat, jako by mi uletěly včely. Co má tohle zase sakra být?
"Co tady děláš?" vyjela jsem na něj.
"Promiň, chtěl jsem zaklepat, ale evidentně jsi o krok napřed," řekl svým klasickým bezstarostným tónem, který mě vždycky spolehlivě dokázal vytočit, a spustil ruku zpět k tělu. Vrhla jsem na něj vražedný pohled. "Říkal jsem si, že tě odvezu do školy," dodal potom a zachrastil klíči, které vyndal z kapsy. Měla jsem sto chutí mu je vytrhnout z ruky a hodit do ohně i s tou jeho dokonalou bundou.
"Mám vlastí auto," prohlásila jsem, prosmýkla se kolem něj a vyrazila rázným krokem k naší příjezdové cestě, kde stálo mé auto zaparkované. Plány na ranní procházku jsem okamžitě na truc zavrhla.
Co mu to zase přelétlo přes nos? To ho to pořád ještě baví? Copak se ho vůbec nedotklo to, co se mezi námi nedávno stalo po hodině klavíru?
Když jsem na ten incident pomyslela, zaplavila mě nepříjemná horkost. Jakmile jsem ale zahlédla Daveův široký americký úsměv, s kterým mě následoval, všechny mé výčitky okamžitě zmizely. Tenhle výraz, který mi tak lezl na nervy, jsem znala z doby mého krátkého života v Santa Anně až moc dobře. Zase ten sebevědomý Dave... Návrat k této jeho tváři se mi ani trochu nezamlouval.
Otevřela jsem dveře od svého auta, ale Daveova ruka, která se náhle ocitla na té mé, mě přinutila je zase zavřít.
"Proč jezdit zvlášť dvěma auty, když můžeme jet dohromady jedním?" zeptal se.
"Myslíš si, že když se oblékneš do kůže a koupíš si brýle od Gucciho, změním názor?" vyjela jsem na něj bez zbytečných keců okolo a znovu otevřela dveře od svého auta. Dave si povzdechl a brýle si sundal. Nasedla jsem a chtěla za sebou dveře prudce přibouchnout, ale Dave mi v tom znovu zabránil.
"Líbí se mi, když se zlobíš," prohlásil pak a já měla chuť mu jednu vrazit.
"Mě se zase líbí, když si nehraješ na namachrovanýho frajírka. Příště sniž volume svého sebevědomí a přestaň ho poslouchat, pokud tedy chceš, abych se na tebe úplně nevykašlala." Cítila jsem ze svého hlasu takový chlad, že jsem ani netušila, kde se ve mně vzal. Daveův postoj ve mně ale rozdmýchával ledový vztek.
"To je vydírání," popíchnul mě a stále mi bránil zavřít dveře od auta.
"Ne, to není vydírání. To je fakt."
"Ale no tak, Lilly. Kdy už si to konečně přiznáš?"
"Co si mám jako přiznat?"
"Že tě vlastně hrozně přitahuju."
"Cože?!" vyjekla jsem a zůstala na něj nevěřícně zírat. Jak někdo může být tak nesnesitelně sebevědomý?
"Jo! Copak to s tebou nic nedělá?" zeptal se a vztáhl ke mně ruku. Zlehka se dotkl dlaní mé tváře. Mé srdce se okamžitě rozběhlo sprintem a já jsem opět pocítila staré známé mravenčení v zádech. Podívala jsem se na něj a všimla si, že jeho hluboké černé oči krapet změkly. Musela jsem si dát hodně záležet na tom, abych se nezačala topit v jejich inkoustových hlubinách.
Když jsem se do nich tak dívala, uvědomila jsem si, co se v nich skrývá - on. Starý známý Dave, kterého jsem, i přes všechno to odmítání, začala mít vlastně docela ráda. Byl tam, ale stejně, jako přede mnou dnes skryl své oči za brýlemi, schovával se teď za tou frajerskou fasádou. A já jsem si konečně uvědomila, proč to dělá. Bránil se tak před bolestí. Když jsem mu ublížila, musel se obrnit. Co mě ale překvapilo, bylo, že se o mě pořád zajímá. A že pořád věří, že to pro něj dobře dopadne.
Zdálo se mi, jako by mě pohledem vyzíval, abych se svým pocitům nebránila. Ale já jsem musela.
"Ne," řekla jsem příkře a zabouchla dveře auta tak rychle, že Dave sotva stačil svou ruku zase stáhnout. Nastartovala jsem auto a odjela pryč. Už podruhé za několik dní jsem nechala Davea mlčky sledovat, jak mu mizím z dohledu.
Vůbec jsem si neuvědomovala, kudy jedu nebo kolik předpisů jsem cestou porušila. Mé myšlenky měly na práci důležitější věci. Honily se sem a tam jako hejno kobylek, naprosto neschopny se utišit.
Daveova slova na mě zapůsobila. Vyvolala ve mně zvláštní vlnu emocí, kterou jsem nedokázala potlačit.
Kdy už si konečně přiznáš, že tě vlastně hrozně přitahuju...
Proč mě to tak zneklidnilo? Měla bych přece nad tím jen mávnout rukou a nechat to být. Protočit panenky a pomyslet si, že už musí být vážně zoufalý, když se mě snaží takhle zmást. Ale podařilo se mu to. Opravdu se mu to podařilo. I když by nemělo. Kdyby mi byl opravdu volný, měla bych si tím být jistá. Ale já jsem si teď nebyla jistá vlastně ničím.
Zaparkovala jsem auto na prvním volném místě, na které jsem narazila, vzala svoje věci a vydala se rovnou do třídy.
Po cestě ke svému místu jsem se nezastavila u lavic svých kamarádek, abych si s nimi vyměnila novinky, jak to dělám obvykle, a ani jsem neodpověděla na jejich pozdravy, které jsem, popravdě řečeno, vůbec nezaregistrovala. Prostě jsem se posadila na svou židli a začala si vyndávat věci z tašky.
"Ahoj," pozdravila mě Jannett, která si až do teď povídala přes uličku s Michaelem.
"Ahoj," odpověděla jsem automaticky, aniž bych si vlastně uvědomila, co říkám. Neměla jsem teď zrovna chuť na nějaké veselé rozhovory.
Abych se jim vyhnula, popadla jsem učebnici biologie a začala klouzat pohledem od jednoho drobného písmenka k druhému. Textu o dělení haploidních buněk jsem však nevěnovala žádnou pozornost. Nevěnovala jsem ji ale ani mým splašeným myšlenkám, které na sebe pokřikovaly nepochybně velice inteligentní tvrzení o mých problémech ve vztazích. Jen jsem hloupě civěla do učebnice neschopna vymanit se ze svého zaražení.
"Héééj! Je někdo doma?" Jannettin hlas pronikl do mých myšlenek jako ostří nože.
"Co?" Zmateně jsem zavrtěla hlavou, abych se zbavila svého otupění a pohlédla na Jann, která mě už hodnou chvíli sledovala.
"Děje se něco?"
"Ne, ne, co by se mělo dít?" mlžila jsem, protože jsem se teď nechtěla o tomhle citlivém tématu bavit. A ve třídě plné lidí už vůbec ne.
"Jsi nějaká zamlklá, zaražená. Vážně je všechno v pořádku?"
"Jo, jasně. V nejlepším pořádku." Jennett si mě změřila zkoumavým pohledem a já jsem se snažila tvářit naprosto normálně. Jen jsem doufala, že můj bezstarostný úsměv, který jsem se pokusila vykouzlit na své tváři, nevypadal jako tupý úšklebek hodný někoho s opravdu velikou inteligencí.
"Dobře..." řekla Jann nepřesvědčeně a naštěstí se rozhodla, ač neochotně, změnit téma: "Máš tu esej na dějiny?"
Zbytek dne plynul v nudném proudu denního stereotypu. Prakticky všechny hodiny jsem strávila znuděným čmáráním nesmyslných obrázků na útržky papíru. Ačkoli mě škola rozčilovala a nehorázně nudila, poskytovala mi jakousi krátkodobou útěchu ve věcech týkajících se Davea. Znudění, které mě toho dne naprosto ovládlo, uklidňovalo tu vichřici, kterou ve mně vyvolala Daveova slova a hladila mé zraněné a zasažené já. Poprvé v životě jsem byla vděčná za monotónní uspávající hlas profesorky Dunkleyové, kterým naprosto nezaujatě vykládala o kultuře starověké Mezopotámie a uspávala jím celou třídu.
Nakonec jsem po několika takovýchto hodinách dokázala jakž takž zapomenout na náš nepříjemný ranní incident a bavit se s přáteli o přestávku úplně stejně, jako obvykle. Den, který začal tak nepříjemně, mi nyní připadal naprosto běžný. Doufala jsem, že se mé zmatené pocity už nadobro stáhly do stínů mé duše. Doufala jsem, že se už nikdy neobjeví, a že dokáži situaci s Davem vyřešit s čistou hlavou, bez salvy zbytečných provinilých pocitů okolo. Doufala jsem, ale marně. Takového luxusu mi nebylo přáno.
Má idylka skončila obědem. Když jsme se s holkami posadily jako vždy k našemu označkovanému stolu, zmocnilo se mě jakési nepříjemné napětí, které prostoupilo celým mým tělem. Ať jsem dělala, co jsem chtěla, nedokázala jsem se uvolnit. Můj žaludek se každou vteřinou stahoval víc a víc, až jsem měla pocit, že se snaží rozdrtit něco v jeho hlubinách.
To napjetí ale nevyvolal žádný neznámý vetřelec v mém břiše. Byl to pocit, že mě někdo sleduje.
Otočila jsem se přes rameno a hned jsem toho zalitovala. Vysvětlení se mi dostalo okamžitě, ačkoli bych byla radši, kdyby přede mnou zůstalo utajeno. Ty oči, které se mi upřeně zavrtávaly do zátylku, patřily Daveovi. Seděl asi tři stoly od nás a propaloval mě pohledem. Ten pohled nebyl naštvaný ani pohrdavý... spíš jako by patřil někomu, kdo se pomalu smiřuje s tím, že prohrál bitvu, ovšem něco v něm mu pořád našeptává, že prohraná bitva neznamená prohranou válku.
Na krátký, kratičký okamžik jsem mu pohled oplatila. Okamžitě jsem ale poznala, že to byla chyba. V očích, které teď již přede mnou neskrývaly sluneční brýle, jak tomu bylo ráno,jsem spatřila boj. Jeho ublížené já bojovalo s tou ochrannou stěnou sebevědomí a snažilo se do popředí procpat pocity, které se přede mnou Dave snažil ráno zakrýt. Pocity ublížení a zklamání.
Okamžitě jsem se od něj odvrátila. Nevěděla jsem, co cítím, ani co bych měla cítit. Jediný pocit, který jsem v té zmatené vichřici dokázala rozeznat, byla vina, která se zakousla hluboko do mého vědomí a odmítala se pustit. Naopak se mi zdálo, jako by se do mě prokousávala stále hloub a hloub. Znovu jsem úkosem pohlédla na Davea sedícího u prázdného stolu. Pořád mě sledoval. A já jsem se musela hodně ovládat, abych mu jeho pohled nezačala oplácet. Připadalo mi, jako by si provinilost z mého nitra udělala již trvalou rezidenci.
Rozhodla jsem se udělat tu jedinou věc, která mi dokáže zabránit se z jeho upřeného pohledu zbláznit. Musím ho začít stoprocentně ignorovat. Ignorovat Davea - tu osobu, s jejímaž očima jsem se vší silou snažila vyhnout pohledem, ale jejíž přítomnost přitahovala mou pozornost jako magnet. Ten úkol se však zdál být naprosto nemožným.
I přes to jsem se o to musela alespoň pokusit. Natočila jsem se tedy na židli tak, abych byla k Daveovi zády a snažila se věnovat pozornost jídlu. Napíchla jsem si na vidličku jeden z několika kousků masa, které spolu s hromadou čehosi zeleného tvořily můj oběd v podobě kuřecího salátu. Zatímco jsem žvýkala, přemýšlela jsem nad něčím, čím bych mohla přispět do debaty o plavkách, kterou mé kamarádky zapáleně vedly. Ať jsem se ale snažila sebevíc, na toto geniální téma mě vůbec nic nenapadalo.
Pak jsem si ale uvědomila, že nejsem jediná, kdo se debaty neúčastní. Jennett těkala pohledem mezi mnou a Davem a pozorně sledovala, jak sebou nepřirozeně cukám ve snaze zabránit si podívat se na něj. Věnovala mi dlouhý zkoumavý pohled a mě bylo jasné, že si dala dvě a dvě dohromady. Jenn měla na moje problémy s kluky vždycky nos.
"Až potom," naznačila jsem ústy a odpověděla tím na nevyslovenou otázku v jejích očích. Jennett jen neznatelně přikývla, čímž jsem považovala náš bezhlesý rozhovor za ukončený.
Dave tam mezitím stále seděl. Nevěnoval se svému jídlu, jen se plastovou vidličkou nepřítomně vrtal ve svém talíři. Zdálo se, jako kdyby byl pro jeho oči jen jeden jediný viditelný bod. Já.
Sledoval mě zamyšleným pohledem. Zdálo se, že boj uvnitř něj pokračuje. Jako by si něčím nebyl jistý, jako by se nad něčím rozhodoval. Ale nad čím?
Přestaň! poručila jsem si a donutila se odtrhnout od Davea pohled. Byl to ale nadlidský výkon. Tolik jsem se mu chtěla alespoň pohledem omluvit za ten nepříjemný incident před naším domem. Samozřejmě jenom proto, abych zahnala tu hroznou vinu, která už mi dost slušně drnkala na nervy. A nebo to nebylo jen kvůli mým pocitům?
A dost! Přestaň už s tím! Neudělala jsi nic, čeho bys měla litovat. Jen jsi mu prostě řekla, že o něj nemáš zájem!
Nasupeně jsem se začala teď už doopravdy věnovat svému obědu. Až po několika dlouhých minutách jsem si uvědomila, že Daveova židle zůstala prázdná...
Prudce jsem se postavila. Okamžitě se na mě upřelo šest překvapených pohledů mých kamarádek.
"Co je, Lilly?" zeptala se mě Vicky a ostatní se mě pohledy snažily přimět k odpovědi.
"Nic... Já, ehm... Jen si potřebuju odskočit. Za chvíli jsem zpátky," zalhala jsem a věnovala Jannett významný pohled. Z jejích očí jsem poznala, že mé tiché vysvětlení pochopila.
Bez jediného dalšího slova jsem vyrazila ze dveří jídelny a v hlavě jsem neměla místo na nic jiného, než na jasně blikající červenou kontrolku s křiklavým nápisem: Musím najít Davea.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie