Ahojky, zdraví vás věčný malý pisálek a snílek. :)
Tohle místo se stalo skladištěm mých nálad, myšlenek a pocitů, které presentuji ve svých dílkách. Jsem amatérský autor, který se stále rozvíjí, tak bych byla moc ráda, kdybyste mi v tom trošku pomohli prostřednicvím komentářů. Případná kritika mi nevadí, cením si upřímnosti.
Mějte krásný den!
vaše Lucienne :)


Pod křídly Strážného anděla - 11. kapitola - Will, part II.

12. ledna 2013 v 14:30 | Lucienne |  POD KŘÍDLY STRÁŽNÉHO ANDĚLA (kapitolová)



Tak tu máme zase další kapitolu. Přemýšlení, přemlouvání, kouzla a nervozita.
Příjemné počtení přeje Lucienne. :)






Annie přestala rvát šanony z poličky a vrhla po mě zkoumavý pohled plný obav. Samozřejmě jí po našem včerejším rozhovoru na střeše došlo, o čem s nimi chci mluvit.
"To nemyslíš vážně!" vyjela a otočila se ke mně čelem, ruce zaražené v bok. Když jsem přikývnutím potvrdil její domněnku, provrtala mě skrz na skrz zlobným pohledem. "To nemůžeš, Wille! Nesmíš jim dát další záminku k tomu, aby tě svrhli! Protože tentokrát už to doopravdy udělají! Pro ukradení posvátného předmětu žádná výmluva neexistuje!" Jak se dalo čekat, Annie z toho začala dělat přílišné drama.
"Annie, poslouchej mě. Vím, že se ti to asi nebude líbit, ale-"
"Tak to jsi teda uhodl," skočila mi má sestra nabroušeně do řeči. Já jsem ale pokračoval dál, jako bych si toho nevšiml.
"... ale já už jsem pevně rozhodnutý. A půjdu do toho, ať už mi pomůžeš, nebo ne. Otázkou je, jestli mi zvýšíš šance na úspěch. Jsem si totiž stoprocentně jistý, že bez tvé pomoci se můžu jít rovnou vydat radě." Annie mě probodla zlostným pohledem. Moje argumenty se jí nelíbily a donutily ji začít zvažovat možnosti. V mysli jsem se vítězoslavně usmál. Jakmile se mi totiž povede dostat Annie na hranu nerozhodnosti, znamená to, že už mám vyhráno. Stačí ji jen trošku popostrčit na správnou stranu. Původně jsem to na ni sice nechtěl takhle vybalit ve stylu buď-mi-pomůžeš-nebo-mě-necháš-zemřít, ale po tom, jak na mě před chvílí vyjela, jsem prakticky neměl nevybranou.
"Prosím," dodal jsem ještě a zahleděl jsem se jí do očí, které po tom jednom jednoduchém slůvku zněžněly. Annie si povzdechla a sklopila pohled k zemi.
"Wille, já... Nemyslím si, že to je dobrý nápad. Nepřipadá mi to jako správná věc." Její hlas už byl klidnější a tišší, ale i přes to v něm byly znát obavy tak jasně, jako bych jejich hlasitost zvýšil na maximum.
"Je to správná věc." Ta slova ze mne vylétla dřív, než jsem je stačil zarazit. Annie se na mě překvapeně podívala.
"Cože?" zeptala se znejistěle. Tohle evidentně nečekala. A abych řekl pravdu, ani já jsem nečekal, že se téma hovoru stočí na tuhle stranu. Nechtěl jsem mluvit o tom, co se stalo v chrámu. O hlasu bohyně, který ke mně promluvil. Možná jí o tom někdy povím. Někdy, ale rozhodně ne teď. Teď na to není ta správná chvíle.
"Že jestli to uděláme, nebude to chyba," zopakoval jsem a opětoval pohled jejích zelených, úžasem a překvapením rozšířených očí.
"Jak to můžeš vědět? Jak můžeš vědět, že se to nějak nezvrtne?" vyptávala se.
"Zkrátka to vím. V tomhle mi nejspíš budeš muset věřit." Annie několikrát zavřela a otevřela ústa, zjevně oněmělá tím, co jsem na ni vybalil. Na tohle si argumenty nepřipravila.
"Wille, já ne-"
"Věříš mi?" přerušil jsem ji. Annie zamrkala a zmlkla. Podívala se na mě upřímným pohledem a svěsila ramena. Uhodil jsem hřebíček na hlavičku.
"Věříš mi?" zopakoval jsem. Z mého hlasu se dala jasně vyčíst nehraná prosba.
"Tak dobře," řekla Ann a znovu si povzdechla. "Pomůžu ti. Ale případné následky si poneseš sám," dodala už ráznějším tónem. Pousmál jsem se.
"Díky."
"Ehm, omlouvám se, že ruším vaší vysoce emotivní chvilku, ale nemohl by mi někdo z vás vysvětlit, o co tu sakra jde?" vložil se do našeho rozhovoru náhle Chris, který až doteď těkal pohledem mezi mnou a mou sestrou a sledoval naší konverzaci se zdviženým obočím.
"Will se chystá ukrást Defenziva bullas," oznámila věcně Annie, které se už podařilo znovu nabýt ztracenou vyrovnanost.
"Defe-co?" zeptal se nechápavě Chris, který evidentně něco takového slyšel poprvé v životě.
"Ochranný amulet," upřesnila Annie. Když si všimla, že Chris je pořád mimo mísu, stručně mu vysvětlila, o co vlastně jde.
"Mám jeden dotaz," utrousil Chris, když Anniina přednáška skončila, a otočil se ke mně. "K čemu ti to bude?" Otázka byla mířená na mě, ale Annie byla rychlejší.
"Chce ho využít k tomu, aby mohl lépe ochraňovat Lilly," oznámila. Chris se na mě nevěřícně podíval.
"Takže jestli to chápu dobře, chceš ukrást jakýsi posvátný předmět jenom kvůli své chráněnce?"
"Velice zjednodušeně řečeno," souhlasil jsem dřív, než mě Ann zase stačila předběhnout.
"Paráda!" vyhrkl náhle Chris. "Konečně nějaký vzrůšo! Simons se může jít s Jarním úklidem bodnout. Jak to chceš provést?" zeptal se. Chtě nechtě jsem se musel Chrisovým slovům zasmát. Takhle nadšený přístup jsem nečekal ani od něj.
"Budu potřebovat, aby ses naboural do Hlavního ovládacího systému. Myslíš, že to zvládneš?"
"Jo... myslím, že by se mi to mohlo povést, akorát... no, asi budu potřebovat trošku Anniiny magické pomoci. Zdejší systémy jsou totiž mnohem důmyslnější, než ty pozemské. Lidské zkušenosti mi nejspíš nebudou tak úplně stačit," řekl a pak se obrátil na Annie. "Zvládneš vyvolat myslpojné kouzlo?"
Já a Annie jsme se na sebe překvapeně podívali. Skutečnost, že Chris zná nějaké kouzlo z odvětví složité magie Strážců, ji evidentně udivila stejně, jako mě. Já už jsem o Spojení myslí slyšel, čemuž vděčím hlavně Anniiným výkladům, ale to, že si z nich Chris něco zapamatoval, je samo o sobě dost neobvyklý jev.
"Ano, myslím, že ano. Nikdy jsem to sice nezkoušela, ale po teoretické stránce vím, jak na to. A pokud tě chápu dobře, budeš potřebovat použít nějaké kouzlo, aby ses dostal do toho systému, a s tím ti mám pomoct já přes Spojení myslí," chtěla se ujistit má sestra potom. Chris místo odpovědi přikývl. "V tom případě jsem ti k dispozici," oznámila Annie.
"Tak fajn, do systému se dostanu. Co až tam budu?" zeptal se Chris a otočil se zpátky ke mně.
"Pak budu potřebovat, aby ses napíchl na kamerový systém a ve správný čas mi otevřel dveře od skladu," informoval jsem ho.
"Rozkaz, šéfe!" zasalutoval mi a já jsem se zasmál nad jeho zapáleností. Pak jsem se obrátil na svou sestru.
"A ty, Ann, budeš stát na konci chodby a posílat všechny nevítané čumily pryč. Čím méně svědků tím lépe," řekl jsem.
"Posílat pryč? A co jim mám říct?" zeptala se, poněkud vyděšeně. Věděl jsem, že Annie všechny takovéhle akce tak trochu děsí, obzvlášť když jsou proti "posvátným pravidlům". Normálně bych ji z toho úplně vynechal, ale teď jsem ji vážně potřeboval.
"To už nějak vymyslíme," mávl jsem nad jejími starostmi rukou. Momentálně pro mě představovaly ten nejmenší problém. "Teď se hlavně musíme dostat do systému."
"Tak na co čekáme? Jdeme na to!" řekl Chris s přehnaným nadšením.
"Hned teď?" vyděsila se Annie.
"A kdy jindy?" obořil se na ni Chris s výrazem jasně říkajícím a-co-jsi-čekala?.
"Myslela jsem, že třeba počkáme, až se setmí a vymyslíme nějaký plán nebo tak! Přece se do něčeho takového nemůžeme vrhnout po hlavě!"
"Stejně nám žádný plán nevyjde, i kdybychom ho vymysleli," vložil jsem se do toho, ovšem trochu jemněji, než nedočkavý Chris. "A navíc, čekat do soumraku je zbytečné. Teď je ta nejlepší doba, kterou jsme si mohli vybrat. Všichni se budou pohybovat jen mezi archivem, knihovnou a svou kanceláří a budou mít plnou hlavu Jarního úklidu." Na Annie jsem jasně viděl, že se jí mé protesty nelíbí, i když v nich vidí pravdu. Nějakou dobu nerozhodně kmitala očima mezi mnou a Chrisem a nevraživě si nás měřila. Pak si ale povzdechla.
"Asi máš pravdu. Ale ty," řekla a mrštila po Chrisovi přísným pohledem, "ty budeš dělat přesně to, co ti řeknu. Mentus nexi - Spojení myslí - je hodně těžké odvětví magie Strážců a i když to, co tady teď zkusíme, bude jen na začátečnické úrovni a s pravým Propojením to nebude mít nic společného, může se to snadno pokazit a zvrtnout v katastrofu." V Anniině hlase zněla autorita a i mně přeběhl při jejích slovech mráz po zádech. Napadlo mě, jestli tohle celé přece jen není špatný nápad. Pak jsem si ale vzpomněl na ten hlas bohyně. Musel to být její hlas, cítil jsem to. Někde hluboko uvnitř mě, někde za zdravým rozumem v koutku duše jsem vycítil, že to byla ona, kdo ke mně promluvil. Běž za svým srdcem… Dělám správnou věc, řekl jsem si a rozhodl se to dál nerozpitvávat.
Chris ale na rozdíl ode mě vypadal, jako by ho nemohlo nic rozházet.
"Neboj," zahnal Anniiny obavy mávnutím ruky. Annie si ho změřila zkoumavým pohledem a pokračovala:
"Fajn. Teď mě dobře poslouchej. Až začnu zaklínat, budeš se soustředit na mě. Musíš vnímat mou blízkost a mou mysl. A hlavně - budeš muset zbořit všechny ochranné hradby a bariéry kolem své mysli. Když to neuděláš, bude celá tahle akce k ničemu," oznámila mu.
"Fíha, to zní složitě," řekl Chris a rádoby znaveně vyfoukl vzduch z tváří.
"Je to složité. Je to zatraceně složité a hlavně náročné," přisvědčila Annie a tvářila se vážně. "Teď mi podej ruku a zavři oči." Chris poslechl. Annie sevřela jeho ruku ve své dlani a pak i její víčka s dlouhými řasami překryla smaragdové oči.
Při pohledu na ně mi tak trochu naskakovala husí kůže. Všechno mi to připadalo tak vážné, jako když provádí nějaký tajemný rituál. Vzpomněl jsem si, jak jsme jako malí s Annie vyvolávali duchy. Nikdy jsem tyhle tajuplné akce neměl zrovna v oblibě.
Ann se zhluboka nadechla a nasadila soustředěný výraz. Pak ale náhle otevřela oči a podívala se na mě.
"Wille, myslím, že by ses k nám měl také připojit. Jestli se potom budeš potřebovat s někým z nás spojit, skrz myšlenky to bude nejsnazší." Tím mě překvapila. Vůbec mě to nenapadlo, ale když to teď vyslovila, připadalo mi to naprosto samozřejmé. Jenže jsem nevěděl, jestli se mi ten nápad tak úplně líbí. Bohatě mi vyhovovalo být pouhým pozorovatelem. Nevím proč, ale podobné ...rituály... ve mně vždycky vyvolávaly jakýsi pocit úzkosti.
"Dobře…" řekl jsem nepříliš nadšeně a připojil se do jejich kroužku. Z jedné strany vzala mou ruku do své Annie, z druhé jsem pocítil stisk Chrisovi paže. Ještě nám tu chybí svíčky, pomyslel jsem si s nádechem ironie, když jsem zavíral oči.
"Víte oba dva, co máte dělat?" zeptala se Annie a já jen mlčky přikývl. Sice to nemohla vidět, protože mezitím už taky zavřela oči, ale nijak to nekomentovala. Místo toho pokračovala: "Tak jo, jdeme na to. Začínám zaříkávat," oznámila. Pak se jí z úst začaly linout proudy slov, kterým jsem ani za mák nerozuměl, ale abych řekl pravdu, bylo mi to celkem jedno. Měl jsem plnou hlavu toho, abych se dokázal soustředit na Anniinu a Chrisovu mysl. Neměl jsem vůbec ponětí, jak to mám udělat a tak jsem vnímal jejich dotek na svých dlaních a Anniin hlas, který náš kroužek omotával kouzlem jako stříbřité pavoučí vlákno.
"Invocare te, dea nostrum ornatis. Quaeritur vobis, natura nostrum anima…"
Cítil jsem, jak se Chrisovi potí ruce a jak Anniiny prsty objímají mou dlaň železným sevřením.
"…Auxilium nobis in hoc magicae et miscetis nostrum terram sapiunt…"
Vnímal jsem je. Jejich přítomnost, jejich blízkost. Chrisovu nervozitu a Anniinu vážnost, se kterou vyvolávala magii Strážců.
"…Utrum dea eos nobis testis, quo enim bonum uti nostrum potestatem. Vis esse unum, audire unusquisque nostrum secretum ideas…"
Pak jsem si vzpomněl na Anniino varování, abychom odstranili veškeré bariéry, a jedinou ráznou myšlenkou jsem zbořil veškeré hradby, které chránily mou mysl.
"…Magicae Custodes, esse nobis ad auxilium! Coniungere nobis nunc sub cornu nostrum dea, quod eos testis puritatem nostrum exorcismo…"
Měl jsem strach. Podle toho, jak Anniin hlas nabýval na síle, jsem usoudil, že se zaříkání blíží ke konci a já jsem neměl tušení, co mám čekat. Jaké to je, mít v hlavě dva lidi a zároveň být v mysli někoho jiného? Polil mě pot při pomyšlení, že to snad někdo z nás zkazil a že si za to poneseme následky. Tohle je něco jiného, než pouhé porušení zákona. Teď si zahráváme s magií. S mocí bohyně, která může být opojná a nebezpečná zároveň.
"…Configere factus, ut dimere - configere esse a nexu!" vykřikla náhle Annie a jakmile vyřkla poslední slovo, zaslepilo mě pod víčky jasné bílé světlo. Najednou jsem pocítil něco, co jsem nikdy dřív necítil. Jako by cosi v mé hlavě explodovalo a roztříštilo se na tisíc kousků. Nebolelo to, právě naopak. Bylo to příjemné. Ale šokující.
Rychle jsem otevřel oči a zjistil jsem, že mí dva kamarádi už mě sledují s širokým úsměvem ve tváři. Chápal jsem, proč se smějí. Mě samotného se zmocnila jakási opojná náklonnost k mým společníkům. Taková, kterou jsem ještě nikdy nepocítil. Vnímal jsem, že mají přístup k mé mysli a já zase k těm jejich. Koutky mých úst se samovolně zvedly vzhůru a já jsem Chrisovi oplácel laškovný šťastný úsměv a Annie pohled jejích širokých očí plných sesterské lásky.
Bylo to zvláštní. Oba dva jsem je cítil, ale ne tak, že bych se jich dotýkal, ale psychicky jsem je vnímal, cítil jsem jejich přítomnost. Nikdy jsem si nic takového nedovedl ani představit. Bylo to, jako vnímat svět třema očima, cítit tři pocity najednou. Teď se ale všechny vzrušené pocity, jak moje, tak Chrisovy a Anniiny, mísily v jedno příjemné omámení. Zdálo se, jako by byly naše mysli spojeny nějakým vláknem, silným, ale neviditelným, jako vláknem pavučiny.
A pak jsme se všichni jako na povel vzpamatovali z našeho omámení. Potřepal jsem hlavou, aby svět nabil zase normálních rozměrů, ale jakmile jsem to udělal, cítil jsem, jak se opevnění kolem mé mysli vrací na své místo. Spojující se kameny těch hradeb však zarazil rázný hlas v mé hlavě, který zahnal i poslední zbytky toho zvláštního otupění.
Nebraňte se tomu! Musíte nechat ta opevnění zbořené, jinak se spojení přeruší a já nevím, jak může mít takovéhle násilné vytržení ze Spojení myslí následky.
Ten hlas patřil Annie a ona sama si nás teď měřila přísným pohledem.
"Hustý!" zajásal Chris a nasadil výraz absolutního soustředění. Najednou jsem pocítil lehké otírání o mou mysl a jakési šumění, jako bych měl malý signál. Pokusil jsem se tomu víc otevřít a sledoval při tom Chrise, jak mu to v hlavě šrotuje.
Jak… funguje? …to udělala? zaslechl jsem Chrisův telepatický hlas přerušovaný oním nepříjemným šuměním.
"Jak jsi to udělala?" zeptal se potom jak svým normálním hlasem, tak telepatickým, tentokrát ale tak silným a čistým, jako když zazní výstřel z děla. "Hustý!" zajásal znovu dvojhlasně, když si uvědomil, co dokázal. Annie se neudržela a musela se jeho nadšení zasmát.
"Tak jo, ty šašku, je řada na tobě," oznámila mu a pokynula k mému vigilatru, který jsem mezitím myšlenkami zapnul, aby splnil svou část plánu.
"Jo, jasně, už jdu na to." Posadil se do mého křesla a dobrou půl hodinu tam zůstal sedět a hypnotizovat monitor, na kterém mu nabíhala různá okna s upozorněními, pohledem. Slyšel jsem, jak si v hlavě mumlá: Jo, myslím, že tohle by mělo jít. Fajn, tak to nevyšlo, zkusím to jinak. Tohle myslím patří sem…
Vigilater sem tam proti Chrisovým myšlenkovým příkazům zaprotestoval hlasitým zvukem upozorňujícím na nějakou chybu, který mi brzo začal lézt na nervy.
Jak dlouho myslíš, že to bude dělat? zeptala se mě Annie telepaticky, a cítil jsem, že doufá, že ji Chris neslyší. Seděla v malém křesílku naproti mému pracovnímu stolu, zatímco já jsem dřepěl na zemi v nepohodlném tureckém sedu a zády se opíral o zeď. Pokrčil jsem rameny.
Nemám ponětí. Ale vím, že jestli sebou nehodí, úplně mi zdřevění nohy. A bude už moc pozdě na to, abychom mohli tu akci provést, dodal otravný hlásek v mé hlavě.
"Já vás slyším," upozornil nás nahlas Chris a otočil se k nám. "Právě vyzkouším poslední věc, která mě napadá. Když to nepůjde, budu asi potřebovat krapet magické pomoci," informoval nás. Sice jsem myslel, že Chrise už něčím praštím, jestli to nebude mít rychle hotové, ale byl jsem mu vážně vděčný na to, že ho tu mám a že je mi ochoten pomoci, protože bez jeho technických schopností bych byl totálně nahraný.
"To jsem taky slyšel," houkl ke mně Chris od vigilateru, ale skrz jeho mysl jsem cítil pobavení.
Ty máš taky uši všude, řekl jsem telepaticky s náznakem úsměvu. Radši se věnuj své práci a nešmíruj. Oba mí společníci se jak telepaticky, tak doopravdy zasmáli.
Díky tomuhle spojení jsem se cítil plný života a energie, která vyzařovala z Chrisovy a Anniiny mysli, a dělalo mi veliký problém jen tak sedět a mlčky přemýšlet. Chrisovo nadšení a pozitivní náhled na svět v každé situaci a Annniina znovu nabitá chladná vyrovnanost ve mně vyvolávaly pocit, že pokud jsme spolu, dokážeme všechno na světě.
To to spojení, poznamenala Annie, jako by mi četla myšlenky. Já to taky cítím. Ale nesmíme se tím nechat ukonejšit, varovala. Je to ošemetné, a jelikož jsme to vyvolali uměle a spojili více myslí, než dvě, je dost možné, že se zprvu budeme cítit právě takhle. Že společně máme všechno na háku. Časem to přejde.
U Nutiny svaté hvězdy, copak tu člověk nemá ani trochu soukromí? zeptal jsem se s úsměvem. Připadalo mi, jako by mě nemohlo nic rozházet. Jako Chrise. Jako Annie. Jako nás.
No, tak myslím, že už s tím nehnu. Annie? zaškemral Chris, čímž mě vytrhl z mých úvah, a kývl bezradně k vigilateru.
Už jdu na to, řekla s úsměvem a zvedla se z křesílka. Nemusela se ptát, jaké kouzlo by Chris potřeboval - věděla to. I já jsem to věděl. Vycítil jsem to. Nešel mu zadat poslední kontrolní kód pro vstup do systému a jakýkoli pokus o vyhnutí se tomu nevyšel. Nevěděl si rady.
"Mohla bych zkusit Jasnozření," vyslovila Annie nahlas své myšlenky.
"Jasno-co?" zeptal se nechápavě Chris.
"Jasnozření, nebo také Pravdozření. Pomůže ti vidět věci, které potřebuješ, pokud jsi o nich dostatečně informován. Představ si, že máš před sebou rozložené puzzle. Znáš jednotlivé dílky, ale nedokážeš si vůbec představit, jak bys je měl seskládat dohromady. Jasnozření ti to ukáže. Pokud jsi ovšem ty dílky nikdy neviděl, Jasnozření by ti bylo k ničemu," vysvětlila. "Mám to zkusit?"
Chris přikývl. "Co mám dělat?" zeptal se.
Jenom seď, vyslala k němu Ann myšlenku. Spojením ti pošlu energii potřebnou pro vykonání toho kouzla. Společnými silami by se nám to mělo povést. Potom jen vyslovíš Revelationem veritas a budeš myslet na ten kód.
Dobře, odpověděl Chris. Pak se narovnal na židli a do mé mysli začalo pronikat jeho soustředění. O malou chvíli později jsem vycítil Anniinu sílu, která se na své cestě o mou mysl jen zlehka otřela a pak pokračovala dál, až do té Chrisovy. Do nastalého ticha, které rušily jen tichounké zrnivé zvuky přenosu, se náhle ozval Chrisův znělý hlas, který zřetelně vyslovil příslušné zaklínadlo. Následně se rozšířily zorničky jeho očí, které jako uhranuté začaly sledovat monitor vigilateru.
V naprosto strnulé poloze seděl asi minutu, zatímco Annie stála bez pohnutí za ním se zavřenýma očima. Z toho pohledu mě trochu mrazilo v zádech. Jediné, co se v místnosti hýbalo, byly Chrisovy oči, které prudce těkaly ze strany na stranu jako kdyby něco rychle četl, zatímco v místnosti vládlo naprosté nezvyklé ticho. Už jsem si začínal dělat starosti, když Annie konečně otevřela oči a Chris se uvolnil. Pak překvapeně zamrkal a nevěřícně si promnul oči.
"Tak co?" zeptal jsem se netrpělivě. "Povedlo se?"
"Povedlo," přikývl ohromeně Chris. "Ta čísla a písmenka se mi sama skládala před očima. Ještě teď je vidím," užasl a znovu zamrkal. Pak se otočil k vigilateru a myšlenkou zadal získané informace. S pocitem uspokojení jsem sledoval, jak se na jeho obrazovce v kolonce postupně objevuje patnáctimístný kód. "Tak, a teď už stačí jen..." začal Chris, ale Annie ho zarazila.
"Počkej!" vyhrkla svým normálním i telepatickým hlasem a jen tak tak stačila zastavila Chrisův myšlenkový příkaz pro potvrzení hesla. "Co se stane, až to potvrdíš?"
"Otevře se systém," odpověděl zaskočeně Chris.
"Proč, stalo se něco?" zajímal jsem se a přešel blíž k dvojici přátel, abych zjistil, co se děje.
"A ten systém má nějaký lokalizátor nebo tak? Chci říct, dokáže poznat, z jakého vigilateru se tam kdy kdo přihlásil?" zeptala se, jako by si mě ani nevšimla.
"Ano, každý účet má svůj poznávací kód, který se v kombinaci s výrobním číslem vigilateru... Moment. Chceš říct, že systém pozná, z jakého vigilateru jsme se tam nabourali?"
"Ano, přesně toho se obávám," přikývla Ann.
"To není zrovna povzbudivá vyhlídka," poznamenal jsem. Nikdo ale nevypadal, že by si mého chabého přispění do konverzace všiml. Začínal jsem si připadat tak trochu jako páté kolo u vozu.
"Mohla bych ještě něco zkusit," zamyslela se Annie. "Nevím sice, jestli to bude fungovat tak, jak potřebujeme, ale za pokus to stojí. Můžu?" řekla a odstrčila stranou Chrise, který seděl přímo před vigilaterem. Pak se zlehka dotkla jeho obrazovky a pronesla:
"Defenziva cor." Jakmile vyslovila poslední hlásku zaklínadla, vytvořilo se pod jejími prsty téměř neviditelné silové pole, které se pomalu zvětšovalo jako bublina. Bylo jako letní opar za hodně horkého dne. A pak, když pole dosáhlo takové velikosti, že obklopovalo celou obrazovku vigilateru, Annie lehce pohnula prsty jako by do něj chtěla jejich bříšky ťuknout, a ono se stáhlo stejně rychle, jako hlemýžď zatahuje tykadla. Vměstnalo se do přístroje, jehož obrazovka na chvíli zazářila tak jasně, až z toho bolely oči. Když však Annie spustila ruku dolů, nebylo po kouzlu ani stopy.
"Co to bylo?" zeptal se udiveně Chris.
"Jedno z mnoha variant ochranných kouzel. Nevím sice, jestli se úplně hodí, ale je celkem pravděpodobné, že v rámci možností poslouží, jak má," vysvětlila Annie. Když si však všimla našich nechápavých pohledů, pokračovala dál: "Tenhle typ ochranného kouzla se používá většinou k ochraně myslí. Dá se tím zabránit manipulaci nebo násilnému vniku dominantní mysli do mysli nechráněné. Zaklínadlo znamená doslova 'ochrana nitra', takže nevím, jestli se to dá použít i na ochranu předmětu, ale když se to tak vezme, tak jsem vlastně nechtěla ochránit vigilater fyzicky, takže by to mohlo fungovat..."
"Takže chceš říct, že jsi ho ochránila před lokalizací?" vpadnul do jejího výkladu Chris.
"Ano, velice zjednodušeně řečeno ano," přisvědčila Ann.
"Annie, jak tohle všechno vůbec víš? Chci říct, nikdy jsi taková kouzla nepotřebovala..." vyblekotal jsem. Až teď jsem si uvědomil, že má sestra ví o věcech, o kterých jsem já neměl ani tušení. Žádnou přednášku o světě andělů a jejich moci jsme při našem příchodu sem nedostali, takže asi těžko můžu říct, že jsem zaspal při výkladu, zatímco ona si psala poznámky, jak tomu bývalo za našeho života.
"Víš, Wille," začala a otočila se ke mně se svým starým známým výrazem kdybys-byl-zodpovědnější... ve tváři, kterým se na mě dívala prakticky celý náš život. "Kdyby ses před dvěma lety trochu víc věnoval tomu, jak to tady vlastně funguje a co všechno dokážeme, místo toho, abys celé hodiny vysedával na střeše, taky bys to věděl. A i když jsem, na rozdíl od tebe, nad studiem o Strážcích strávila opravdu hodně času, znám jen ty nejzákladnější poznatky Říše andělů. Knihovna i archiv jsou knih o naší historii a studiu naší magie plné. Neuškodilo by vám, kdyby jste je někdy otevřeli," prohlásila a při poslední větě zpražila přísným pohledem kromě mě také Chrise.
No, kamaráde, máme to špatný. Asi dostaneme pětku, ozval se v mé hlavě Chrisův posměšný hlas, kterým se Anniině teorii o dobrovolné samouce nepokrytě vysmíval. Chris není zrovna typ člověka, který by si potrpěl na vzdělání. Pokud to šlo, vyhýbal se knihám širokým obloukem.
Annie se na něj zamračila a už už otvírala pusu, aby něco namítla, ale já jsem ji předběhl. Na hádky bude čas potom. "Chrisi, můžeš teď otevřít ten systém?" zeptal jsem se a kývl k vigilateru.
"Ano," odpověděl pohotově a jednou jedinou myšlenkou potvrdil zjištěný kód. Na obrazovce se začala míhat různá písmenka a čísla. "Jsem tam," upozornil nás Chris celkem zbytečně a otočil se na židli ke stroji. "Co teď, šéfe?"
"Napřed bychom si měli ujasnit, který sklad bude naším cílem, než začneme přemýšlet o čemkoli jiném," odpověděl jsem a přešel jsem přímo za Chrisovo křeslo. Annie, která se stále ještě mračila, přistoupila k Chrisovi z druhé strany a pozorně sledovala monitor.
Stačilo pár dobře mířených Chrisových myšlenek a už se na vigilateru objevila mapa úřadu Strážců.
"Největší výběr budeš mít ve velikých skladištích v podzemí," informoval mě Chris a posouval plánkem úřadu tak, aby zmíněné sklady byly dobře vidět.
"Ty bych nezkoušel. Budou dobře zabezpečené a navíc nevíme, jak moc se používají. Zvolil bych asi spíš něco menšího, víc odlehlejšího od těch ostatních," řekl jsem a sledoval, jak Chris obratně manipuluje s přístrojem.
"A co tohle?" zeptal se potom. "Malý sklad v pátém patře hlavní budovy, jediný na patře, kolem široko daleko žádná kancelář."
"Ten vypadá dobře," předala se Ann. "A hned naproti je dívčí umývárna. Můžu všem nakukat, že prasklo potrubí a celá chodba je zatopená."
"Jo, to by šlo," přikývl jsem a studoval jeho okolí. Nikde jsem si nevšiml žádného místa, kde by se měli shromažďovat andělé po větších skupinkách, což jej činilo téměř dokonalým. Odlehlý, nehlídaný, téměř ignorovaný sklad. "Dobře, teď bude třeba nabourat se na kamerový systém."
Otevřít ho trvalo Chrisovi sotva minutu. A během další minuty našel čtyři kamery, které monitorovaly prostor kolem určeného místa. Domluvili jsme se, že Chris zůstane u vigilateru a v pravou chvíli mi otevře přes systém dveře skladu. Zároveň bude sledovat celou chodbu, a v případě, že by někdo proklouzl přes Annie, mi to okamžitě ohlásí.
"Dobře, měli bychom začít. Až se slunce vyhoupne vysoko na oblohu, bude už pozdě." Annie jen přikývla na souhlas. Připravená? vyslal jsem k ní myšlenku a skrz spojení jsem se jí snažil dodat sebevědomí. Dobrá, tak pojďme, vyzval jsem ji aniž bych čekal na odpověď a zamířil ke dveřím.
Hodně štěstí, popřál nám ještě Chris. Jen jsem pokývl hlavou a vyšel z kanceláře.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Líbí se ti moje tvorba? Pokud ano, byla bych moc ráda, kdyby sis na svůj blog dal/a mou klikačku. Na světě by hned bylo o jednoho potěšeného pisálka-maniaka víc. :D



................................








......................................


Zákaz kopírování!Všchny články na tomto blogu (kromě označených v ýjimek) jsou má vlastní tvorba! Pokud byste náhodou měli zájem uvést některý z mých článků na svých stránkách, musím o tom zaprvé vědět, a za druhé k němu uveďte autora a zdroj!


Pokud někdo poruší tato pravidla a já někde objevím svou tvorbu bez mého jména (respektive přezdívky), budu to řešit dál.

Design by Meggie