Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 11. kapitola - Will, part III.

12. ledna 2013 v 14:39 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)



Takže třetí a taky poslední část jedenácté kapitoly. Původně měla mít jen dvě části, ale omezení délky článku mi nedovolí vydat druhou část celou, protože je příliš dlouhá.
Obsah kapitoly se dá vystihnout jedinou větou: "Jde se na věc!"
Příjemné počtení přeje Lucienne :)





Hodně štěstí, popřál nám ještě Chris. Jen jsem pokývl hlavou a vyšel z kanceláře.
Hned na prahu jsem však do někoho vrazil. Drobná útlá postava, která se mi připletla do cesty, zavrávorala a upadla. Podlaha se hned zaplnila papíry a složkami, které se jí vysypaly z náruče.
"Promiň," začal jsem se hned omlouvat a pomohl tmavovlásce vstát.
"To nic," zavrtěla Gabriella hlavou a zpod záclony černých vlasů po mě vrhla milým omluvným úsměvem. "Měla jsem dávat větší pozor." Pak se sehnula pro dokumenty, které se rozsypaly po podlaze. Okamžitě jsem ji napodobil.
"Jarní úklid?" zeptal jsem se, když jsem si všiml, kolik toho má. S povzdechem přikývla.
"Jo. Mám teď hroznou spoustu práce."
"Taky bych s tím měl začít," připustil jsem, i když na Jarní úklid jsem momentálně vůbec neměl myšlenky.
Natáhl jsem se pro posledních pár složek, které se povalovaly napravo ode mě. Když jsem je bral do ruky, můj pohled spočinul na dvou slovech, která byla vytištěná na prvním listu skrývajícím se za deskami složky.
"Není to-" začal jsem, ale Gabriella mi okamžitě vytrhla složku z ruky, přidala je k ostatním a zvedla se na nohy.
"Promiň, už musím jít," vyhrkla náhle a vyhnula se mému zkoumavému pohledu. "Snad se ještě někde uvidíme." S těmito slovy spěšně zmizela v chodbě.
Zůstal jsem za ní udiveně hledět. Co to mělo znamenat? Proč měla Gabriella u sebe mou složku? Byl jsem si totiž stoprocentně jistý, že ta slova, která jsem v dokumentech zahlédl, bylo mé jméno.
Pak jsem si ale uvědomil, že čas kvapí a tak jsem popadl Annie za ruku a společně jsme se vydali k východu. Kvůli Gabrielle jsem si mohl lámat hlavu později.
Jakmile jsme vyšli ze sektoru B5, vznesli jsme se nepozorovaně do vzduchu. Letěli jsme hodně vysoko, skryti těžkými mraky, které zakrývaly oblohu. Čím míň andělů nás uvidí jít do hlavní budovy, tím lépe.
Společně jsme přistáli na ploché střeše cílové budovy. Stáhl jsem křídla a pokývl na Annie, aby mě následovala. Slezli jsme po žebříku dolů do budovy. Jakmile jsme se ocitli uvnitř, setřásli jsme z křídel mokré kapky.
"Můžeme?" zeptala se Annie a pohlédla na mě významným pohledem.
"Jdeme na to," přikývl jsem, věnoval jí poslední pohled a pak jsme se každý vydali po schodišti na opačném konci místnosti. Annie spěchala na své stanoviště na konci chodby v pátém patře a já běžel po schodech na druhé straně budovy.
Když jsem vešel do chodby, okamžitě mě praštily do očí velké ocelové dveře, zabezpečené číselným kódem, který znaly jen určité okruhy andělů. Rozhlédl jsem se na všechny strany. Na jednom konci chodby jsem letmo zahlédl dívčí postavu, kterak zmizela za rohem. Annie byla připravena. Druhá strana chodby, ta méně používaná, byla nehlídaná. Spoléhali jsme na to, že po tomto schodišti nikdo nechodí a na to, že nás v případě nouze Chris včas na hrozící nebezpeční upozorní. Jo, uznávám, je to celkem velká mezera v plánu, ale nic lepšího jsme nevymysleli.
Chrisi, můžeš! vyslal jsem myšlenku tím směrem, kterým jsem cítil Chrisovu mysl. Bylo zvláštní s ním takhle komunikovat, když jsem ho neviděl, ale nebylo to o nic náročnější. Spojení zůstalo i přes vzdálenost pořád silné.
Dobře, zazněl mi v odpověď Chrisův hlas a za pár sekund jsem mohl vidět, jak se pohybuje otočný mechanismus na dveřích skladu a zadává šestimístný kód. Pak se dveře pomalu otevřely.
Jakmile se to stalo, polila mě nepříjemná nervozita. Stáhl se mi žaludek a já se nemohl zbavit pocitu, že každou chvíli někdo vběhne do chodby a zjistí, co tu provádím. Naposledy jsem se roztřeseně rozhlédl po kolem, abych se ujistil, že jsem tu opravdu sám.
"Promiňte, ale tudy jít nemůžete," zaslechl jsem náhle Anniin vzdálený hlas. "Celá chodba je zatopená."
Není času nazbyt, uvědomil jsem si. Buď teď, nebo nikdy. Zhluboka jsem se nadechl a vešel do skladu.
Přivřel jsem za sebou dveře a rozhlédl se po potemnělé místnosti. Sklad nebyl moc veliký, asi jen čtyři na pět metrů, ale přesto se do něj vešlo tolik krabic, až se mi z toho zamotala hlava. Jak mám mezi takovým množstvím věcí najít tu jednu jedinou správnou? Vydal jsem se tedy k nejbližší hromadě nakupeného harampádí. Zvuk mých kroků se hlasitě rozléhal po místnosti a odrážel od stěn. Bylo tam takové ticho, že jsem slyšel vlastní přerývaný dech. Se srdcem bijícím až v krku jsem se pustil do otvírání krabic. Vigilatery, ať už kapesní, nebo klasické, bezpečnostní agnoscensy, zámky, kódovací zařízení a spousty a spousty jiných zařízení, které jsem v životě neviděl.
Každou chvíli jsem strnul přimrazený na místě a poslouchal, jestli z chodby neuslyším blížící se kroky nebo tlumené hlasy. Pokaždé však šlo o planý poplach.
Tam už nehledej, ozval se mi v hlavě náhle Chrisův hlas, který v tichu skladu zazněl tak nahlas, že jsem sebou poplašeně trhl. Podle toho, co se mi podařilo zjistit, jsou tam jenom technické hračičky. Zkus to tam v rohu u těch židlí.
Udělal jsem, co mi Chris poradil a zamířil k hoře krabic, která se vršila vedle nahromaděných kancelářských židlí a stolů, které byly na sobě vyskládané u stěny.
Wille? Jak jsi na tom? Hromadí se mi tu protestující lidi. Nevím, jak dlouho je ještě udržím, upozornila mi Annie.
Ještě chvíli vydrž, požádal jsem ji v myšlenkách a zrychlil své pohyby. Začal jsem se přehrabovat v dalších a dalších zaprášených krabicích. Kancelářské potřeby, šanony, papíry do tiskáren, spony a podobné věci, které mi k ničemu nebyly. Asi po třech minutách, kdy jsem se snažil zklidnit své třesoucí se ruce a přinutit je k větší rychlosti, jsem téměř ztratil veškerou naději na to, že tu stihnu vůbec něco najít.
Pozor! Chrisův hlas proťal ticho tak rázně, že jsem leknutím nadskočil a strčil do komínu krabic po mé pravici. Málem jsem vyletěl z kůže, když se krabice s hlasitým rámusem sesunuly k zemi a jejich obsahy se vysypaly na podlahu.
Wille, co se to tam děje? ptala se Annie, která ten rámus nutně musela zaslechnout. Její polekaný hlas se však mísil s Chrisovým, který na mě vyřvával:
Musíš hned zmizet! Barnes se blíží z nehlídané strany! Jestli tam zůstaneš moc dlouho, chytí tě!
A opravdu. Sotva to Chris dořekl, zaslechl jsem tlumené opilecké pískání a prozpěvování pana Barnese, správce naší andělské ubytovny, jemuž dělal alkohol věčného společníka, které se pomalu blížilo k chodbě v pátém poschodí. Já jsem si ale jen vzdáleně uvědomoval, co to pro mě znamená. Můj pohled totiž padl na menší podlouhlou krabičku uzavřenou zámkem, která se vysypala z jedné z krabic, a na které byl nalepený úhledným písmem psaný štítek Defenziva bullas. Ztuhl jsem. Věděl jsem, že jestli rychle nevypadnu, bude z toho pořádný průšvih, ale už jsem byl tak blízko! Ohlédl jsem se ke dveřím, za kterým prozpěvování stále sílilo a pak se očima znovu vrátil ke krabičce, ve které se skrývalo to, po čem jsem tak toužil...
V jediné vteřině jsem se rozhodl. Rozběhl jsem se ke krabičce a padl k ní na kolena. Byla zamčená.
"Aperire cincinno!" zašeptal jsem směrem k zámku. Neotevřel se. "No tak!" zaprotestoval jsem naléhavě a zatřásl krabičkou. Srdce mi tlouklo jako splašené a kroky na chodbě se zdály být stále hlasitější.
Wille!
"Aperire cincinno - placere exceptione!" zkusil jsem to znovu a málem jsem umřel úlevou, když jsem uslyšel klapnutí zámku. Rychle jsem krabičku otevřel a začal se přehrabovat jejím obsahem.
Wille, nech to být, nemáme čas!
Ignoroval jsem hlasy v mé hlavě a soustředil se na své třesoucí se ruce, jež se probíraly drobnými předměty. Jak jsem zjistil, Ochranné amulety jsou šperky. Povětšinou jsem v krabičce viděl náhrdelníky a prsteny, ale našel jsem i několik náramků a dokonce jednu brož. Všechny ty rozlišné šperky ale měly jednu věc společnou. Každou z nich zdobil erb Strážců - onen okřídlený symbol se zdobným S, který jsem viděl na vitrážových dveřích chrámu.
Nejprve jsem zmateně těkal pohledem mezi jednotlivými amulety a nevěděl, který z nich si vzít. Byl jsem si totiž jistý, že nemůžu vzít jen tak nějaký namátkou vybraný. Jak je možné, že jsem se na tohle nepřipravil?
Wille, dělej!
Vydrž moment, odbyl jsem Chrisův hlas ve své hlavě, jako si bych tím, že už ho neuslyším, mohl přidat čas. Podle hlasu pana Barnese jsem usoudil, že už je jen pár kroků od dveří skladu, takže si každou chvíli může všimnout, že není zavřený.
Pak ale náhle zpěv utichl a kroky se zastavily. Zůstal jsem nehnutě sedět a poslouchal, co se stane.
"Ale... co to?" zaslechl jsem hlas pana Barnese, který si dost šlapal na jazyk. Pak se jeho kroky trochu vzdálily.
Co se děje? vyslal jsem myšlenku k Chrisovi a Annie.
Zašel do umývárny, odpověděl Chris.
Proč?
Nechala jsem tu trubku prasknout doopravdy. Mělo by to na chvíli odvést jeho pozornost, vložila se do našeho rozhovoru Annie.
Ty jsi geniální, vydechl jsem úlevně s notnou dávkou obdivu.
Jo, a taky budu brutální, jestli odtamtud okamžitě nevypadneš! Tuhle poslední myšlenku jsem byl nucen ignorovat. Začal jsme se znovu přehrabovat v amuletech, když v tom mi padl pohled na dva náhrdelníky zapnuté jeden do druhého. Jeden z nich byl evidentně pánský - jen jednoduše řezaná kovová plochá destička do tvaru erbu Strážců. Ten druhý byl dívčí a mnohem více propracovaný. Vystupoval do prostoru jako medailon. Stejně jako jeho protějšek měl tvar erbu, z něhož vystupovala veliká křídla, posetá stříbrnými kamínky. Kolem S taktéž utvořeným z kamínků, se rozvíjely jemně ryté ozdobné smyčky. Na krku krásné dívky musel vypadat dokonale.
Okamžitě jsem se po nich natáhl a jakmile jsem je stiskl v ruce, oba se na okamžik rozžhavily, jako bych je hodil do ohně. Najednou jsem v sobě pocítil jakýsi záchvěv tepla a ty dva šperky přirostly k mé mysli, k mému srdci a k mé síle, jako kdyby k nim patřily odjakživa. Amulety si mě vybraly.
Wille, zmiz! Barnes se vrací!
Rychle jsem naházel amulety do krabičky a ty své stiskl pevně ve dlani. Ještě dřív, než jsem stačil vykročit ke dveřím, se mi hlavou mihla otázka, jak asi druhý amulet Lilly doručím.
Přesně v tom okamžiku, kdy jsem na to pomyslel, se se mnou zatočil celý svět a já ztratil pevnou půdu pod nohama. Podlaha skladu zmizela a já padal a padal. Propadával jsem skrz mraky stále níž, když se mi konečně povedlo roztáhnout svá černá křídla a nastavit je proti proudu vzduchu. Téměř okamžitě zastavila můj pád a já se s amulety houpajícími se z mé dlaně, ve které jsem svíral jejich řetízky, rozhlédl kolem. Pode mnou se rozprostíralo město Santa Nella a já se vznášel přímo nad Lillyinou ulicí.
Amulety, od kterých se odráželo slunce a jejich odlesky na mě přátelsky mrkaly, nějakým způsobem vyslyšely moje přání a samy mě přesunuly na Zem.
Šťastně jsem se usmál. V mém nitru se rozlila hřejivá vlna vítězství a já jsem zažil opojný pocit triumfu. Povedlo se! Dokázali jsme to!
S úsměvem na rtech, o kterém jsem si myslel, že snad nikdy nemůže povadnout, jsem sletěl níž, směrem k Lillyinému domu.

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D


................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie